51 A 17/2022

Rozhodnutím Městského úřadu Říčany (dále jen „stavební úřad“) ze dne 17. 8. 2021, č. j. 318960/2021-MURI/OSÚ/00502 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byla na žádost osoby zúčastněné 2) (dále jen „stavebník“) podle § 94p zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění zákona č. 403/2020 Sb. (dále jen „stavební zákon“) povolena přístavba domu č. p. X v X, A. 1, na pozemcích parc. č. st. XA a parc. č. XB v katastrálním území X (dále jen „stavba“ či „přístavba“.; všechny dále uváděné pozemky jsou v témže katastrálním území).

Dle prvostupňového rozhodnutí stavba zahrnuje zbourání severní a východní stěny garáže včetně její střechy, provedení přístavby o 1,8 m směrem k pozemku parc. č. XC a o 2 m směrem k pozemku parc. č. XD. V prvním nadzemním podlaží se má nacházet garáž. Nad přistavěnou garáží bude provedena nástavba. Ve druhém nadzemním podlaží vzniknou dva pokoje, koupelna, WC, chodba a terasa. Přístavba má být zastřešena pultovou střechou s výškou 6,1 m – 5 m.

Od počátku společného řízení dle stavebního zákona proti stavbě brojila žalobkyně. V sousedství stavby vlastní pozemky parc. č. XE, XF a parc. č. st. XG, XH, XCH, jejichž součástí je rodinný dům č. p. X (dále jen „dotčené pozemky“). Před stavebním úřadem žalobkyně namítala zejména nedostatky projektové dokumentace, zhoršení oslunění a zastínění jejího rodinného domu a zahrady a vznik nepřiměřených hlukových a pohledových imisí, které povedou ke ztrátě soukromí a znehodnocení dotčených pozemků.

Jelikož stavební úřad vzneseným námitkám nevyhověl, podala žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání. V něm stavebnímu úřadu vyčítala nedostatečné vypořádání námitek a vady řízení, např. porušení práva vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí dle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) či dodatečné doplňování podkladů do správního spisu, které mj. měly měnit projektovou dokumentaci (ve vztahu k francouzskému oknu a terase na přístavbě směrem k dotčeným pozemkům), k níž se tak nemohli účastníci řízení a dotčené orgány vyjádřit.

Stavebník ve správním řízení s námitkami žalobkyně nesouhlasil. Neměl za to, že by jakékoli imise ze stavby byly nepřiměřené místním poměrům. Nezaslání výzvy k vyjádření k podkladům pro rozhodnutí dle něj nemohlo mít vliv na zákonnost prvostupňového rozhodnutí. Doložené podklady nebyly nezbytné a žalobkyně se k nim v odvolání vyjádřila. Argumentoval též tím, že řízení se již od počátku vedlo i o francouzském oknu a terase, které byly od počátku v projektové dokumentaci uvedeny a okótovány.

Odvolání žalobkyně žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalobkyně se proto žalobou podle § 65 odst. 1 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá jeho zrušení.

Soud v této části odůvodnění shrnuje podání účastníků pro jejich obsáhlost toliko ve stručnosti. Podrobně se jimi bude zabývat při vypořádání jednotlivých žalobních bodů.

Žalobkyní vznesené námitky v žalobě a jejím doplnění lze rozčlenit do několika základních okruhů. Žalobkyně namítá, že žalovaný

Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. Tvrdí, že stavební úřad vedl řízení korektně. Účastníci řízení mohli nahlížet do spisu a předkládat své podněty. Žalobkyně byla před vydáním rozhodnutí seznámena s celým spisem. Dotčené orgány vydaly závazná stanoviska k předložené projektové dokumentaci, která byla po celé správní řízení totožná. Stavební úřad nemusí provádět místní šetření, pokud jsou mu známy místní poměry. Zpracování studie zastínění by nad míru obvyklou stavebníka zatížilo, neboť vzdálenost stavby se nemění a přístavba nedosahuje výšky domu stavebníka. Podle orgánu územního plánování je záměr přípustný. Stavební úřad se vypořádal se všemi námitkami žalobkyně. Dle žalovaného užíváním stavby nedojde k nepřiměřenému obtěžování žalobkyně imisemi, přičemž odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2022, č. j. 55 A 2/2021-38.

Stavebník se vyjádřil společně s osobou zúčastněnou 1). Skutkový stav považují za dostatečně zjištěný a prvostupňové rozhodnutí za správné a zákonné. Námitky o ztrátě soukromí jsou nedůvodné, neboť již nyní si s žalobkyní mohou vzájemně hledět z oken a balkónů na pozemky. Projektová dokumentace byla kompletní. Stavba není mrakodrap, který by zastínil severní, jižní a východní stranu pozemku žalobkyně. Jde jen o jedno patro nad stávající garáží, které bude stále nižší, než je výška rodinného domu. Všechny námitky byly správními orgány vypořádány. Stanovisko architektka města Ř. bylo stavebnímu úřadu doručeno dne 8. 7. 2021. Dále nesouhlasili ani s doplněním žaloby.

Osoba zúčastněná 3) je vlastníkem sousedního pozemku. V řízení před soudem uvádí, že se stavbou vyslovila souhlas a nemá proti ní námitek. Stavebník se snažil akceptovat maximum připomínek ostatních účastníků. Pokud je jí známo, proběhlo i jednání na místě se zástupci stavebního úřadu. Omezení vzniklá realizací stavby jsou akceptovatelná a nelze je nadřazovat nad omezení vlastníka pozemku, který by nemohl provést vlastní stavební záměr.

Žalobkyně se v řízení před soudem rozsáhle vymezuje k výše rekapitulovaným vyjádřením žalovaného a osob zúčastněných. Jejich jednotlivá tvrzení sporuje a předkládá opačný pohled na věc.

Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou.

Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl soud povinen přihlédnout i bez námitky, neshledal.

Soud rozhodl o žalobě bez jednání, neboť shledal důvody ke zrušení napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. O námitkách, které soud vypořádal z věcného hlediska, rozhodl na základě skutečností zjištěných ze správního spisu a vyjádření účastníků a osob zúčastněných na řízení. Ústní jednání nebylo třeba nařizovat ani za účelem dokazování (k přípustnosti tohoto postupu srov. rozsudky NSS ze dne 12. 2. 2015, č. j. 9 As 152/201443, body 26-30, či ze dne 8. 11. 2022, č. j. 7 As 300/2020-26, body 11-14). Neprovedení jednotlivých důkazů [včetně znaleckého posudku ze dne 27. 4. 2022, č. ZP 2314/2022 (dále jen „znalecký posudek“) znalce Ing. L. B.] soud odůvodňuje v závěrečné, případně věcně související části odůvodnění.

Soud předesílá, že žalobkyně v žalobě a v jejím rozsáhlém doplnění uvedla celou řadu námitek, které se často opakují a vzájemně se prolínají, čímž činí žalobu do jisté míry nepřehlednou a jednotlivé námitky obtížně uchopitelnými. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že nemá povinnost reagovat na každou dílčí žalobní námitku a tu podrobně vyvracet. Úkolem soudu je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19]. Podstatné tedy je, aby se soud ve svém rozhodnutí zabýval všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. rozsudky NSS ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013-33, ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 182/2012-58, či ze dne 19. 2. 2014, č. j. 1 Afs 88/2013-66).

