37 A 79/2024

Navrhovatel se návrhem podle § 101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení v záhlaví označeného opatření obecné povahy (dále „napadené OOP“, „napadený územní plán“ či „územní plán“).

Již na tomto místě musí soud zdůraznit, že navrhovatelův návrh (čítající 16 stran textu) a jeho četná doplnění jsou značně nesourodá a chaotická, čímž navrhovatel značně znesnadňuje soudní přezkum (na to byl navrhovatel upozorněn NSS už v rozsudku ze dne 2. 10. 2024, č. j. 3 As 24/2024-56). Soud se proto v prvé řadě zabýval vůbec tím, zda je návrh na zrušení napadeného OOP věcně projednatelný, tedy zda obsahuje alespoň jeden řádně uplatněný návrhový bod. Na to ve svém vyjádření poukazovala i odpůrkyně.

Návrh na zrušení opatření obecné povahy musí podle § 101b odst. 2 s. ř. s. obsahovat návrhové body. Navrhovatel musí poukázat na konkrétní důvod nezákonnosti (v jakém ohledu je opatření obecné povahy nezákonné) a individualizované skutkové okolnosti, z nichž tato nezákonnost pramení. Není postačující zcela abstraktní argumentace, která by nebyla propojena s konkrétními skutečnostmi týkajícími se dané věci (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS).

Soud konstatuje, že návrh obsahuje návrhové body, byť rozhodně nikoli v takovém měřítku, v jakém si navrhovatel nejspíš sám představuje. Jak je popsáno níže, z návrhu je přinejmenším zřejmé, že navrhovatel brojí proti některým regulativům plochy BI 3, které mu znemožňují vybudovat na jeho pozemku stavbu podle jeho tvrzených představ (námitka diskriminace), namítá rozpor územního plánu s § 5 odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), a zpochybňuje zákonnost definice koeficientu zastavěnosti a zeleně. Sama odpůrkyně ve svém vyjádření k návrhu připouští, že jeho stavební záměr je zřejmý z námitek, které podal v rámci pořizování územního plánu, kdy požadoval povolení stavby řadových domů či dvojdomů a navýšení přípustné maximální výšky staveb ze 7,5 metrů na 10 metrů.

To nicméně nic nemění na tom, že i pro soud jsou navrhovatelovy námitky na samé hraně pochopitelnosti a srozumitelnosti, přičemž navrhovatele upozorňuje, že není oprávněn (tím méně povinen) namísto něj domýšlet důvody nezákonnosti napadeného OOP a hledat v něm to, co v něm není srozumitelně vyjádřeno. Pakliže by to soud učinil, přestal by být nestranným rozhodcem sporu a stal se navrhovatelovým advokátem, což je nepřípustné (viz rozsudek NSS ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004-69).

Soud proto v následujících bodech tohoto rozsudku reprodukuje a shrnuje to, jak porozuměl navrhovatelově argumentaci, a v této podobě se s ní v následujících částech tohoto rozsudku vypořádává. K tomuto postupu přistoupil v navrhovatelův prospěch a chráníc jeho právo na soudní ochranu (zákaz denegationis iustitiae), jelikož jen takový postup umožňoval věcné posouzení navrhovatelova návrhu na zrušení napadeného OOP. Soud však nebyl povinen reagovat na každou dílčí námitku a tu podrobně vyvracet. Úkolem soudu bylo vypořádat se s obsahem a smyslem argumentace tak, jak ji pochopil (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/201319).

Podle navrhovatele je územní plán nicotný, záměrně nezákonný, účelově diskriminační, nepřezkoumatelný, vnitřně rozporný, bez relevantního posuzování vlivů na životní prostředí a nesrozumitelný i zjevně nesmyslný. Navíc je ve zjevném a příkrém rozporu se skutečným stavem.

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2020, č. j. 54 A 116/2018-89, je zřejmé, že původní územní plán byl nesrozumitelný a nebyl řádným podkladem pro vydání regulačních plánů. Závěrům tohoto rozsudku podle navrhovatele odpůrkyně neporozuměla, protože nevydala regulační plán pro celé území obce, v němž by navrhla řešení náměstí obce. Po vydání napadeného OOP odpůrkyně v červenci 2024 zahájila pořizování jen dvou regulačních plánů týkajících se jen částí obce. Územní plán je navíc podle navrhovatele nesrozumitelný i proto, že po jeho vydání odpůrkyně s jiným pořizovatelem zahájila proces pořizování jeho změny. Opět tedy hrozí, že nesrozumitelný územní plán způsobí nesrozumitelnost jeho změny.

Při pořizování územního plánu navrhovatel uplatnil řadu námitek, jež nebyly řádně vypořádány. Navrhovatele nevěděl o termínu prvního veřejného projednání, protože žije v zahraničí. Navrhovatelovu pasivitu však zhojilo, že námitky podaly jiné osoby. Námitky navíc podle navrhovatele vypořádala nekompetentní osoba, jelikož se pořizovatel neobrátil na odbor životního prostředí.

Navrhovatel se cítí napadeným OOP diskriminován, protože nemůže svůj pozemek zastavět tak, jak v minulosti zastavěli jeho sousedé své pozemky parc. č. XA, XB, XC a XD v katastrálním území X (všechny pozemky jmenované v tomto rozsudku se nacházejí v tomto katastrálním území). Územní plán v plochách BI 1 až BI 9 diskriminačně zavádí rozdílné způsoby využití. Byla rovněž porušena zásada kontinuity územního plánování, jelikož územní plán z roku 1994 stanovil zastavitelnost všech ploch 30 %, avšak napadené OOP u některých pozemků svévolně zvýšilo regulativ zastavěnosti na 40 %, zatímco v případě navrhovatelova pozemku byl tento regulativ snížen na 25 %. Pro navrhovatele je limitující i výškový regulativ pro stavby se 2 nadzemními podlažími. To mu neumožňuje postavit dům vysoký 11,4 metrů (§ 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, a § 40 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby). Navrhovatelovi sousedi mají domy vysoké 10 metrů. Nezákonné je i to, že nelze v celé ploše BI 3 postavit řadové domy a dvojdomy, ačkoli na sousedních pozemcích dvojdomky stojí.

