57 A 5/2015

Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí rektorky žalované ze dne 6.11.2014, čj. ZCU 033752/2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta žádost žalobce o přezkoumání rozhodnutí děkana Fakulty aplikovaných věd ze dne 19.5.2014, čj. ZCU 015081/2014/DFAV-Brab (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a potvrzeno toto rozhodnutí o ukončení studia žalobce v navazujícím studijním programu Aplikované vědy a informatika, obor Finanční informatika a statistika v prezenční formě studia na Západočeské univerzitě v Plzni, Fakultě aplikovaných věd, podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVŠ“ nebo „zákon o vysokých školách“) a čl. 65 odst. 1 písm. e) Studijního a zkušebního řádu Západočeské univerzity v Plzni (dále jen „SZŘ ZČU“).

Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 5.1.2015, čj. 57 A 5/2015-122 nebyl žalobě ve smyslu § 73 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.) přiznán odkladný účinek.

První žalobní námitkou žalobce namítal, že bylo nutno v řízení, kde bylo rozhodováno o jeho právech a povinnostech, postupovat podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“). Ačkoliv zákon o vysokých školách v § 68 stanoví, že „na rozhodování o právech a povinnostech studenta se nevztahují obecné předpisy o správním řízení", bylo nutno vycházet z ust. § 180 správního řádu, který ukládá správním orgánům při vydávání rozhodnutí podle dosavadních právních předpisů (tj. vydaných před účinností správního řádu, do 1.1.2006) postupovat v otázkách, jejichž řešení je nezbytné podle správního řádu včetně části druhé. § 180 odst. 1 správního řádu, jako lex posterior, má tedy před nimi přednost, což vyplývá i z nutnosti preference ústavně konformního výkladu [viz čl. 2 odst. 3 Úst.). Další podmínkou pro použití správního řádu je skutečnost, že tyto předpisy řízení v celém rozsahu neupravují. Vyloučením použití obecných předpisů o správním řízení by byla založena absence jak zákonného podkladu, tak mezí a způsobů uplatňování veřejné moci v souvislosti s rozhodováním o právech a povinnostech studenta vysoké školy, což je vzhledem k nedostatku jiné právní úpravy tohoto řízení v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy i čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a byl by tím založen i rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který upravuje právo každého na stanovený postup při domáhání se svých práv. Při výkladu pojmu „otázky, jejichž řešení je nezbytné" je třeba vycházet z toho, že není přijatelné, aby v průběhu správního řízení došlo k situaci, kdy by v některém úseku řízení byla vykonávána výsostná veřejná správa (ve smyslu § 1 odst. 1 správního řádu), aniž by bylo zřejmé, na základě kterého konkrétního ustanovení procesního předpisu se tak stalo. Žalobce byl přesvědčen, že případné pozdější předpisy by mohly správní řád jako lex posterior vyloučit, nicméně s ohledem na judikaturu Ústavního soudu by nebylo možné vyloučit obecné předpisy o správním řízení bez náhrady (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/1996, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/2004). V tomto kontextu je též třeba vnímat limity judikátu Nejvyššího správního soudu (dále též jen „NSS“) ze dne 30.9.2014, sp. zn. 6 As 191/2014. Ani výklad § 68 odst. 1 zákona o vysokých školách ve smyslu vyloučení správního řádu na průběh řízení v prvním stupni a dokazování nelze aplikovat striktně bez dalšího a je třeba hledat hranici průběhu řízení na jedné straně a konce řízení (kterým není jen doručování, ale i např. bezprostřední kroky před vydáním rozhodnutí, včetně povinnosti jednat předvídavě, umožnit účastníku řízení seznámit se podklady, o které se má rozhodnutí opírat.). Nelze se v průběhu řízení dostat do situace, kdy nastává právní vakuum a není přesně daný postup v řízení. Správní řád by bylo možno vyloučit plně a bez dalšího (což ani poslední judikatura NSS neaspiruje zakládat - např. judikát NSS ze dne 30.9.2014, sp. zn. 6 As 191/2014) pouze tehdy, pokud by jiný speciální předpis (v tomto případě zákon o vysokých školách) stanovil jiný přesný postup, jak má být řízení v prvním stupni a dokazování vedeno. Zákon o vysokých školách tuto úpravu neobsahuje a při aplikaci uvedeného výkladu nastává situace, kdy správní orgán, kterým vysoká škola v případě rozhodování o právech a povinnostech studenta bez pochyby je, může vést řízení dle vlastní libovůle bez předem jasných pravidel. To má za následek vysokou právní nejistotu žalobce.

