4 Aps 7/2013 — Nejvyšší správní soud

59 A 9/2024- 20 - text 5 59 A 9/2024 USNESENÍ Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců Mgr. Marcely Uhříčkové a Mgr. Miroslava Makajeva ve věci žalobců: a) Ing. V. Š. b) Mgr. J. Š. oba bytem X oba zastoupeni advokátem Mgr. Jaromírem Henyšem sídlem Rýmařovská 561, 199 00 Praha 18 proti žalovanému: Městský úřad Dobříš sídlem Mírové náměstí 119, 263 01 Dobříš v řízení o žalobě proti nečinnosti žalovaného takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu druhého zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanou dne 16. 2. 2024 se žalobci domáhají ochrany proti nečinnosti žalovaného, kterou spatřují v tom, že žalovaný nevyhověl jejich návrhu na přerušení správního řízení do doby pravomocného skončení řízení o určení vlastnického práva k vodovodní a kanalizační přípojce, které bylo zahájeno dne 6. 9. 2023 podáním žaloby k Okresnímu soudu v Příbrami. Žalobci proto navrhují, aby soud uložil žalovanému „vydat rozhodnutí o přerušení správního řízení do doby pravomocného rozhodnutí soudního řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 137/2023“. 2. K věci samé žalobci uvádí, že správní řízení probíhá od roku 1998 a jeho předmětem je odstranění nepovolené vodovodní a kanalizační přípojky vedoucí přes jejich pozemek. Správní řízení bylo od počátku vedeno proti spoluvlastníkům přípojek, jimiž jsou R. Š. a Z. V. Od roku 2014 však žalovaný začal jednat pouze s R. Š. Proto žalobci podali žalobu na určení vlastnického práva k přípojkám, které Okresní soud v Příbrami vede pod sp. zn. 11 C 137/2023. Vlastnictví přípojek totiž žalobci považují za zásadní otázku, která souvisí s občanskoprávními námitkami překračujícími rozsah působnosti žalovaného coby stavebního úřadu. Protože o takových námitkách může s konečnou platností rozhodnout pouze soud, měl žalovaný povinnost správní řízení přerušit. Žalovaný však existenci probíhajícího soudního řízení ignoroval a sdělením ze dne 9. 10. 2023 žalobcům oznámil, že jejich návrhu na přerušení řízení nelze vyhovět. Návrhu žalobců na odstranění nečinnosti žalovaného následně prostřednictvím sdělení ze dne 8. 12. 2023 (doručeného dne 19. 12. 2023) nevyhověl Krajský úřad Středočeského kraje coby odvolací správní orgán. Žalobci mají za to, že žalovaný postupoval v rozporu s § 137 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), účinným do 30. 6. 2006, čímž zatížil správní řízení procesní vadou, která ve svém důsledku může vést k nezákonnému rozhodnutí ve věci samé. 3. Splnění podmínek pro podání nečinnostní žaloby žalobci dovozují z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 7 Ans 10/2012-46, publikovaného pod č. 3013/2014 Sb. NSS. Poukazují na to, že soud by měl v řízení o žalobě proti nečinnosti přezkoumávat důvody, pro které správní orgán přerušil či nepřerušil správní řízení, tak, aby mohl posoudit důvodnost podané žaloby. 4. Soud se nejprve zabýval tím, zda je žaloba na ochranu proti nečinnosti žalovaného přípustná. Shledal, že tomu tak není. 5. Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. 6. Nečinnostní žaloba podle § 79 a násl. s. ř. s. tedy neslouží jako ochrana proti jakémukoli typu pasivity správního orgánu, ale pouze proti pasivitě spočívající v nevydání rozhodnutí ve věci samé, popř. v nevydání osvědčení (tj. aktu, který úředně potvrzuje skutečnosti, které jsou v něm uvedeny). Rozhodnutím ve věci samé se přitom rozumí rozhodnutí, jímž se řízení před správním orgánem končí, jímž je autoritativně řešena otázka, která byla předmětem správního řízení, a které je principiálně přezkoumatelné ve správním soudnictví, tj. rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. (viz bod [17] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2014, č. j. 4 Aps 7/201325, č. 3046/2014 Sb. NSS). Slova „ve věci samé“ vyznačují konečnost správního aktu, přičemž se nemusí nutně jednat o meritorní rozhodnutí, které věcně řeší předmět správního řízení, ale může jít i o rozhodnutí, které správní řízení ukončuje nemeritorně, např. rozhodnutí o zastavení řízení (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2013, č. j. 4 As 72/2013-42). Nečinnostní žalobou se však nelze domáhat vydání procesního rozhodnutí, jímž se řízení nekončí a jímž se pouze upravuje vedení řízení před správním orgánem, jakým je i rozhodnutí o přerušení správního řízení (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2004, č. j. 2 Ans 4/2004116, č. 506/2005 Sb. NSS, a ze dne 20. 