5 As 29/2009 — Nejvyšší správní soud

19 A 31/2023- 64 - text  8 19 A 31/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: J. G. zastoupen Mgr. Adamem Krejčím, advokátem sídlem 738 01 Frýdek – Místek, Zámecké náměstí 24 proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 702 00 Ostrava, 28. října 117 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 9. 2023 č. j. MSK 98972/2023, o přestupcích takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Frýdku – Místku ze dne 9. 6. 2023 č. j. MMFM 102607/2023 o přestupcích podle § 125c odst. 1 písm. k) a § 125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, a to tak, že výrokem I. žalovaný změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně v bodě II. výroku, a to tak, že text: „ohrozil řidiče tohoto vozidla a došlo ke střetu těchto vozidel“ nahradil textem: „ohrozil řidiče tohoto vozidla tím, že se při předjíždění zpět do průběžného pruhu zařazoval bezprostředně před toto vozidlo a bez důvodu náhle zastavil, v důsledku čehož došlo ke střetu přední části vozidla Dacia se zadní částí vozidla Toyota, jemuž řidič vozidla Dacia i přes snahu vyhnout se vozidlu Toyota, již nestačil zabránit“. Výrokem II. napadeného rozhodnutí žalovaný změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že část výroku pod bodem III. rozhodnutí správního orgánu I. stupně se vypouští. Výrokem III. žalovaný změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve výroku o správním trestu a trest pokuty snížil z 9 000 Kč na 8 000 Kč. Ve zbytku rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. 2. Žalobce uvedl, že v rámci vyjádření k podkladům rozhodnutí poukazoval na zjevný rozpor své výpovědi a výpovědi vyslechnutých svědků, a k odstranění tohoto rozporu navrhoval, nechť je správním orgánem usnesením ustanoven znalec z oboru dopravy se specializací na posuzování technických aspektů dopravních nehod ke zodpovězení odborných znaleckých otázek v souvislosti se vznikem dopravní nehody. Tomuto návrhu však prvostupňový správní orgán nevyhověl. V podaném odvolání konstantně tvrdil, že je to právě pan V. O., kdo je za dopravní nehodu odpovědný, když vozidlo Dacia nejprve zastavilo, a až potom se rozjelo a do jeho vozidla narazilo. Jelikož správní orgán prvního stupně navrhovaný důkaz znaleckým posudkem neprovedl, nechal si vypracovat znalecký posudek. V něm soudní znalec dospěl k závěrům, ze kterých je naprosto zřejmé, že k předmětné dopravní nehodě nemohlo dojít způsobem, který byl popisován panem V. O. Žalobce poukazoval na to, že již v průběhu správního řízení tvrdil, že pan V. O. nejprve vozidlo Dacia zastavil, a až pak do jeho vozidla narazil. Tvrdil také, že se nehoda nemohla stát způsobem, který byl popisován panem V. O. (a který byl následně pak převzat i správním orgánem prvního stupně), když minimální vzdálenost (brzdná dráha) nutná k tomu, aby řidič vozidla Dacia zabrzdil (a stejně tak i žalobce, který jej měl předjíždět, a tudíž by se musel pohybovat ještě vyšší rychlostí než 80 km/h) je 51 m. Z plánku místa dopravní nehody (podrobně zaměřeného příslušným orgánem PČR) však vyplývá, že celá situace se odehrála na „pouhých“ 31 m, nikoli na 51 m (či jiné delší vzdálenosti). Nelze tak přijmou jiný závěr, než že se předmětná dopravní nehoda nemohla stát způsobem, který byl tvrzen pan V. O., a který pak převzal i správním orgán prvního stupně ve svém odůvodnění, neboť to nebylo fyzicky možné. 3. Byť shora uvedené skutečnosti tvrdil v odvolacím řízení, a k jejich prokázání přiložil znalecký posudek, žalovaný rozhodl i přesto tak, že dal prvostupňovému správnímu orgánu za pravdu. Byl tedy zkrácen na svých veřejných subjektivních právech, neboť správní orgán prvního stupně i žalovaný své rozhodnutí opřely o nesprávně zjištěný skutkový stav. 4. Žalobce namítal, že nesprávné určení možné délky úseku nepochybně význam v dané věci má. Pokud totiž byl úsek, na kterém se nehoda stala, vymezen nesprávně (což zjevně byl), pak přicházejí v úvahu další proměnné, které mohou mít ve věci zcela zásadní význam. Tomu však žalovaný nevěnoval žádnou pozornost a poukaz žalobce na tyto rozpory bagatelizoval. I kdyby se zelené sloupky skutečně nacházely ve vzdálenosti delší 31 m od vzniku dopravní nehody (což v návaznosti na ohledání místa samého žalobce nepopírá), tak z plánku místa dopravní nehody (podrobně zaměřeného příslušným orgánem PČR) je naprosto zřejmé (bylo exaktně spočítáno), že dopravní nehoda se stala na „pouhých“ 30,7 metrech. Právě 30,7 metrů je vzdálenost mezi výchozím bodem měření a místem střetu obou vozidel. Tento exaktně zjištěný a nevyvratitelný fakt byl přitom žalovaným správním orgánem zcela ignorován. Podotkl, že na vzdálenosti 30,7 metrů nelze zabrzdit vozidlo jedoucí rychlostí kolem 80 km/h. Přitom se nepře o detaily v podobě jednotek metrů, nýbrž namítá, že je zcela vyloučeno, aby se nehoda stala tak, jak V. O. tvrdí a jak dovodil žalovaný. 