Druhou žalobní námitkou žalobce namítal procesní pochybení v řízeních o žádostech žalobce o opakování zkoušky z předmětu Vybrané statistické metody (řízení byla skončena rozhodnutími rektorky žalované ze dne 29.4.2014, čj. ZCU 013686/2014 a ze dne 4.11.2014, čj. ZCU 033730/2014), bez nichž nelze napadené rozhodnutí přezkoumávat. V obou řízeních, a to jak v prvním tak i ve druhém stupni, nebyla uvedena žádná ustanovení správního řádu, podle nichž bylo rozhodováno. V prvním stupni jednal správní orgán mimo jiné v hrubém rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů, zejména s § 4 správního řádu (které se dle shora citované ústavní judikatury uplatňují i tam, kde je správní řád vyloučen), které ukládá povinnost chovat se k dotčeným osobám zdvořile a podle možností jim vycházet vstříc. Vedoucí Katedry matematiky (dále jen „vedoucí KMA“) nejenže žalobci nevyšel vstříc, ale přičítá mu v odůvodnění nedostatek dokazování a nekorektní používání pojmů, namísto toho, aby v souladu s § 45 odst. 2 mu pomohl uvedené nedostatky odstranit. Z průběhu a předmětu řízení je zřejmé, že bylo zcela na místě ve věci nařídit ústní jednání, na kterém by jednak byly provedeny potřebné důkazy, a dále by bylo možné slyšení obou stran. Žalobce je přesvědčen, že ke splnění účelu řízení a uplatnění jeho práv účastníka řízení byl takový postup nezbytný. Vedoucí KMA byl povinen mimo jiné na základě analogie k § 50 odst. 3 správního řádu zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Za veřejný zájem je zde třeba považovat i ochranu práv účastníka řízení (žalobce). V rozporu s tím, jak má v správní řízení tohoto charakteru probíhat, neproběhlo ani žádné dokazování, kdy se jedná o principiální zásadu vedení řízení i za předpokladu ztotožnění se s judikátem NSS ze dne 30.9.2014, sp. zn. 6 As 191/2014, v jeho nejširším možném výkladu. Vedoucí KMA sice hovoří o důkazech, ale tyto nijak nespecifikuje, ani je nijak nehodnotí. V tomto je dané rozhodnutí nepřezkoumatelné. Za další zcela zásadní pochybení považoval žalobce skutečnost, že před vydáním rozhodnutí, v rozporu s § 36 správního řádu, mu nebyla dána příležitost seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Zde, jak shora tvrzeno, se již jedná o otázku, která je v podmnožině konce řízení, kde i optikou judikatury NSS ze dne 30.9.2014, sp. zn. 6 As 191/2014 (co do smyslu a účelu tohoto judikátu) je třeba zachovat vliv správního řádu. Ani poučení o opravném prostředku není dostatečné, když pouze odkazuje na právní předpis, aniž by jakkoli poučovalo o lhůtě pro podání opravného prostředku, informaci o tom, od kdy se lhůta počítá a jaké náležitosti musí mít opravný prostředek. Pokud snad odvolání žalobce nemělo některé potřebné náležitosti, je to třeba přičítat zcela vadnému poučení. V případě bezvadného poučení by žalobce nepochybně svoji žádost o přezkoumání formuloval dostatečně určitě tak, že by jí nepochybně bylo vyhověno. Rozhodnutí o žádostech žalobce o opakování zkoušky trpí vadami v odůvodnění. Žalovaná se v odůvodnění rozhodnutí omezila pouze na skutkový popis událostí, které předcházely vydání rozhodnutí vedoucího KMA. Nevyjmenovala žádné podklady, na jejichž základě rozhodovala. Přitom tvrdí, že provedla studentem navrhované důkazy, přičemž tyto důkazy nijak neoznačila. Vzhledem k absenci označení podkladů a důkazů je celkem logické, že v rozporu s § 69 odst. 3 správního řádu absentují v rozhodnutí taktéž úvahy, kterými se žalovaná řídila při hodnocení podkladů. Zde znovu je správní řád aplikovatelný v plném rozsahu. Rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Pokud jde o hodnocení výkladu právních předpisů, žalovaná pouze zmínila čl. 39 odst. 5 a čl. 40 odst. 2 SZŘ, aniž by se jejich obsahem ve vazbě na odůvodnění rozhodnutí jakkoli zabývala. Procesní návrhy žalobce byly odmítnuty. Žalovaná je sice formálně hodnotila, ale bez vazby na hodnocení souladu postupu vedoucího KMA. Její hodnocení není přezkoumatelné, spíše se omezuje na pocitové nežli právní hodnocení. Vzhledem k tomu, že žalobci bylo upřeno právo na vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí, nelze už vůbec hovořit o tom, že by se žalovaná jakkoli vypořádala s jeho vyjádřením k podkladům. Dobrým příkladem této libovůle budiž odůvodnění rozhodnutí žalované ze dne 4.11.2014, čj. ZCU 033730/2014, ve kterém se žalovaná s námitkou nedostatečného důkazního šetření a neudělením práva k vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí, kdy žalobci nebylo vůbec známo, že nějaké takové podklady existují, uvedla toto: „K této námitce rektorka uvádí, že zákon o vysokých školách nestanoví povinnost poučit studenta o jeho právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Jak již bylo uvedeno výše, správní řád se na rozhodování o právech a povinnostech studentů nepoužije v celém rozsahu, vedoucí katedry tedy nebyl povinen poučit studenta o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Student mohl kdykoliv nahlédnout do spisu, tohoto práva využil pouze dne 13.6.2014, přičemž v této době již bylo předmětné vyjádření zkoušejícího ze dne 13.3.2014 ve spisu založeno. Student se k vyjádření zkoušejícího vyjádřil v žádosti o opakování zkoušky ze dne 29. 7. 2014." Žalobce byl do spisu nahlédnout z důvodů přípravy žaloby, kterou podal dne 22. 5. 2014, tedy po skončení řízení, ve kterém k takovému vyjádření došlo. Nedošlo tedy ke zhojení této situace tím, že se žalobce mohl k námitkám vyjádřit v novém řízení, které na základě nové žádosti započalo. Žalovaná tedy přímo přiznává, že zákon o vysokých školách neobsahuje dostatečnou procesní úpravu pro vedení řízení se studentem, ale trvá na vyloučení správního řádu, čímž vzniká situace popsaná výše, kdy tato situace je v hrubém rozporu s právem na spravedlivý proces, garantovaným Evropskou úmluvou o lidských právech.