Žalobkyně též hojně odkazuje na svá podání učiněná ve správním řízení. K tomu soud podotýká, že soudní řízení správní je ovládáno dispoziční zásadou, což znamená, že jednoznačné vymezení žalobních bodů spočívá na žalobci. Není namístě, aby soud spekulativně domýšlel další argumenty, konkretizoval obecná žalobní tvrzení či vybíral ze spisu ty skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, a přebíral by naopak funkci žalobcova advokáta (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, bod 32). Jak nadto vysvětlil rozšířený senát NSS, nelze se obecně odvolávat na obsah podání ve správním řízení (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). Soud proto mohl blíže reagovat jen na ty námitky, které žalobkyně řádně rozvedla v žalobě či jejím doplnění, případně je podpořila zcela konkrétním odkazem na podání ve správním řízení.

Z žaloby je nicméně patrné, že žalobkyně brojí proti stavbě zejména z důvodu obav o kvalitu prostředí, resp. pohodu bydlení. Pojem „pohoda bydlení“ byl termínem předchozí právní úpravy, avšak nynější „kvalita prostředí“ má obdobný obsah [viz např. rozsudek NSS ze dne 27. 11. 2019, č. j. 9 As 55/2018-39, bod 16]. Z toho důvodu je možné judikaturu vztahující se k pohodě bydlení v plném rozsahu aplikovat i na pojem kvalita prostředí (rozsudek NSS ze dne 13. 9. 2019, č. j. 1 As 329/2018-66, bod 41).

Pojem pohoda bydlení rámcově vymezil NSS v rozsudku ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005-116, č. 850/2006 Sb. NSS, tak, že „[p]ohodou bydlení nutno rozumět souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech. Současně je dle uvedeného rozsudku třeba přihlížet i k subjektivním hlediskům daným způsobem života osob, jichž se má stavba dotýkat, pokud tyto subjektivní nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře od obecných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality.

Na citovaný rozsudek navázal NSS v rozsudku ze dne 1. 11. 2012, č. j. 8 As 27/2012-113, č. 2776/2013 Sb. NSS, dle něhož mezi jednotlivé činitele ovlivňující pohodu bydlení (kvalitu prostředí) náleží také podstatné snížení odstupové vzdálenosti mezi budovami, úbytek oblohové složky, omezení výhledu, a tedy i míra oslunění a osvětlení bytu, a narušení soukromí, protože i tyto složky se na pohodě bydlení podílejí.

V rámci tohoto neurčitého právního pojmu se posuzují i soukromoprávní námitky vztahující se k imisím [srov. např. § 89 odst. 6, § 94n odst. 4 a § 114 odst. 3 stavebního zákona ve spojení s § 1013 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“)], což potvrzuje ustálená judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 13. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1889/97 či rozsudek ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1150/99) i NSS [srov. rozsudek ze dne 23. 4. 2008, č. j. 9 As 61/2007-52, č. 1602/2008 Sb. (dále je rozsudek č. j. 9 As 61/2007-52)].

Dle posledně uvedeného rozsudku NSS č. j. 9 As 61/2007-52 je rozhodným kritériem pro posouzení, zda došlo, či nedošlo k zásahu do pohody bydlení tzv. „přípustná míra“, kterou je třeba rozumět míru přípustnou podle právních předpisů, včetně ustanovení občanského zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2929/99); jedná se o neurčitý právní pojem, což v případě námitek vznesených ve správním řízení znamená nutnost posuzování námitek tohoto typu vždy ad hoc (případ od případu).

Onu přípustnou míru je třeba posuzovat vždy individuálně, a to s ohledem na místní poměry a konkrétní okolnosti věci (rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2012, č. j. 8 As 20/2011131, bod 21). Stavební záměr lze hodnotit jako nepřiměřený místním poměrům tehdy, jestliže se jeho očekávané negativní vlivy na okolí mají vymykat ustáleným poměrům buď svou intenzitou nebo druhově (rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2020, č. j. 6 As 171/2019-37, č. 4076/2020 Sb. NSS, bod 39).

Ke způsobu vypořádání tzv. občanskoprávních námitek, mezi něž námitky budoucích imisí patří, lze odkázat na posledně zmíněný rozsudek NSS č. j. 6 As 171/2019-37. Dle něj by měl být správný postup takový, že stavební úřad nejprve občanskoprávní námitku, na jejímž řešení se účastníci nedokázali dohodnout, posoudí z hlediska veřejného práva (na základě obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů nebo technických norem), a neshledá-li s veřejným právem rozpor, učiní si následně o důvodnosti občanskoprávních námitek vlastní úsudek, aby mohl rozhodnout ve věci samé. Stavební zákon neuvádí, podle jakých dalších kritérií si má stavební úřad svůj úsudek učinit, podle NSS musí nicméně zahrnout do své úvahy i soukromoprávní hlediska a měl by analogicky aplikovat § 1013 občanského zákoníku (jakkoli ten striktně vzato dopadá jen na imise již existující, nikoli na emise budoucí).

S těmito východisky soud přistoupil k posouzení žalobních bodů.

Soud se předně zabýval námitkami žalobkyně, kterými brojí proti způsobu, jakým správní orgány přistoupily k vypořádání jejích námitek ke ztrátě oslunění, resp. zastínění dotčených pozemků.

Osvětlením a prosluněním bytů a pobytových místností se zabývá § 11 až § 13 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „vyhláška č. 268/2009 Sb.“). Daná ustanovení se však naproti tomu netýkají zastínění a oslunění pozemku, resp. zahrady. Míra proslunění pozemku tedy nepředstavuje žádný obecný požadavek na výstavbu.

Česká technická norma, která stanoví požadavky na proslunění pozemku užívaného k rekreaci, není v této části závazná, neboť z žádného ustanovení právního předpisu závazný charakter nevyplývá (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 12. 10. 2010, čj. 2 As 69/2010-122, bod 49; jinak je tomu v případě § 13 odst. 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb., který činí závaznou normu pro oslunění bytů).

Jak však uvedl zdejší soud např. v rozsudku ze dne 6. 9. 2016, č. j. 46 A 78/2014-104: „[P]ouze ze skutečnosti, že ve vztahu k určitému typu místnosti či pozemku neexistuje v obecných požadavcích na výstavbu žádný normativní požadavek na kvalitu osvětlení a oslunění (proslunění), nelze dovozovat, že není možné proti zastínění místnosti či pozemku úspěšně brojit občanskoprávní námitkou opírající se o právní úpravu imisí (a s tím související otázku ochrany kvality bydlení). Stejně tak platí, že i když namítaná budoucí imise nepřekročí limity dané veřejnoprávními předpisy (typicky obecnými požadavky na výstavbu), může jít o protiprávní imisi, jsou-li naplněny podmínky § 1013 občanského zákoníku (viz rozsudek NS ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2808/2007).“

Žalobkyně proto byla oprávněna v rámci uplatněné občanskoprávní námitky namítat snížení míry oslunění, jak v jejím rodinném domě, tak na přilehlé zahradě. Jak bylo vyloženo shora, i otázka proslunění a zastínění spadá do pohody bydlení, resp. kvality prostředí, jejímž zhoršením žalobkyně argumentovala.

Aby však soud vůbec mohl přistoupit k věcnému přezkumu, musí rozhodnutí správních orgánů splňovat požadavky kladené na jejich přezkoumatelnost. Opomene-li totiž správní orgán uvést důvody svého rozhodnutí, brání tato skutečnost vypořádání souvisejících námitek soudem.

Z ustálené judikatury NSS plyne, že „[f]unkcí odůvodnění správního rozhodnutí je zejména doložit správnost a nepochybně i zákonnost postupu správního orgánu, jakož i vydaného rozhodnutí, jehož jedna z nejdůležitějších vlastností je přesvědčivost. Je proto nutné, aby se správní orgán v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu vypořádal s námitkami účastníků řízení, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí musí být seznatelné, z jakého důvodu považuje námitky účastníka řízení za liché, mylné anebo vyvrácené.“ (viz rozsudek NSS ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109).