Územní plán (kapitola 4.A.2. a A.6.2.) je též v rozporu s § 5 odst. 3 vodního zákona. K posouzení zákonnosti si měl pořizovatel vyžádat nové koordinované stanovisko krajského úřadu a vyhodnocení vlivů na životní prostředí, ale neučinil tak. Dané ustanovení vodního zákona v novém znění stanovuje, že z důvodu ohrožení záplavami je třeba přednostně vybudovat nádrž pro srážkovou vodu a teprve poté lze připustit, aby se srážková voda vsakovala do pozemku; podíl vsakovací plochy musí být podle § 79 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“ nebo „stavební zákon z roku 2006“), minimálně 50 % rozsahu pozemku. I podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2022, č. j. 30 A 168/2020-91, je hierarchie jednotlivých způsobů likvidace odpadních vod stanovena odlišně, než jak činí napadený územní plán. Ten v kapitole A.4.2. určuje, že nejdříve má dojít k odvádění vody kanalizací, následně vsakováním a až jako poslední možnost stanovuje nádrž. V námitkách na tyto skutečnosti navrhovatel upozorňoval, ale pořizovatel je řádně nezohlednil. Doplnil do územního plánu jen to, že musí být v souladu s platnou legislativou. Podle navrhovatele nelze akceptovat, aby nejdříve hydrolog zjistil, zda existuje možnost vsakování vody na pozemku s tím, že vybudovat nádrž pro srážkovou vodu lze až podle výsledku tohoto posudku (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2019, č. j. 55 A 8/2019-111). Tato nezákonnost se dotýká navrhovatelovy právní sféry, protože jeho pozemek je zaplavován srážkovou vodou ze sousedního velmi zastavěného pozemku (parc. č. X). Zpevněná plocha nemůže být plochou pro vsakování. Na sousedním pozemku musí být vystavěna nádrž o objemu minimálně 15 m3 a musí se odstranit vydlážděná plocha.

Nezákonně je podle navrhovatele definován i koeficient zeleně. Podle napadeného OOP dlažba není součástí zastavěné plochy, ačkoli z judikatury NSS (rozsudek ze dne 1. 4. 2022, č. j. 6 As 288/202141, č. 4340/2022 Sb. NSS) plyne, že dlažba je zastavěná plocha. Nemůže být součástí zeleně. Vsakovací plochou nemůže být ani pozemek, na němž je zámková dlažba.

Navrhovatel se dále domáhá toho, aby územní plán navrhl chodník na náměstí a chodník z lokality N. B. podél ulice S. k náměstí a kruhový objezd. Napojením ulice S. by došlo ke změně nebezpečné části obce na klidovou zónu.

Vyhodnocení vlivů na životní prostředí a stanovisko k němu nebyla veřejně projednána. Nezabývala se ani vlivem největší zastavitelné plochy Z.23 na životní prostředí a jeho odtokovými poměry. Navíc mělo dojít k jejich aktualizaci, protože po opakovaném veřejném projednání došlo k zásadním změnám (nově byly upraveny plochy BI 8 a BI 9).

Navrhovatel poukazoval také na řadu dalších procesních pochybení. Navrhovatel dopisem ze dne 7. 11. 2023 vyloučil pořizovatele územního plánu, což nebylo zohledněno. Námitka podjatosti nebyla předložena nadřízenému správnímu orgánu. Navrhovatel namítal, že pořizovatel odmítl přezkoumat soulad napadeného OOP s právními předpisy. Územní plán podle navrhovatele ani nevypracoval zhotovitel, ale odpůrkyně (místostarosta obce). To je podle navrhovatele nepřípustné. Napadené OOP není podepsáno a opatřeno autorizačním razítkem zhotovitele. Též o námitkách neměla rozhodovat odpůrkyně (zastupitelstvo), ale pořizovatel. Odpůrkyně měla též po vydání územního plánu zmanipulovat webové stránky, protože se na nich nenachází všechna znění původního územního plánu (konkrétně se na nich podle navrhovatele nemá nacházet územní plán z ledna 1994, který vůči navrhovateli nebyl diskriminační). Odpůrkyně dále podle navrhovatele porušila § 43 odst. 3 stavebního zákona, protože vydala územní plán s prvky regulačního plánu, aniž by k tomu pořizovatel od odpůrkyně obdržel výslovný pokyn. Odpůrkyně ani podle navrhovatele nezveřejnila návrh územního plánu ze dne 17. 1. 2024, který ani neměl zákonem vyžadované odůvodnění výroku (§ 54 odst. 1 stavebního zákona), a koordinovaná stanoviska krajského úřadu, což vedlo k tomu, že občané obce se s nimi tedy nemohli seznámit a vyjádřit se k nim.

Z napadeného OOP není podle navrhovatele ani zřejmé, které plochy jsou zastavitelné či nezastavitelné z důvodu „elektrosmogu“. Bezpečná vzdálenost pro bydlení od vysokého napětí je 370 metrů, avšak napadené OOP stanovilo vzdálenost 160 metrů od vysokého napětí.

Odpůrkyně ve vyjádření k návrhu na zrušení napadeného OOP uvedla, že územní plán vydala tak, aby zohlednila veřejný zájem a zájem všech občanů obce i právnických osob. Podle jejího názoru bylo území obce optimálně využito a ústavně zaručená ústavní práva byla omezena v minimální míře. Z předložené dokumentace podle odpůrkyně plyne, že územní plán byl řádně projednán a schválen zastupitelstvem. Odpůrkyně se vypořádala se všemi námitkami, stanovisky a připomínkami dotčených orgánů. Navrhovatel nemůže být územním plánem nijak dotčen na svých právech.

Připomněla, že územní plán slouží k rozvoji a lepšímu využití území. Má za cíl sladit zájmy životního prostředí, hospodářství a společenství lidí žijících na daném území. V neposlední řadě má udržovat a zvyšovat životní úroveň i pro budoucí generace. Z těchto znaků vyplývá, že územní plán má sloužit všem osobám stejně, přičemž je nutné brát ohled na životní prostředí, krajinu a hospodářství. Nelze upřednostňovat osobní či soukromé zájmy na úkor zájmů veřejných. Navrhovatel však upřednostňuje pouze svůj osobní zájem tím, že na svém pozemku požaduje vybudovat rozsáhlejší stavbu (dvojdomek s navýšením maximální výšky). To ovšem neznamená, že navrhovatele územní plán zkracuje na jeho vlastnickém právu. Navrhovatelův pozemek je řádně využitelný a navrhovatel jej může v souladu se svým vlastnickým právem užívat (např. může postavit rodinný dům o zastavěné ploše více než 228 m2 s garáží o výměře minimálně 45 m2).

Osoba zúčastněná na řízení uvedla, že je podle § 24 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), provozovatelem přenosové soustavy. V územním plánu byl vymezen koridor pro dvojité nadzemní elektrické vedení přenosové soustavy Hradec – Řeporyje o napětí 400 kV (veřejně prospěšná stavba). Koridor je nezbytný pro rozvoj přenosové soustavy České republiky. Navrhovatelovy námitky svou podrobností přesahují rozsah územního plánu. Hygienické a další odborné požadavky na stavby nejsou předmětem posuzování v procesu přijímání územněplánovací dokumentace, ale budou předmětem posuzování v rámci povolovacích řízení. Samotné vymezení koridoru tak nijak nepředjímá a nezaručuje, že stavba bude veřejnoprávně povolena a realizována.

V podání ze dne 30. 12. 2024 navrhovatel omezil rozsah důvodů, jichž se dovolával. Dále již nepožadoval, aby se soud zabýval námitkou elektrosmogu. Dále opětovně poukázal na rozsudek č. j. 54 A 116/2018-89 a uvedl, že podle něho měla odpůrkyně pořídit zcela nový územní plán, což za 4 roky neučinila. Z toho podle navrhovatele plyne, že odpůrkyně má v územním plánování chaos. Územní plán by podle navrhovatele měl být zrušen bez jednání, neboť kapitoly A.4.2. a 4.6.2. jsou v příkrém rozporu s § 5 odst. 3 vodního zákona.