8. 2015, č. j. 10 As 107/201544). 7. Pokud žalobci dovozují, že jejich nečinnostní žaloba splňuje zákonem stanovené podmínky, z usnesení rozšířeného senátu č. j. 7 Ans 10/2012-46, pak toto usnesení chybně interpretují. Rozšířený senát sice shledal, že v řízení o nečinnostní žalobě jsou správní soudy povinny zabývat se k žalobní námitce otázkou, zda je správní řízení přerušeno důvodně, avšak tento závěr učinil pro případ, že se žalobce nečinnostní žalobou domáhá vydání rozhodnutí ve věci samé a žalovaný se brání tím, že řízení je či bylo oprávněně přerušeno. Jinými slovy řečeno, správní soudy jsou v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti oprávněny zkoumat, zda k přerušení řízení došlo věcně důvodně a po rozumu zákona, anebo zda přerušení řízení bylo nedůvodné nebo účelové a správní orgán je užil jen jako jakýsi procesní paraván, který měl zastřít porušování povinnosti vyřizovat věci bez zbytečných průtahů (viz bod [47] citovaného usnesení). Z usnesení rozšířeného senátu č. j. 7 Ans 10/2012-46 však rozhodně neplyne, že by správní soudy byly oprávněny ukládat v řízení o nečinnostní žalobě správnímu orgánu povinnost vydat procesní rozhodnutí o přerušení řízení. 8. Protože žaloba podaná v této věci postrádá tvrzení o tom, že žalovaný je nečinný při vydávání rozhodnutí ve věci samé a žalobci se ani nedomáhají vydání rozhodnutí ve věci samé, je zjevné, že jednání popsané v žalobě (i kdyby bylo pravdivé) nemůže být nečinností ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s. Je proto namístě žalobu odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jelikož chybí podmínka řízení spočívající v tzv. plausibilním tvrzení o nezákonné nečinnosti. 9. Soud se nicméně zabýval i tím, zda by se žalobci nemohli svého nároku domáhat v jiném typu soudního řízení správního. Měl totiž na paměti, že pokud by žalobu odmítl pro nesprávnou volbu žalobního typu, aniž by předtím žalobce vyzval k úpravě žaloby na jiný žalobní typ, dopustil by se odepření spravedlnosti (viz bod [16] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2018, č. j. 6 As 357/2017-26). Ke změně žaloby však soud pochopitelně nemusí žalobce vyzývat tehdy, pokud by ani změněnou žalobu nebylo možné věcně projednat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2020, č. j. 8 As 34/2020-100). 10. S ohledem na to, že žalobci spatřují pochybení žalovaného v tom, že v rozporu se zákonem nepřerušil správní řízení a nevyčkal na rozhodnutí civilního soudu, připadá v úvahu zásahová žaloba podle § 82 a násl. s. ř. s. Po podrobnějším zkoumání podmínek řízení o zásahové žalobě však soud dospěl k závěru, že ani s ní by žalobci nemohli být úspěšní, neboť tvrzený nezákonný postup žalovaného nelze považovat za zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. 11. V této souvislosti soud nejprve konstatuje, že v žalobě nebyla zmíněna řada podstatných skutkových okolností této věci. Z příloh, které žalobci zaslali soudu společně se žalobou, plyne, že podáním ze dne 7. 9. 2023 ke sp. zn. MDOB/9770/2021/VŽP a č. j. MDOB 20524/2022/Tes navrhli, aby žalovaný takto specifikované správní řízení přerušil do doby skončení řízení o určení vlastnického práva k vodovodní a kanalizační přípojce, které bylo zahájeno podáním žaloby dne 6. 9. 2023 k Okresnímu soudu v Příbrami. V reakci na to vydal žalovaný vyjádření ze dne 9. 10. 2023, č. j. MDOB 85832/2023/Tes, jímž žalobcům sdělil, že ve věci kanalizační a vodovodní přípojky na pozemcích p. č. 1102/19, 1102/20, 3212/1, 3212/5 a 3824/38 v katastrálním území Příbram v současné době nevede žádné řízení, a proto nemůže návrhu na přerušení řízení vyhovět. V odůvodnění pak žalovaný mj. uvedl, že rozhodnutí ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. MDOB/9770/2021/VŽP, č. j. MDOB 20524/2022/Tes (pozn. soudu: odpovídající identifikaci správního řízení, jehož přerušení žalobci navrhli), které se týkalo prodloužení termínu dokončení přípojek, nabylo právní moci dne 11. 1. 2022 a bylo jím skončeno předmětné správní řízení, které tedy již nelze přerušit. Dále žalovaný podotkl