8 As 55/2012 — Nejvyšší správní soud

22 A 58/2022- 58 - text  7 22 A 58/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D., ve věci žalobce: J. S. zastoupený advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Pod Kaštany 245/10, 160 00 Praha 6 proti žalovanému: Krematorium Ostrava, a. s. sídlem Těšínská 710, 710 07 Ostrava – Slezská Ostrava zastoupený advokátem JUDr. Radimem Miketou sídlem Jaklovecká 1249/18, 710 00 Ostrava-Slezská Ostrava o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu takto: I. Žalovaný je povinen vyřídit žalobcovu žádost o informace ze dne 1. 1. 2022 do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10 228 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Václava Voříška, sídlem Pod Kaštany 245/10, 160 00 Praha 6. Odůvodnění: 1. Podanou žalobou se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku vyřídit žalobcovu žádost o informace ze dne 1. 1. 2022, kterou žalobce žádal žalovaného podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění (dále jen „informační zákon“) o informace týkající se odměňování členů statutárního a případně také kontrolního (dozorčího) orgánu žalovaného. Žalobce uvedl, že jelikož mu v zákonné lhůtě nepřišla od žalovaného žádná zpráva, podal dne 7. 2. 2022 stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace podle § 16a odst. 1 pím. b) informačního zákona. Téhož dne, tj. 7. 2. 2022 byla žalobci doručena reakce žalovaného, který žalobce vyzval, aby si o informace požádal u Statutárního města Olomouc (správně Ostrava – pozn. soudu) jako 100% vlastníka žalobce. Žalobce žalovanému odpověděl, že žádost o informace podal u něj, neboť je povinným subjektem dle informačního zákona, a proto trvá na jejím vyřízení. Dále žalobce v žalobě uvedl, že žádnou další reakci od žalovaného nedostal, a proto s ohledem na ust. § 16a odst. 5 a odst. 8 informačního zákona má za to, že dochází k nečinnosti žalovaného. Stížnost žalobce na postup žalovaného měla být předložena nadřízenému orgánu nejpozději dne 14. 2. 2022 a tímto orgánem měla být vyřízena nejpozději dne 1. 3. 2022. Nebyla však vyřízena dosud. Žalobce trvá na tom, že žalovaný je veřejnou institucí ve smyslu ust. § 2 odst. 1 informačního zákona, protože je 100% vlastněn veřejnoprávní korporací (Statutárním městem Ostrava), jíž byl také založen, a jíž je řízen i kontrolován. Žalovaný rovněž nepochybně plní veřejný účel (kremace, správa pohřebišť, smuteční obřady atd.), bezpečně tak u něj převažují znaky veřejné instituce. 2. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že žalobce požadoval informace bez jakéhokoliv relevantního a odůvodnitelného zájmu. Žalovaný je společností, jejímž majoritním akcionářem je Statutární město Ostrava, a dle ustálené judikatury (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 618/18) pokud stát nebo jiná veřejná právní korporace má v právnické osobě většinovou majetkovou účast, je tato osoba považována za veřejnou instituci ve smyslu informačního zákona. Žalovaný však zdůraznil, že se nejedná o plenární nález Ústavního soudu. Žalovaný uvedl, že samotná majoritní majetková účast Statutárního města Ostravy nemůže stačit pro posouzení žalovaného jako veřejné instituce, neboť tento vyvíjí samostatnou hospodářskou činnost, poskytuje služby podnikatelům i fyzickým osobám a na této činnosti se Statutární město Ostrava fakticky nepodílí. Žalobce rovněž transparentně zveřejňuje své výroční zprávy a účetní závěrky v obchodním resjtříku, tyto jsou navíc podrobovány auditu. Žalovaný poukázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 22. 10. 