V podání ze dne 8. 1. 2025 připomněl, že soud by se měl zabývat problematikou záplav a udržitelného rozvoje obce. Nevybudováním chodníků u náměstí a kruhového objezdu odpůrkyně porušila zásadu kontinuity územního plánování. Navrhovatelovy námitky měl vypořádat pořizovatel územního plánu, nikoli odpůrkyně.

V dalším podání ze dne 8. 1. 2025 navrhovatel namítal, že po vydání územního plánu měla odpůrkyně nezákonně upravit („zmanipulovat“) územní plán, protože z něj vyjmula strany 2 nebo 6.

V podání ze dne 9. 1. 2025 navrhovatel uvedl, že odpůrkyně předložila nekompletní dokumentaci. Z nepředložené části dokumentace plyne, že odpůrkyně porušila zásadu kontinuity územního plánování.

V podání ze dne 10. 1. 2025 navrhovatel zopakoval, že územní plán porušuje § 5 odst. 3 vodního zákona a nezákonně připouští celkovou zastavěnost 90 % plochy pozemku. Odpůrkyně řádně nevypořádala navrhovatelovy námitky. Navrhovatelův pozemek je ze sousedního pozemku parc. č. X zaplavován.

V podání ze dne 14. 1. 2025 navrhovatel uvedl, že regulativ maximálního počtu bytových jednotek svojí podrobností překračuje podrobnosti územního plánu podle § 43 odst. 3 stavebního zákona. Nezákonný je i regulativ počtu parkovacích míst, protože územní plán nespecifikuje konkrétní technickou normu, na níž odkazuje.

V podání ze dne 15. 1. 2025 navrhovatel připomněl, že územní plán z roku 1994 stanovoval jednotný koeficient zastavěnosti 30 %.

V podání z téhož dne navrhovatel upozornil na to, že po vydání napadeného OOP došlo k vydání jeho změny, která u některých ploch zvýšila koeficient zastavěnosti.

V podání ze dne 16. 1. 2025 uvedl, že územní plán stanovuje regulativ i pro oplocení, což je v rozporu s § 43 odst. 3 stavebního zákona. Regulativy se navíc zabývají jen výškou a průhledností plotů a ignorují funkci oplocení, kterou má být propustnost v záplavovém území.

V podání ze dne 20. 1. 2025 navrhovatel odkázal na Ořešské listy – fotografie záplav, jež měly dokazovat, že obec nemá udržitelný rozvoj.

V podání ze dne 21. 1. 2025 navrhovatel odkázal na Ořešské listy, z nichž má plynout, že dne 17. 10. 2022 vystoupil na zastupitelstvu obce a upozorňoval na to, že návrh územního plánu je diskriminační a porušuje § 5 odst. 3 vodního zákona.

V podání ze dne 22. 1. 2025 navrhovatel uvedl, že územní plán je nezákonný, neboť po podání navrhovatelovy ústní námitky neproběhla diskuze a doplnění dotčených orgánů.

V podání ze dne 23. 1. 2025 navrhovatel uvedl, že definice zeleně a koeficientu zeleně jsou vzájemně rozporné. Pokud definice zeleně předpokládá jen vegetační prvky, nemůže být do koeficientu zeleně započtena i dlažba. Je podle navrhovatele nepřípustné, aby odpůrkyně považovala zámkovou dlažbu za dlažbu z vodopropustného profilu.

V podání ze dne 24. 1. 2025 navrhovatel uvedl, že odpůrkyně po vydání napadeného OOP zmanipulovala obsah kapitol A.4.2. a A.6.2.

V podání ze dne 27. 1. 2025 navrhovatel zopakoval, že jeho námitky nebyly řádně vypořádány. V poučení odpůrkyně neuvedla, k jakému soudu lze podat návrh na zrušení napadeného OOP.

V podání ze dne 29. 1. 2025 navrhovatel upozornil, že odpůrkyně soudu nepředložila zadání územního plánu. Z něho má plynout, že nebylo respektováno. Územní plán měl podle něho řešit i chybějící chodníky a likvidaci dešťových vod.

V podání ze dne 6. 2. 2025 navrhovatel namítal, že územní plán byl vydán podle neúčinného stavebního zákona.

V podání z téhož dne navrhovatel zopakoval, že územní plán není řádným podkladem pro vydání regulačního plánu, což plyne z rozsudku č. j. 54 A 116/2018-89.

V podání ze dne 7. 2. 2025 navrhovatel zopakoval, že po vydání napadeného OOP z něho byla vyjmuta strana 2. Na ní se měla nacházet vyhláška s chybným poučením neobsahující informaci o místně příslušném krajskému soudu a další údaje, jež byly následně podle navrhovatele nepřípustně doplněny.

V podání z téhož dne navrhovatel připomněl, že po ústním jednáním, které proběhlo dne 1. 11. 2023, podáním ze dne 7. 11. 2023 vyloučil pořizovatele z rozhodování o jeho námitkách, čímž měl v úmyslu podat námitku podjatosti. Pořizovatel se totiž měl obrátit na dotčené orgány. O námitce podjatosti však nikdy nebylo rozhodnuto.

V podání ze dne 10. 2. 2025 navrhovatel zopakoval, že odpůrkyně nepřípustně vyňala z územního plánu strany 2 nebo 6 a dopustila se trestného činu. Požadoval, aby věc byla předána státnímu zástupci k prošetření.

V podání ze dne 12. 2. 2025 připomněl, že ve stanovisku k vyhodnocení vlivů územního plánu na udržitelný rozvoj se dotčený orgán nevyjádřil k ploše Z.23.

V podání ze dne 14. 2. 2025 odpůrkyně uvedla, že navrhovatelova podání jsou zmatečná, nepřesná, nepravdivá a nesouvisející s předmětem řízení. Problémy se záplavami nesouvisejí s napadeným územním plánem, ale musí být řešeny se sousedem či stavebním úřadem. Obec se nenachází v záplavovém území. Rozsudek č. j. 54 A 116/2018-89 se týká jiného opatření obecné povahy a s napadeným územním plánem nijak nesouvisí. Navrhovatelovy vize nejsou v souladu s vizí většiny obyvatelstva obce Ořech.

Při jednání navrhovatel zopakoval svoji argumentaci tak, že podrobně přednesl jednotlivé návrhové body obsažené v návrhu návrh na zrušení napadeného OOP.

Při jednání odpůrkyně odkázala na svá písemná podání.

Soud zkoumal, zda jsou splněny další podmínky řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části ve smyslu § 101a s. ř. s. (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 9. 2008, č. j. 9 Ao 1/200834). Těmito podmínkami jsou samotná existence opatření obecné povahy, aktivní procesní legitimace navrhovatele a formulace závěrečného návrhu.

