30 A 61/2018
Krajský soud v Hradci Králové · 14. 4. 2020
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci
žalobců: a) J. M.
a b) Rohozecký okrašlovací spolek, z. s.
se sídlem Malý Rohozec 4, 511 01 Turnov
jednající Mgr. Lukášem Berndtem, předsedou spolku
proti
žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje
se sídlem U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec
za účasti: 1. Města Turnov
se sídlem Antonína Dvořáka 335, 511 01 Turnov
a 2. KAMAX s. r. o., IČ: 47455705
se sídlem Nudvojovice 1474, 511 01 Turnov
zastoupený advokátem JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., společníkem AK Novotný & Partners, s. r. o.
se sídlem Jičín, Valdštejnovo náměstí 76, PSČ 506 01
v řízení o společné žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2018, č. j. OÚPSŘ 7/2018-330-rozh.,
takto:
Žaloba se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Rozhodnutím ze dne 12. 3. 2018, č. j. OÚPSŘ 7/2018-330-rozh., zamítl žalovaný odvolání celkem osmi účastníků správního řízení proti rozhodnutí Městského úřadu Turnov (dále také „prvoinstanční správní orgán“ nebo „stavební úřad“) ze dne 25. 9. 2017, č. j. SU/17/4772/PEJ, a toto potvrdil. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím byly dodatečně povoleny „stavební úpravy skladovací haly - vestavba kalící linky v areálu Kamax - Vesecko“ na stavební parcele č. 1000, parc. č. 695/20 a parc. č. 695/21 v katastrálním území Daliměřice (dále jen „stavba“). Proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného podali žalobci a) a b) společnou žalobu, kterou odůvodnili následujícím způsobem.
Obsah žaloby
Žalobci napadli žalované rozhodnutí ze dvou důvodů. Za prvé namítali, že dodatečně povolená stavba nesplňuje požadavky na zachování kvality prostředí a zdravých životních podmínek uživatelů okolních staveb, a to s odkazem na § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území a § 10 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby. Dále poukazovali na § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle něhož je vlastník povinen zdržet se všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku.
Právě z pohledu těchto předpisů bylo podle žalobců třeba přezkoumat soulad dopadů užívání stavby na okolí, tedy „z hlediska souhrnu všech vlivů v kontextu s místními poměry, kdy i podlimitní vlivy stavby mohou ve své kumulaci působit narušení požadavků uvedených předpisů provádějících stavební zákon – to však žalovaným nebylo řádně reflektováno, a tedy jeho závěr o nedůvodnosti dané námitky nemůže obstát,“
Podle žalobců přináší stavba do území negativní vlivy spojené s průmyslovou výrobou, tj. zejména obtěžování hlukem, znečišťujícími látkami, zápachem a dalšími imisemi, což narušuje pohodu bydlení a způsobuje zhoršení životních podmínek v daném území nad míru přiměřenou místním poměrům. Žalobci přitom poukazují na několikaleté zkušenosti s daným provozem. Obtěžování hlukem podle nich spočívá v hučení, dunění, rachocení motorů kamionů, hluk vzniká při manipulaci s materiálem apod. To vše podle žalobců znemožňuje klidný spánek, ve dne nelze větrat, posedět na zahradě či dát ven spát dítě. Jsou prý dny, kdy na sebe musí sousedé přes plot křičet, aby se vůbec slyšeli. Vzhledem k tomu mají žalobci obtěžování provozem stavby za nepřiměřené poměrům dané lokality a za nepřípustné omezování obvyklého užívání domů a pozemků určených k bydlení, včetně nemovitostí žalobce a), jeho domu č. p. x. V těchto souvislostech žalobci odkazovali na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn 2 As 44/2005, podle něhož narušení pohody bydlení není vázáno pouze na splnění limitů stanovených právními předpisy (např. limitů hlukových, znečištění ovzduší apod.), ale je nutno objektivně existující souhrn činitelů a vlivů posuzovat každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech.
V souvislosti s tvrzeným navýšením hlukové a emisní zátěže žalobci poukazovali na stanovisko Krajské hygienické stanice Libereckého kraje ze dne 14. 8. 2013, č. j. KHSLB 18867/2013, podle něhož hluk z areálu KAMAX nepřekročí příslušné hlukové limity, avšak v součtu s hodnotami hlukového pozadí se pohybuje na jejich hranici. Podle zkušeností žalobců je však hluková zátěž více obtěžující, než bylo předpokládáno. To je navíc umocněno nárůstem znečišťujících látek v ovzduší, neboť jde o nový stacionární zdroj znečištění ovzduší, jehož roční emise tuhých znečišťujících látek překračuje 5 t a jehož roční emise těkavých organických látek překračuje 1 t. „Při měření provedeném v prosinci 2013 bylo v lokalitě naměřeno několikanásobné překročení imisního limitu pro benzo(a)pyren, jakož i překročení imisního limitu pro oxidy dusíku (byť pouze na základě krátkodobého měření, nikoli ročního průměru, k němuž se limit vztahuje). Z Autorizovaného hodnocení zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalicí linky v novém areálu firmy Kamax s. r. o. – městská část Turnova – Vesecko (zpracovaného v srpnu 2013) např. vyplývá závěr o aditivním zvýšení celkové úmrtnosti exponované populace o 5,3% v důsledku navýšení koncentrace PM10 v ovzduší.“
Z uvedeného žalobci dovozovali, že ve svém souhrnu tyto vlivy, byť samy o sobě mohou být podlimitní, působí rozpor s požadavky § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a § 10 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. Podle žalobců se stavební úřad ani žalovaný těmito otázkami nezabývali. Podle § 111 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), dále jen „stavební zákon“, je přitom stavební úřad povinen ověřit i účinky budoucího užívání stavby, tj. nikoli jen hmoty stavby jako takové, ale jejího užívání (provozu).
Podle žalobců opírá žalovaný závěr o nedůvodnosti uvedené námitky o následující mylná či o věci nevypovídající zjištění (dále citace ze žaloby): „ Žalovaný vychází z toho, že obytné domy (včetně nemovitostí žalobce 1) byly postaveny v průmyslové zóně, tedy pokud do území přibyl další provoz (kalící linka), nemá to vliv na zátěž přiměřenou místním poměrům.
K tomuto žalobci uvádí, že okolní obytné domy (včetně domu žalobce a/) byly postaveny v osmdesátých letech na konci průmyslové zóny v zadní části areálu pivovaru, a to v pivovarské zahradě na břehu rybníka v sousedství polí, tedy v prostředí klidného bydlení; jiný průmysl v okolí v té době nebyl. Situování domů bylo zvoleno tak, aby hluk z provozu pivovaru nepronikal k obytným domům. Byť se tedy jedná o domy vedle výrobního provozu (pivovaru), jednalo se o klidné obytné prostředí; poměry dané lokality tedy nebyly charakterizovány nějakou stávající (historickou) zvýšenou zátěží, kterou by bylo možno promítat do posuzování stávajících poměrů dané lokality.
K tomuto žalobci doplňují, že se nedomáhají prostředí, které bude odpovídat kvalitě prostředí vilové zástavby; žalobci pouze důvodně uvádí, že dodatečně povolovaná stavby působí obtěžování okolních obytných nemovitostí i nad míru přiměřenou poměrům daného území (určeného pro výrobu a skladování), kdy v tomto území lze očekávat určitou zvýšenou míru hluku či znečištění, avšak ani ta nemůže překročit míru, po kterou je v zásadě znemožněno užívání sousedních obytných nemovitostí (včetně nemovitostí žalobce a/), kdy se nelze normálně vyspat, odpočinout po práci apod., jako je tomu v tomto případě.
- Žalovaný dále mylně vychází z toho, že dílčí změna činnosti v hale (namísto skladování provoz kalicí linky) nevybočí z míry přípustné místním poměrům, že dopad daného provozu nebude nestejnorodý dosavadnímu využití území a že průmyslový charakter daného prostředí se zásadně nezmění (neboť skladování a výroba jsou činnosti „sobě blízké“); dle žalovaného se nejedná o zásadní změnu v poměrech v území v úrovni „šoku“.