Třetí žalobní námitkou žalobce namítal nezákonnost vydání napadeného rozhodnutí o ukončení studia pro překážku litispendence, neboť v době jeho vydání nebylo pravomocně rozhodnuto žalovanou o žádosti žalobce o přezkum rozhodnutí vedoucího KMA ze dne 28.8.2014, čj. ZCU 026511/2014 o zamítnutí žádosti žalobce o opakování zkoušky z předmětu Vybrané statistické metody. Řízení, na jehož konci bylo vydáno napadané rozhodnutí, bylo zahájeno žádostí žalobce dne 4.7.2014. Nehledě na použití správního řádu, či jeho vyloučení podle § 68 odst. 1 zákona o vysokých školách, měl správní orgán povinnost vydat rozhodnutí do 30 dnů ode dne přijetí žádosti. Rozhodnutí však bylo vydáno až dne 4.11.2014. Jelikož byla dne 29.7.2014 podána žádost o opakování zkoušky z předmětu Vybrané statistické metody a byla tak vytvořena překážka litispendece řízení, mělo být zamítavé rozhodnutí vydáno v období od 4.7.2014 do 29.7.2014. Od data 29.7.2014 do uplynutí lhůty správního orgánu na vydání rozhodnutí mohlo být řízení pouze zastaveno. Bohužel je zavedenou praxí žalované (minimálně ve vztahu k žalobci), že svá rozhodnutí vydává dlouho po uplynutí zákonné lhůty. Žalobce v tom spatřoval hrubé porušování jeho práv v návaznosti na jeho další studium, neboť tak byla uměle prodlužována doba studia, což má za následek poplatky za delší studium. Navíc nedodržení lhůty v řízení o přezkoumání ukončení studia žalobce bylo účelové, což je naprosto zřejmé z časové souslednosti vydání rozhodnutí žalovanou včetně „předčasného“ vydání napadeného rozhodnutí před nabytím právní moci již vydaného, ale nedoručeného rozhodnutí, které bylo vydáno v řízení a tvořilo překážku litispendence. Dle žalobce nelze přezkoumávat rozhodnutí o vyloučení ze studia bez souvislostí s řízením o opakování zkoušky z předmětu Vybrané statistické metody, jelikož je pro napadané rozhodnutí závazným podkladem. Během tohoto řízení docházelo k procesním pochybením správního orgánu, která zakládají nezákonnost takového rozhodnutí.

Čtvrtou žalobní námitkou žalobce vytýkal žalované absenci rozhodnutí (usnesení) o námitce podjatosti podané žalobcem proti tehdejšímu děkanovi Fakulty aplikovaných věd Doc. Vávrovi. Vzhledem k tomu, že žalobce v odvolání namítal podjatost, bylo povinností služebně nadřízeného v souladu s § 14 správního řádu o této žalobcově námitce rozhodnout usnesením. Vzhledem k absenci takového usnesení je nutno považovat jak rozhodnutí vedoucího KMA, tak rozhodnutí rektorky, za protiprávní (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2013, čj. 3 As 2/2013-22).