Na druhou stranu nelze institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztahovat jej i na případy, ve kterých se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se (toliko) dílčího nedostatku odůvodnění (viz např. rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38).

Ze správního rozhodnutí proto musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Na druhou stranu však povinnost odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11).

Ze správního spisu se podává, že žalobkyně již v námitkách před stavebním úřadem argumentovala z jejího pohledu nepřiměřeným zásahem stavby do stávajících poměrů v oblasti osvětlení a proslunění jejího rodinného domu a zahrady kolem něj. Podrobně stavebnímu úřadu popsala, jaké dopady bude mít provedení stavby na zastínění zahrady na východní a severní straně rodinného domu (mj. zdůraznila význam, který pro žalobkyni tato část zahrady má, neboť jde o jedinou část zahrady za domem, jenž ji chrání před hlukem a pohledy z ulice Č., dále zmiňovala, že osázení zahrady volila s ohledem na stávající poměry, tj. kdyby o přístavbě věděla, výsadbu by řešila jinak). Na této námitce přitom setrvala i v odvolání, neboť měla za to, že stavební úřad se zabýval toliko prosluněním obytných místností, nikoli zastíněním zahrady.

Soud musí žalobkyni přisvědčit v tom, že se správní orgány s námitkou zastínění zahrady ani nevypořádaly, a to ani implicitně. Ani z jednoho rozhodnutí správních orgánů totiž nelze seznat, jaké skutečnosti vedoucí k nepřihlédnutí, resp. zamítnutí této námitky považovaly za rozhodné, tedy jak o námitce uvážily.

Stavební úřad toliko na straně 3 a 5 prvostupňového rozhodnutí konstatoval, že studie osvětlení a oslunění není povinnou přílohou projektové dokumentace dle vyhlášky č. 499/2006 Sb. Dále poukázal na splnění odstupové vzdálenosti mezi rodinnými domy stavebníka a žalobkyně. Pokračoval, že sousední stavba (myšlen dům žalobkyně) je vzdálena 12,65 m a má výšku hřebene 8,1 m, pročež se jedná o dostatečnou vzdálenost, aby nemohlo dojít ke zhoršení osvětlení a oslunění dotčené nemovitosti, která je na západ od stavby, a tudíž je pětimetrová přístavba mezi Sluncem a dotčenou nemovitostí pouze při východu Slunce.

V rekapitulované pasáži prvostupňového rozhodnutí ale stavební úřad vypořádal toliko námitku ohledně proslunění stavby rodinného domu žalobkyně, nicméně k zastínění přilehlé zahrady se nijak nevyjádřil, ačkoli to bylo jeho povinností. Skutečnost, že studie osvětlení a oslunění není povinnou přílohou projektové dokumentace, nijak nedává odpověď na podstatu námitky žalobkyně, že dojde k zastínění dotčených pozemků v nepřiměřené míře. Byť neexistují závazné standardy ohledně míry zastínění zahrady žalobkyně, měl stavební úřad tuto námitku posoudit s přihlédnutím k soukromoprávním hlediskům (viz § 1013 občanského zákoníku), tedy s ohledem na výkon vlastnického práva žalobkyně. Tím není řečeno, že by měl být stavební obsahem předložené studie vázán, ale měl s ní naložit jako s kterýmkoliv jiným důkazem (§ 50 odst. 4 správního řádu), tedy se mohl i nemusel s výstupy předmětné studie ztotožnit, každopádně byl povinen svůj závěr odůvodnit. Stavební úřad tak ale neučinil. Žádná přezkoumatelná úvaha ohledně této námitky se nenachází ani na straně 8 prvostupňového rozhodnutí, neboť zde stavební úřad reaguje na namítané hlukové a pohledové imise. Stavební úřad tak zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.

Soud nepřehlédl, že stavebním úřadem užitý pojem „dotčená nemovitost“ vymezila žalobkyně ve svých námitkách a zahrnula do něj všechny dotčené pozemky (tedy i zahradu). Z kontextu citované části prvostupňového rozhodnutí ale vyplývá, že stavební úřad dotčenou nemovitostí mínil pouze rodinný dům žalobkyně, neboť argumentuje odstupovými vzdálenostmi mezi ním a stavbou stavebníka. Tyto argumenty přitom nelze bez dalšího vztáhnout i k zahradě, neboť ta se nachází kolem rodinného domu žalobkyně v různých vzdálenostech od stavby.

Shledanou vadu pak nenapravil ani žalovaný v napadeném rozhodnutí, neboť se též vyjádřil pouze k zastínění oken obytných místností, nikoli již zahrady žalobkyně. Soud proto konstatuje, že je dán důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Soud nijak nepředjímá, zdali je námitka zastínění zahrady důvodná. Toto posouzení spočívá primárně na správních orgánech, které musejí vzít v potaz nejen námitky žalobkyně, ale i argumentaci stavebníka, jíž se této námitce bránil. Shledaná nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí soudu znemožňuje, aby se s námitkou sám věcně vypořádal.

Následně se soud zabýval tím, zda správní orgány pochybily i v případě posouzení zastínění rodinného domu, resp. obytných místností tohoto domu.

V tomto případě i žalobkyně připouští, že se správní orgány s námitkou zabývaly. Dle ní ale i tak nesprávně a nedostatečně. V námitkách ve stavebním řízení žalobkyně namítala jednak absenci již zmíněné studie osvětlení a oslunění, která by prokázala, že stavba nijak nezhorší osvětlení a oslunění dotčených pozemků (tj. včetně rodinného domu) a zda nebudou překročeny hygienické a normové hodnoty, a jednak samu ztrátu oslunění obytné místnosti situované v přízemí a orientované na východní stranu, tj. směrem ke stavbě. Tato místnost má mít jediný zdroj slunečního svitu právě v místech, kde má být provedena stavba.

Správní orgány ve svých rozhodnutích tuto námitku vypořádaly s odkazem na splnění odstupových vzdáleností dle § 25 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění vyhlášky č. 360/2021 Sb. (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“).

Soud při posouzení této námitky vyšel z výše zmíněných ustanovení vyhlášky č. 268/2009 Sb. Dle jejího § 11 odst. 2 musí mít obytné místnosti „zajištěno denní osvětlení v souladu s normovými hodnotami.“ Podle § 12 odst. 4 téže vyhlášky platí, že „[z]astínění stávajících pobytových místností novými stavbami nebo jejich novými částmi se posuzuje podle činitele denní osvětlenosti roviny zasklení oken. Zastínění stávajících vnitřních prostorů se považuje za vyhovující, jsou-li dodrženy normové hodnoty. Zastínění nově navrhovaných pobytových místností se posuzuje podle činitele denní osvětlenosti na srovnávací rovině uvnitř těchto místností v souladu s normovými hodnotami. Zastínění stávajících i nových bytů se kromě výše uvedeného posuzuje podle oslunění v souladu s normovými hodnotami.“ Požadavky na proslunění bytů a pobytových místností pak rozvádí § 13 vyhlášky č. 268/2009 Sb.