K tomuto žalobci zdůrazňují, že uvedené je zcela nepravdivé, neboť nepřiměřená hluková zátěž okolních obytných domů (včetně nemovitostí žalobce) počala až se zprovozněním předmětné dodatečně povolované stavby (kalicí linky).
Dosavadní provoz, jak pivovaru, tak i staveb v nové průmyslové zóně, nepůsobil v žádném případě nadměrný a z poměrů daného místa vybočující hluk, tato obecně i z poměrů daného místa vybočující hluková zátěž počala až se zprovozněním dané kalicí linky; právě provoz dodatečně povolované stavby přinesl zásadní změnu do poměrů v území (použijeme-li slova žalovaného, jednalo se právě o změnu v úrovni „šoku“) a jedná se tedy nepochybně o hluk nad míru přiměřenou místním poměrům.
- Žalovaný dále zcela nepravdivě uvádí, že „tovární provoz a s tím spojení „lomoz“ – „ruch“ v místě byly obvyklé desítky let (pivovar)“.
Není pravdou, že by zde hluk („lomoz“ či „ruch“) byl desítky let; jak již je uvedeno výše, pivovar postavil obytné domy v místě, kde je svým provozem nebude rušit a neruší je ani dnes (hluk z výroby v pivovaru je slyšet na opačné straně pivovaru, nikoli u řadových domů č. p. 51 - 54). Výrazně obtěžující a poměrům dané lokality zcela nepřiměřený hluk přišel až se zahájením provozu kalicí linky společnosti Kamax s. r. o.
- Žalovaný uvádí, že vestavba kalicí linky nebude „podstatně omezovat obvyklé užívání pozemků (staveb) v území“.
Jak již je uvedeno výše, právě provoz této stavby znemožňuje obvyklé užívání sousedních obytných nemovitostí, včetně nemovitostí žalobce a/).
- Žalovaný dále hovoří o vybudovaném „protihlukovém“ valu (vybudovaném na základě souhlasu stavebního úřadu ze dne 23. 3. 2017, č. j. SU/17/1782/PEJ, sp. zn. SÚ/1544/17/PET), který hlukovou situaci zlepšuje.
K tomuto je třeba především uvést, že se nejedná o žádný protihlukový val! Jak vyplývá ze souhlasu stavebního úřadu ze dne 22. 3. 2017 ( - ), jedná se o hrubé terénní úpravy pro přístavbu nové haly (lisovny), v jejichž rámci má dojít k nasypání zeminy na úroveň aktivní zóny zpevněných ploch. Jedná se tedy o haldu zeminy připravenou na násyp plochy pod plánovanou lisovnu. Jedná se tedy o mezifázi daných terénních úprav, nikoli o trvalý protihlukový val. S tímto „valem“ tedy nelze ve vztahu k dodatečnému povolení dané stavby počítat.
- Žalovaný se dále dovolává stanoviska Krajské hygienické stanice Libereckého kraje ze dne 11. 1. 2017, č. j. KHSLB 27815/2016, ačkoli toto stanovisko bylo vydáno pro účely kolaudace dané stavby, nikoli v řízení o jejím dodatečném povolení.
Toto stanovisko se opírá o měření hluku provedené dne 3. 11. 2016, nicméně vzhledem k tomu, že nebylo vydáno pro účely tohoto řízení, dotčený orgán se nikterak nezabýval námitkami uvedenými ve vztahu k tomuto měření v podání účastníků řízení ze dne 5. 11. 2016. Žalobci připomínají, že toto měření proběhlo v podmínkách, které neodpovídaly skutečnému provozu, zejména na manipulační ploše mezi domy č. p. 51 – 54 a skladovou halou nedocházelo k žádné nakládce nebo vykládce kamionů, což je však na dané ploše běžné, a to i v nočních hodinách (v době měření se přitom nakládalo pouze u doků, které jsou umístěny na druhé straně skladové haly); byly též zavřeny světlíky a vrata, což též není běžný provozní stav.
Jestliže se tedy toto stanovisko opírá o měření, které nezachycuje skutečnou hlukovou zátěž působenou provozem dané stavby, nemůže být ani podkladem pro rozhodnutí žalovaného, které by mělo být vydáno na základě zjištěného stavu věci (§ 3 správního řádu).
- Dále se žalovaný dovolává závazného stanoviska vydaného k dodatečnému povolení dané stavby Krajskou hygienickou stanicí Libereckého kraje ze dne 14. 8 2013, č. j. KHSLB 18867/2013, ačkoli ani toto stanovisko nikterak nevyvrací žalobci výše uvedené skutečnosti.
Žalovanému je tedy též nutno vytknout, že pro nové rozhodování ve věci (po zrušení předchozího rozhodnutí správním soudem) nebylo obstaráno nové závazné stanovisko orgánu ochrany veřejného zdraví (hygienické stanice); stanovisko hygienické stanice z roku 2013 (včetně jeho potvrzení Ministerstvem zdravotnictví z roku 2014) nemůže být totiž bezvadným podkladem pro touto žalobou napadené rozhodnutí, neboť toto stanovisko:
-bylo vydáno před 5 lety a nelze je tak považovat za aktuální (žalobci připomínají, že rozhodnutí musí vycházet ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí),
-v mezidobí došlo ke změně právních předpisů na ochranu před hlukem; stanovisko z roku 2013 nemůže nikterak osvědčovat soulad záměru s požadavky nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění jeho změny provedené nařízením č. 217/2016 Sb.
-nikterak nemohlo zohlednit skutečnou hlukovou zátěž působenou provozem dané stavby tak, jak je působena při skutečném provozu zařízení a jak je popsána výše (stanovisko bylo vydáno před tím, než byla stavba zprovozněna; stavba je však již v provozu, tedy mělo být nyní vycházeno nikoli z modelových studií, ale ze skutečného stavu věci při provozu dané stavby),
-nikterak nemohlo zohlednit v řízení následně předložené podklady ani se vyjádřit k připomínkám vzneseným proti provedenému měření (podání účastníků řízení ze dne 5. 11. 2016; námitkami proti tomuto měření se potom nezabýval ani žalovaný, ačkoli odvolání žalobců na ně výslovně odkazuje).“
Z uvedeného žalobci dovozovali nezákonnost žalovaného rozhodnutí, neboť podle nich nebyla v řízení prokázána nedůvodnost námitky ohledně zachování kvality prostředí a zdravých životních podmínek uživatelů okolních staveb.
Ve druhé žalobní námitce žalobci namítali, že stavba není v souladu s územně plánovací dokumentací. Důvod toho spatřovali v tom, že předmětná výroba je činností hutnickou, neboť kalením dochází ke změně struktury a vlastností kovu. V tomto směru se odkazovali na znalecký posudek č. 55/2013 soudního znalce Prof. Ing. K. M., CSc., ze 30. 8. 2013 (podle jeho závěru „Kalení je postup používaný v metalurgii při zušlechťování oceli a patří tedy do oboru hutnictví“). Žalovanému vytýkají závěr, že kalicí linka nemá charakter těžkého průmyslu, když byla vestavěna do již hotové haly, a neuvádí, na základě jakých skutečností a úvah došel ke zjištění, že se o těžký průmysl nejedná.
Žalobci poté sami definují těžký průmysl jako průmysl, který nevyrábí výrobky pro přímou spotřebu (pro konečného spotřebitele), ale suroviny či výrobky užívané v další výrobě. Tak je tomu podle nich i případě projednávané stavby, neboť nedochází k vyrábění finálních výrobků pro konečného spotřebitele, ale o kalení šroubů, které jsou užívány v další výrobě. Z toho dovozují, že je předmětná stavba hutnickým provozem těžkého průmyslu, a proto že je v dané funkční ploše dle územního plánu města Turnov nepřípustná. A to i z toho důvodu, že dlouhodobě zatěžuje životní prostředí, a to zejména z hlediska hlukové zátěže, jak již uvedeno vpředu.
