4 As 3/2008 — Nejvyšší správní soud

22 A 20/2024- 27 - text  5 22 A 20/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D. ve věci žalobkyně: Z. Š. proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 28. října 2771/117, 702 18 Ostrava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2024 č. j. MSK 68767/2023 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne 15. 4. 2024 domáhala přezkoumání v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo podle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) zamítnuto jako nepřípustné odvolání žalobkyně proti územnímu rozhodnutí vydanému Městským úřadem Frýdlant nad Ostravicí (dále jen „MUFO“ nebo „stavební úřad“) ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. MUFO_S 4300/2016, o umístění stavby čistírny odpadních vod včetně splaškové a dešťové kanalizace včetně vsaku na pozemku parc. č. X v k. ú. X. 2. Žalobkyně uvedla, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že důvodem posouzení jejího podání ze dne 17. 1. 2017 (podané jako podnět k přezkoumání souladu územního rozhodnutí s právními předpisy) je skutečnost, že uvedeným územním rozhodnutím byly umístěny stavby podmiňující novostavbu rodinného domu na pozemku parc. č. X v k. ú. X, pro níž byl žadatelům vydán společný územní souhlas a souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru ze dne 29. 7. 2016, sp. zn. MUFO_S 4289/2016, následně projednávaný v opakovaném stavebním řízení. Za těchto okolností podle žalobkyně odvolání není přípustné s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2020, č. j. 22 A 27/2020-67. Žalovaný na str. 6 napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobkyni nepříslušelo postavení účastníka předmětného územního řízení a není opomenutým účastníkem řízení, aniž by posoudil skutečnosti uvedené v podání žalobkyně ze dne 17. 1. 2017 a jeho přílohách, např. v podání ze dne 19. 10. 2016. Uvedené podání obdrželi stavebníci, kteří tudíž práva z předmětného územního rozhodnutí nenabyli v dobré víře. 3. Žalovaný podle žalobkyně posoudil dotčení žalobkyně územním rozhodnutím v rozporu se zásadami správního uvážení ve smyslu § 2 odst. 2 správního řádu. Žalovaný nepostupoval tak, aby předmětné územní rozhodnutí bylo v souladu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu, když podáním žalobkyně ze dne 17. 1. 2017 byla zpochybněna právní moc předmětného územního rozhodnutí. V konečném důsledku odepřel žalovaný žalobkyni chránit své nemovitosti, jak předpokládá § 1013 o. z. Podle žalobkyně je dotčení jejich vlastnických práv založeno směrem proudění podzemních vod. 4. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout a odkázal na obsah napadených rozhodnutí. Zdůraznil, že žalovaný poté, co žalobkyně podala dne 17. 1. 2017 podnět k přezkoumání předmětného územního rozhodnutí, zjistil ze spisového materiálu, že předmětné rozhodnutí nebylo doručeno taxativním účastníkům řízení, a to společnosti ČEZ Distribuce, a. s. a GasNet s. r. o.; na základě pokynu žalovaného došlo k doručení uvedeným účastníkům, kteří si proti rozhodnutí nepodali odvolání. Územní rozhodnutí tedy nabylo právní moci dne 12. 4. 2017. Jelikož v době přijetí podnětu nebylo rozhodnutí v právní moci, nebylo možné jej přezkoumat ve smyslu § 94 správního řádu. Následně po právní moci rozhodnutí se žalovaný zabýval zákonností předmětného rozhodnutí a neshledal důvody k zahájení přezkumného řízení, o čemž žalobkyni informoval sdělením ze dne 21. 6. 2017. Žalobkyně následně dne 2. 10. 2019 podala podnět k přezkoumání sdělení žalovaného ze dne 21. 6. 2017. Žalovaný neshledal důvody k postupu podle § 156 správního řádu, přičemž o této skutečnosti informoval žalobkyni sdělením ze dne 9. 1. 2020. 5. Žalobkyně se následně domáhala u Krajského soudu v Ostravě ochrany proti nečinnosti žalovaného spočívající v tom, že podnět žalobkyně ze dne 17. 1. 2017 nevyhodnotil jako odvolání a že o něm nerozhodl. Tuto žalobu Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 8. 2020, č. j. 22 A 46/2020-22 jako opožděnou odmítl, nicméně v odůvodnění uvedl důvody, pro které mělo být podání žalobkyně ze dne 17. 