Pátá žalobní námitka směřovala proti nedostatku věcné příslušnosti rektorky žalované k vydání rozhodnutí ze dne 4.11.2014, čj. ZCU 033730/2014, které bylo vydáno v rozporu se zákonem. Podle čl. 39 odst. 5 SZŘ měl o žádosti o přezkum rozhodnutí vedoucího KMA ze dne 28.8.2014 čj. ZCU 032470/2013 rozhodovat děkan Fakulty aplikovaných věd. Jelikož došlo k personální změně na tomto postu a Doc. Ing. Františka Vávru, CSc. nahradil Doc. RNDr. Miroslav Lávička, Ph.D., odpadla zjevná podjatost správního orgánu, který byl do té doby personálně stejnou osobou, jež byla ve vztahu k žalobci podjatá. Až do této chvíle tedy bylo správným postupem, kdy rozhodování o přezkumných žádostech žalobce byla předávána rektorce, jakožto nadřízenému správnímu orgánu. Pokud by se tak nestalo, zcela jistě by namítal žalobce podjatost. Změnou na postu děkana se ale tato situace změnila a o žádosti žalobce měl rozhodovat děkan, nebyl zde dán žádný důvod k předání nadřízenému správnímu orgánu. V odůvodnění rozhodnutí žalované ze dne 4.11.2014, čj. ZCU 033730/2014 žalovaná uvádí, že k postoupení došlo z důvodů osobních a pracovních vztahů děkana k rodině žalobce. Žalovaný připouští, že jeho nejbližší příbuzní jsou členy sdružení jednota českých matematiků a fyziků, pobočka Plzeň, jehož je současný děkan Fakulty aplikovaných věd místopředsedou a že v minulosti spolupracovali na několika projektech, které se týkaly rozvoje talentované mládeže v oblasti přírodních věd, především matematiky, ale je naprosto absurdní dovozovat z těchto skutečností podjatost. Pokud bychom vzali takovou argumentaci za svou, je třeba konstatovat podjatost žalované, neboť Doc. Ing. František Vávra, CSc. za dobu své funkce děkana s rektorkou musel pracovně spolupracovat a stejně tak je činný v ostatních orgánech univerzity, například v Rozpočtové komisi AS ZČU. Pracovní vazby mezi žalovanou a Doc. Ing. Františkem Vávrou, CSc. jsou bezpochyby frekventovanější, než mezi příbuznými žalobce a současným děkanem, Doc. RNDr. Miroslavem Lávičkou, Ph.D.

Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. K první námitce ohledně užití správního řádu uvedla s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí, že otázka použití správního řádu při rozhodování o právech a povinnostech studentů již byla předmětem rozhodování Nejvyššího správního soudu, který např. v rozhodnutí ze dne 26. 11. 2009, čj. 5 As 86/2008-52, dospěl k závěru, že nedokonalá procesní úprava nemůže jít k tíži účastníka řízení, nelze však s ohledem na § 68 odst. 1 zákona o vysokých školách aplikovat všechny instituty správního řádu; za účelem vyplňování mezer procesní úpravy lze pouze výjimečně aplikovat základní zásady správního řízení. Nejvyšší správní soud dále v rozhodnutí ze dne 30.9.2014, čj. 6 As 191/2014, dovodil, že je nutné chápat § 68 odst. 1 zákona o vysokých školách jako odraz snahy zákonodárce vyjmout rozhodovací proces, ve kterém vysoká škola rozhoduje o právech a povinnostech svých studentů, z mantinelů podrobnostmi přetížené právní úpravy v podobě správního řádu. Jedná se o reflexi autonomie vysokých škol, resp. ochranu výkonu jejich zákonem garantované samosprávy, do určité flexibility při rozhodování o věcech studia a studentů. Ustanovení § 68 odst. 1 zákona o vysokých školách je tedy dle Nejvyššího správního soudu nutno zúženě vykládat tak, že obecné předpisy o správním řízení se nepoužijí jen na vlastní procesní úkony vysoké školy a studentů směřující k vydání rozhodnutí o právech a povinnostech studentů (jde tedy v podstatě o vyloučení zejména ustanovení o průběhu řízení v prvním stupni a dokazování), jinak se subsidiárně uplatní úprava správního řádu (§105 odst. 1 zákona o vysokých školách). Ustanovení § 180 správního řádu tak nemá ve vztahu k ust. § 68 odst. 1 zákona o vysokých školách přednost. Dle názoru žalované tak ust. § 180 odst. 1 správního řádu dopadá na ta řízení, která nejsou zvláštním zákonem upravena v celém rozsahu a zvláštní předpis zároveň v dalším neodkazuje na správní řád, nikoli na případy, kdy zvláštní zákon přímo použití správního řádu vylučuje.