Soud dává za pravdu správním orgánům v konstatování splnění odstupových vzdáleností stavby od rodinného domu žalobkyně. Avšak dle soudu jen z prostého faktu, že vzdálenost mezi stavbami činí 12,65 m nelze vyvodit, že budou splněny požadavky kladené na proslunění obytných místností v domě žalobkyně. Splnění odstupových vzdáleností ještě nezaručuje, že stavba okolní nemovitosti nezastíní, byť se jedná o faktor, k němž lze přihlédnout. Citovaná ustanovení vyhlášky č. 268/2009 Sb. požadují, aby osvětlení, případně proslunění a zastínění bylo v souladu s normovými hodnotami, které stanovují české technické normy (zde ČSN 73 0580-1). Konkrétně § 12 odst. 4 citované vyhlášky přímo upravuje postup posouzení zastínění stávajících pobytových místností novými stavbami či jejich novými částmi. Z rozhodnutí správních orgánů však nelze seznat, že by podle této normy postupovaly.

Žalobkyně přitom ve správním řízení zdůrazňovala, že přístavbou bude zastíněna obytná místnost v přízemí domu, která má jediný zdroj slunečního svitu z okna směrovaného na východ, tj. ke stavbě stavebníka. Stavební úřad podotkl, že stavba bude mezi Sluncem a domem žalobkyně pouze při východu Slunce. To je ale podle soudu pro žalobkyni podstatné, protože právě jen v době při východu Slunce je dotčená obytná místnost vystavena přímému slunečnímu svitu. Stavební úřad přitom nezpochybnil, že by přístavba nestínila vůbec, naopak dal v tomto ohledu žalobkyni za pravdu.

Z projektové dokumentace vyplývá, že rodinný dům žalobkyně se nachází částečně za domem stavebníka a osoby zúčastněné 1). Realizací přístavby se však dům stavebníka rozšíří za dům žalobkyně, tj. přístavba skutečně bude stát mezi východem Slunce a rodinným domem žalobkyně, v důsledku čehož nelze zastínění obytné místnosti v přízemí vyloučit (i přes poměrně velkou vzdálenost mezi stavbami). K námitce žalobkyně se proto správní orgány měly zabývat tím, zdali budou v případě dotčené obytné místnosti splněny normové hodnoty dle českých technických norem, na které odkazuje vyhláška č. 268/2009 Sb.

Studie osvětlení a oslunění sice není povinnou přílohou projektové dokumentace, ale správní orgány musejí zajistit, aby povolovaná stavba a její vliv na okolí splňovaly i technické požadavky na stavby, tedy i potřebnou míru oslunění a osvětlení i ve vztahu k dotčeným okolním stavbám. Pomocí takové studie by přitom uvedenou otázku mohly relevantně posoudit, proto pokud ji správní orgány odmítly využít, měly přesvědčivě vysvětlit, proč tak činí, resp. jak jinak si ověřily, že nedojde k nadměrnému zastínění. Nicméně ani v tomto případě správní orgány žádnou relevantní úvahu ke splnění normových hodnot, které jsou pro odkaz ve vyhlášce č. 268/2009 Sb. závazné, neučinily, pročež jsou i v této části jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Námitka je tedy důvodná.

Pro úplnost soud konstatuje, že tvrzení žalobkyně o zásahu do jejích základních práv z důvodu ztráty oslunění je přinejmenším předčasné. V dalším řízení totiž bude na žalovaném, aby nejprve žalobkyniny námitky přezkoumatelným způsobem vypořádal. Až poté je možné hodnotit, zdali případné omezení žalobkyně dosahuje ještě přípustné intenzity, které obstojí i z hlediska ústavněprávních požadavků.

Soud dále přistoupil k posouzení, zdali realizace stavby vyvolá pohledové a zvukové imise nepřiměřené místním poměrům. Žalobkyně argumentuje velkým množstvím nových oken (cca 10 m2 prosklené plochy) a novou terasou o rozloze cca 7 m2. Z těchto ploch má získat rodina stavebníka pohledy zcela nové kvality (navíc z 2. nadzemního podlaží).

Zdejší soud v rozsudku ze dne 8. 2. 2022, č. j. 43 A 118/2018-99 (dále jen „rozsudek č. j. 43 A 118/2018-99“), shrnul judikaturu NSS k otázce imateriálních imisí, mezi něž lze za určitých okolností řadit i obtěžování pohledem. Předně poukázal na to, že v rámci zástavby v intravilánu obce je téměř vždy v určité míře zasahováno do soukromí možnými pohledy do oken, na dvory či do zahrad. Absolutního soukromí v takových podmínkách zpravidla nelze dosáhnout (viz např. rozsudky NSS ze dne 23. 1. 2019, č. j. 6 As 174/2018-32, bod 29, nebo ze dne 30. 4. 2012, č. j. 8 As 20/2011-131). Proti obtěžování pohledem právo poskytuje ochranu jen v případě, jde-li o mimořádnou situaci a zvlášť závažné a soustavné narušování soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti, což je vždy nutno posoudit s přihlédnutím k individuálním okolnostem každého případu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5264/2014).

Judikatura správních soudů (např. rozsudky NSS ze dne 23. 11. 2020, č. j. 10 As 148/202069, bod 12, ze dne 20. 1. 2020, č. j. 1 As 287/2019-28, bod 14, ze dne 9. 9. 2019, č. j. 7 As 253/201842, bod 21, ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 As 168/2016-28, ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010145) pravidelně vychází ze závěrů Nejvyššího soudu vyslovených v rozsudcích ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1629/99, a ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1150/99, podle nichž není imisí samotná možnost nahlížet z oken do oken v sousední budově nebo z oken na pozemek či z pozemku na pozemek, zejména jde-li o budovu umístěnou v souvislé zástavbě. Aby bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by zpravidla jít o případy, v nichž by bylo vlastnické právo zneužíváno k nahlížení do sousední nemovitosti za účelem narušování soukromí sousedů anebo by došlo ke stavební změně, umožňující nahlížení do dosud uzavřených prostor, přičemž tuto změnu by neodůvodňovaly oprávněné zájmy toho, kdo změnu provedl. Při posuzování věci je přitom třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech účastníků řízení.

NSS ustáleně judikuje, že je především na těch, kteří si připadají možným pohledem obtěžováni, aby pomocí různých technických řešení (např. žaluzie, rolety, záclony, závěsy, neprůhledné sklo apod. v případě možného pohledu do oken nemovitosti, či zelené atrium, pergola, slunečník apod. v případě možného pohledu na zahradu) zabránili ostatním hledět na svůj pozemek nebo do své nemovitosti (viz např. rozsudky ze dne 31. 5. 2018, č. j. 7 As 172/201729, bod 25, ze dne 31. 5. 2017, č. j. 4 As 62/2017-37, bod 19). V rozsudku ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010145 (i citované navazující judikatuře), NSS zdůraznil, že vlastník sousední nemovitosti si nemůže osobovat právo na to, aby byla vyloučena každá stavební změna v sousedství, která by snížila míru jeho soukromí. Skutečnost, že na sousedním pozemku dosud nestála stavba, jejíž povaha umožní, aby někteří její uživatelé viděli na pozemek stěžovatele či do oken jeho domu, nezakládá stěžovateli právo na to, aby tento stav přetrval i do budoucna. Stěžovatel vůči sousednímu pozemku „nevydržuje“ žádné právo na to, aby se výstavba na něm omezila více, než jaká omezení standardně vyžadují obecné poměry v území, jež jsou vyjádřeny v územním plánu.

