4 As 141/2013 — Nejvyšší správní soud

45 A 3/2016- 54 - text 6 45 A 3/2016 45 A 3/2016-54 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a JUDr. Věry Šimůnkové ve věci žalobce: Bc. M. K. bytem P. Č. p., P. zastoupen advokátem JUDr. Josefem Kopřivou sídlem Vodičkova 709/33, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: ředitel Krajského ředitelství policie Středočeského kraje sídlem Na Baních 1535, 156 00 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2015, č. j. KRPS-47132-42/ČJ-2009-0100KR-PK, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odeslanou dne 11. 1. 2016, po úpravě petitu domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí ekonomického ředitele Krajského ředitelství policie Středočeského kraje (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 27. 8. 2015, č. j. KRPS-47132-34/ČJ-2009-0100VO-ŠUD. Správní orgán prvního stupně tímto rozhodnutím zamítl žádost o zaplacení náhrady škody ve výši 27 923 Kč, kterou žalobce uplatnil vůči bezpečnostnímu sboru, a nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Správní orgán prvního stupně ve výroku rozhodnutí konstatoval, že bezpečnostní sbor neporušil právní povinnost a žalobci nevznikla nezaplacením přesčasových služeb a nezvýšením základního tarifu služebního příjmu škoda. 2. Žalobce rekapituluje, že byl v letech 2007 a 2008 ustanoven na služební místo lektor – instruktor skupiny služební přípravy, ale byly mu ukládány úkoly, které z jeho služebního zařazení nevyplývaly, neboť vykonával také službu při střežení objektu v Nalžovicích. Žalobce má za to, že služební funkcionář porušil – a žalovaný nesprávně vyložil – § 36 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění účinném do 8. 10. 2009 (tj. v době, kdy nastala skutečnost, jež podle žalobce založila nárok na náhradu škody; dále jen „zákon o služebním poměru“), podle něhož lze příslušníka převelet k plnění jiných úkolů bezpečnostního sboru, které nevyplývají ze služebního místa, jen v důležitém zájmu služby. Uvádí, že mu služba při střežení objektu byla ukládána mimo původně rozvrženou dobu služby, ačkoliv nebyla označena ani evidována jako služba přesčas. Je také přesvědčen, že pro nařízení služby přesčas nebyly splněny zákonné podmínky. Služba navíc byla nařízena v rozporu s § 63 a § 64 zákona o služebním poměru, upravujícími nepřetržitý odpočinek mezi jednotlivými směnami a v týdnu. Poslední výtkou se přitom žalovaný v napadeném rozhodnutí nezabýval. 3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zejména konstatuje, že zjistil stav věci, o němž nebyly důvodné pochybnosti, provedené důkazy správně hodnotil a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně přezkoumal v zákonem a odvoláním vymezeném rozsahu. K tvrzenému nevypořádání odvolací námitky žalovaný podotýká, že žalobce nevyčíslil a neuvedl, jaká škoda a v jaké výši mu měla v důsledku nedodržených ustanovení o nepřetržitém odpočinku vzniknout. 4. Soud nejprve ověřil, že žaloba byla podána včas a že splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Protože se jedná o žalobu projednatelnou, přezkoumal soud napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná. Ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci na výzvu podle § 51 odst. 1 s. ř. s. nesdělili, že trvají na konání jednání. 5. Ze správního spisu soud zjistil, že se žalobce žádostí ze dne 11. 4. 2008 podanou podle § 98 odst. 1 zákona o služebním poměru domáhal náhrady škody, která měla vzniknout v důsledku toho, že mu byly ukládány úkoly při střežení objektu v Nalžovicích, které nevyplývaly z jeho služebního zařazení, bez toho, aby předtím bylo rozhodnuto o jeho převelení podle § 36 zákona o služebním poměru. Službu vykonával přesčas, ačkoliv takto nebyla označena ani evidována a navzdory tomu, že pro její nařízení nebyly splněny podmínky podle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru. Žalobce v žádosti upozorňoval také na to, že jeho nadřízení porušovali § 63 a § 64 téhož zákona, neboť mu v některých případech nebyl umožněn nepřetržitý odpočinek mezi jednotlivými směnami v trvání nejméně 10 hodin a nepřetržitý odpočinek v každém týdnu v trvání nejméně 36 hodin. Žalobce tvrdil, že v důsledku tohoto protiprávního postupu mu byla v letech 2007 a 2008 stanovena o 149,5 hodin delší základní doba služby oproti tomu, co umožňoval zákon (do takto stanoveného počtu přesčasových hodin žalobce zahrnul také osm čtyřhodinových směn uskutečněných za účelem nočních střeleb). Měl rovněž za to, že nařízení služby při střežení objektu založilo jeho nárok na zvýšení základního tarifu o 10 % podle § 114 odst. 2 zákona o služebním poměru. Výslednou škodu vyčíslil jako 149,5 hodin přesčasu plus 7 krát 10 % základního tarifu. 