Podle žalobců jde dále o výrobu, která narušuje užívání pozemků, staveb a zařízení za hranicí pozemku a snižuje kvalitu prostředí souvisejících území, tj. i území, v němž se nachází nemovitost žalobce a). Stejně tak se jedná o výrobu obtěžující své okolí spadem znečišťujících látek, jak je zřejmé i z rozptylových modelů šíření znečišťujících látek z dané výroby v ovzduší. Jedná se o výrobu, jež by setrvale a dlouhodobě zatěžovala životní prostředí za hranicemi daného pozemku, a tedy o činnost v daném místě nepřípustnou i dle územního plánu města Turnova. Žalobci přitom odkazovali na Autorizované hodnocení zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalicí linky, zpracované Zdravotním ústavem se sídlem v Ústí nad Labem v srpnu 2013.
Žalobci uzavřeli žalobu s tím, že se žalovaný řádně nevypořádal s odvolacími námitkami, když přesvědčivě a přezkoumatelným způsobem neuvedl, z jakého důvodu je shledal nedůvodnými. Vzhledem k tomu navrhovali žalované rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
Vyjádření žalovaného k žalobě
Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 28. června 2018. Nejprve připomněl, že o dané věci již jednou rozhodl, a to rozhodnutím ze dne ze dne 10. 7. 2014, č.j. OÚPSŘ 93/2014-330-rozh. To však bylo nadepsaným krajským soudem zrušeno a věc mu byla vrácena zpět k dalšímu řízení spolu s právním názorem, jak má v dané věci v dalším řízení postupovat. V rozsudku krajského soudu bylo konstatováno, že v řízení o dodatečném povolení stavby byly opatřeny podklady osvědčující skutečnost, že z pohledu veřejného práva není stavba v rozporu s požadavky zvláštních právních předpisů. Jinými slovy, krajský soud se se závěry žalovaného i stavebního úřadu v tomto směru ztotožnil.
Pochybení však shledal ve vypořádání námitek ohledně zachování kvality prostředí a zdravých životních podmínek v daném území (obtěžování hlukem, znečisťujícími látkami, zápachem a dalšími imisemi, které by narušily pohodu bydlení) v kontextu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 2 As 44/2005, konkrétně v tom, že nebyly posouzeny též v intencích právní úpravy obsažené v občanském zákoníku. Vzhledem k tomu krajský soud předchozí rozhodnutí žalovaného v dané věci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Protože krajský soud dospěl k závěru, že stavba byla stavebním úřadem i žalovaným řádně posouzena z hledisek veřejného práva, nebylo nutné se touto stránkou věci znovu zabývat, respektive se bylo možné opřít o odůvodnění dřívějšího rozsudku krajského soudu. Pokud jde o občanskoprávní námitky, tak ty byly obsáhle vypořádány na str. 21 až 24 prvoinstančního rozhodnutí stavebního úřadu a na str. 22 žalovaného rozhodnutí. Tím oba správní orgány napravily vady dříve vytýkané krajským soudem ohledně neposouzení občanskoprávních námitek dle občanského zákoníku.
Podle žalovaného tak bylo rozhodnuto o občanskoprávních námitkách proti dodatečnému povolení stavby přezkoumatelným způsobem. Vzhledem k tomu také v dalším odkazoval na odůvodnění rozhodnutí. Neztotožnil se s námitkami, že by nevypořádal všechny odvolací námitky. Navrhoval žalobu zamítnout.
Replika žalobce a) na vyjádření žalovaného k žalobě
Na vyjádření žalovaného k žalobě reagoval žalobce a) spolu se Z. V., M. R. 52, T. Dlužno ovšem konstatovat, že jmenovaná není ani účastnicí daného přezkumného řízení, ani osobou zúčastněnou na řízení. Materiálně je však tato skutečnost irelevantní, neboť uplatnil-li tuto repliku i jen jeden ze žalobců, byla brána krajským soudem v úvahu při rozhodování i tak.
K vyjádření žalovaného na straně druhé (zde žalovaný poukazoval na to, že ve vypořádání námitek Z. V. ohledně hluku a obtěžování znečisťujícími vlivy, zápachem a dalšími imisemi z hlediska zvláštních právních předpisů neshledal krajský soud závad) žalobce a) uvedl, že „V době, kdy podávala žalobu ona, byly její námitky, týkající se provozu kalírny (zejména obtěžování hlukem), v rovině předpokladů. Nyní vycházejí ze zkušeností s několikaletým provozem kalírny, protože linka byla bezprostředně po vydání prvního dodatečného stavebního povolení uvedena do provozu…“.
Dále žalobce a) polemizuje s vyjádřením žalovaného ohledně umístění stavby (umístěna byla skladová hala, nikoliv výrobní) a že v daném území je nepřípustné využití pro těžký průmysl a jakoukoliv výrobu, jež by obtěžovala své okolí, jako je tomu v daném případě zejména hlukem z kalírny a manipulační plochy.
K protokolu o měření hluku ze dne 3. 11. 2016 žalobce a) opakovaně uvedl, že „Světlíky a vrata byly v době měření uzavřeny, nákladní auta a dodávky musely být odbavovány na manipulační ploše, která je za rohem mezi halou a silnicí na Jeníšovice, protože manipulační plocha mezi našimi domy byla v té době prázdná a byl nezvyklý klid. Žádali jsme nové, objektivní měření. Bez úspěchu.“ Dále je zmiňováno nepovolené otevírání světlíků, otevírání vrat, nedodržování stanoveného pracovního režimu na manipulačních plochách.
Žalobce a) se neztotožňuje ani s popisem „místních poměrů“, které upřesnil takto: „Pivovar postavil v osmdesátých letech domy čp. 51 – 54 pro své zaměstnance na klidném místě za budovou pivovaru na konci pivovarské zahrady u rybníka. Tehdy to bylo na okraji průmyslové plochy. Dál už byla pouze zemědělská půda první a druhé bonity a les. Domy byly zkolaudovány jako domy k bydlení, aniž by byla provedena změna tehdejšího územního plánu. Vývoj, jak ho vidíme dnes, předvídatelný nebyl. Potom byla schválena první část nové průmyslové zóny a současně i regulační plán. Od areálu pivovaru byla dostatečně vzdálena, dělila je velká zemědělská plocha. Pivovar nás nikdy nerušil a neruší, stejně tak jsme neslyšeli hluk z první části nové průmyslové zóny. V r. 2006 (vyhl. MÚ 2/2006) byla tato průmyslová zóna rozšířena, regulační plán rozšířen na tuto plochu nebyl. Vycházelo se z nepravdivého tvrzení, že v blízkosti se nenachází žádné obytné stavby. Existenci našich nemovitostí MU popřel a nyní argumentuje tím, že jsme uprostřed průmyslové zóny. Podotýkáme, že obtěžováni hlukem jsme až s příchodem Kamaxu, který zahájil výstavbu způsobem připomínajícím tzv. „salámovou metodu“. Každá část se posuzuje zvlášť s tím, že vždy jde jenom o mírné navýšení proti předešlému stavu. Výsledkem je, že se v noci nevyspíme a v době, kdy neclonila kalírnu navezená halda zeminy, jsme na sebe se sousedy museli přes plot křičet, abychom se slyšeli. Nejde pouze o dodržování hlukových limitů (ani to dle našeho názoru prokázáno nebylo), ale i to, že jsme v různou večerní, ranní a noční dobu probouzeni, byť někdy jen na chvilku. Nepožadujeme kvalitu bydlení jako v luxusní vilové čtvrti, jak se nám snaží KÚ podsouvat, ale normální podmínky k bydlení, které nám umožní nerušeně se vyspat a odpočinout si po práci.“
Vyjádření KAMAX s.r.o. k žalobě
Investor stavby KAMAX s.r.o. (osoba zúčastněná na řízení) se vyjádřila k žalobě podáním ze dne 3. 9. 2018. K žalobní námitce, že stavba nesplňuje požadavky na zachování kvality prostředí a zdravých životních podmínek uživatelů a vlastníků okolních staveb a že stavební úřad ani žalovaný se touto námitkou řádně nezabývali, uvedla, že tomu tak není. Má totiž žalované rozhodnutí za souladné s předchozím zrušujícím rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, s právním názorem v něm obsaženým. Žalovaný se podle ní vypořádal dostatečným způsobem s námitkou ohledně hluku a změny pohody bydlení, když této námitce věnoval v napadeném rozhodnutí ze dne 12. 3. 2018, č. j. OÚPSŘ 7/2018-330-rozh., téměř čtyři strany (str. 6 – 8 a 17). Krom toho má za to, že jde o námitky vyřešené již v předchozím soudním přezkumném řízení.