Konečně v již odkazovaném rozsudku č. j. 43 A 118/2018-99, v bodě 89, zdejší soud dovodil, že nelze přeceňovat rozdíly mezi terasou a okny a není důvod tvrzené obtěžování pohledem z terasy posuzovat diametrálně odlišně od závěrů judikatury vztahující se k obtěžování pohledem z oken, není-li k tomu dán konkrétní důvod (částečně se tak vymezil vůči některým obecným závěrům rozsudku NSS ze dne 30. 7. 2013, č. j. 4 As 97/2013-40, č. 2968/2014 Sb. NSS). Soud k tomuto náhledu dospěl na podkladě následujících argumentů: „(1) existence balkonů či teras je zcela běžnou součástí staveb určených k bydlení, nelze proto na jejich umisťování klást přemrštěné nároky, (2) terasu lze využívat jen za příznivého počasí, zatímco z okna lze vyhlížet celoročně, (3) ten, kdo se dívá z terasy, je sám více viděn, že se dívá, oproti tomu, kdo vyhlíží z okna a může se skrýt např. za záclonou či žaluzií, lze proto předpokládat, že osoba pobývající na terase bude zdrženlivější v soustavném pohledu na cizí nemovitost apod.“ (viz bod 88 citovaného rozsudku).

S přihlédnutím k citovaným závěrům judikatury soud dospěl k závěru, že uplatněná námitka není důvodná. Soud se tak ztotožnil s hodnocením správních orgánů. Je sice pravdou, že se správní orgány s argumentací žalobkyně vypořádaly stručně a nereagovaly na každý její aspekt, z jejich rozhodnutí, která při soudním přezkumu tvoří jeden celek (viz např. rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2013, č. j. 4 As 10/2012-48, bod 23), ale plyne, jaké okolnosti považovaly za rozhodné a proč stavba nebude zdrojem hlukových a pohledových imisí nepřiměřeným místním poměrům. Stavební úřad jistě mohl rozvést, proč na případ žalobkyně aplikoval závěry rozsudku NSS ze dne 9. 9. 2019, č. j. 7 As 253/2018-42. Ačkoli tak neučinil, přesto podle soudu dospěl ke správnému výsledku.

Pro soud je podstatné, že stavební úřad na straně 8 prvostupňového rozhodnutí přiblížil charakter lokality, v níž se stavba a dotčené pozemky nacházejí. Z toho lze totiž usuzovat na „obvyklé“ místní poměry. Podle Územního plánu Ř. ve znění změny č. 4 jde o plochu Bi – bydlení v rodinných domech – městské a příměstské, jejímž hlavním využitím je bydlení v rodinných domech. Regulativy ve vztahu k rezidenčnímu bydlení nejsou stanoveny. Dle hlavního výkresu zde navíc územní plán vymezuje „území hodnotné vzrostlé zeleně na soukromých pozemcích“. Ve správním spisu jsou dále založeny fotografie znázorňující jak dotčené pozemky a jejich okolí, tak místo, kde má být vybudována stavba. Z fotografií a regulace v územím plánu soud vyvozuje, že se jedná o lokalitu s většími zahradami, rodinnými domy (patrovými i s charakterem vil) a hojnou zelení.

Zároveň je z fotografií patrné, že o absolutním soukromí na zahradách ve zkoumané lokalitě nelze hovořit, neboť zde nejsou výjimkou patrové domy s balkóny. Kupříkladu fotografie doložené žalobkyní ve správním řízení zachycují rodinný dům č. p. X manželů S., kteří byli též účastníky správního řízení, neboť primárně jejich směrem byla přístavba realizována. Tento dům stojí severovýchodním směrem od dotčených pozemků a je zjevné, že z oken v patře a balkonu je možné vidět i na severní a východní část zahrady žalobkyně, včetně jejího domu.

Za významné však soud považuje zejména pohledy, jimiž stavebník a osoba zúčastněná 1) disponují i bez realizace stavby. Z fotografií ve správním spisu a projektové dokumentace vyplývá, že výhled na dotčené pozemky mají předně z balkonu na jižní straně svého domu a dvou oken na západní straně (jde o okna z koupelny). Stavebník argumentoval i tím, že z okna na severní straně domu dohlédne i na severní část zahrady žalobkyně (pohledu na tuto část zahrady se mu však dostane až s vykloněním z daného okna, neboť směruje na sever, nikoli na západ).

Z výše popsaného plyne, že v dané lokalitě není neobvyklé, že sousedé ze svých patrových domů či balkónů a teras mají vzájemně rozhled na rozlehlé zahrady a že je jejich soukromí v tomto ohledu omezováno. V porovnání s tímto stavem je tedy nutné posuzovat, zdali nová okna a terasa na stavbě nepřiměřeně vybočují z místních poměrů. Soud nemá za to, že by tomu tak bylo.

Je pravdou, že stavbou dojde k zvýšení výměry plochy, z níž by bylo možné směrem k dotčeným pozemkům vidět. Dle projektové dokumentace přístavba směrem k dotčeným pozemkům žalobkyně obsahuje nové okno do obytného pokoje v 2. nadzemním podlaží, terasu o rozměrech 3 m na délku a 2,2 m na šířku, na kterou ústí dveře z chodby (orientované západně, tj. k dotčeným pozemkům) a dále dveře (francouzské okno) z pokoje (orientované jižně, tj. přímý pohled z nich vede do protější stěny na terase), a konečně v přízemí dveře vedoucí do garáže. Jak ale vyplývá z výše citované judikatury, aby se jednalo o nepřípustnou imisi, muselo by zpravidla jít o případy, v nichž by bylo vlastnické právo zneužíváno k nahlížení do sousední nemovitosti za účelem narušování soukromí sousedů anebo by došlo ke stavební změně, umožňující nahlížení do dosud uzavřených prostor.

Soud ale není toho názoru, že by se o danou situaci jednalo právě v tomto případě. Z projektové dokumentace ani z dalších podkladů shromážděných ve správním řízení nevyplývá, že by měla být stavba, konkrétně její část, jež je orientována směrem k dotčeným pozemkům, využívána k cílenému narušování soukromí žalobkyně. Nový pokoj (ložnice), resp. terasa jsou běžnou součástí rodinných domů v okolí a nic nenasvědčuje tomu, že by měly být zdrojem nepřiměřených imisí. Nejedná se tak o stavbu, která by byla v porovnání s charakterem a druhem místní zástavby jakkoli excesivní, spíše naopak.

Jak soud výše uvedl, sice se zvyšuje plocha, z níž je možné dohlédnout na dotčené pozemky, ale na druhou stranu nedochází až k tak razantní změně ve stávajících poměrech. Dle soudu zejména balkon na jižní straně domu stavebníka umožňuje, byť z jeho kratší strany, výhled na podstatnou část jižní části zahrady žalobkyně. Namítá-li žalobkyně, že je nevhodný k posezení, soud se s ní neztotožňuje, neboť z fotografií dovozuje opak (minimálně posezení pro dvě osoby je zde podle soudu realizovatelné). Dále stavebníci mohou nahlížet na východní stranu zahrady žalobkyně z okna v koupelně ve 2. nadzemním podlaží (to, zda je okno zakalené, soud nevnímá jako příliš podstatné, neboť jistě nejde o nezměnitelný stav). Nelze proto tvrdit, že by na jižní a východní část zahrady žalobkyně nemohl stavebník hledět již před realizací stavby.

Lze připustit, že zejména z nového okna ve druhém nadzemním podlaží stavebník snadněji dohlédne na severní část zahrady žalobkyně (aniž by bylo třeba se z okna vyklánět), soud ale přihlédl k tomu, že ani před tím neměla žalobkyně ani zde absolutní soukromí, neboť dle fotografií sem mohou dohlédnout i další sousedé. Navíc dle fotografií se těžiště žalobkyniny zahrady nachází před jejím domem jižně, nikoli v její severní části. Z fotografií též plyne, že se v těchto místech na pozemku stavebníka nachází vzrostlý strom, který tak výhled z okna ztíží. Ostatně fotografie potvrzují, že se kolem dotčených pozemků nachází i další vzrostlá zeleň, která přispívá k ochraně soukromí žalobkyně.