K druhé námitce žalovaná uvedla, že vedoucí KMA dne 8.10.2013 vydal nové rozhodnutí čj, ZCU 032470/2013, kterým opětovně zamítl žádost žalobce ze dne 18. 6. 2013 o opakování zkoušky před komisí. Žalobce i proti tomuto rozhodnutí podal žádost o přezkoumání děkanovi Fakulty aplikovaných věd, který ji opětovně postoupil k rozhodnutí rektorce, která rozhodla rozhodnutím ze dne 29.4.2014, čj. ZCU 013686/2014, o zamítnutí žádosti a rozhodnutí vedoucího KMA potvrdila. Rektorka v souladu se zásadou procesní ekonomie a návrhem žalobce (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14.4.2009, čj. 8 Asf 76/2007-48, bodu 45, aby předešla tzv. ping pongu mezi vedoucím KMA a děkanem, resp. rektorkou) provedla žalobcem navrhované důkazy, které vedoucí KMA neprovedl. Jednalo se zejména o posudky k bakalářské práci a o komunikaci s panem T.P. Rektorka si vyžádala i vyjádření zkoušejícího Doc. Vávry k žalobcem tvrzené podjatosti. Provedla tak veškeré studentem navrhované a pro zjištění stavu věci potřebné důkazy, že se tak stalo až v druhé instanci, není pochybením, když dle zmíněného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Asf 76/2007-48, bod 45 nelze doplnění řízení ani dokazování provedené v rámci odvolacího řízení považovat za nepřípustné, ani s ohledem na zásadu dvojinstančnosti. Tato zásada znamená, že řízení probíhá ve dvou stupních (instancích), že tedy řízení a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podléhá kontrole odvolacího orgánu, nikoliv, že každý závěr musí být vždy vysloven jednou instancí a vždy prověřen a akceptován instancí vyšší. Dvojinstančnost totiž zajišťuje nejen dvojí posouzení věci, ale je také cestou k nápravě a odstranění vad, které se vyskytly v prvostupňovém řízení. Žalovaná tudíž nesouhlasila s tvrzením žalobce, že řádně nevyšetřila celou věc a pouze konstatovala, že rozladění zkoušejícího je pochopitelné a student může být rád, že nebylo zahájeno disciplinární řízení. Vedoucí KMA rozhodl dne 28.8.2014, č.j. ZCU 026511/2014, o zamítnutí druhé žádosti o opakování zkoušky. Poučení neobsahovalo údaj týkající se lhůty pro odvolání, neboť tato není daným ustanovením SZŘ stanovena. Součástí poučení přitom není dle žádného procesního předpisu uvedení náležitostí, které musí odvolání splňovat, a to ani dle správního řádu, kterého se žalobce dovolává. Námitka žalobce, že řízení o jeho žádosti o opakování zkoušky a řízení o ukončení studia nebylo vedeno dle správního řádu, tedy neobstojí.

Ke třetí žalobní námitce žalovaná uvedla, že vzhledem ke skutečnosti, že žádost žalobce o opakování zkoušky byla vedoucím KMA zamítnuta a toto rozhodnutí bylo rektorkou potvrzeno, žalobce ani po druhém zapsání nesplnil předmět Vybrané statistické metody a děkan dne 19.5.2014 vydal rozhodnutí čj. ZCU 015081/2014/DFAV-Brab, kterým ukončil studium žalobce pro nesplnění požadavku vyplývajícího ze SZŘ. Proti rozhodnutí o ukončení studia podal žalobce dne 7.7.2014 žádost o přezkoumání, o které rozhodla rektorka dne 6.11.2014, čj. ZCU 033752/82014 tak, že ji zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. Prodlení při vydání přezkumného rozhodnutí rektorkou bylo způsobeno žalobcem, který po vydání rozhodnutí o ukončení studia podal dne 22.5.2014 žalobu na zrušení rozhodnutí rektorky ze dne 29.4.2014, čj. ZCU 013686/2014, kterým rektorka potvrdila rozhodnutí vedoucího KMA o zamítnutí žádosti o opakování zkoušky. Spolu s žalobou byl zároveň podán návrh na nařízení předběžného opatření spočívající v uložení zákazu děkanovi fakulty rozhodnout o ukončení studia. Z důvodu vedeného soudního řízení, které mohlo mít dopad na řízení o ukončení studia žalobce, vyčkala rektorka na rozhodnutí soudu. Usnesením soudu ze dne 24.6.2014, čj. 30 A 58/2014-94, byla žaloba odmítnuta a toto rozhodnutí bylo žalované doručeno dne 25.7.2014. Než však rektorka stihla přistoupit k posouzení žádosti, podal žalobce dne 30.7.2014 novou žádost o opakování zkoušky před komisí. Ačkoli žalobce v nové žádosti neuvedl žádné nové skutečnosti, pro které by měla být tato žádost posouzena jinak než žádost ze dne 18.6.2013, musela rektorka vyčkat na rozhodnutí o žádosti o opakování zkoušky, neboť posouzení této žádosti mohlo mít zásadní vliv pro přezkum rozhodnutí o ukončení studia. Rektorka tedy poté, co byla vypořádána žádost žalobce o opakování zkoušky před komisí v obou instancích, přistoupila k přezkoumání rozhodnutí děkana o ukončení studia a dne 6.11.2014 vydala rozhodnutí čj. ZCU 033752/2014, kterým rozhodnutí děkana potvrdila a žádost žalobce o přezkoumání zamítla. Pokud tedy došlo k umělému prodloužení studia žalobce, pak ale pouze z jeho strany, nikoli ze strany žalované, neboť ta nemohla postupovat jinak. Je tedy vinou žalobce, že rozhodnutí o přezkoumání rozhodnutí o ukončení studia nebylo vydáno dříve. Co se týče námitky žalobce, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o přezkoumání rozhodnutí děkana o ukončení studia bylo vydáno před právní mocí rozhodnutí rektorky o zamítnutí žádosti o přezkoumání rozhodnutí vedoucího KMA, pak žalovaná uvádí, že pokud bychom připustili, že rozhodnutí mělo být vydáno až po právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti o přezkoumání rozhodnutí vedoucího KMA, nebylo by možné se vyhnout podání další žádosti o opakování zkoušky před komisí, která by opět znemožnila přezkoumat rozhodnutí o ukončení studia a opět prodloužila dané řízení.