Oprávněnou neshledává ani námitku, že stavba není v souladu s územně plánovací dokumentací. Žalovaný osvětlil tuto otázku na straně 12 – 15 napadeného rozhodnutí odkazy na územní plán města Turnov, uvádí, z jakých důvodů má za to, že stavba je zcela v souladu s územním plánem města. Námitka, že navrhovaná výroba je činností hutnickou, byla vznesena již v předchozím řízení a žalovaný se s ní dostatečně vypořádal, když v napadeném rozhodnutí v posledním odstavci na str. 14 a 15 vymezil, proč se o činnost hutnickou nejedná.
Osoba zúčastněná na řízení uzavřela své vyjádření s tím, že veškeré žalobní námitky byly již v minulosti řešeny a příslušné orgány se jimi dostatečně zaobíraly. Od té doby se neobjevily nové skutečnosti, na které by žalobci poukázali a které by měly změnit předchozí rozhodnutí. Z toho důvodu ná za to, že je žaloba nedůvodná. S ohledem na to navrhovala žalobu zamítnout.
Skutková zjištění a právní závěry krajského soudu
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), a to bez nařízení jednání, když k takovému postupu udělili účastníci řízení souhlas postupem dle § 51 odst. 1 věty druhé s.ř.s. Dospěl přitom k následujícím zjištěním a právním závěrům.
Jak již zmíněno vpředu, krajský soud se danou věcí již zabýval v rozsudku ze dne 29. 1. 2016, č. j. 30A 71/2014-129, jímž předchozí dodatečné povolení stavby zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Poté byla žádost o dodatečné povolení stavby projednána znovu, a to jak v řízení prvoinstatnčním, tak v řízení odvolacím. Jak se stavební úřad a posléze žalovaný vypořádali s veřejnoprávními a občanskoprávními námitkami účastníků řízení, zda se v tomto směru řídili právním názorem krajského soudu, to vyplývá z dále uvedeného.
Stavební úřad věnoval zmiňovaným občanskoprávním námitkám, tedy zejména namítanému obtěžování hlukem, ale i znečišťujícími látkami, zápachem a dalšími imisemi patřičnou pozornost. Protože šlo o námitky dotýkající se nejen požadavků veřejnoprávních, ale i soukromoprávní povahy, přizpůsobil tomu i obsah odůvodnění prvoinstančního správního rozhodnutí. Nejprve popsal průběh řízení a svá zjištění ve směru k administrativněprávní povaze uplatněných námitek, a teprve poté je posoudil i z hlediska občanského zákoníku. To proto, neboť v případě, kdy účastník řízení namítá, že v důsledku porušení normy stavebně právního charakteru nebo jiné veřejnoprávní normy dojde k zásahu do jeho soukromého práva, musí stavební úřad v řízení nejprve vyřešit otázku, zda k porušení takové normy skutečně dojde. Teprve pokud takové porušení shledáno není, musí stavební úřad uvažovat o oprávněnosti vznesených námitek z hledisek občanskoprávních. Pokud by totiž byl shledán rozpor již s veřejnoprávní normou, nebylo by možno návrhu – žádosti stavebníka vyhovět bez ohledu na to, zda by realizací stavby došlo k zásahu do soukromých práv.
Stavební úřad konstatoval, že stavba respektuje podmínky dotčených orgánů veřejné správy vyplývající z jejich závazných stanovisek, konkrétně podmínky koordinovaného závazného stanoviska Městského úřadu Turnov ze dne 1. 8. 2012, č. j. spisu ORM /12/759, číslo evidenční 88878/12, podmínky závazných stanovisek Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje ze dne 16. 8. 2013, č. j HSLI -2165 -2/SM-P-PRE-2013 a ze dne 17. 8. 2012, č. j. HSLI - 1780 - 4/SM-P-PRE-2012, a zejména závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Libereckého kraje ze dne 14. 8. 2013, č. j. KHSLB 18867/2013.
Dále zmínil, že na základě dříve pravomocného dodatečného povolení stavby byl v objektu proveden zkušební provoz, v jehož průběhu bylo měřením ověřeno prokazatelné dodržení hygienických limitů hluku z provozu nového areálu KAMAX v nejbližších chráněných venkovních prostorech a chráněných venkovních prostorech staveb definovaných v § 30 odst. 3 zákona č. 258/2000 Sb., v platném znění, pro denní a noční dobu, daných nařízením vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Vyhodnocení výsledků měření bylo přiloženo k žádosti o vydání souhlasu k trvalému užívání stavby. Stavební úřad vydal po přezkoumání této žádosti dne 9. 6. 2015 pod sp. zn. SÚ/2193/15/PET, č. j. SU/15/3463/PEJ, pro uvedenou stavbu kolaudační souhlas, který nabyl účinnosti dne 10. 6. 2015.
Jak již uvedeno vpředu, stavební úřad se zabýval žádostí o dodatečné povolení stavby celkem dvakrát. Poté, co bylo jeho rozhodnutí žalovaným dne 6. 5. 2016 zrušeno, pokračoval jejím novým projednáním, a to úkonem ze dne 3. 8. 2016, kterým zároveň nařídil na den 26. 8. 2016 ústní jednání spojené s ohledáním na místě stavby. Podle protokolu z tohoto jednání (jehož se zúčastnila i Z. V. a J. V. za Rohozecký okrašlovací spolek, z.s.) se přítomní účastníci jednání shodli na tom, že vzhledem k tomu, že „v současné době probíhá stavba - Stavební úpravy a přístavba skladovací a expediční haly, úprava vnitroareálových zpevněných ploch“, tak že stavební úřad přeruší řízení do doby předložení výsledků měření hluku ve venkovním prostoru této stavby. Stavebnímu úřadu byl posléze předložen Zkušební protokol o měření hluku v mimopracovním prostředí, jehož předmětem bylo měření hluku z celkového provozu závodu společnosti KAMAX s.r.o., v nejbližších chráněných venkovních prostorech staveb v době denní i noční. Protokol zpracovala INECO průmyslová ekologie s.r.o. Protokol byl vyhotoven dne 30. 11. 2016, měření se uskutečnilo dne 3. 11. 2016.
Krajský soud z uvedeného protokolu zjistil, že měření provedla akreditovaná laboratoř, jeho účelem bylo zjistit hladiny akustického tlaku z celkového provozu závodu KAMAX s.r.o. v době denní i noční, obsahuje popis zdrojů hluku, mezi nimiž je uvedena i kalící linka, v době měření byly všechny stacionární zdroje hluku související s provozem závodu v provozu na maximální provozní výkon, v průběhu měření probíhala nakládka 15 nákladních automobilů a 6 dodávek, výsledky měření hluku v chráněných venkovních prostorech staveb č. p. 109 a č. p. 51 jsou zaznamenány na samostatných listech, na nichž jsou i fotografie těchto rodinných domů s vyznačením umístění měřících mikrofonů. Podle výsledků měření hluku (viz strana patnáctá protokolu) tyto nepřekročily nejvyšší přípustné hladiny akustického tlaku stanovené pro denní a noční dobu.
Podáním ze dne 20. 2. 2017 seznámil stavební úřad s existencí tohoto podkladu účastníky řízení a zároveň na den 23. 3. 2017 nařídil ústní jednání. Při něm účastníci řízení mimo jiné namítali, že měření bylo provedeno v uměle vytvořených podmínkách, které neodpovídají běžnému provozu. V souvislosti s námitkami žalobců stavební úřad zmínil dále znalecký posudek Prof. Ing. K. M., CSc., ze dne 30. 8. 2013 a Autorizované hodnocení zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalící linky v novém areálu firmy KAMAX s.r.o. zpracované Zdravotním ústavem se sídlem v Ústí nad Labem v srpnu 2013. Uvedl, na základě kterých veřejnoprávních právních předpisů přezkoumal žádost o dodatečné povolení stavby (§§ 111 a 129 odstavec 3 stavebního zákona, § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území a § 10 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby), jakož i závěr, že stavba je v souladu s cíli a úkoly územního plánování a že s přihlédnutím k charakteru území nezhoršuje kvalitu prostředí a hodnotu území. Tento závěr je plně v souladu i se stanovisky dotčených orgánů státní správy.