Územní plán se v souladu s § 43 odst. 4 větou poslední stavebního zákona vydává formou opatření obecné povahy podle § 171 správního řádu. Soud zjistil, že napadený územní plán schválilo zastupitelstvo odpůrkyně dne 31. 1. 2024. Napadený územní plán byl v souladu s § 173 odst. 1 správního řádu oznámen veřejnou vyhláškou, která byla vyvěšena na úřední desku odpůrkyně dne 1. 2. 2024. Veřejná vyhláška byla vyvěšena po předepsanou patnáctidenní lhůtu a územní plán nabyl účinnosti dne 16. 2. 2024. O existenci územního plánu tak není sporu, územní plán je opatřením obecné povahy, které bylo řádně vydáno a je účinné. Tato podmínka řízení je splněna.

Soud dále konstatuje, že návrh je včasný, neboť byl podán dne 26. 11. 2024, tj. v jednoleté lhůtě ode dne nabytí účinnosti napadeného územního plánu (§ 101b odst. 1 věta první s. ř. s.).

Aktivně procesně legitimovaným k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy je podle § 101a odst. 1 s. ř. s. ten, kdo tvrdí, že byl zkrácen na svých právech vydaným opatřením obecné povahy. Pokud jde o aktivní procesní legitimaci, NSS v usnesení ze dne 30. 11. 2006, č. j. 2 Ao 2/2006-62, uvedl, že koncepce § 101a s. ř. s. „je založena na tvrzení existence zásahu do právní sféry dotčeného subjektu vydaným opatřením obecné povahy. Zákon tedy vychází z toho, že se jedná o procesní prostředek ochrany proti výslednému opatření obecné povahy, nikoliv proti procesu jeho přijímání. […] V řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy tak je navrhovatel postižen břemenem tvrzení zasažení na svých právech výsledným správním aktem.“ Rozšířený senát dále v usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120, č. 1910/2009 Sb. NSS, uvedl, že splnění podmínek aktivní procesní legitimace bude „dáno, bude-li stěžovatel logicky konsekventně a myslitelně tvrdit možnost dotčení jeho právní sféry příslušným opatřením obecné povahy. […] V případě územních plánů musí navrhovatel především plausibilně tvrdit, že existuje vztah mezi jeho právní sférou a územím, jež je územním plánem regulováno, a dále musí tvrdit, že dotčení je z povahy věci myslitelné právě danou formou právní regulace, tj. územním plánem s jeho předmětem, obsahem a způsobem regulace.“ Otázku aktivní procesní legitimace jako podmínku přípustnosti návrhu však nelze směšovat s otázkou aktivní věcné legitimace, tedy s otázkou jeho důvodnosti. Přípustný je ten návrh, který obsahuje zákonem požadovaná (tedy mj. myslitelná a logicky konsekventní) tvrzení. Není však nutné, aby tato tvrzení byla pravdivá. Pravdivost tvrzení je zásadní pro posouzení důvodnosti návrhu – to se však již zkoumá v řízení ve věci samé, nikoliv při posuzování přípustnosti (srov. usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Ao 1/2009-120, či usnesení rozšířeného senátu ze dne 29. 5. 2019, č. j. 2 As 187/2017-264, č. 3903/2019 Sb. NSS).

Aktivní legitimace navrhovatele se zakládá tvrzením o dotčení na jeho právech. Z katastru nemovitostí [to soud ověřil za použití aplikace Nahlížení do katastru nemovitostí (www.cuzk.cz)], plyne, že navrhovatel spoluvlastní pozemek parc. č. XA. Soud má současně za to, že navrhovatel v návrhu předestřel tvrzení o možném dotčení své právní sféry. Je z nich patrno, že územní plán mu neumožňuje postavit rodinný dům podle jeho představ, jelikož je limitován koeficientem zastavěnosti a výškou stavby. Tím dochází k faktickému omezení možností budoucího využití pozemku. Na základě těchto tvrzení je navrhovatel oprávněn k podání návrhu na zrušení napadeného územního plánu.

Splněna je též podmínka formulace závěrečného návrhu, neboť navrhovatel požaduje zrušit napadené OOP v celém rozsahu a obsahuje i další náležitosti podle § 101b odst. 2 s. ř. s.

Při rozhodování o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části je soud podle § 101d odst. 1 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody návrhu (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 12. 2023, č. j. 9 Ao 37/2021-57, č. 4562/2024 Sb. NSS). V něm NSS dospěl k závěru, že správní soud již nemá striktně vycházet z algoritmu přezkumu opatření obecné povahy poprvé vymezeného v rozsudku NSS ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005-98, č. 740/2006 Sb. NSS, avšak tento algoritmus zůstává použitelný jako pomůcka, kterou správní soudy mohou, ale nemusí využívat při strukturování své argumentace. Soud přitom v této věci nepovažoval za účelné striktně se držet struktury argumentace ve smyslu pětikrokového algoritmu.

Soud ve věci nařídil jednání, při němž prováděl dokazování. Hodnocení důkazů soud provedl v následujících bodech společně s právní argumentací.

Podle judikatury Ústavního soudu je územní plán společenskou dohodou o využití území lidmi, kteří v něm žijí. Rozhodování o rozvoji spravovaného území patří mezi základní práva územní samosprávy, kterou Ústava v čl. 100 definuje jako územní společenství občanů (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 3817/17, bod 29). Při hodnocení zákonnosti územně plánovací dokumentace se tak soud řídí zásadou zdrženlivosti a ke zrušení takového opatření by měl přistoupit jen, byl-li zákon porušen v nezanedbatelné míře, resp. v intenzitě zpochybňující zákonnost posuzovaného řešení a opatření jako celku (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 Aos 3/2013-36). Uvedená zásada zdrženlivosti vychází z principu dělby moci, v rámci které je to právě obec, která se musí pokusit vyvážit zájmy vlastníků dotčených pozemků s ohledem na veřejný zájem, kterým je v nejširším slova smyslu zájem na harmonickém využití území. Tato harmonie může mít nečíselně podob a ve své podstatě nebude volba konkrétní podoby využití určitého území výsledkem ničeho jiného než určité politické procedury v podobě schvalování územního plánu, v níž je vůle politické jednotky, která o něm rozhoduje, tedy ve své podstatě obce rozhodující svými orgány, omezena, a to nikoliv nevýznamně, požadavkem nevybočení z určitých mantinelů daných zákonnými pravidly územního plánování, avšak uvnitř těchto mantinelů zůstává široký prostor pro autonomní rozhodování příslušné politické jednotky. Je tak třeba přihlédnout i k tomu, že regulace území je otázkou přesahující rámec života jedné i více generací, a proto musí být povznesena nad momentální či dokonce okamžité potřeby (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007-73, č. 1462/2008 Sb. NSS). V souladu se těmito úvahami soud posuzoval důvodnost návrhu.

Soud konstatuje, že napadené OOP bylo správně vydáno podle stavebního zákona z roku 2006. Zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen „stavební zákon z roku 2021“), nebyl na pořizování napadeného OOP aplikovatelný.