6. Ředitel Policie České republiky, okresního ředitelství Příbram, žalobci rozhodnutím ze dne 12. 6. 2008, č. j. 287/2008, náhradu škody nepřiznal s odůvodněním, že služba přesčas byla nařízena v souladu se zákonem, podle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru byla neplacená a žalobci nevznikl nárok na poskytnutí zvýšeného tarifu. Na základě podaného odvolání bylo toto rozhodnutí změněno rozhodnutím ředitele Policie České republiky, správy Středočeského kraje, ze dne 14. 8. 2008, č. j. PSC-5767-6/ČJ-2008-OP-PK, a to tak, že se zamítá žalobcova žádost o peněžitý nárok – doplatek odměny za službu přesčas. 7. Proti naposledy zmíněnému správnímu rozhodnutí žalobce brojil žalobou. Poté, co se Městskému soudu v Praze dostalo při ústním jednání ujištění, že žalobce trvá na svém názoru, že jeho žádost měla být posouzena a projednána jako nárok na náhradu škody, městský soud obě rozhodnutí z roku 2008 rozsudkem ze dne 21. 2. 2013, č. j. 6 Ca 9/2009-91, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Přisvědčil totiž žalobní výtce, že o žádosti ve věci náhrady škody rozhodoval nepříslušný služební funkcionář, neboť podle tehdy platného pokynu policejního prezidenta měl o náhradě škody v prvním stupni rozhodovat ředitel správy kraje. Městský soud řediteli Policie České republiky, správy Středočeského kraje, dále vytkl, že rozhodoval o něčem, čeho se žalobce nedomáhal, neboť v odvolacím řízení posoudil žádost ve věci náhrady škody navzdory jejímu označení a jednoznačnému obsahu jako žádost o výplatu odměny za práci přesčas. 8. Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, na něž v souladu s § 119 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, přešla práva a povinnosti vykonávaná Policií České republiky, správou Středočeského kraje, v reakci na rozsudek Městského soudu v Praze vyzvalo dne 18. 6. 2013 žalobce, aby upřesnil a doložil, jakého nároku se domáhá a vymezil období, za které jej uplatňuje, a jde-li o škodu, specifikoval její druh, okolnosti vzniku a výši. Žalobce pak ve svém podání ze dne 17. 7. 2013 odkázal na svou žádost z roku 2008 a konstatoval, že požaduje uhradit škodu za službu konanou nad rámec základní doby služby, jež nebyla označena jako služba přesčas a podložena důležitým zájmem k jejímu nařízení. Opakovaně také uváděl, že službu vykonával ve směnném režimu, a přesto nebylo rozhodnuto o zvýšení jeho základního tarifu. Vzniklou škodu žalobce vyčíslil částkou 27 923 Kč sestávající z částky 18 791 Kč vypočtené jako počet přesčasových hodin krát hodinová sazba služebního příjmu za daný měsíc, a to zvýšeno o 10 % (poznámka soudu: žalobce tento výpočet zjevně provedl podle § 125 odst. 1 zákona o služebním poměru, upravujícího služební příjem za službu přesčas), a z částky 9 132 Kč představující škodu vzniklou nepřiznáním zvýšeného základního tarifu služebního příjmu v měsících, kdy splňoval podmínky podle § 54 odst. 3 a § 114 odst. 2 zákona o služebním poměru. 9. V návaznosti na to správní orgán prvního stupně zahájil řízení ve věci náhrady škody a rozhodnutím ze dne 27. 8. 2015 zamítl žalobcovu žádost, neboť žalobci tím, že mu bezpečnostní sbor nařizoval v měsících únor 2007, červenec až listopad 2007 a leden 2008 službu a službu přesčas a nezaplatil mu v těchto měsících práci přesčas a nepřiznal zvýšení základního tarifu služebního příjmu, nevznikla škoda a bezpečnostní sbor neporušil povinnosti při výkonu služby, v přímé souvislosti s výkonem služby nebo pro výkon služby. Tento výrok odůvodnil správní orgán prvního stupně tím, že žalobce v roce 2007 ani 2008 nenaplnil rozsah přesčasové práce nad 150 hodin, jeho základní doba služby zůstala zachována, a nevznikl mu tak nárok na proplacení přesčasových hodin. Dále se správní orgán prvního stupně věnoval důležitému zájmu, v němž bylo střežení objektu v N. nařizováno, nesplněným po