K námitkám ohledně znečišťujících látek v ovzduší uvedl stavební úřad na straně čtvrté dole a straně páté shora následující: „Měření proběhlo v prosinci roku 2013. V průběhu měření na Malém Rohozci ve dnech 9. -12. 12. 2013 byly u benzo(a)pyrenu a oxidů dusíku zaznamenány vyšší koncentrace, než povolují celoroční limity těchto látek dle přílohy č. 1 k zákonu č. 201/2012 Sb. Průměrná naměřená koncentrace benzo(a)pyrenu v ovzduší byla na Malém Rohozci (3 dny měření) 4,8ng/m3 (limit je 1ng/m3 za rok). Průměrná naměřená koncentrace oxidů dusíku byla 35 µg/m3 ( limit 30 µg/m3 za rok)
K těmto výsledkům se vyjádřil pracovník odboru životního prostředí MÚ Turnov: Vezmeme-li v potaz pravděpodobnost rozložení znečištění na zbylé části roku a přihlédneme-li k pětiletým průměrům znečišťujících látek v ovzduší vydávaných ČHNÚ , lze předpokládat, že limity z pohledu zákona budou dodrženy a nebude tak ohrožen zdravotní stav obyvatelstva.
Další měření ovzduší proběhlo v lokalitě Malého Rohozce ve dnech 10. – 14. 11. 2014. Měření probíhalo pomocí mobilní měřící jednotky Zdravotního ústavu se sídlem v Ústí nad Labem. Měření probíhalo za zhoršených rozptylových podmínek a za provozu nové kalící linky fy. Kamax. Měřené parametry byly pod imisními limity. V době měření byl překročen pouze limit benzo(a) pyrenu, lze ale předpokládat, že v pohledu celého roku, kdy bude zvýšená zátěž ze zimního období rozprostřena započítáním menší zátěže z období letního, bude celoroční limit dodržen.
Měření kvality ovzduší bylo znovu prováděno v roce 2015, ve dnech 30. 11. 2015 až 1. 12. 2015 v blízkosti průmyslové zóny Vesecko, v lokalitě Malý Rohozec. Měření bylo provedeno mobilní měřící jednotkou Zdravotního ústavu se sídlem v Ústí nad Labem. Na základě naměřených hodnot jednotlivých koncentrací znečišťujících látek lze konstatovat, že v době měření nebyla překročena žádná hodnota imisního limitu nebo referenční koncentrace Státního zdravotního ústavu. Při interpretaci výsledků je důležité si uvědomit, že se jednalo o krátkodobé měření, ovlivněné konkrétní situací v době odběru vzorků a měření – topná sezóna. Z naměřených hodnost lze tedy usuzovat, že imisní limity dle zákona o ochraně ovzduší č. 201/2012 Sb. budou i z pohledu celého roku s největší pravděpodobností dodrženy.
V době měření nebyla překročena žádná hodnota imisního limitu nebo referenční koncentrace SZÚ.
V porovnání s výsledky předchozích měření, provedených ve stejné lokalitě v prosinci 2013 a listopadu 2014, jsou výsledky posledního provedeného měření prakticky srovnatelné a v naměřených hodnotách nejsou významné rozdíly.“
Zároveň dodal, že z hlediska ochrany ovzduší vydal Krajský úřad Libereckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, dne 6. 9. 2013 pod spis. zn. KULK 59709/2013/Ža, závazné stanovisko k povolení stavby vyjmenovaného ostatního stacionárního zdroje znečišťování ovzduší – kalicí linky na úpravu šroubů SLP 1200.
Od strany šesté odůvodnění dodatečného povolení stavby se stavební úřad věnoval posouzení hlukové zátěže v území. Odkazoval mimo jiné na souhlasné závazné stanovisko vydané Krajskou hygienickou stanicí Libereckého kraje dne 14. 8. 2013 pod č. j. KHSLB 18867/2013, soulad stavby s územním plánem, vypořádání námitek účastníků řízení, tedy i žalobců. Rovněž tak od strany šestnácté dále pod písmenem B) námitkou, zda stavba splňuje požadavky na zachování kvality prostředí a zdravých životních podmínek, pod písmenem D) problematikou hlukové zátěže a pod písmenem E) otázkami ochrany ovzduší (v podrobnostech viz odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí – dodatečného povolení stavby).
Potud tedy vypořádání námitek žalobců za strany stavebního úřadu z pohledu jejich veřejnoprávních aspektů. Z uvedeného je zřejmé, z jakých zjištění přitom stavební úřad vycházel, jak je hodnotil a že zjištění, která učinil, jsou v podstatě totožná s těmi, která již přijal nadepsaný krajský soud za svá v předchozím rozsudku ze dne 29. 1. 2016, č. j. 30A 71/2014-129. Protože žalobce a) nebyl účastníkem přezkumného řízení, jehož výsledkem byl uvedený rozsudek, přičemž nyní přezkoumávaná žaloba se dotýká taktéž otázek, které již byly tímto rozsudkem rozhodnuty, přičemž krajský soud nemá důvodů na svých předchozích závěrech cokoliv měnit, cituje z něho dále přiléhavé pasáže ve vztahu i k nynějším žalobním námitkám. Na skutkovém a právním stavu věci se totiž od té doby nic nezměnilo. „Další žalobní námitka se týkala údajně nesplněných požadavků na ochranu ovzduší a rovněž ta byla námitkou odvolací. Žalovaný se s ní vypořádal následujícím způsobem: ( - )
K této, jakož i dalším namítaným otázkám (hluk, ochrana vod a zdravých životních podmínek), třeba předně uvést, že jde o otázky spojené nejen s ochranou životního prostředí, ale i celé řady dalších důležitých zájmů (např. ochrany veřejného zdraví). Že jde o veřejné zájmy, jejichž právní režim je upraven v celé řadě zvláštních zákonů (např. zák. č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, zák. č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů /vodní zákon/, zák. č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, atd.), jejichž konkrétní aplikace je rovněž v působnosti speciálních orgánů veřejné správy k tomu zřízených, a to podle jednotlivých složek životního prostředí a jiných zvláštních zájmů. Tyto předpisy pak obsahují ustanovení, podle nichž se při povolování staveb vyžaduje rozhodnutí, souhlas, závazné stanovisko, závazný posudek, vyjádření, posouzení apod., věcně příslušného, tedy dotčeného orgánu státní správy. Povinností stavebního úřadu je v průběhu toho kterého řízení podle stavebního zákona potřebná stanoviska zabezpečit a koordinovat, respektive z pozice stavebního úřadu zajistit, aby tyto podklady byly pro rozhodnutí vydávaná podle stavebního zákona k dispozici, neboť je opatřuje ten, z jehož podnětu se řízení vede.
Dlužno přitom zdůraznit, že vyjde-li správní orgán při svém rozhodnutí ze stanoviska jiného vykonavatele veřejné správy příslušného k takovému stanovisku, je správní orgán tímto stanoviskem vázán. Takovéto stanovisko je pak jedním z podkladů pro rozhodnutí orgánu státní správy ve věci, a je tedy samozřejmé, že je výrazně ovlivňuje, nemůže být ale právě s ohledem na tuto svoji povahu předmětem samostatného přezkumu soudem. Výhrady proti závazným stanoviskům lze však posoudit na základě § 75 odst. 2 druhé věty s.ř.s., podle něhož přezkoumá soud k žalobní námitce také zákonnost závazných podkladů přezkoumávaného rozhodnutí či jiný úkon správního orgánu, není-li jím ovšem sám vázán a neumožňuje-li s.ř.s. žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví. O takový případ se v následně uvedených závazných stanoviscích nejednalo, a proto krajský soud postupoval při jejich přezkumu právě podle § 75 odst. 2 s.ř.s.