1. 2017 posouzeno jako odvolání. 6. Žalovaný se tak následně zabýval podáním žalobkyně ze dne 17. 1. 2017 jako odvoláním a dospěl k závěru, že odvolání je nepřípustné, neboť žalobkyně nebyla účastníkem řízení. Pokud se týče obav žalobkyně z ohrožení její studny a podmáčení jejích pozemků, pak tyto vyvracel odborný hydrogeologický posudek zpracovaný v dubnu 2016. Žalovaný tak na základě podkladů doložených k žádosti a s přihlédnutím k druhu, rozsahu a umístění staveb dospěl k tomu, že možnost ovlivnění pozemků a staveb žalobkyně navrženým stavebním záměrem je vyloučena. 7. Závěrem žalovaný podotkl, že rozhodnutím stavebního úřadu umístěná stavba ČOV včetně splaškové a dešťové kanalizace byla jako vodní dílo povolena rozhodnutím vodoprávního úřadu Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí ze dne 17. 1. 2018, zn. MUFO 29879/2017. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí jako opomenutý účastník odvolání, které žalovaný svým rozhodnutím ze dne 10. 8. 2020 zamítl jako nepřípustné. K žalobě žalobkyně krajský soud nejprve svým rozsudkem ze dne 31. 8. 2021 uvedené rozhodnutí zrušil, nicméně po zásahu Nejvyššího správního soudu, který ke kasační stížnosti žalovaného citovaný rozsudek zrušil, žalobu jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 1. 2. 2023, č. j. 22 A 82/2020-62 zamítl, přičemž námitku žalobkyně, že její práva mohou být potencionálně dotčena, v souladu s právním názorem NSS vyhodnotil jako nedůvodnou, a to právě s odkazem na hydrogeologické posouzení osobou s odbornou způsobilostí. Posouzení věci krajským soudem 8. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] napadená rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ve věci soud rozhodl u ústního jednání dne 5. 3. 2025, ke kterému se žalobkyně nedostavila a svou neúčast neomluvila. Žalovaný u ústního jednání setrval na svém dosavadním stanovisku. 9. Na prvním místě musí krajský soud zdůraznit, že rozsah přezkumu rozhodnutí ve správním soudnictví je v prvé řadě odvislý od žalobních bodů vznesených žalobcem. Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, že: „Správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační; od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tedy oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu …. Míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ 10. Krajský soud tedy podrobil napadené rozhodnutí přezkumu výlučně v rozsahu žalobkyní uplatněných námitek; tyto námitky shledal nedůvodné. 11. Úvodem je nicméně nutné zdůraznit, že způsob, jakým je žaloba sepsána, ve svém důsledku poměrně ztěžuje orientaci v ní a tudíž orientaci v žalobních námitkách. Krajský soud i přesto dovodil, že žalobkyně především namítá, že a) žalovaný na str. 6 napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobkyni nepříslušelo postavení účastníka předmětného územního řízení a není opomenutým účastníkem řízení, aniž by posoudil skutečnosti uvedené v podání žalobkyně ze dne 17. 1. 2017 a jeho přílohách, např. v podání ze dne 19. 10. 2016. b) žalovaný podle žalobkyně posoudil dotčení žalobkyně územním rozhodnutím v rozporu se zásadami správního uvážení ve smyslu § 2 odst. 2 správního řádu. Žalovaný nepostupoval tak, aby předmětné územní rozhodnutí bylo v souladu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu, když podáním žalobkyně ze dne 17. 1. 2017 byla zpochybněna právní moc předmětného územního rozhodnutí. V konečném důsledku odepřel žalovaný žalobkyni chránit své nemovitosti, jak předpokládá § 1013 o. z. Podle žalobkyně je dotčení jejich vlastnických práv založeno směrem proudění podzemních vod. 12. Pokud se týká námitky a), má krajský soud za to, že žalovaný nijak svým postupem a ve svých úvahách stran postavení žalobkyně jako účastníka řízení nepochybil. 13. Při posouzení, zda žalobkyni mělo svědčit právo účastníka předmětného řízení, je především relevantní posouzení dotčení vlastnického práva žalobkyně, jakožto vlastníka sousedního pozemku. K problematice výkladu pojmu „sousední pozemek“ a účast