Soud přihlíží i k odstupové vzdálenosti přístavby od dotčených pozemků. Předně soud podotýká, že z koordinačního situačního výkresu lze bez obtíží rozpoznat, jaká má být vzdálenost přístavby od společné hranice a rodinného domu žalobkyně. Vzdálenosti jsou v koordinačním situačním výkresu okótovány. Žalobkyně sice s odkazem na znalecký posudek argumentuje, že vzdálenost nelze přesně určit, neboť stavby nejsou rovnoběžné, ale i kdyby soud tomuto tvrzení přisvědčil, nemělo by to na posouzení věci vliv (dokazování znaleckým posudkem by tak i v této otázce bylo nadbytečné; žalobkyně neuvedla, že by ze znaleckého posudku měla plynout jiná přesně vyčíslená odstupová vzdálenost). Je totiž zřejmé, že případná odchylka by nebyla nijak podstatná, zcela jistě ne taková, že by vedla k nesplnění normovaných odstupových vzdáleností. Nadto vzdálenost byla měřena od severozápadního rohu přístavby k bodu v prodloužení severovýchodního rohu domu žalobkyně, tj. v místech, která jsou z hlediska žalobkyně podstatná (právě zde má přístavba vzniknout a zde žalobkyně spatřuje vznik imisí). Žalobkyně ani netvrdí (a ani to nedovozuje ze znaleckého posudku), že by vzdálenost nesplňovala požadavky vyhlášky č. 501/2006 Sb.

Stavba se tak má nacházet 8,7 m od společné hranice a 12,65 m od domu žalobkyně, čímž je splněn požadavek § 25 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Případné pohledy z oken či terasy tak nelze označit za pohledy z bezprostřední blízkosti. Byť splnění odstupové vzdálenosti automaticky neznamená též splnění požadavků na kvalitu prostředí, lze tuto skutečnost vzít v potaz (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2021, č. j. 51 A 60/2020125, bod 35). NSS v rozsudku ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 69/2011 - 176, č. 11/2011 Sb. NSS, dokonce konstatoval, že „smyslem přesného stanovení minimálních odstupových vzdáleností staveb je především ochrana soukromí (bližší vymezení účelu stanovení odstupových vzdáleností viz § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb.). Z popsaných důvodů je v odstavci druhém a čtvrtém § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. upraven rovněž specifický odstup staveb pro případ, že se v protilehlých stěnách staveb nacházejí okna z obytných místností. Stanovení těchto specifických odstupů má bránit především obtěžování vlastníka sousední stavby pohledem nebo hlukem.“

Soud se neztotožnil ani s náhledem žalobkyně na terasu jako na tribunu, která stavebníkovi umožní zcela nové, kvalitativně odlišné pohledy na její pozemky. Žalobkyně svůj názor podporuje rozsudkem NSS ze dne 30. 7. 2013, č. j. 4 As 97/2013-40, č. 2968/2014 Sb. NSS, který ve věci jím posuzované shledal, že zbudováním terasy na samé hranici pozemků (tedy i na samém rozhraní řadových domů, které k sobě těsně přiléhaly) a zároveň nad úrovní vzájemné hraniční zdi dojde ke značné změně poměrů a obtěžování tamější žalobkyně nad míru přiměřenou poměrům.

K odkazu na tento rozsudek je však třeba zdůraznit, že i následná judikatura jej označila s ohledem na skutkové okolnosti za mimořádný případ pohledových imisí (rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2017, č. j. 4 As 62/2017-37, bod 20) a zdůraznila, že jeho závěry nelze aplikovat bez přihlédnutí ke konkrétním specifickým okolnostem každého případu (srov. rozsudky NSS ze dne 20. 1. 2020, č. j. 1 As 287/2019-28, bod 25, a ze dne 23. 1. 2019, č. j. 6 As 174/2018-32, bod 30, nebo rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 7. 2020, č. j. 43 A 40/201855, bod 32). Ostatně, sám NSS v řešeném rozsudku připustil, že řešený případ nelze srovnávat např. se situací, ve které šlo o stavbu bytového domu s 23 byty ve vzdálenosti 10 metrů od pozemkové hranice a 17 metrů od domu dotčených vlastníků [rozsudek NSS ze dne 12. 10. 2010, č. j. 7 As 13/2010-145 (dále jen „rozsudek č. j. 7 As 13/2010-145)].

Vzhledem k uvedenému se v případě žalobkyně nejedná o srovnatelný případ. Terasa má být vybudována 8,7 m od společné hranice a přibližně 12,5 m od domu žalobkyně, tj. nikoli v bezprostřední blízkosti (odstupové vzdálenosti se tak blíží spíše případu projednávanému v posledně zmíněném rozsudku NSS č. j. 7 As 13/2010-145). Zároveň platí i vše již výše uvedené, tedy že stavebník již pohledy tímto směrem disponuje a že na rozhraní pozemků se nachází vzrostlá vegetace, která bude případné volné výhledy omezovat (mj. zde roste vysoký a košatý strom, který terasu odcloní). Současně se jedná o terasu o velikosti přibližně 6,6 m2, na kterou se vstupuje z chodby a pokoje, pročež soud nemá za to, že by umožňovala výraznější shromažďování osob a byla zdrojem intenzivních imisí (přinejmenším se diametrálně neodlišuje od balkónu stavebníka orientovaného na jih, ačkoli u ní směruje k dotčeným pozemkům její delší hrana).

Soud nijak nerozporuje, že žalobkyně může pociťovat změnu stávajícího stavu jako obtěžující, ale dle soudu s ohledem na výše uvedené nepůjde o imise mimořádné, které by převyšovaly míru přiměřenou místním poměrům. S ohledem na to soud nespatřuje v úmyslu stavebníka umístit terasu na zamýšlené místo důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Argumentuje-li žalobkyně již jinou vyvýšenou terasou stavebníka o rozloze 30 m2, tak již pro rozdílnou výměru lze předpokládat, že každá z teras bude sloužit jiným účelům (tj. účelem nové terasy zjevně nemá být vytvoření místa pro shromažďování většího počtu osob, když k tomu lépe poslouží již terasa stávající na jiném místě).

Výše uvedené lze v zásadě vztáhnout i na vypořádání námitky hlukových imisí. Přístavba má sloužit k rodinnému bydlení a svým charakterem a provedením tak nevybočuje z okolní zástavby. Sama terasa, jak soud uvedl, svými rozměry nenasvědčuje tomu, že by se na ní měl seskupovat vyšší počet osob, které by bylo zdrojem nepřiměřených imisí. Intenzitu případného hluku snižuje i poměrně velká vzdálenost od dotčených pozemků a vegetace jak na pozemcích žalobkyně, tak stavebníka. Soud neshledává ani důvod se domnívat, že by s terasou měla být spojena zásadně vyšší míra hlukových imisí oproti užívání zahrady stavebníka, kterou může stavebník s rodinou používat k pobytu a rekreaci v celém jejím rozsahu již dnes. Sama žalobkyně upozornila na stávající terasu u jižní stěny domu stavebníka. Soud tudíž nemá za to, že by nová terasa vybočila ze stávajících místních poměrů. V této otázce se proto soud ztotožnil se správními orgány. Námitky nepřiměřených pohledových a zvukových imisí nejsou důvodné.

Z uvedeného vyplývá, že soud nemohl žalobkyni přisvědčit ani v tom, že by hlukovými a pohledovými imisemi ze stavby bylo zasaženo do jejího práva na nedotknutelnost soukromí a obydlí. Jí namítané imise nepřekračují přípustnou míru, tj. jsou přiměřené místním poměrům, pročež nelze hovořit o nedovoleném zásahu do základních práv žalobkyně.