Ke čtvrté námitce o absenci rozhodnutí žalované o námitce podjatosti podané žalobcem proti tehdejšímu děkanovi Fakulty aplikovaných věd Doc. Vávrovi, žalovaná uvedla, že si rektorka vyžádala vyjádření zkoušejícího a děkana Doc. Vávry k žalobcem tvrzené podjatosti.

Na závěr žalovaná uvedla, že žalobce podal proti rozhodnutí vedoucího KMA žádost o přezkoumání děkanovi fakulty, kterým byl toho času Doc. RNDr. Miroslav Lávička, Ph.D., který sám rektorce oznámil, že je podjatý vzhledem k jeho osobním a pracovním vazbám k rodině žalobce. Rektorka tak přistoupila k posouzení žádosti namísto děkana a vydala dne 4.11.2014 rozhodnutí čj. ZCU 033730/2014, kterým rozhodnutí vedoucího KMA potvrdila a žádost o přezkoumání zamítla. Žalovaná neshledává na svém postupu nic, co by bylo v rozporu se zákonem.

Žalobce doplnil tvrzení o použití části druhé správního řádu při rozhodování o právech a povinnostech studenta. Uvedl, že podle konstantní judikatury je rozhodování o právech a povinnostech studenta ze strany vysoké školy výkonem veřejné moci a tedy správním řízením. Žalobce a žalovaná vedou především spor o tom, zda se v řízeních, kdy vysoká škola autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech studenta, postupuje podle části druhé správního řádu. Dle žalobce ust. § 180 odst. 1 správního řádu deroguje § 68 odst. 1) zákona o vysokých školách, a tudíž se na jeho základě použije na celé řízení ustanovení části druhé správního řádu. Tento stěžejní názor žalobce je podpořen jednak výkladem § 180 správního řádu a dále analogickou interpretací rozhodnutí NSS ze dne 19. 8.2014 sp. zn. 6 As 68/2012, kde NSS judikoval, že na řízení o přezkoumání výsledku části maturitní zkoušky konané formou didaktického testu je podle § 180 odst. 1 třeba aplikovat ustanovení správního řádu. Je-li takto nutno postupovat u přezkumu „pouhé“ maturitní zkoušky, pak podle zásady a maiori ad minus se musí takto postupovat i v případě, kdy se jedná o rozhodování o právech a povinnostech studenta vysoké školy, zejména pak o možnosti opakovat zkušební termín, což je rozhodování velmi podobné rozhodování o maturitní zkoušce.

Dále žalobce na podporu svého názoru argumentoval odbornou literaturou a citoval: „Ustanovení § 180 má význam z hlediska působnosti správního řádu, protože vztahuje subsidiární použití správního řádu na správní řízení nebo úkony, které jsou vedeny podle zvláštních právních předpisů. Tento paragraf umožňuje řešit i situace, které by mohly vzniknout vzhledem k tomu, že novelizace zvláštních zákonů provedených zákonem č.

Upozornil rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu, např. nález sp.zn. Pl.ÚS 14/1996 (SbÚS, sv. 6, n. č. 323; 3/1997 Sb.): „Vyloučení použití obecných předpisů o správním řízení zakládá absenci jak zákonného podkladu, tak mezí a způsobů uplatňování státní moci a je vzhledem k nedostatku jiné právní úpravy tohoto řízení v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy i čl. 2 odst. 2 Listiny, přičemž vyloučení použití obecných předpisů o správním řízení při neexistenci jiných je současně založen rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny, který upravuje právo každého na stanovený postup při domáhání se svých práv.“ Uvedl, že rozhodnutí NSS ze dne 30.9.2014, sp.zn. 6AS 191/2014, kterým bude žalovaná argumentovat, přistupuje k věci velice rozporuplně a nerespektujíce ústavní kautely práva na spravedlivý proces. V tomto rozsudku se NSS zabýval stěžejně doručováním rozhodnutí o vyloučení ze studia, kdy žalobkyně namítala nepoužití správního řádu na řízení a tedy nemožnost použití fikce doručení dle správního řádu na rozhodnutí o vyloučení ze studia. Žalovanou byla shodou okolností právě Západočeská univerzita v Plzni. NSS se vyjádřil tak, že lze studentovi doručit fikcí, neboť na doručování již výluka obecných předpisů o správním řízení neplatí. Podle názoru žalobce je ale ústavně nepřijatelné, aby tam, kde má povinnosti převážně vysoká škola a je veřejný zájem na tom, aby vedla řízení transparentně a v souladu se zásadou spravedlivého procesu, se pravidla tento proces upravující nepoužila a tam, kde má povinnosti převážně student (tedy převzít zásilku) se naopak tvrdší pravidla použila. Taková situace nemůže v právním státě obstát a je žalobce je připraven svůj názor hájit i před NSS, bude-li muset.