Ačkoli stavební zákon z roku 2021 v § 335 obecně upravuje účinnost nové právní úpravy, nelze přehlížet, že do stavebního zákona z roku 2021 byl před nabytím jeho účinnosti vložen § 334a upravující speciální institut použitelnosti zákona v tzv. přechodném období.

Podle § 334a odst. 1 stavebního zákona z roku 2021 se přechodným obdobím pro účely odstavců 2 a 3 rozumí období od 1. ledna 2024 do 30. června 2024 a pro účely odstavce 4 období od 1. července 2022 do 30. června 2023.

Podle § 334a odst. 2 stavebního zákona z roku 2021 ve věcech týkajících se územního plánování se v přechodném období postupuje podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou územního řízení týkajícího se vyhrazené stavby uvedené v příloze č. 3 k tomuto zákonu nebo stavby s ní související, které v přechodném období nelze zahájit. Pro účely přechodných ustanovení v části dvanácté hlavě II dílu 2 se za den nabytí účinnosti tohoto zákona považuje 1. červenec 2024.

Vzhledem k tomu, že přechodná ustanovení v části dvanácté hlavě II dílu 2 obsahují přechodná ustanovení k územnímu plánování včetně územních plánů (§ 321) i pořizovaní územně plánovací dokumentace (§ 323) nabyl stavební zákon z roku 2021 ve vztahu k územním plánům a jejich pořizování účinnosti až 1. 7. 2024. Územní plán byl i vydán v přechodném období (§ 334a odst. 1 stavebního zákona z roku 2021).

Navrhovatel v řadě podání akcentoval rozsudek č. j. 54 A 116/2018-89, který má podle něho pro věc zásadní význam. Soud se proto zabýval tím, k jakým závěrům v něm zdejší soud dospěl a zda mají vztah k nyní projednávané věci (napadenému OOP).

Zdejší soud v něm posuzoval důvodnost návrhových bodů směřujících proti regulačnímu plánu vydanému na základě tehdy platného územního plánu. Tamní návrh nejdříve zdejší soud posoudil jako opožděný a usnesením jej odmítl. To však bylo NSS jako předčasné zrušeno. Ke zrušení regulačního plánu pak přistoupil na základě úvah uvedených v bodech 86 až 88:

Zdejší soud v rozsudku č. j. 54 A 116/2018-89 tedy dospěl zaprvé k tomu, že pro vydání územního plánu obce, byť byl formálně označen jako opatření obecné povahy, byla zvolena nesprávná forma v podobě obecně závazné vyhlášky. Zadruhé, považoval původní územní plán za nesrozumitelný, neboť změna původního územního plánu byla ve skutečnosti přijetím zcela nového územního plánu.

Tyto úvahy však pro nyní posuzovanou věc – zcela nový územní plán – nemají naprosto žádnou souvislost a zcela se s ní míjejí. Není totiž pochyb o tom, že v souladu se zákonem vydala odpůrkyně zcela nový územní plán, což jednoznačně a srozumitelně deklarovala, formou opatření obecné povahy. Územní plán přitom pochopitelně zcela nahrazuje dosavadní úpravu a obec vydáním nového územního plánu dosavadní regulaci odstraňuje, začíná takříkajíc „s čistým stolem“, a do práv dotčených subjektů tak zasahuje v celém rozsahu nově (srov. rozsudky NSS ze dne 28. 8. 2020, č. j. 6 As 141/2019-64, č. 4077/2020 Sb. NSS, bod 20, a ze dne 5. 2. 2024, č. j. 10 As 273/2023-44, bod 34). Ostatně, přijetím územního plánu odpůrkyně neučinila nic jiného než to, co jí obiter dictum zdejší soud v bodě 89 rozsudku č. j. 54 A 116/2018-89 doporučil: „… za dané situace je na odpůrkyni, aby se plně koncentrovala na zpracování zcela nového územního plánu (proces jeho projednávání aktuálně probíhá), jenž by problematický stav územně plánovací dokumentace obce v řádném, stavebnímu zákonu odpovídajícím procesu napravil, a vytvořil tak podmínky pro budoucí rozvoj obce (včetně odpovídající regulace dotčeného pozemku).“

Odpůrkyně nebyla povinna vydat regulační plán pro celé území obce. Nic takového z rozsudku č. j. 54 A 116/2018-89 neplyne. Nebývá to ani obvyklé. „Regulační plán se obvykle nepořizuje pro celé území obce (to odpovídá formulaci užité v § 61 odst. 1 „v řešené ploše“); většinou bývá schválen kupř. pro historická jádra měst, pro sídliště, pro území brownfieldů a podobné lokality, které mají specifický charakter a potřebují podrobnější regulaci a konkrétní řešení.“ (Vávrová, E., Doležalová, V., Knecht, M., Zahumenská, V., Konečná, D., Humlíčková, P., Černín, K., Strakoš, J. Stavební zákon: Praktický komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer). Soud má naopak za to, že pokud územní plán obsahuje v souladu s § 43 odst. 2 stavebního zákona zadání regulačních plánů pro více lokalit (kapitola A.13 územního plánu) šetří tím odpůrkyně práva adresátů územního plánu (a později regulačních plánů), jelikož dokáže vhodněji (detailněji) zohlednit různé odlišnosti celého území obce. Požadoval-li navrhovatel novou úpravu náměstí, tak toho lze dosáhnout právě vydáním regulačního plánu. Ostatně, zadání regulačního plánu pro lokalitu RP.A předvídá, že „bude vymezeno nové náměstí, které prostorově naváže na stávající Baarovo náměstí a bude s ním řešeno jako jeden celek“. V rámci pořizování tohoto regulačního plánu může navrhovatel poukazovat na své představy o tom, jakým způsobem má být řešeno.

Poukazoval-li navrhovatel na to, že po vydání napadeného OOP odpůrkyně započala práce na změně územního plánu, je třeba uvést, že v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy může soud podle § 101b odst. 3 s. ř. s. vycházet jen ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání opatření obecné povahy. Nehledě na tom, že to není ničemu na překážku. Nic nesvědčí o tom, že by odpůrkyně měla opakovat chyby, kterých se dopustila v souvislosti s vydáváním změn předchozího územního plánu. Naopak z toho, že řádně vydala napadené OOP je namístě dovozovat, že se z nich poučila.

Navrhovatel měl dále za to, že jeho námitky nebyly řádně vypořádány.

Při posuzování této argumentace však soud musel zohlednit zaprvé to, že i navrhovatelovy námitky jsou (podobně jako návrh a jeho další doplnění – návrh na zrušení napadeného OOP a navrhovatelovy námitky jsou z téměř shodné) chaotické a obtížně srozumitelné, přičemž řada z nich je až kverulantského charakteru (navrhovatel např. požadoval, aby odkaz na právní předpis měl vždy dovětek „ve znění pozdějších předpisů“). Zadruhé, že byly z podstatné části opožděné, protože navrhovatel uplatnil námitky až k opakovanému veřejnému projednání.

