6 As 213/2015 — Nejvyšší správní soud

30 A 103/2018- 93 - text  15 30 A 103/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudkyň Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Ivony Šubrtové ve věci žalobkyně: V. P. zastoupena JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem Tyršova 64, Náchod proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové za účasti: 1. Statek Stárkov, s. r. o. 549 36 Stárkov 102 2. L. L. 3. J. H. 4. J. H. 5. Město Hronov, IČ 272680 se sídlem Čs. armády 5, 549 31 Hronov a 6. K. H. v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2018, čj. KUKHK-20959/DS/2018-2-Ma takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2018, čj. KUKHK-20959/DS/2018-2-Ma, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 20 342 Kč do deseti dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a rozhodnutí správního orgánu 1. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Hronov (dále jen „silniční správní úřad“ nebo „městský úřad“ nebo „správní orgán I. stupně“) ze dne 4. 4. 2018, čj. MUHR/OM/1813/2018, a toto potvrdil. Uvedeným prvoinstančním rozhodnutím městský úřad jako příslušný silniční správní úřad dle § 40 odst. 5 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemích komunikacích“), rozhodl, že se na části stavební parcely č. XA v obci X, v kat. území (dále jen „st. p. č. XA“), nachází veřejně přístupná účelová komunikace o střední délce cca 23 metrů a o výměře cca 60 m2 dle přílohy č. 1 tohoto rozhodnutí (dále také jen „VPÚK“). II. Shrnutí žalobních bodů 2. Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí, navrhla jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. 3. Žalobkyně předně namítla neurčitost výroku prvoinstančního správního rozhodnutí ohledně existence VPÚK na st. p. č. XA, když byla vymezena střední délkou cca 23 metrů a výměrou cca 60 m2 dle přílohy č. 1 tohoto rozhodnutí. V této souvislosti vznesla otázku, „co se rozumí střední délkou“ a pozastavovala se nad tím, že výměra VPÚK byla uvedena zkratkou slova cirka, tj. cca. Silničnímu správnímu orgánu vytýkala kusé odůvodnění rozhodnutí, z něhož prý neplyne, že by byly prokázány všechny znaky VPÚK. 4. K otázce jejího užívání uvedla, že nemá nic proti tomu, že pozemek byl zatížen věcným břemenem a že osoba oprávněná z věcného břemene (K. H.) jej mohla ke sjednanému účelu užívat. Žalobkyni vadilo, že k této otázce byli vyslechnuti i další svědci, kteří se podle ní nemohli vyjadřovat ani k několika desetiletím užívání, natož pak k tomu, že se tak dělo podle věcného břemene ve prospěch pozemku st. p. č. XB minimálně od roku 1831. Dodala, že „pokud by užívání jinými uživateli bylo odvozeno od existence věcného břemene ve prospěch pozemku st. p. č. XB, jak se z rozhodnutí podává, pak by takovéto užívání bylo v režimu soukromoprávním a nikoli veřejnoprávním a tedy by nebyl udělen souhlas vlastníka s veřejným užíváním cesty“. Žalobkyně pak opakovaně uvedla, že „přístup k objektu č. p. XC je zajištěn věcným břemenem, proti jehož existenci nic nenamítám.“ 5. Proti závěru silničního správního úřadu, že komunikace slouží k přístupu a k příjezdu k zemědělským a lesním pozemkům, k soukromým a podnikatelským účelům, žalobkyně namítala, že v rozhodnutí chybí jakákoliv specifikace toho, které konkrétní zemědělské a lesní pozemky má tento úřad na mysli. Neobsahuje výčet nemovitostí, které by měla údajná VPÚK napojovat, takže ani v tomto směru nebyl prokázán účel její existence. Samostatným důvodem vzniku VPÚK nemohou být ani okolnosti, že by měla sloužit k soukromým a podnikatelským účelům. Stejně tak jsou pro její vznik irelevantní takové otázky, jako je sídlo obchodní firmy k zemědělskému podnikání, důvody vzniku VPÚK nelze shledávat ani v houbaření, provozování myslivosti, turistiky apod. 6. S tvrzením silničního správního orgánu, že na st. p. č. XA jsou viditelné následky projíždění, se žalobkyně ztotožnila. Jeho závěr, že žádná alternativní pozemní komunikace v podobné nebo alespoň v přibližné kvalitě neexistuje, napadla tím, že není ničím zdůvodněn, stejně jako tvrzení, že spoluvlastnicí pozemku bylo bráněno v užívání komunikace. 