Jak vyplývá z obsahu prvoinstančního správního rozhodnutí, stavební úřad věnoval problematice ochrany veřejných zájmů na úseku životního prostředí a veřejného zdraví potřebnou pozornost, když v tomto směru zajistil pro rozhodnutí ve věci všechna potřebná stanoviska. Dotčené orgány veřejné správy přitom byly seznámeny se všemi rozhodujícími skutečnostmi dané věci, takže při vydávání svých stanovisek vycházely z úplného skutkového stavu věci. Podklady předložené žalobci (znalecký posudek vyhotovený dne 30. 8. 2013 Prof. Ing. K. M., CSc. k otázce, do jaké kategorie průmyslu patří kalení šroubů a Autorizované hodnocení zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalící linky v novém areálu firmy KAMAX s.r.o. - městská část Turnova – Vesecko, zpracované Zdravotním ústavem se sídlem v Ústí nad Labem v srpnu 2013), nemají podle nich vliv na dosavadní zjištění ohledně ochrany životního prostředí a veřejného zdraví, tedy ani na vydaná závazná stanoviska k projektové dokumentaci stavby z pohledu ochrany ovzduší a ochrany před hlukem.
Krajský soud zjistil, že z hlediska ochrany ovzduší vydal k věci Krajský úřad Libereckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, dne 6. 9. 2013 pod spis. zn. KULK 59709/2013/Ža, závazné stanovisko podle § 11 odst. 2 písm. c) zák. č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, v platném znění, k „povolení stavby vyjmenovaného ostatního stacionárního zdroje znečišťování ovzduší – kalicí linka na úpravu šroubů SLP 1200 č.1“. Z jeho obsahu (popis linky, technologie úpravy šroubů, rozsah odůvodnění) je zřejmé, že se v něm uvedený orgán zabýval relevantními skutečnostmi pro vydání závazného stanoviska. V rámci odvolacího řízení byla poté jeho správnost přezkoumána ještě nadřízeným správním orgánem, a to postupem podle ust. § 149 správního řádu, Ministerstvem životního prostředí. To rozhodnutím ze dne 4. 4. 2014, č. j. 21912/ENV/14 326/540/14 (sp. zn. 25/541/14), závazné stanovisko Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 6. 9. 2013, spis. zn. KULK 59709/2013/Ža, potvrdilo.
Jak je z rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 4. 4. 2014, č. j. 21912/ENV/14 326/540/14 (sp. zn. 25/541/14), zřejmé, uvedený orgán se zabýval danou problematikou velmi obšírně. Popsal stavební záměr, na jeho straně třetí uvedl podklady, z nichž při rozhodování vycházel a rozvedl odvolací námitky žalobců. Na straně čtvrté a páté se uvedený ústřední orgán státní správy na daném úseku vypořádal s námitkami odvolatelů (žalobců) a konstatoval, že v daném území dosud nenastala situace snížené kvality ovzduší. Ministerstvo životního prostředí uzavřelo s tím, že závazné stanovisko Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 6. 9. 2013 bylo vydáno v souladu se zákonem a je věcně správné, a proto bylo jako takové potvrzeno. S jeho obsahem se měli žalobci možnost seznámit, a to na základě listiny žalovaného ze dne 20. 6. 2014, č.j. OÚPSŘ 93/2014-330-sez(ros), kterou byli účastníci řízení nejen seznámeni s novými podklady rozhodnutí o odvolání, ale byla jim dána i možnost nahlédnout do nich a vyjádřit se k nim. Tím došlo k naplnění požadavku správního řádu stanoveného v § 36 odst. 3, a to v návaznosti na jeho § 90 odst. 1 písm. c) druhou větu. Za tohoto stavu měl ovšem stavební úřad i žalovaný za prokázané, že stavba vyhovuje požadavkům na ochranu ovzduší, přičemž nebylo důvodů akceptovat námitku žalobců spočívající v tom, že před povolením stavby nebylo provedeno měření hodnot znečištění ovzduší v místě.
Na žalobci předložené podklady (znalecký posudek Prof. Ing. K. M., CSc. a Autorizované hodnocení zdravotního rizika), reagoval ještě Krajský úřad Libereckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, vyjádřením ze dne 8. 10. 2013, zn. KULK 67396/3013 OŽPZ 1305/2013, a to podrobným způsobem na třech stránkách (viz č. l. 15 správního spisu). K otázce znaleckého posudku konstatoval, že Prof. Ing. K. M., CSc. je znalcem v oboru hutnictví, a nejde proto o posudek, který by byl relevantním podkladem pro zařazení daného stacionárního zdroje z hlediska ochrany ovzduší, které vychází ze zákona o ochraně ovzduší a jeho prováděcích předpisů. Předmětná linka byla zařazena jako zdroj znečišťování ovzduší právě dle přílohy č. 2 k zákonu č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, a to jako stacionární zdroj tuhých znečišťujících látek (překračuje 5t) a 11. 4. - stacionární zdroje, jejichž roční emise těkavých organických látek překračuje 1 t. Zařízení linky na úpravu šroubů SLP 1200 splňuje charakteristiku zdroje uvedeného pod kódy 11. 1. a 11. 4. Závazné stanovisko k umístění tohoto zdroje vydal Krajský úřad Libereckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství dne 18. 3. 2013 pod č. j.: KULK 17716/2013/Ža, závazné stanovisko k povolení stavby vydal dne 6. 9. 2013 pod č. j.: KULK 59709/2013/Ža. Pro vydání uvedených závazných stanovisek byla celá řada relevantních podkladů (viz odůvodnění žalovaného a prvoinstančního správního rozhodnutí). Uvedený orgán veřejné správy uzavřel s tím, že ani zmíněný znalecký posudek ani Autorizované hodnocení zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalící linky na dosud vydaných závazných stanoviscích nic nemění.
K námitce žalobců, že před povolením stavby nebylo provedeno měření hodnot znečištění ovzduší v místě, třeba ještě poznamenat, že v daném území proběhlo měření stavu ovzduší z iniciativy města Turnov, a to v prosinci roku 2013. Prováděl ho Zdravotní ústav se sídlem v Ústí nad Labem, přičemž zpráva o něm je rovněž obsahem správního spisu. Jak přitom žalobci v žalobě sami přiznávají, měření bylo provedeno v nepříznivých klimatických podmínkách (ve zprávě se uvádí: “nejhorší možné podmínky“). Přesto bylo zjištěno (viz zpráva), že s výjimkou Benzo(a)pyrénu byly naměřené koncentrace v mezích imisních limitů, přičemž i u něho zpráva předpokládá, že jeho roční limit bude dodržen. Žalobci uvedenou zprávu o výsledcích měření znají, jak je zřejmé ze žaloby, proto ji netřeba dále rozvádět. Lze tak shrnout, že ani žalobci dovolávané měření, byť v jiné formě, než si představují, nepřineslo žádná taková zjištění, aby jim bylo možno přisvědčit, že jsou předmětnou stavbou dotčeny veřejné zájmy na ochranu ovzduší. Pokud pak zmiňují překročení imisního limitu u oxidu dusíku, tak jeho imisní limity jsou stanoveny pouze pro ochranu ekosystémů a vegetace (tedy jde o dotčenost zájmů chráněných nepochybně zákonem o ochraně přírody a krajiny), přičemž ty byly v době měření překročeny pouze minimálně. Protože se tak stalo při inverzních podmínkách, je i v tomto případě zcela zřejmý předpoklad, že limit, který je průměrovaný na celý rok, by byl dodržen.
K dispozici jsou tedy výsledky měření kvality ovzduší, byť z krátkodobého období a zároveň uskutečněné za těch nejhorších klimatických podmínek, které nesignalizují žádné významné znečištění ovzduší v místě. Za této situace třeba mít požadavek žalobců na další měření ovzduší pro účely povolení stavby kalící linky za neopodstatněný. Krajský soud je ostatně přesvědčen o tom, že si jsou žalobci tohoto stavu dobře vědomi, když žalobu staví zejména na závěrech z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005-116, podle něhož i imise nepřekračující limitní hodnoty stanovené obecně závazným právním předpisem, nemusí ještě nutně znamenat, že jde o stavbu souladnou s právními předpisy.
Vzhledem k výše uvedenému nemá krajský soud žalované rozhodnutí ani shora zmíněné stanovisko Ministerstva životního prostředí ze dne 4. 4. 2014 za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů z pohledu ochrany veřejných zájmů na čistotě ovzduší, když si pro tento závěr orgány veřejné správy zúčastněné na řízení opatřily dostatek potřebných podkladů, které srozumitelným a logickým způsobem vyhodnotily.