Z judikatury NSS plyne, že pasivita navrhovatele v procesu přípravy opatření obecné povahy (nevyužití možnosti podat námitky podle § 52 odst. 2 stavebního zákona) může mít vliv na jeho věcnou legitimaci v řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části podle § 101a a násl. s. ř. s. (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 11. 2014, č. j. 7 As 186/2014-49). Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 16. 12. 2014, č. j. 50 A 15/2014-50, č. 3212/2015 Sb. NSS, dovodil, že námitky proti upravenému návrhu územního plánu, který je projednáván podle § 53 odst. 2 stavebního zákona mohou podávat pouze ti vlastníci, jejichž pozemky byly podstatnou úpravou územního plánu dotčeny. K námitkám, které se netýkají provedených úprav, se proto v této fázi přijímání územního plánu nepřihlíží (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 3. 2016, č. j. 8 As 121/2015-53, bod 35). Na tom nic nemění, že v podání ze dne 21. 1. 2025 navrhovatel odkázal na Ořešské listy, z nichž má plynout, že dne 17. 10. 2022 vystoupil na diskuzi zastupitelstva obce a upozorňoval na to, že návrh územního plánu je diskriminační a porušuje § 5 odst. 3 vodního zákona. Tato skutečnost nemůže zhojit to, že proti původnímu návrhu územního plánu nebrojil námitkami. Proto tento důkaz soud při jednání neprováděl.

Poukazoval-li tedy navrhovatel na to, že návrh územního plánu je diskriminační, neboť pro lokality pro bydlení BI 1 až BI 9 stanovuje různé regulativy (koeficient zastavěnosti, zákaz řadových domů a dvojdomů), nelze k jeho námitkám přihlížet. Z jednotlivých verzí návrhu územního plánu pro veřejné projednání a opakované veřejné projednání je zjevné, že v souvislosti s navrhovatelovým pozemkem nacházejícím se v ploše BI 3 ve vztahu k zákazu řadových domů a dvojdomů nedošlo k žádné změně, přičemž ve vztahu k regulativu koeficientu zastavěnosti sice ke změně došlo, ale tou nebyl navrhovatel nijak dotčen, protože návrh územního plánu pro opakované veřejné projednání změnil v jeho prospěch koeficient zastavěnosti z 20 % na 25 %.

Soud se navíc ztotožňuje s tím, jak byly námitky vypořádány a co plyne ze zbývajících částí odůvodnění územního plánu.

Pokud jde o regulativ koeficientu zastavěnosti, ve vypořádání navrhovatelovy námitky odůvodnění územního plánu uvedlo, že územní plán zohledňuje specifické podmínky a charakter území z důvodů omezení střetů vzájemně neslučitelných činností a požadavků na uspořádání a využívání území. Tento regulativ byl stanoven na základě charakteru a struktury zástavby jednotlivých lokalit a jejich vzájemných vazeb, přičemž podrobnější zdůvodnění stanovení koeficientů a výšky zástavby je součástí odůvodnění územního plánu.

Tím mělo odůvodnění územního plánu na mysli kapitolu C.10.4.2. – Prostorové uspořádání. V něm odůvodnění územního plánu uvedlo, že východiskem pro prvotní nastavení hodnot koeficientů byl původní územní plán obce. Řešené území bylo následně podrobně prověřeno a na základě charakteru a struktury zástavby jednotlivých lokalit a jejich rozvojového potenciálu byly koeficienty upřesněny. Byly využity i zkušenosti z jiných obcí (např. pro přiměřené a ekonomicky reálné nastavení koeficientů v plochách pro smíšenou výrobu). K dalšímu upřesnění koeficientů došlo na základě podaných námitek a připomínek při projednání návrhu územního plánu. Stanovené koeficienty v jednotlivých strukturách zástavby se opírají o reálný stav, prověřený existencí těchto struktur, případně o osvědčenou praxi z jiných obcí. Cílem koeficientů je chránit hodnoty území a vytvářet podmínky pro kvalitní životní prostředí, a to jednak regulací intenzity zástavby a jednak zajištěním dostatečného množství zeleně. Koeficienty byly navrženy tak, aby intenzita zástavby směrem k okrajům sídla spíše klesala.

Konkrétně se koeficientem zastavěnosti v ploše BI 3 zabývá odůvodnění územního plánu při vypořádání námitky Ing. Z. V. Z něj plyne, že odpůrkyně svůj původní návrh územního plánu přehodnotila (tak, jak je deklarováno i ve výše popsané kapitole C.10.4.2. – Prostorové uspořádání) a došlo ke zvýšení koeficientu zastavěnosti v ploše BI 3 (koeficient zastavění hlavní stavbou byl stanoven na 25 % a k tomu koeficient pro vedlejší stavbu 5 %). Původní regulativ byl totiž převzat z předchozího územního plánu. Odpůrkyně však uznala, že řada pozemků v ploše BI 3 je na samé hranici stanovených koeficientů nebo dokonce tuto hranici překračují, což by znemožňovalo např. realizaci přístaveb k rodinným domům či doplnění stání pro druhá auta. Přitom nejde o nijak problematickou zástavbu – rodinné domy jsou umístěny ve vazbě na ulice a v zeleném vnitrobloku jsou dostatečně velké a kultivovaně řešené zahrady. Zkušenosti z jiných obcí ukazují, že zastavěnost i zpevněné plochy lze stanovit až o 10 % vyšší, aniž by došlo k narušení kvality obytného prostředí a pohody bydlení.

Pokud jde o regulativ zákazu řadových domů a dvojdomků, ve vypořádání navrhovatelových námitek odůvodnění územního plánu uvedlo, že řadové rodinné domy se ve stávající zástavbě ploch BI 3 nevyskytují, dvojdomy jen zcela ojediněle. Zástavba BI 3 má rozvolněný charakter izolovaných rodinných domů, na který je při umisťování nových staveb třeba navázat a nenarušit jej.

Pokud jde o regulativ výšky staveb, v tomto případě navrhovatelovy námitky opožděné nebyly. Návrh územního plánu před jeho veřejným projednáním totiž upravoval jen regulativ maximální výšky staveb s 1 nadzemním podlažím a podkrovím maximálně 8,5 metrů (který byl k námitkám Ing. Z. V. zvýšen na 9 metrů), zatímco návrh před opakovaným veřejným projednáním stanovoval nejenom variantu maximální výšky staveb s 1 nadzemním podlažím a podkrovím maximálně 9 metrů, ale nově i regulativ maximální výšky staveb s 2 nadzemními podlažími maximálně 7,5 metrů.

Podle kapitoly C.10.4.2. – Prostorové uspořádání odůvodnění územního plánu byla v případě těchto regulativů východiskem pro stanovení výškové hladiny zástavby typická výška stávajících staveb (u zástavby v sídle zpravidla jedno až 2 nadzemní podlaží a podkroví, u výrobních objektů přibližně 10 m), přičemž pro specifické druhy staveb (zejména pro občanskou vybavenost) byla umožněna i větší výška – vždy však s ohledem na nenarušení panoramatu sídla. Významným důvodem pro stanovení výšky zástavby byla i snaha o zachování měřítka veřejných prostranství v sídle, které je poměrem šířky prostranství a výšky navazující zástavby vždy výrazně ovlivněno.