Pokud by soud nesouhlasil s uvedeným názorem žalobce, poukazoval žalobce že se i tak mělo postupovat podle správního řádu, konkrétně podle části čtvrté. Podle § 177 správního řádu platí, že v případech, kdy správní orgán provádí úkony, na které se nevztahují části druhá a třetí tohoto zákona, postupuje obdobně podle části čtvrté. Následně se pak podle § 154 správního řádu přiměřeně použijí ustanovení správního řádu (jako celku), pokud jsou při tom potřebná. Podle názoru žalobce bylo potřebné jasně zjistit skutkový stav věci a provést řádné dokazování a mělo se tedy postupovat, alespoň přiměřeně, podle § 51 až 56 správního řádu.

Pokud by soud ani výše uvedené soud nevyslyšel, což si lze jen stěží představit, pak by bylo třeba postupovat podle části první správního řádu, která upravuje základní zásady činnosti správních orgánů a která se použije vždy, když správní orgán koná. Tyto zásady vyvěrají ze samotné Ústavy a Listiny a nelze je nikdy vyloučit. Jednou z těchto zásad je i právo na řádný proces, což je jedna z nejvyšších zásad platných v právním státě a nelze si představit činnost jakéhokoliv správního orgánu bez respektování této zásady, ať je proces řízení upraven kterýmkoliv právním předpisem. Do této zásady bezpochyby patří zjištění skutkového stavu a provedení důkazních prostředků, které jsou pro zjištění takového stavu potřebné. Nelze proto akceptovat situaci, kdy jedna strana řízení předkládá důkazy a odvolává se na ně, nicméně správní orgán je hodnotí jen jako „pocity a dojmy“ a druhá strana sporu pouze podá vyjádření, jakkoliv nepodložené, a správní orgán takové tvrzení mlčky převezme. V tomto případě byly tedy porušeny zásady uvedené v § 3, § 4, § 6 odst. 1) a § 7 správního řádu. Pokud by na řízení vedená vysokou školou nebyly aplikovány ani tyto zásady, jednalo by se v zásadě o libovůli správního orgánu. Zásadu zákazu libovůle již formuloval Ústavní soud v několika svých rozhodnutích tak, že jedním z principů, představujícím součást práva na řádný proces a vylučujícím libovůli při rozhodování, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/97, publikovaný pod č. 24 Sb. n. u. US, svazek 7, str. 153). Navíc je třeba připomenout i úvodní ustanovení § 1 písm. b) zákona o vysokých školách, které konstatuje, že vysoké školy jako nejvyšší článek vzdělávací soustavy umožňují přístup k vysokoškolskému vzdělání v souladu s demokratickými principy. Mezi demokratické principy ve smyslu, v němž je tento pojem zákonem o vysokých školách užit (tedy v podstatě principy rovnosti a zákazu diskriminace a neodůvodněně nerovného zacházení jako esenciální zásady materiálního právního státu), jistě patří i fundamentální zásady správního řízení, dle kterých je nutno zohlednit při rozhodování věci konkrétní okolnosti daného případu a dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly, přičemž tyto zásady nacházejí svůj výraz právě v odůvodnění rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2 As 37/2006 - 63, publikovaný pod č. 1112/2007 Sb. NSS a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.12. 2009 č. j. 9 As 1/2009 - 141, publikovaný pod č. 2641/2009 Sb. NSS).

Dále žalobce uvedl, že se nezákonné ukončení studia žalobce na Fakultě aplikovaných věd projevuje v poplatku za jeho další studium na Západočeské univerzitě v Plzni, Fakultě právnické.