Obdobně bylo postupováno i ohledně závazného stanoviska vydaného Krajskou hygienickou stanicí Libereckého kraje dne 14. 8. 2013, č. j.: KHSLB 18867/2013, k projektové dokumentaci stavby z hlediska dodržení hlukových limitů. Ta jej vázala na splnění podmínek, a to, že „V průběhu zkušebního provozu bude měřením ověřeno prokazatelné dodržení hygienických limitů v provozu nového areálu KAMAX v nejbližších chráněných venkovních prostorech a chráněných venkovních prostorech staveb definovaných v § 30 odst. 3 zákona pro denní a noční dobu, daných nařízením vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, a vyhotovení výsledků měření bude přiloženo k žádosti o vydání souhlasu k trvalému užívání stavby.“ Tento požadavek pak byl zakotven v podmínce č. 13 dodatečného povolení stavby. Toto závazné stanovisko přezkoumalo na základě odvolání žalobců Ministerstvo zdravotnictví a rozhodnutím ze dne 16. 4. 2014, č. j.: 21137/2014-5/OVZ-20.3.2014, je potvrdilo jako věcně správné, když námitky žalobců shledalo nedůvodnými. Popis situace, její hodnocení a závěry rozhodnutí v něm Ministerstvo zdravotnictví popsalo na celkem sedmi stránkách, a to velmi podrobným a přesvědčivým způsobem (malá velikost písma a husté řádkování). Vypořádalo se přitom se všemi zásadními námitkami žalobců ohledně akustické situace v daném prostoru v souvislosti s realizací kalící linky. Ověření její skutečnosti přitom bylo zcela logicky odsunuto na dobu zkušebního provozu kalící linky.
Rovněž s jeho obsahem se měli žalobci možnost seznámit před vydáním žalovaného rozhodnutí, a to na základě úkonu žalovaného ze dne 20. 6. 2014, č. j. OÚPSŘ 93/2014-330-sez(ros), jímž byli účastníci řízení nejen seznámeni s novými podklady rozhodnutí o odvolání, ale byla jim dána i možnost nahlédnout do nich a vyjádřit se k nim. Tím došlo k naplnění požadavku správního řádu stanoveného v § 36 odst. 3, v návaznosti na jeho § 90 odst. 1 písm. c) druhou větu.
Na znalecký posudek Prof. Ing. K. M., CSc. a Autorizované hodnocení zdravotního rizika reagovala ještě Krajská hygienická stanice Libereckého kraje ve vyjádření ze dne 4. 10. 2013, č. j. KHSLB 22617/2013. Konstatovala v něm, že se oba tyto podklady netýkají hluku v chráněných venkovních prostorech a chráněných venkovních prostorech staveb, který v rámci svých kompetencí daných zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění, posuzuje v průběhu stavebního řízení orgán ochrany veřejného zdraví, a proto že ani nebudou mít vliv na již vydané závazné stanovisko ze dne 14. 8. 2013, č. j. KHSLB 18867/2013, k dodatečnému povolení kalící linky. Na závěr proto potvrdila platnost již vydaného závazného stanoviska.
Vzhledem k výše uvedenému nemá krajský soud žalované rozhodnutí ani shora zmíněné stanovisko Ministerstva zdravotnictví ze dne 16. 4. 2014, č.j.: 21137/2014-5/OVZ-20.3.2014, za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů z pohledu ochrany veřejných zájmů před hlukem, když si pro tento závěr orgány veřejné správy zúčastněné na řízení opatřily dostatek potřebných podkladů, které srozumitelným a logickým způsobem vyhodnotily.
( - )
Městský úřad Turnov předně vydal dne 1. 8. 2012 pod č.j.: ORM/12/759 koordinované závazné stanovisko k dílčím úsekům životního prostředí, konkrétně dle zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zák. č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, zák. č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisům, zák. č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), který byl zrušen k 1. 9. 2012, zák. č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), zák. č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, zák. č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích a zák. č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů. Tímto koordinovaným stanoviskem byl vysloven souhlas veřejné správy s povolením projednávané stavby z pohledu všech složek životního prostředí, tedy byl přijat závěr, že i z hlediska zájmů chráněných vodním zákonem je uvedený záměr možný. Jak již přitom zmíněno výše, stavebnímu úřadu nepřísluší do stanovisek jiného vykonatele státní správy jakkoliv zasahovat. Platnost tohoto koordinovaného stanoviska byla potvrzena následně Městským úřadem Turnov listinou ze dne 19. 8. 2013, zn. ORM/13/720/SPR.
( - )
K námitce, že v průběhu řízení nebylo předloženo stanovisko dle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), že „absentuje“, krajský soud uvádí, že ani tu neshledal důvodnou. Ono totiž v průběhu řízení v podobě „SDĚLENÍ“ opatřeno bylo (v souladu s tehdejší právní úpravou uvedeného zákona), pouze se s jeho závěry žalobci neztotožňují. A to v konkrétním zařazení záměru dle přílohy 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.
Podle písemného závěru Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 18. 12. 2013, zn. KULK 86646/2013, se jedná v případě kalící linky o „podlimitní záměr k dikci bodu 3.1. Zařízení ke spalování paliv o jmenovitém tepelném výkonu od 50 do 200 MW přílohy č. 1 kategorie II zákona o posuzování vlivů na životní prostředí“. Podle žalobců jde však o záměr stanovený v příloze 1 uvedeného zákona v Kategorii II pod bodem 4. 1. „Průmyslové provozy na zpracování železných kovů“.
Tato otázka byla předmětem opakovaného šetření i ze strany Ministerstva životního prostředí (viz jeho vyjádření ze dne 31. 10. 2013, zn. 70296/ENV/13 či ze dne 12. 11. 2013, zn. 37641/ENV/13, která jsou součástí správního spisu) a i podle něho je daný záměr podlimitním záměrem bodu 3. 1. (Zařízení ke spalování paliv o jmenovitém tepelném výkonu od 50 do 200 MW, Kategorie II přílohy č. 1 k zákonu o posuzování vlivů na životní prostředí). Dlužno přitom poznamenat, že na řešení případných pochybností v tomto směru pamatoval zmíněný zákon v ustanovení § 23 odst. 3 (dnes taktéž, ovšem v jiném znění), když v něm stanovil, že:
„V případě důvodných pochybností o záměru a o zařazení záměru do příslušné kategorie nebo do příslušného sloupce podle přílohy č. 1 k tomuto zákonu, popřípadě o rozsahu dotčeného území je rozhodující vyjádření ministerstva, které musí být vydáno nejpozději do 15 dnů ode dne doručení podnětu k vyjádření ministerstvu.“
Z uvedeného je tedy zřejmé, že předmětná otázka byla posouzena, jak jen posouzena být mohla a krajský soud se s uvedenými závěry orgánů veřejné správy k ní ztotožnil. Možná, že je v příloze 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí „díra“, když v ní není pamatováno na tepelné zpracování kovů kalením, možná to tak má být. Ani na této případné skutečnosti by však nemohl krajský soud cokoliv změnit, neboť i on, stejně jako orgány veřejné správy, je vázán zákonem. Nemůže nahrazovat zákonodárce, respektive sám výkladem rozšiřovat danou zákonnou úpravu.
K tvrzení žalobců, že se jedná o „Průmyslový provoz na zpracování železných kovů“ třeba dodat, že tato specifikace ještě pokračuje jejím popisem „včetně válcování za tepla, kování kladivy a pokovování“. Již jen ze slovního výkladu tohoto dovětku plyne, že do žalobci dovolávaného se záměru 4. 1. patří provozy svými účinky mnohem razantnější, než je v podstatě pouhý ohřev již hotových výrobků, jejich tepelné zpracování – kalení. Rozhodující pro posouzení věci je však skutečnost, že kalení kovů jako záměr v uvedené příloze vůbec uveden není a že jde o zařazení právě podle tohoto zákona, nikoli podle pohledů jiných, např. statistických, způsobu rozdělení průmyslových odvětví atd. Proto nemohl na věci nic změnit ani znalecký posudek Prof. Ing. K. M., CSc.