V části vypořádání námitek Ing. Z. V. odůvodnění územního plánu doplnilo, že regulativ výšky staveb (1 nadzemní podlaží a podkroví) byl v souvislosti s těmito námitkami prověřen a došlo mírnému navýšení původně stanovených hodnot s tím, že bude lépe odpovídat běžným rodinným domům buď se šikmou střechou o sklonu do 45° s vestavěným podkrovím, anebo s rovnou střechou nad druhým podlažím.

V souvislosti se stavbami se 2 nadzemními podlažími ve vypořádání navrhovatelových námitek odůvodnění územního plánu uvedlo, že stanovená výšková hladina reflektuje typickou výšku a charakter stávající zástavby a limituje nové stavby tak, aby tento charakter nenarušily. Vzhledem k tomu, že plochy BI 3 zahrnují rozvolněnější a převážně nižší zástavbu než plochy BI 1, je zde výšková regulace nastavena odlišně.

V rámci vypořádání námitek Ing. Z. V. odůvodnění územního plánu též i podrobně vysvětluje, z jakého důvodu tyto regulativy územní plán upravuje rozdílně. S ohledem na stejný charakter území byly stejné koeficienty a výšky (jako pro plochu BI 3) stanoveny pro plochu BI 5. Obdobné úpravy prostorové regulace byly stanoveny i pro plochy BI 2, BI 4, BI 7, SX 1 a SX 2, které jsou rovněž určeny pro novou výstavbu rodinných domů. Do plochy BI 1 jsou v návrhu územního plánu zařazeny lokality ve vazbě na jádro obce, kde jsou převážně menší pozemky a zástavba na nich je již od svého založení hustší a často též vyšší než novější rodinné domy. Proto je nutné pro ně stanovit mírnější podmínky než v novější zástavbě – takové, jaké platily v době jejich vzniku (jinak by docházelo k obtížně řešitelným situacím např. při stavebních úpravách stávajících objektů).

Soud má proto s ohledem na výše uvedené za to, že stanovení funkčního využití plochy BI 3 nepředstavuje takový zásah do vlastnického práva, který by navrhovatel nebyl povinen akceptovat, protože nepřekročilo spravedlivou míru (srov. rozsudky NSS č. j. 2 Ao 2/200773 a ze dne 5. 2. 2009, č. j. 2 Ao 4/200888). Nejedná se proto o nepřípustnou diskriminaci. Odpůrkyně odlišnost regulativů pro různé plochy řádně odůvodnila ospravedlnitelnými důvody. V tomto ohledu lze odkázat na obecné závěry vyslovené v bodě 15 rozsudku NSS ze dne 23. 11. 2023, č. j. 7 As 36/2023‑61, které dopadají i na nynější případ, že „z odůvodnění napadeného územního plánu vyplývají legitimní (a nikoliv svévolné či diskriminační) důvody, proč odpůrce přistoupil ke změně funkčního využití dotčených pozemků“ (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku zamítl Ústavní soud nálezem ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 229/24). Z hlediska možného diskriminačního přístupu je třeba vzít v potaz, že „v procesu územního plánování dochází k vážení řady různých, často odlišných nebo dokonce protichůdných, zájmů soukromých i veřejných“. Nelze samo o sobě považovat za diskriminační, pokud obec při pořizování či změně územního plánu přistoupí k různým vlastníkům pozemků v území odlišně, pakliže jde o postup dostatečně odůvodněný a opřený o legitimní důvody (srov. bod 18 rozsudku č. j. 7 As 36/2023-61 a judikaturu tam citovanou).

Na důvody přednesené v odůvodnění územního plánu ostatně navrhovatel v návrhu na zrušení napadeného OOP nijak konkrétně nereagoval a nepřednesl proti nim žádnou smysluplnou argumentaci (nenavrhl k prokázání opaku ani žádné konkrétní důkazy). Nehledě na to, že územní plán má prospektivní povahu (reguluje stavební činnost do budoucna), jejímž smyslem je vymezit vhodná a potřebná řešení na území obce, jež by byla následně na základě tohoto promyšleného návrhu zrealizována. Nikoli retrospektivní (nemůže být důvodem ke zrušení vydaných stavebních povolení a odstranění stávajících staveb). Nevyužil-li navrhovatel možnost svůj pozemek zastavět tak, jak podle něho zastavěli jeho sousedé, nelze tuto pasivitu vyčítat nikomu jinému než jemu. Nemůže se totiž dovolávat ani zásady kontinuity územního plánování či legitimního očekávání. Územní plán z roku 1994, který soud při jednání provedl jako důkaz, sice mohl pro nadzemní stavby stanovovat regulativ 30 % zastavitelnosti celkové plochy pozemku, avšak navrhovatel zcela pomíjí, že jeho změna č. 2 (obecně závazná vyhláška č. 1/2012 ze dne 22. 2. 2012) koeficient zastavěnosti pozemku upravila na 20 %. Navíc ani požadavek na kontinuitu územního plánování není absolutní a zejména nesmí znemožnit revizi existujícího stavu. Je třeba zdůraznit, že odpůrkyně vydala zcela nový územní plán a začala takříkajíc „s čistým stolem“ (bod 62 tohoto rozsudku). Protichůdný princip dynamiky územního plánování požaduje reagovat na aktuální podněty a potřeby. Opačný přístup by znamenal vyprázdnění práva obce regulovat v samostatné působnosti rozvoj zástavby na svém území, který je nedílnou součástí ústavního práva na samosprávu (srov. např. rozsudek NSS ze dne 20. 5. 2010, č. j. 8 Ao 2/2010-644, či ze dne 2. 11. 2022, č. j. 10 As 175/2022-87). Soud ani neshledal, že by regulativ výšky staveb se 2 nadzemními podlažími porušoval § 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. či § 40 vyhlášky č. 268/2009 Sb. Navrhovatel ani tuto námitka nijak blíže nerozvedl.

I na ostatní navrhovatelovy námitky odpůrkyně adekvátně reagovala včetně námitek zjevně kverulantských (např. námitka, že se nejednalo o návrh na opakované veřejné projednání, ale o „návrh č. 2“). Navrhovatelovi vysvětlila otázku podpisů územního plánu a autorizačních razítek (k tomu podrobněji v bodě 114 tohoto rozsudku) i to, že odstupové vzdálenosti od hranice pozemku, řešení likvidace dešťových vod jednotlivých lokalit nebo druh plotu a jeho výška jsou podrobnost náležející svým obsahem regulačnímu plánu nebo územním rozhodnutím. Z toho důvodu nebylo těmto požadavkům vyhověno.