Žalobkyně dále namítá, že se žalovaný nevypořádal s řadou odvolacích námitek.

Před posouzením důvodnosti tohoto žalobního bodu soud připomíná, že na rozhodnutí správních orgánů obou stupňů hledí jako na jeden celek. Judikatura dovodila, že nejen odvolací orgán může napravit nedostatky rozhodnutí správního orgánu v prvním stupni, ale že mezery v odůvodnění rozhodnutí o odvolání, které by jinak způsobovaly jeho nepřezkoumatelnost, mohou zaplnit argumenty obsažené již v rozhodnutí prvního stupně (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013-25, bod 14).

Právě tak tomu je u výtky žalobkyně, dle níž měl žalovaný pominout, že stavební úřad neumožnil žalobkyni vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům a neseznámil ji s obsahem spisu. Žalovaný skutečně k této námitce v napadeném rozhodnutí neuvedl ničeho (jen zrekapituloval průběh správního řízení, ale z toho nevyplývá žádná odpověď na námitku žalobkyně). Nicméně stavební úřad na stranách 3 a 5 prvostupňového rozhodnutí odůvodnil, proč žalobkyni s nově doloženými podklady do spisu neseznámil, čímž předem reagoval na uplatněnou odvolací námitku. Rozhodnutí proto nelze považovat v této části za nepřezkoumatelná. Zdali se však jednalo o zdůvodnění dostatečné a zákonné, soud posoudí v odůvodnění níže, neboť žalobkyně v řízení před soudem uplatnila související námitku i z věcného hlediska [v návaznosti na to se soud bude zabývat i další námitkou žalobkyně ohledně toho, zdali se mohla seznámit s výkresem, který znázorňoval pohled z jižní strany na francouzské okno (dveře) na terasu].

Vše uvedené v předchozích dvou odstavcích platí i pro vypořádání námitky neprovedení místního šetření. Jeho nekonání taktéž odůvodnil již stavební úřad ve svém rozhodnutí, pročež nezůstala žalobkynina námitka zcela bez odpovědi.

Žalobkyně vznesla mnoho námitek vyvolaných tím, že stavebník až dodatečně doložil ve správním řízení již zmíněný výkres znázorňující pohled z jižní strany na francouzské okno (dveře) na terasu. Tvrdila, že o těchto stavebních prvcích nebylo řízení zahájeno a vedeno či že se k nim nemohli vyjádřit účastníci řízení a dotčené orgány.

Žalovaný nereagoval výslovně na každý dílčí aspekt této námitky, ale v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že francouzské okno na terasu je v jižním pohledu zcela zakryto stávajícím rodinným domem, proto nebylo v původním výkresu pohledů zakresleno. Nicméně z této úvahy lze vyvodit, že žalovaný měl za to, že francouzské okno na terasu bylo součástí stavby již od samého počátku. Závěr žalovaného je sice na samé hraně přezkoumatelnosti, ale plyne z něj, že okno bylo zaneseno již v původní projektové dokumentaci (chyběl však výkres s pohledem z jižní strany), ke které se dotčené orgány i účastníci mohli vyjádřit. To vyplývá i z námitek podaných žalobkyní, která proti zmíněnému oknu vznášela své připomínky a upozorňovala na chybějící výkres. Umístění okna plynulo z výkresu znázorňujícího půdorys podkroví po provedení změn (na něj žalobkyně přímo odkazovala). Ani v této části tak není napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Naopak soud přisvědčuje žalobkyni, že se žalovaný nevypořádal s námitkou ohledně vad projektové dokumentace. V odvolání žalobkyně namítala, že projektová dokumentace, resp. požárně bezpečnostní řešení a stavebně konstrukční část nepočítají např. s jižním francouzským oknem. V důsledku toho dle žalobkyně nebyla daná okna zahrnuta do výpočtů požárně otevřené plochy. Žalovaný se však s těmito námitkami nijak nevypořádal a vůbec na ně nereagoval. Pro žalobkyni se opět jedná o relevantní skutečnost, neboť tato okna směrují mj. i k dotčeným pozemkům. Žalobkyně sice tyto námitky neuvedla v prvotních námitkách před stavebním úřadem, ale reagovala jimi na stavebníkem doplněný podklad do správního spisu před vydáním rozhodnutí. Koncentrační zásada vyjádřená v § 94m odst. 1 stavebního zákona ale předpokládá, že se účastník řízení mohl vyjádřit k úplné projektové dokumentaci, bezvadné žádosti a všem podkladům pro rozhodnutí. Jestliže byl správní spis doplňován i po uplynutí lhůty pro podání námitek, nemůže být účastník řízení zbaven možnosti, aby se k doplňovaným podkladům vyjádřil. Proto v tomto případě nemá soud námitky za nepřípustné a žalovaný se jimi měl zabývat. Jelikož tak neučinil, zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

Žalobkyně dále žalovanému vytýká, že se nevypořádal s námitkou absence posouzení stavby architektem města Ř. Soud ze správního spisu zjistil, že tuto námitku žalobkyně prvně uplatnila až v odvolání, tj. v námitkách před stavebním úřadem jí neargumentovala. Před stavebním úřadem ale žalobkyně obecně namítala, že k žádosti stavebníka nebyla přiložena všechna závazná stanoviska či rozhodnutí dotčených orgánů. Dále v odvolání zdůvodnila uplatnění této námitky tím, že stavební úřad neumožnil účastníkům vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. I zde tedy platí již výše uvedené. O nepřípustnou námitku by se jednalo toliko tehdy, pokud by správní spis byl před uplynutím lhůty k uplatnění námitek kompletní. Soud však zjistil, že správní spis byl od výzvy stavebního úřadu k uplatnění námitek do vydání prvostupňového rozhodnutí dále doplňován. Nadto stavební úřad skutečně nevyzval účastníky k seznámení se s podklady pro rozhodnutí (k tomu podrobněji dále), pročež účastníci nemohli mít postaveno najisto, zdali byly ještě relevantní podklady do spisu zařazovány či nikoli. Soud však neshledal pochybení žalovaného v tom, pokud se s danou námitkou výslovně nevypořádal.

Soud totiž musí korigovat tvrzení žalobkyně, jež se domnívá, že se jedná o závazné stanovisko. Architekt města Ř. totiž zjevně není dotčeným orgánem státní správy, který by vydával ke stavebnímu záměru závazné stanovisko podle § 149 správního řádu. Z právní úpravy nelze nic takového dovodit. Žalobkyně ani netvrdí, že by povinnost obstarat si ke stavebnímu záměru jeho stanovisko obsahoval územní plán. Dle soudu je tak třeba posouzení městského architekta považovat za součást vyjádření obce, na jejímž území má být stavba uskutečněna, která může ve společném řízení uplatňovat námitky k ochraně zájmů obce a zájmů občanů obce [§ 94k písm. b) ve spojení s § 94n odst. 3 stavebního zákona]. Z toho vyplývá, že zmiňované stanovisko architekta není obligatorním podkladem pro vydání společného povolení (komunikací s architektkou města Ř. či dalšími zástupci města nebylo třeba dokazovat, neboť mezi účastníky není sporné, že se architekt města vyjadřuje ke stavebnímu záměru v rámci souhrnného vyjádření).