Domnívají-li se pak žalobci, že teprve v případě procesu dle zák. č. 100/2001 Sb. by problematice hluku, ovzduší a ochraně vod byla věnována potřebná pozornost, krajský soud tento názor nesdílí, neboť i za daného stavu bylo vycházeno z odborných podkladů a k uvedeným oblastem se vyjadřovaly příslušné správní orgány.
Žalovaný se pak vypořádal s obdobnými odvolacími námitkami ohledně postupů dle zák. č. 100/2001 Sb. v odůvodnění žalovaného rozhodnutí pod bodem č. 7 na straně třinácté a krajský soud na tyto závěry v dalším odkazuje, neboť se s nimi ztotožňuje.
V průběhu řízení o dodatečném povolení stavby byla opatřena ještě celá řada dalších podkladů osvědčujících skutečnost, že z pohledu veřejného práva není stavba v rozporu s požadavky zvláštních právních předpisů. Jejich seznam uvedl prvoinstanční správní orgán souhrnně na straně sedmé dodatečného povolení stavby a žalovaný v již zmíněném podání ze dne 20. 6. 2014, jímž účastníky řízení seznamoval s podklady rozhodnutí o odvolání, jež byly opatřeny v odvolacím řízení, jakož i v rozhodnutí samotném. Ze žádného z nich neplyne, že by došlo k podstatnému narušení životního prostředí.
Až potud se proto krajský soud se závěry žalovaného v podstatě ztotožnil, tedy s tou částí jeho rozhodnutí, která se týká zhodnocení významu stanovisek dotčených orgánů státní správy pro projednávaný záměr. Stejně jako se stanoviskem osoby zúčastněné na řízení, obchodní společnosti KAMAX s.r.o. k žalobě, co do výše uvedené části přezkumného řízení. Nikoliv však již s tvrzením žalovaného a zároveň měřítkem, jímž zřejmě námitky uplatněné v řízení o dodatečném povolení stavby poměřoval, a na kterou žalobci zjevně míří námitkami uvedenými v bodě druhém žaloby. Žalovaný totiž na straně šesté dole uvedl následující:
( - )
Žalovaný dal tímto zcela zjevně najevo, na jakém pozadí a jakým směrem řídil svoji přezkumnou činnost v dané věci, tedy skutečnost, že měl za relevantní pouze ty námitky účastníků řízení, které byly vznesené proti projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů a pokud se dle něho přímo dotýkaly vlastnického práva namítající osoby, popř. věcného břemene. A to je skutečně důležité. Takovýto pohled na věc je však zcela zavádějící a v rozporu s podstatou dané věci.
Předmětná stavba totiž byla vestavbou do již postavené a zkolaudované skladové haly. Stavebním úřadem tedy byla nejdříve povolená stavba, kterou bylo po jejím dokončení povoleno užívat výlučně ke skladování. Nepovoleným osazením kalící linky do ní však došlo ke změně v účelu jejího užívání, neboť stavbu lze užívat jen k účelu vymezenému v kolaudačním rozhodnutí, v oznámení o užívání stavby nebo v kolaudačním souhlasu (viz § 126 odst. 1 stavebního zákona). Změna v účelu užívání stavby, v jejím provozním zařízení, ve způsobu výroby nebo v jejím podstatném rozšíření a změna v činnosti, jejíž účinky by mohly ohrozit život a veřejné zdraví, život a zdraví zvířat, bezpečnost nebo životní prostředí, nebo změna doby trvání dočasné stavby, je přitom přípustná jen na základě souhlasu nebo povolení stavebního úřadu. V tomto ohledu se nelze chovat svévolně. Změna v užívání stavby musí být také v souladu s územně plánovací dokumentací, s cíli a úkoly územního plánování, s obecnými požadavky na výstavbu, s veřejnými zájmy chráněnými stavebním zákonem a se zvláštními právními předpisy (viz § 126 odst. 2 a 3 stavebního zákona). Stavebník však takto nepostupoval a svojí nedovolenou stavební činností porušil uvedená zákonná ustanovení. Provedl tak stavbu bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem, čímž naplnil předpoklady k zahájení řízení o odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Podle odstavce třetího uvedeného zákonného ustanovení lze přitom takovouto stavbu dodatečně povolit mimo jiné, jen pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že není umístěna v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, politikou územního rozvoje, s územně plánovací dokumentací nebo v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem.
Příslušná ustanovení stavebního zákona tak zcela jasně stanoví, že jak při změně účelu užívání stavby zákonnou cestou, tak při její realizaci tzv. „na černo“, se stavební úřad nemůže vyhnout jejímu posouzení z hledisek, jež jsou běžně zkoumána v územním řízení. Bylo by ostatně v rozporu již jen se zásadou rozumnosti, aby za abnormální situace, kdy je předmětem řízení stavba provedená tzv. „na černo“, aplikoval stavební úřad v řízení o jejím dodatečném povolení mírnější kritéria, než jaká jsou kladena na řádné stavební povolení. Žalovaný si však tuto skutečnost vůbec neuvědomil. Pochybil však i v právním posouzení věci, když co do rozsahu přezkumu odkazoval na § 114 odst. 1 stavebního zákona a ponechal jaksi stranou § 129 odst. 3 stavebního zákona, v němž jsou stanovena kritéria (viz výše), které nelze při dodatečném povolení pominout. Ta totiž byla stanovena jedině pro případy vydání dodatečného povolení stavby a nikoli pro rozhodnutí o odstranění.
Tato zmatečnost v právním posouzení věci vedla žalovaného k tomu, že nerozlišoval mezi ochranou veřejných zájmů a oprávněností občanskoprávních námitek žalobců. Této problematiky se totiž jen „dotknul“, když k ní na straně šesté nahoře, ve třetím odstavci, uvedl následující:
( - )
Žalobkyně a) v odvolání mimo jiné namítala, že stavba nesplňuje požadavky na zachování kvality prostředí a zdravých životních podmínek a poukazovala na negativní vlivy, které do území vnese. Zejména pak obtěžování hlukem, znečišťujícími látkami, zápachem a dalšími imisemi, které by narušily pohodu bydlení. V této souvislosti s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č.j. 2 As 44/2005-116, připomínala, že „narušení pohody bydlení není vázáno pouze na splnění limitů stanovených právními předpisy (např. limitů hlukových, znečištění apod.), neboť to by tento požadavek byl nadbytečný, a je nutno toto zkoumat vždy vzhledem ke konkrétním podmínkám v daném místě“. Stejné námitky uplatňovala i v průběhu řízení před prvoinstančním správním orgánem, přičemž se odvolávala na občanský zákoník (viz její podání ze dne 24. 9. 2013, v němž brojila proti stavbě s tím, že přinese do území nadměrný hluk, který ji bude obtěžovat nad míru přiměřenou místním poměrům). V těchto souvislostech se přitom dovolávala judikatury podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. února 2006, č.j. 2 As 44/2005-116.
Jak si žalovaný představoval ochranu práv sousedů vůči tvrzeným imisím v době projednávání stavby, a to je třeba zdůraznit, to z uvedeného vůbec neplyne, a proto smyslu toho krajský soud ani dohlédnout nemohl. Co je však z uvedeného zcela zřejmé, je to, že žalobkyně a) uplatnila v řízení o dodatečném povolení stavby občanskoprávní námitky, s nimiž se žalovaný zákonným způsobem nevypořádal.“
Stavební úřad proto po přezkoumání požadavků stavebně právní povahy, stanovených obecně závaznými právními předpisy pro předmětnou stavbu, posoudil uplatněné námitky v intencích právního názoru předchozího rozsudku krajského soudu též z hledisek stanovených občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. následujícím způsobem.
Nejprve vymezil kritéria svého zkoumání tak, že je nezbytné stanovit „míru přiměřenou místním poměrům a dále pak zkoumat, zda stavbou nebude míra přiměřená místním poměrům překročena, a zároveň zda nebude podstatně omezeno obvyklé užívání pozemku.“ Myšleno samozřejmě i staveb k bydlení, o které jde. Řídil se přitom tím (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2