Dovolával-li se navrhovatel toho, že součástí rozhodnutí o námitkách, popřípadě vyhlášky, kterou byl napadený územní plán zveřejněn, nebylo poučení, k jakému soudu lze podat návrh na zrušení napadeného OOP, z ničeho tato povinnost neplyne. Správní orgány běžně o této možnosti nepoučují a právní předpisy to ani nevyžadují. Nehledě na to, že proti napadenému OOP navrhovatel podal návrh na jeho zrušení. To, že o této možnosti nebyl poučen, se jej tedy nijak nedotklo v jeho právní sféře.

V další skupině námitek navrhovatel poukazoval na problematiku záplav. Kapitola 4.A.2. a A.6.2. je podle jeho názoru v rozporu s § 5 odst. 3 vodního zákona. V obci podle jeho tvrzení k záplavám pravidelně dochází a vlivem špatného vsakování vody na sousedním pozemku parc. č. XA je zaplavován jeho pozemek. To se jej dotýká v jeho právní sféře.

I v tomto případě je však třeba připomenout, že územní plán nepůsobí retrospektivně (bod 80 tohoto rozsudku). Nemůže se ani domáhat přijetí regulace, jež není předmětem napadeného OOP, tj. toho, aby do něj bylo doplněno něco, co v něm není (podrobněji v bodě 104 tohoto rozsudku). Pokud na sousedním pozemku parc. č. XA došlo k jakékoli stavební činnosti, napadené OOP na tom nic nezmění. Navrhovatel se v tomto řízení nemůže domáhat toho, aby ze sousedova pozemku byla odstraněna vydlážděná plocha či mu bylo nařízeno vybudování nádrže o objemu minimálně 15 m3. Tvrzeným záplavám se proto navrhovatel musí bránit jinými právními prostředky.

Podle soudu ani nejsou kapitoly 4.A.2 a A.6.2 územního plánu v rozporu s § 5 odst. 3 vodního zákona tak, jak tvrdí navrhovatel.

V kapitole 4.A.2 Technická infrastruktura – vodní hospodářství územní plán upravuje mj. dešťovou vodu:

V kapitole A.6.2 – Společné podmínky pro využití a prostorové uspořádání ploch územní plán též mj. upravuje dešťovou vodu:

To je podle navrhovatele v rozporu s § 5 odst. 3 vodního zákona. Ten má vyžadovat, aby byla přednostně vybudována nádrž pro srážkovou vodu a teprve poté lze akceptovat, aby se srážková voda vsakovala do pozemku. S tím se soud neztotožňuje.

Podle § 5 odst. 3 věty čtvrté vodního zákona stavebník je povinen zabezpečit omezení odtoku povrchových vod vzniklých dopadem atmosférických srážek na tyto stavby (dále jen „srážková voda“) akumulací a následným využitím, popřípadě vsakováním na pozemku, výparem, anebo, není-li žádný z těchto způsobů omezení odtoku srážkových vod možný nebo dostatečný, jejich zadržováním a řízeným odváděním nebo kombinací těchto způsobů.

Důvodová zpráva k novele provedené zákonem č. 544/2020 Sb., jíž bylo toto ustanovení vodního zákona vloženo, uvádí, že se „stanovují […] priority řešení srážkových vod tak, aby z hlediska prevence vzniku hydrologického sucha byly preferovanými způsoby v prvé řadě akumulace srážkové vody a její následné využití, popřípadě její vsakování na pozemku. Pokud z objektivních důvodů nebude možné tyto dva způsoby zpracování povrchových vod využít, bude až následně umožněno vodu zadržovat a řízeně odvádět“.

Vyhláška č. 501/2006 Sb. (viz § 334a stavebního zákona z roku 2021) v § 20 odst. 5 písm. c) stanovovala, že stavební pozemek se vždy vymezuje tak, aby na něm bylo vyřešeno hospodaření se srážkovými vodami jejich

akumulací s následným využitím, vsakováním nebo výparem, pokud to hydrogeologické poměry, velikost pozemku a jeho výhledové využití umožňují a pokud nejsou vsakováním ohroženy okolní stavby nebo pozemky,

odváděním do vod povrchových prostřednictvím dešťové kanalizace, pokud jejich akumulace s následným využitím, vsakováním nebo výparem není možná, nebo

regulovaným odváděním do jednotné kanalizace, není‑li možné odvádění do vod povrchových.

NSS v bodě 117 rozsudku ze dne 17. 12. 2024, č. j. 9 As 184/2024-163, k této problematice uvedl, že „[z] citací těchto ustanovení vyplývá, že jak zákon o vodách, tak vyhláška č. 501/2006 Sb. zjevně stanovují preferované způsoby likvidace srážkových vod. V případě obou těchto právních předpisů jsou jimi akumulace s následným využitím, vsakování a výpar. Pouze není‑li žádný z těchto způsobů možný nebo dostatečný, je možné přistoupit k nepreferovaným způsobům likvidace, tj. k zadržování s řízeným odváděným do vod povrchových a, neníli to možné, do jednotné kanalizace.“

Je proto sice pravda, že právní předpisy stanovuji hierarchizaci způsobů likvidace srážkové vody, ale akumulace s následným využitím, vsakování a výpar jsou způsoby rovnocenné. Příslovce eventuálně, případně, popřípadě totiž uvozují dodatek týkající se dalších případů, které „bereme v úvahu“. Takováto spojení vyjadřují určitou eventualitu a je možno je chápat i jako několikanásobný větný člen (viz Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky).

Územní plán pak při stanovování způsobu likvidace srážkových vod (obsah a význam kapitol 4.A.2 a A.6.2 jsou shodné) postupuje (podle obsahu stanoviska vodoprávního úřadu ze dne 5. 5. 2023) v souladu s výše uvedeným, protože ze tří rovnocenných kategorií preferuje dvě z nich (vsakování a výpar) a ke třetí z nich (akumulace s následným využitím) má být přistoupeno tehdy, pokud tuto variantu podpoří hydrogeologický posudek. Navíc kapitola 4.A.2 výslovně uvádí, že je třeba omezovat odtok dešťových vod z území a při likvidaci srážkových vod nesmí docházet k negativnímu ovlivnění okolních pozemků a staveb, ani k negativnímu ovlivnění odtokových poměrů. Poukazuje proto právě na to, čeho se navrhovatel domáhá. Zdůraznit je navíc nutné i to, že § 5 odst. 3 vodního zákona směřuje především do fáze provádění staveb. Pro podmínky územního plánování je proto jen omezeně použitelný. Konkrétní způsoby likvidace srážkových vod se totiž musí posuzovat konkrétně ve vztahu ke každému záměru při zohlednění odlišností jednotlivých pozemků a staveb. Tyto způsoby pak budou součástí rozhodnutí o povolení budoucího záměru. S tím souvisí i to, že § 79 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006, na nějž navrhovatel opakovaně poukazoval, se nevztahoval na územní plánování, ale na rozhodnutí o umístění stavby. Soudu i z toho důvodu není vůbec zřejmé, jak by napadené OOP mělo toto ustanovení porušovat. Měl-li navrhovatel na mysli § 79 odst. 2 písm. o) stavebního zákona z roku 2006, to ani žádné povinnosti nestanovuje, ale upravuje podmínky, za nichž nebylo vyžad