Žalobkyně se tak ve skutečnosti domáhala vyjádření jiného účastníka řízení, na které právní nárok nemá. Je na obci, na jejímž území se záměr umisťuje, jak přistoupí k ochraně zájmů, o něž se má zasazovat. Naopak není na žalobkyni, aby se stavěla na obranu práv jiných účastníků. Stanovisko architekta požadovala žalobkyně toliko z důvodu architektonické hodnoty rodinného domu stavebníka, aniž by přiblížila, jak se v této souvislosti měla stavba negativně dotknout jejích práv a zájmů (podrobnější argumentaci přináší až v řízení před soudem, což už ale nemůže jít k tíži žalovaného). Soud proto nedovodil, že by se nevypořádání této námitky mohlo negativně projevit v žalobkynině právní sféře.

Ve vtahu k vypořádání námitky k neoprávněnému opatření vyjádření k požárně bezpečnostnímu řešení až po vydání rozhodnutí soud konstatuje, že z prvostupňového rozhodnutí ze strany 6 plyne, že podkladem pro vypořádání související námitky byla pro stavební úřad toliko projektová dokumentace. Stavební úřad sice do správního spisu zařadil e-mailovou komunikaci ze dne 25. 8. 2021 se zpracovateli projektové dokumentace k požárně bezpečnostnímu řešení stavby, avšak dle prvostupňového rozhodnutí nebyla tato komunikace jeho podkladem. Své závěry stavební úřad vystavěl toliko na projektové dokumentaci. Z toho důvodu soud nepokládá za vadu, pokud se k této námitce žalovaný nevyjádřil.

Závěrem tohoto žalobního bodu žalobkyně namítá, že žalovaný opomenul odvolací tvrzení, že stavební úřad neposoudil některé z uplatněných námitek dostatečně.

K tomu soud opakuje, že rozhodnutí správních orgánu posuzuje jako jeden celek, pročež se již řadou námitek žalobkyně zabýval (viz např. vypořádání námitek ke ztrátě oslunění či zvukovým a pohledovým imisím či vadám projektové dokumentace). Z daných pasáží odůvodnění vyplývá, zdali soud považoval rozhodnutí správních orgánů za řádně odůvodněná či nikoliv. Nad rámec toho soud podotýká, že žalobkyni nemohlo zkrátit na jejích právech, pokud stavebník v návaznosti na uplatněné námitky doplnil podklady pro rozhodnutí, pročež žalobkynina námitka ztratila svůj podklad v době, kdy o ní rozhodoval stavební úřad. Konstatování stavebního úřadu, že námitky zamítl, proto není vadné, pokud v době rozhodování již námitka neměla své opodstatnění.

V doplnění žaloby žalobkyně vypočítává velké množství vad a nedostatků, které spatřuje v projektové dokumentaci. Dle ní nesplňuje požadavky vyhlášky č. 499/2006 Sb.

Při vypořádání této námitky soud vyšel z následující právní úpravy:

Podle § 94k písm. e) stavebního zákona je účastníkem společného územního a stavebního řízení „osoba, jejíž vlastnické právo nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být společným povolením přímo dotčeno.“

Podle § 94n odst. 3 věty první a čtvrté stavebního zákona „[o]soba, která je účastníkem řízení podle § 94k písm. c) až e), může uplatňovat námitky proti projednávanému stavebnímu záměru, dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavebního záměru nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud jimi může být přímo dotčeno jeho vlastnické nebo jiné věcné právo k pozemku nebo stavbě. (…) K námitkám, které nesplňují uvedené požadavky, se nepřihlíží.“ (zvýraznění doplnil soud).

Z citovaných ustanovení je zjevné, že vlastník sousedního pozemku může jako účastník společného řízení podle stavebního zákona vznášet námitky pouze v rozsahu, v jakém může být přímo dotčeno jeho vlastnické či jiné věcné právo. Toto omezení nadto i předurčuje, jaké žalobní body je vlastník sousedního pozemku oprávněn vznášet v řízení před soudem, neboť rozsah toho, co je stěžovatel oprávněn v žalobě namítat, se odvíjí od důvodu jeho účastenství v řízení před správním orgánem (rozsudek NSS ze dne 11. 7. 2007, č. j. 2 As 10/200783).

Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. může žalobu ve správním soudnictví podat každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení rozhodnutím správního orgánu. Účelem správního soudnictví proto není všeobecný dozor nad zákonností výkonu veřejné moci správními orgány, ale poskytování ochrany veřejným subjektivním právům (viz např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/200586, č. 1764/2009 Sb. NSS, a ze dne 29. 5. 2019, č. j. 2 As 187/2017264, č. 3903/2019 Sb. NSS).

Žalobkyně se přes výše uvedené omezila na strohé vypočtení všemožných vad projektové dokumentace, aniž by v drtivé většině případů alespoň přiblížila, jak se má namítaná vada projevit v její právní sféře. Nehledě na to, že je povětšinou ani neuplatnila ve správním řízení. Například žalobkyně uvádí, že projektová dokumentace vychází z neexistujících a již neplatných českých technických norem, aniž by konkretizovala, v čem přesně je tak projektová dokumentace chybná a jak se žalobkyně tato skutečnost dotýká. Stejně tak žalobkyně nespecifikuje, jaké má dopady do její právní sféry to, že není uvedeno, kdo a kdy vypracoval původní projektovou dokumentaci, zda byla ověřena stavebním úřadem apod. Soud proto uzavírá, že pro absenci relevantních žalobních tvrzení o dotčení právní sféry žalobkyně nemohl tomuto okruhu žalobních bodů přisvědčit.

V několika případech však lze mezi právní sférou žalobkyně a namítanými vadami souvztažnost dovodit. Jimi se soud zabývá blíže.

V souvislosti s námitkou hlukových imisí žalobkyně tvrdila, že z projektové dokumentace nelze zjistit, která okna by měla být otvíravá. Ačkoli není způsob otvírání oken přímo zobrazen, vyplývá z projektové dokumentace (i bez pohledu na jižní stěnu terasy), že okna bude možné otevírat, neboť podle technické zprávy (D.1.1 Architektonicko-stavební řešení) mají všechny místnosti zajištěné přirozené větrání nebo provětrávání okny, vyjma koupelny a WC v patře přístavby a WC v podkroví, které budou odvětrávány ventilátorem (viz str. 3 technické zprávy). Z toho nadto vyplývá, že na stěně terasy orientované na sever se nepočítá s žádným otvorem, jímž by žalobkyně byla dotčena (WC nacházející se uvnitř přístavby bude odvětráváno ventilátorem). To vyplývá i z výkresu zachycujícího podkroví stavby. Soud proto neshledává, že by se žalobkyně mohlo negativně dotknout nedoložení výkresu, který by znázorňoval pohled na terasu ze severní strany.

Žalobkyně též zpochybňuje koordinační situační výkres, který neobsahuje studny na sousedních pozemcích, pročež nelze učinit závěr o vlivu stavby na sousední vodní hospodářství. Nemá zobrazovat ani všechny stavby na sousedních pozemcích (např. kůlny, skleníky apod.) a chybí v něm další náležitosti. Ani v tomto případě však žalobkyně nijak neupřesňuje, jak se vytýkané nedostatky dotýkají její právní sféry. Konkrétně nezmiňuje, jaké stavby, inženýrské sítě či technická infrastruktura na dotčených pozemcích byly opomenuty a proč se jedná o zásah do jejích práv. Vsakováním dešťové vody ze střechy domu a zpevněných ploch se zabývá souhrnná technická zpráva na straně 1.

Co se týče výtek žalobkyně k vadám projektové dokumentace v otázce technické zprávy a zásad bouracích prací, u nichž jen v obecné rovině mj. poukazuje na chybějící posouzení vlivu odstraňování stavby na okolní stavby a pozemky, je třeba podotknout, že obdobné námitky nenamítala ani před správními orgány (ostatně jako většinu tvrzených vad projektové dokumentace). Ve stejné míře obecnosti proto s