2014 sp. zn. 8 As 55/2012, v němž NSS dospěl k závěru, že povinný subjekt neposkytne informace o platu zaměstnance poskytovaného z veřejných prostředků jen výjimečně, pokud se tato osoba na podstatě své vlastní činnosti povinného subjektu podílí jen nepřímo a nevýznamným způsobem a zároveň vyvstávají konkrétní pochybnosti o tom, zda v souvislosti s odměňováním této osoby jsou veřejné prostředky vynakládány hospodárně. Podle žalobce to platí tím spíš pro mzdy a odměny zaměstnanců a členů orgánů soukromoprávní dceřiné společnosti. Žalovaný má za to, že není veřejnou institucí a odmítl požadované informace sdělit, neboť členové statutárního orgánu nejsou placeni z veřejných prostředků a požadavek žalobce zjevně nesledoval zájem sledovaný informačním zákonem. Podle žalovaného směřoval toliko k zahájení předmětného sporu s předpokladem přiznání náhrady nákladů řízení. Zcela zřejmé argumenty nevyhovění žádosti lze shledat v odůvodnění rozsudku NSS sp. zn. 8 As 55/2012. S ohledem na obsah žádosti žalobce vykazující zjevné nepřesnosti a jeho následný postup je zřejmé, že jde o šikanózní uplatňování práva, které nemůže požívat právní ochrany. Ostatně nepřesnosti obsahuje i samotná žaloba, kdy porovnáním stran 1 a 2 se stranami 3 a 4 je zřejmé, že druhé dvě strany byly zkopírovány z jiné nesouvisející věci. Žalovaný usuzuje, že žalobce zjevně bez vážného zájmu požaduje informace nejen po žalovaném, ale i po dalších subjektech, tzv. „kobercově“, bez odůvodnitelného zájmu v domnění, že mu budou přiznány náklady řízení. Tento postup se míjí s účelem a smyslem informačního zákona. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. 3. Krajský soud nejprve posoudil včasnost žaloby a dospěl k závěru, že byla podána včas ve lhůtě podle ustanovení § 80 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). 4. Podle ust. § 79 odst. 1 věty prvé s. ř. s., ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. 5. Ze shodných skutkových tvrzení žalobce a žalovaného, jakož i z obsahu správního spisu, krajský soud zjistil, že dne 1. 1. 2022 podal žalobce u žalovaného žádost o informace, týkající se odměňování členů stutárního, případně kontrolního (dozorčího) orgánu žalovaného. Následně žalobce podal stížnost proti postupu žalovaného (nečinnosti) při vyřizování jeho žádosti. Žalovaný reagoval sdělením, nechť se žalobce ohledně požadovaných informací obrátí na 100% vlastníka žalovaného, tedy Statutární město Ostrava. 6. Podle ust. § 4 odst. 1 informačního zákona, povinné subjekty poskytují informace na základě žádosti nebo zveřejněním. 7. Podle § 2 odst. 1 informačního zákona, povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. 8. Podle § 2 odst. 2 informačního zákona, povinnými subjekty jsou dále ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti. 9. Mezi účastníky je spor o to, zda žalovaný je povinným subjektem ve smyslu informačního zákona. 10. Žalovaný není státním orgánem ani územně samosprávným celkem, ani pověřeným subjektem ve smyslu citovaného druhého odstavce, když zjevně nenaplňuje jejich charakteristické znaky a je proto otázkou, zda má postavení veřejné instituce, když je akciovou společností, tedy společností podléhající zákonu č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), v platném znění (dále jen „zákon o obchodních korporacích“). 11. Otázka, zda soukromoprávní korporace může být veřejnou institucí ve smyslu informačního zákona, byla judikaturou správních soudů a Ústavním soudem opakovaně řešena. Závěry shrnul NSS v rozsudku ze dne 27. 2. 2020, č. j. 8 As 145/2018-61, ve kterém také zohlednil nález Ústavního soudu z 2. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 618/18 (nález OTE) tak, že: „[n]a základě výše uvedených závěrů soudní judikatury Nejvyšší správní soud konstatuje, že k určení toho, zda lze obchodní společnost podřadit pod pojem „veřejná instituce“ podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, musí být (kumulativně) splněna jak kritéria uvedená v nálezu ČEZ (v bodech 70 a 71 tohoto nálezu), tak kritéria veřejné instituce, jak byla definována v nálezu Letiště Praha.“ 12. V nálezu Letiště Praha (sp. zn. I. ÚS 260/06 z 24. 1. 2007) Ústavní soud vytyčil následující znaky, jejichž převaha je typická pro instituci veřejnou a soukromou: a) způsob vzniku či zániku instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu), b) hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát, či nikoliv; pokud ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituce), c) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů