— Nejvyšší správní soud

30 A 93/2014- 33 - text 6 pokračování 30A 93/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: I.T., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem Plzeň, Malá ul. 6, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2014, čj. ŽP/5813/14, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení . O d ů v o d n ě n í [I] Předmět řízení Žalobou ze dne 14. 8. 2014 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2014, čj. ŽP/5813/14 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), a vrácení věci žalovanému k novému projednání. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Kralovice, odboru životního prostředí (dále též jen „prvoinstanční správní orgán“), ze dne 29. 4. 2014, čj. OŽP/6575/14 mkr (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto tak, že se žalobce neustanovuje mysliveckou stráží pro nesplnění podmínek uvedených v § 12 odst. 3 písm. c) zákona o myslivosti. Výkon státní správy myslivosti, dozoru a sankce za neplnění nebo porušení povinností byly upraveny zákonem č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o myslivosti“). Správní řízení bylo upraveno zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „správní řád“). [II] Žaloba Žalobce připomněl, že Myslivecké sdružení Lomany, o.s., podalo dne 19. 11. 2013 Městskému úřadu Kralovice žádost, ve které navrhlo žalobce na ustanovení mysliveckou stráží pro honitbu 017 Plasy. Městský úřad Kralovice však žalobce mysliveckou stráží neustanovil. Napadeným rozhodnutím pak bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí městského úřadu a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Důvodem, pro který Městský úřad Kralovice neustanovil žalobce mysliveckou stráží, bylo údajné nesplnění podmínky bezúhonnosti stanovené v § 12 odst. 3 písm. c) zákona o myslivosti, jak je stanovena v § 12 odst. 4 tohoto zákona. Žalobce byl v minulosti pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví dle § 132 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona. Záznam o tomto odsouzení je pak obsažen v opisu z rejstříku trestů žalobce. S účinností od 1. 7. 1990 byl zákonem č. 175/1990 Sb. tento trestný čin z trestního zákona vypuštěn, resp. § 132 trestního zákona byl zrušen. Stalo se tak proto, že § 132 trestního zákona, resp., samotný trestný čin, byl v rozporu se základními zásadami demokratického právního státu. V současné době není jednání, které bylo vymezeno ve skutkové podstatě trestného činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví dle § 132 trestního zákona, bez dalšího trestné. Ustanovení § 12 odst. 4 zákona o myslivosti je dle žalobce nutno vykládat tak, že odsouzení musí být dáno za trestný čin, resp. za jednání, které je i dle aktuální právní úpravy trestné. Opačný výklad by byl v rozporu s čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že s účinností od 1. 7. 1990 bylo ustanovení § 132 trestního zákona zrušeno, nelze na tento záznam v opisu z trestního rejstříku pohlížet jako na nesplnění podmínky bezúhonnosti stanovené v § 12 odst. 3 písm. c) zákona o myslivosti. Žalobce odkázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu ČR týkající se rozporu mezi doslovným a teleologickým výkladem právní normy. K otázce napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem se Ústavní soud vyslovil v řadě nálezů, příp. stanovisek (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS 1/96, nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Výchozí tezi v této souvislosti zformuloval přitom v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97. Konstatoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 pak již v kontextu obdobném posuzované věci uvedl: ,,Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významového celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle, rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.“. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí zastává právní názor, že správní orgán není povinen a zejména oprávněn zkoumat podstatu trestného činu zaznamenaného v opisu rejstříku trestů, nýbrž musí bez dalšího vycházet toliko z obsahu opisu rejstříku trestů. Tento právní názor žalovaného není dle přesvědčení žalobce správný. V tomto směru postačuje odkázat na výše prezentovanou judikaturu Ústavního soudu. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabývá i hodnocením oprávněnosti právní argumentace žalobce. Tento postup je třeba označit za procesně korektní, avšak právní závěry žalovaného dle mínění žalobce nejsou správné. Žalobce se v rámci svého vyjádření a podaného odvolání před správními orgány dopustil určitého nepřípustného zobecnění, které spočívalo v tvrzení, že žádné jednání, které bylo tehdejším trestným činem rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, není podle aktuální právní úpravy trestné. Skutečnost je taková, že některé takové jednání aktuálně trestné je, jiné pak nikoliv. Žalobce však trvá na tom, že nedostatek bezúhonnosti může způsobovat pouze odsouzení za jednání, které je trestné i podle současné právní úpravy. Naopak, jednání, které podle současné právní úpravy trestné není, nemůže být důvodem pro odepření splnění podmínek pro ustanovení mysliveckou stráží. Žalobce tvrdí, že byl odsouzen za jednání, které aktuálně trestné není. Správní orgán měl ve svém řízení doplnit dokazování, a to trestním spisem, v rámci kterého byl žalobce odsouzen. Vymezení jednání v odsuzujícím rozsudku měl pak správní orgán porovnat s platnou právní úpravou a učinit následný závěr, zda toto jednání je či není aktuálně trestné. Žalobce rovněž uvedl, že dává krajskému soudu na zvážení přerušení řízení postupem podle § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. se současným předložením věci Ústavnímu soudu za účelem ústavního přezkumu § 12 odst. 5 zákona o myslivosti. Podle žalobcova názoru není ústavně konformní, aby osoba spáchající úmyslný trestný čin, navíc pak za minulého režimu a zcela bagatelního charakteru, byla doživotně distancována z výkonu funkce myslivecké stráže. [III] Vyjádření žalovaného k žalobě Žalovaný správní orgán se k žalobě vyjádřil v podání ze dne 27. 10. 2014. Trval na správnosti závěrů vyjevených v napadeném rozhodnutí a navrhoval žalobu zamítnout. [IV] Posouzení věci krajským soudem Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“). Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle § 75 odst. 2 soudního řádu správního věty prvé soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, když žalobce i žalovaný souhlasili s rozhodnutím o věci bez jednání (§ 51 odst. 1 věty první s. ř. s.). Podle § 12 odst. 2 věty prvé zákona o myslivosti, mysliveckou stráž ustanovuje orgán státní správy myslivosti na období 10 let; opakované ustanovení je možné. Podle § 12 odst. 3 písm. c) zákona o myslivosti, mysliveckou stráží může být ustanovena fyzická osoba, která je bezúhonná. Podle § 12 odst. 4 zákona o myslivosti, za bezúhonného se podle tohoto zákona nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo uznán vinným ze spáchání přestupku na úseku myslivosti nebo komu byla pravomocně uložena pokuta podle tohoto zákona. Podle § 12 odst. 5 zákona o myslivosti, k posouzení bezúhonnosti osoby požádá orgán státní správy myslivosti o vydání opisu z evidence Rejstříku trestů. Při posuzování bezúhonnosti se nepřihlíží k zahlazení odsouzení podle zvláštního zákona. Žádost o vydání opisu z evidence Rejstříku trestů a opis z evidence Rejstříku trestů se předávají v elektronické podobě, a to způsobem umožňujícím dálkový přístup. V souzené věci nebylo sporu o tom, že žalobce byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 29. 7. 1976, sp. zn. 2T 143/76, odsouzen za úmyslný trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, přičemž naplnil skutkovou podstatu tohoto trestného činu definovanou v § 132 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů. Podstata