5. V neposlední řadě se nelze pozastavit ani na účelové selektivnosti žalovaného správního orgánu, který určitým částem výpovědi V.O. přisuzuje stěžejní význam a bezmezně jim důvěřuje (tj. že vozidlo Dacia před nárazem nezastavilo), ale ostatní části, které správnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zásadním způsobem zpochybňují a nejsou tak pro žalovaný správní orgán natolik atraktivní, ba dokonce jsou spíše přítěží, neboť se se jedná o skutečnosti ve prospěch obviněného z přestupku (tj. že V. O. s jistotou tvrdí, že když začal brzdit, jel 80 km/h) relativizuje, aniž by to jakkoliv zdůvodnil. Žalovaný zcela relativizoval závěry uvedené ve znaleckém posudku, který označil za nadbytečný, když z něj vyplývá, že nehoda se mohla odehrát oběma způsoby (tedy že verze žalobce i verze V. O. jsou obě možné). Žalobce vyslovil názor, že žalovaný účelově a tendenčně vybíral pouze ty důkazy (zejména části výpovědí svědků), které jsou v jeho neprospěch, tak aby mohl rozhodnutí svého podřízeného orgánu potvrdit. Důkazy ve prospěch žalobce se pak nijak nezaobíral a nepochopitelně je bagatelizoval. Žalovaný správní orgán se nijak nevypořádal s odůvodněním toho, že ačkoli se dopravní nehoda udála na vzdálenosti 30,7 metrů, tak aby žalobce řidiče vozidla Dacia (pana V. O.) předjel, a následně před ním prudce zabrzdil, potřeboval by k tomu vzdálenost minimálně o délce 51 metrů. Namítal, že V. O. se jako řidič zachoval nelogicky, když se pokoušel mu vyhnout zleva, a nikoliv zprava. I kdyby byla verze, kdy vozidlo Dacia před střetem nezastavilo, pravdivá, pak V. O. mohl střetu bez větších potíží zabránit, zachoval-li by se duchapřítomně. Dle závěrů znaleckého posudku jízdní koridor pravého silničního pruhu předmětné pozemní komunikace byl dle vyhotoveného plánku místa dopravní nehody stran Policie ČR volný, tzn., že z hlediska technické přijatelnosti, pokud by řidič osobního automobilu DACIA Sandero provedl brzdný manévr při pravém rejdu, vytočení přední nápravy vpravo, tak by ke střetu s nákladním vozidlem TOYOTA Hilux s velkou pravděpodobností nedošlo. Jak bylo zjištěno, střet se odehrál ve velmi malé rychlosti, a tedy času na (správnou) reakci ze strany V. O. zde bylo dostatek. Pokud by tedy V. O. reagoval přirozeně, tj. počínal by si tak, aby měl po dobu brždění co největší dostatek místa před sebou, ke střetu by s velkou pravděpodobností nedošlo vůbec. Z fotografického materiálu nadto lze pouhým okem (bez přesného měření) dovodit, že prostor pro osobní automobil velikosti Dacie Sandero zde zcela evidentně byl, a tak ho V. O. mohl (a měl) využít. Žalovaný rovněž vůbec neposuzoval, zdali V. O. dodržel bezpečnou vzdálenost od vozidla Toyota. Vzhledem k tomu, že se nehoda stala ve velmi malé rychlosti, mohl jí V. O. snadno zabránit právě tím, že by dodržel předepsaný odstup. V. O. ve správním řízení nadto nebyl schopen spolehlivě a hodnověrně vysvětlit, proč volant strhl doleva, a nikoliv (přirozeně) doprava. Žalobce tak považuje za vhodné, nechť toto V. O. vysvětlí v rámci soudního řízení. Zjednodušeně řečeno měl V. O. na výběr dvě možnosti, a to stočit vůz doprava, kde měl místo a doufat, že ke střetu nedojde, nebo stočit vůz doleva, kde již stálo vozidlo žalobce a s jistotou do něj narazit. V.O. zvolil právě tuto (horší) druhou variantu, přičemž nyní je za toto de facto trestán žalobce. Jelikož se jedná o jednu z hlavních otázek, navrhl žalobce provedení vyšetřovacího pokusu, aby bylo postaveno najisto, zda V. O. mohl vozidlem Dacia bezpečně uhnout na pravou stranu, aniž by došlo ke srážce. 6. Žalobce uzavřel, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, dospěl k závěru, že posuzovaná nehoda se stala způsobem, kterým se fyzicky stát nikdy nemohla. Nevzal v úvahu jím tvrzené skutečnosti a selektivně vybíral pouze ty důkazy, které v souhrnu hovořily pouze proti němu. Spr