7. Ve třetím žalobním bodu namítala žalobkyně nezákonnost žalovaného rozhodnutí, neboť závěry, k nimž žalovaný dospěl, nemají podle ní oporu v provedených důkazech. Nebrojila proti tomu, že se v případě části předmětného pozemku jedná o část cesty dlouhé celkem 820 metrů, která mimo jiné vede i po pozemku ve spoluvlastnictví více jak dvaceti osob, jenže pro většinu těchto spoluvlastníků (s výjimkou K. H.) je podle ní tato část cesty cestou od ní nikam. Poté vypočítávala jednotlivé spoluvlastníky s uvedením toho, zda mají či nemají „za cestou“ pozemky a namítala, že se silniční správní úřad těmito otázkami nezabýval a nevyslechl je k nim. Tento nedostatek neodstranil podle žalobkyně ani žalovaný. 8. Silničnímu správnímu úřadu žalobkyně vytýká i to, že neřešil otázku, který ze spoluvlastníků a za jakým účelem cestu potřebuje. Nezabýval se jí ani žalovaný v odvolacím řízení, a tak nebyl odůvodněn účel cesty. Nebyl podle ní prokázán ani tvrzený mlčky udělený souhlas vlastníka s užíváním cesty přecházející na jeho právního nástupce. Žalovaný pouze opakoval tvrzení silničního správního úřadu o tom, že se k věci vyjádřilo 16 osob tak, že cestu užívají, a to jako cestu nezbytnou k obhospodařování polností. Krom toho byly účastníky řízení i další osoby. Ze správního spisu ale není patrné, kde se jejich pozemky nacházejí. 9. Žalobkyně dále namítala, že existují dvě alternativní cesty. Okolnost, že jí uváděná cesta na p. p. č. XD je strmější, nemůže být dle jejího názoru argumentem pro to, že se VPÚK nachází právě a jenom na st. p. č. XA. Právě s touto otázkou přímo souvisí konkretizace nemovitostí, pro něž by měla VPÚK sloužit. Ty však v rozhodnutí uvedeny nejsou. 10. V dalších námitkách žalobkyně znovu poukazovala na skutečnost, že předmětný pozemek je stavební parcelou určenou k zastavění a že dohoda o zřízení práva osobního užívání nehovoří nic o nějaké komunikaci. Deklaraci dané VPÚK podle žalobkyně brání veřejný zájem a ze strany jejích uživatelů není udržována. 11. Žalobkyně závěrem uvedla, že z rozhodnutí ani ze spisové dokumentace nevyplývá, že by silniční správní úřad před vydáním rozhodnutí provedl jakýkoliv relevantní důkaz prokazující nebo vyvracející naplnění všech znaků veřejně přístupné účelové komunikace. Ve své podstatě se odkazuje na tvrzení jednotlivých účastníků a z nich vyvozuje závěr, že jsou všechny znaky veřejně přístupné účelové komunikace naplněny. Žalovaný pak závěry tohoto rozhodnutí převzal za své. Přestože klíčovou otázkou v dané věci je právě naplnění všech znaků veřejně přístupné účelové komunikace, silniční správní úřad a následně ani žalovaný se tím nezabývaly v takovém rozsahu, v jakém to bylo pro posouzení věci nezbytné. Silniční správní úřad dle žalobkyně nepostupoval v souladu s ustanovením § 50 odst. 3 správního řádu, když si opatřoval pouze kusé informace. Rozhodnutí obou správních orgánů proto označila za nepřezkoumatelná a nezákonná. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 12. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. K tvrzené neurčitosti výroku prvoinstančního správního rozhodnutí uvedl, že jeho součástí je grafické znázornění cesty v katastrální mapě, že jde o cestu, která je stálá a v terénu patrná a jednoznačně ohraničená. Považuje proto její specifikaci provedenou silničním správním orgánem za dostatečnou a určitou. Pokud jde o přibližnost délky cesty na uváděném pozemku, je nutné vzít v úvahu, že je každé měření stiženo nepřesností, tudíž i kdyby nebylo uvedeno, že se jedná o hodnotu přibližnou, přibližná by byla. 13. K námitce rozporující udělení souhlasu vlastníka části cesty na st. p. č. XA s veřejným užíváním žalovaný odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, a to na stranu třetí shora. Důvodnou neshledal ani námitku, po jakých pozemcích a kterých vlastníků cesta dále prochází. V této souvislosti zmínil dům čp. XC, pro který tvoří posuzovaná část cesty nutnou komunikační potřebu. 14. K tvrzení existence alternativních cest žalovaný uvedl, že není pravdivé, a to z důvodů specifikovaných v odůvodnění napadeného rozhodnutí pod bodem 2 na jeho straně třetí, kde v podstatě uvádí, že žalobkyně byla v řízení ve svých vyjádřeních a návrzích laxní, když se nezúčastnila ohledání na místě a neuplatnila při něm námitky proti způsobu jeho provedení a své návrhy. Odkazoval přitom na § 82 odst. 4 správního řádu, podle něhož odvolací orgán přihlíží jen k těm tvrzením a návrhům účastníka, které mohl uplatnit dříve. Žalovaný z protokolu o ohledání místa a z