1 As 90/2010 — Nejvyšší správní soud

65 A 108/2020- 39 - text  6 65 A 108/2020 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Barbory Berkové a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a JUDr. Petra Hluštíka, Ph. D., ve věci žalobce: V. D., narozený dne X státní příslušnost: Ukrajina bytem X zastoupen advokátem Mgr. Jiřím Šubrtem sídlem 1. máje 869/27, 779 00 Olomouc proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 10. 2020, č. j. MV-129583-4/SO-2020 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) rozhodnutím ze dne 22. 1. 2020, č. j. OAM-3374-3/ZR-2019, zrušilo žalobci zaměstnaneckou kartu dle § 46e odst. 1 ve spojení s § 46 odst. 6 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), s odůvodněním, že se žalobce dopustil výkonu nelegální práce tím, že práci vykonával na jiném než povoleném místě (v Olomouci namísto v Praze). Dále ministerstvo žalobci dle § 46e odst. 2 zákona o pobytu cizinců stanovilo lhůtu 30 dnů k vycestování z území České republiky. 2. V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobce jako opožděné. 3. Žalobce v žalobě namítal, že mu nebylo rozhodnutí ministerstva řádně doručeno, neboť mu bylo doručováno do P. přesto, že se trvale od poloviny února letošního roku zdržuje a bydlí na adrese X, což doložil dokladem o zajištění ubytování ze dne 27. 2. 2020. Žalobce se o rozhodnutí ze dne 22. 1. 2020 dozvěděl až v souvislosti s podáním žádosti o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty 27. 4. 2020 na pracovišti správního orgánu v Přerově a seznámit se jeho obsahem mohl až po opakovaných urgencích dne 27. 7. 2020, kdy bylo jeho právnímu zástupci umožněno nahlédnout do spisu. V zákonné lhůtě tudíž odvolání podat nemohl a podal jej až dne 7. 5. 2020. Ministerstvo mělo dle žalobce při doručování zvolit postup dle § 169a odst. 2 zákona o pobytu cizinců a doručovat rozhodnutí veřejnou vyhláškou, což neudělalo. Rozhodnutí ministerstva má obrovský dopad na práva a povinnosti žalobce, tudíž bylo namístě doručovat postupem dle § 25 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Dále žalobce namítal, že mělo ministerstvo doručovat toto rozhodnutí jeho zaměstnavateli R. S., s. r. o., neboť jím byl rovněž výrazně dotčen. Závěrem žalobce namítal vady rozhodnutí ze dne 22. 1. 2020, zejména nepřezkoumatelnost závěru o výkonu nelegální práce, pro nějž mu byla platnost zaměstnanecké karty zrušena. 4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby jako nedůvodné, v podrobnostech odkázala na část III. napadeného rozhodnutí. Zdůraznila, že žalobci nebylo nutné doručovat veřejnou vyhláškou dle § 25 správního řádu, jelikož mu bylo rozhodnutí řádně doručeno dle § 24 odst. 1 správního řádu v návaznosti na § 169a odst. 1 zákona o pobytu cizinců dne 6. 2. 2020 na adresu uvedenou v Cizineckém informačním systému – ubytovnu X. Tu měl žalobce evidovánu od 1. 4. 2018 do 22. 2. 2020 (tj. do právní moci rozhodnutí ministerstva) a do té doby jinou adresu pobytu ani doručovací adresu nenahlásil. Namítaný doklad o zajištění ubytování ze dne 27. 2. 2020 byl založen do spisu řízení vedeného pod sp. zn. MV-69171-2/OAM-2020 a byl vystaven až po právní moci rozhodnutí. Míra dopadu rozhodnutí správního orgánu I. stupně do práv žalobce dle žalované nemá vliv na nutnost doručovat veřejnou vyhláškou. Dále žalovaná uvedla, že zaměstnavatel žalobce nebyl jeho zástupcem, tudíž mu nebylo třeba rozhodnutí doručovat. Závěrem se vyjádřila i k námitkám vůči podkladům k závěru o výkonu nelegální práce žalobcem. 5. V replice žalobce rozvedl jen námitky proti závěru o výkonu nelegální práce. 6. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)] a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. krajský soud rozhodoval o věci samé bez nařízení jednání. 7. Krajský soud především zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího orgánu o zamítnutí odvolání pro opožděnost podle § 92 odst. 1 s. ř. není rozhodnutím, v němž by se správní orgán věcně zabýval odvoláním účastníka řízení. Rozhodnutím o opožděnosti odvolací správní orgán zamítá odvolání z důvodu nesplnění jedné ze základních procesních podmínek, bez jejíhož naplnění nelze podané odvolání projednat meritorně. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu pak je soud v případě žaloby proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání jako opožděného oprávněn v mezích žalobních bodů zkoumat pouze to, zda se skutečně jednalo o opožděné odvolání a zda došlo ke zkrácení žalobce na jeho právech neprovedením přezkumu v rámci odvolacího řízení (např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 8 As 51/2006-105, dále rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2003, č. j. 5 A 14/2002-35, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 8 As 51/2006-112, ze dne 27. 11. 2008, č. j. 2 As 53/2007-111, ze dne 23. 12. 2009, č. j. 5 As 105/2008-135 a ze dne 23. 4. 2010, č. j. 5 As 10/2010-75). 8. Krajský soud se tedy s ohledem na povahu napadeného rozhodnutí nemohl zabývat námitkami žalobce ohledně závěru o výkonu nelegální práce. 9. Podstatné tak bylo pouze posouzení důvodnosti námitky vůči způsobu doručování rozhodnutí ministerstva ze dne 22. 1. 2020. Otázka, zda došlo či nedošlo k doručení rozhodnutí ministerstva žalobci na základě fikce doručení dne 6. 2. 2020 je stěžejní pro posouzení, zda bylo odvolání podané žalobcem dne 7. 5. 2020 včasné. Lhůta k podání odvolání je dle § 83 odst. 1 správního řádu stanovena v délce 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí. 10. K postupu při doručování krajský soud uvádí, že doručování ve správním řízení se řídí právní úpravou § 19 a násl. správního řádu. Prioritně je povinností správního orgánu doručovat prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky a teprve tehdy, není-li to možné, doručuje se fyzickým osobám písemnost na adresu určenou dle § 20 správního řádu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2010, č. j. 1 As 90/2010-95). V posuzované věci je nesporné, že žalobce neměl zřízenu datovou schránku. 11. Dle § 20 odst. 1, věty první, správního řádu: „Fyzické osobě se písemnost doručuje na adresu pro doručování (§ 19 odst. 4), na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti, na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa podnikání, nebo při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu; fyzické osobě lze však doručit, kdekoli bude zastižena.“ Na citované ustanovení pak ve správním řádu navazuje § 23 a § 24, které se týkají tzv. fikce doručení. 12. Pokud si osoba, jíž se doručuje, zvolí v souladu s § 19 odst. 4 správního řádu adresu pro doručování, je třeba v prvé řadě doručovat na zvolenou adresu pro doručování. Žalobce si však adresu pro doručování nezvolil, jelikož údaj o této volbě by byl dle § 158 odst. 3 zákona o pobytu cizinců obsahem informačního systému cizinců, což nebyl. Naopak žalovaná žalobci v napadeném rozhodnutí s ohledem na jím uvedené skutečnosti v odvolání důvodně vytkla, že zanedbal svou povinnost stanovenou v § 98 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, tj. povinnost ve stanovené lhůtě změnu pobytu nahlásit. Z uvedených důvodů je třeba adresu, kam mu mělo být doručováno, určit na základě zbylé části citovaného § 20 odst. 1 správního řádu. 13. Co se týká určení adresy, kam mělo být dle § 20 odst. 1 správního řádu rozhodnutí zasláno, nelze vycházet z adresy evidované v informačním systému evidence obyvatel, jelikož žalobce nespadá mezi osoby, o nichž se po 1. 7. 2010 vedou informace v evidenci obyvatel [viz § 1 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel)]. Nejde ani o věc podnikání, proto nepřichází v úvahu doručování do místa podnikání. Podstatné tak bylo z hlediska § 20 odst. 1 správního řádu v posuzovaném případě doručování na adresu trvalého pobytu, přičemž pojem trvalý pobyt je nutno vykládat s ohledem na legální definici místa trvalého pobytu zavedenou v § 11 odst. 1 písm. d) správního řádu, kam spadá rovněž „místo pobytu na území České republiky podle druhu pobytu cizince“. Regulace místa pobytu cizince se dotýká § 93 a násl. zákona o pobytu cizinců. Místo pobytu cizince je údaj evidovaný v informačním systému cizinců [viz § 158 odst. 1 písm. a) bod 1. ve spojení s § 42g odst. 12 písm. a) zákona o pobytu cizinců v případě povolení k dlouhodobému pobytu ve formě zaměstnanecké karty] (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2016, č.j. 9 Azs 41/2016-48). 14. Z obsahu správního spisu vyplývá