Žalovaná setrvala na své dosavadní argumentaci. Na podporu svého tvrzení, že se správní řád na předmětná řízení nevztahuje odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2014, čj. 6As 191/2014 a ze dne 17.12.2014, čj. 9 As 75/2014 – 44, kde se v bodě 20 uvádí, že zákonodárce pro rozhodování o právech a povinnostech studentů výslovně vyloučil použití správního řádu, aby ponechal tuto problematiku k úpravě na vnitřní předpisy vysoké školy. Dle žalovaného je právní úprava žádosti o opakování zkoušky obsažena v § 68 zákona o vysokých školách a doplněna studijním a zkušebním řádem. Z uvedených ustanovení je zřejmé, komu se žádost o opakování zkoušky podává, kdo rozhoduje o jejím případném přezkoumání. Takové vymezení lze považovat za komplexní a neexistuje mezera, kterou by bylo nutno vyplnit aplikací konkrétních ustanovení správního řádu. Vnitřní předpis byl přijat na základě zákonného zmocnění, tudíž na základě zákona. Přesto je třeba v takovém řízení dodržovat základní zásady správního řízení. Dle žalované speciální předpis (zákon o vysokých školách a studijní zkušební řád) obsahuje úplnou právní úpravu a ustanovení § 180 odst. 1 správního řádu se zde neuplatní. Nelze proto namítat vady, že rozhodnutí neobsahuje odkaz na ustanovení správního řádu, podle kterých bylo rozhodováno, že ve věci mělo být podle správního řádu nařízeno ústní jednání, že žalobce nebyl podle správního řádu seznámen s podklady pro rozhodnutí a že o podjatosti nového děkana měl rozhodovat služebně nadřízený orgán podle správního řádu a veškeré další námitky žalobce, které odvozuje ze svého názoru, že se na uvedené řízení vztahuje správní řád v plném rozsahu.

Za této situace je třeba se podle názoru žalované zabývat pouze námitkami, které souvislost se správním řádem nemají. Pokud jde o žalobcem tvrzené porušení základních zásad stanovených správním řádem, které žalobce spatřuje v tom, že se žalovaná chovala nezdvořile, protože se s žalobcem osobně nesešla, nelze takto chápat zásadu zdvořilosti. Dle zásady zdvořilosti má žalovaná postupovat podle daných pravidel, předepsanými postupy podle zákona o vysokých školách a studijního zkušebního řádu a k tomu podle názoru žalované došlo. Pokud jde o námitku nezákonnosti způsobenou tím, že nebylo pravomocně ukončeno řízení o žádosti o opakování zkoušky, k tomu žalovaná uvedla, že s přístupem žalobce by k ukončení řízení o žádosti nikdy nedošlo, neboť žádosti žalobce o opakování předmětné zkoušky jsou předkládány jen proto, aby nemohlo být rozhodnuto o ukončení studia a neprojevilo se to v jiných studiích žalobce. Totéž lze uvést k namítanému překročení lhůt, které si žalobce v zásadě způsobil sám neustálým podáváním žádostí. Pokud jde o namítanou povinnost pomoci s odstraněním vad žádosti o opakování zkoušky, odkázala žalovaná na rozhodnutí NSS sp.zn. 9As 75/2014, kde se výslovně uvádí, že pokud žalobce žádá o určité dobrodiní, nebyl stěžovatel jako správní orgán povinen ho upozorňovat na nedostatky této žádosti. Pokud jde o namítanou vadu, že ve věci neproběhlo k dokazování, že v rozhodnutí chybí odkazy na důkazy a jejich hodnocení, žalovaná odkázala na rozsudek NSS sp.zn. 1As 22/2015, podle kterého absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění rozhodnutí sám o sobě nezpůsobuje nepřezkoumatelnost. Podstatné je vypořádat se se základními námitkami účastníka, přičemž správní orgán, který zastává odlišný názor od názoru žalobce, musí svůj názor přesvědčivě odůvodnit. Žalovaná závěr o nepovolení opakování zkoušky a posléze i o ukončení studia přesvědčivě zdůvodnila, když se vypořádala s argumenty žalobce, na základě kterých měl být zkoušející údajně podjatý. Vysvětlila, proč určitý důkaz, výslech zkoušejícího, neprovedla. Žalovaná měla za to, že v řízení o žádosti o opakování zkoušky ani následně v řízení o ukončení studia nepochybila, uvedená řízení proběhla podle předepsaných pravidel a žalobce v jejich výsledku nemohl být na svých právech nijak zkrácen. Skutečnost, že žalobce s rozhodnutími nesouhlasí, nemůže být důvodem pro vyhovění žalobě za situace, kdy na povolení výjimky opakovat zkoušku není právní nárok.

Při přezkoumání napadeného rozhodnutí soud vycházel podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, podle § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal napadený výrok rozhodnutí v mezích žalobou včas uplatněných žalobních bodů, neshledal při tom vady podle § 76 odst. 2 s.ř.s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. O věci samé rozhodl soud podle § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení jednání, neboť žalobce i žalovaný s tím vyslovili souhlas.

Žaloba není důvodná.

Rozhodnutím vedoucího katedry matematiky, Fakulty aplikovaných věd, Západočeské univerzity v Plzni (dále též jen „vedoucí KMA“ nebo „vedoucí katedry matematiky“) ze dne 8.10.2013, čj. ZCU 032470/2013 (dále jen „rozhodnutí vedoucího KMA ze dne 8.10.2013“) nebylo povoleno k žádosti žalobce ze dne 18.6.2013 opakování zkoušky „Vybrané statistické metody“ (dále též jen „KMA/VSM“) před zkušební komisí. Rozhodnutím rektorky Západočeské univerzity v Plzni (dále též jen „ZČU“) ze dne 29.4.2014, čj. ZCU 013686/2014 (dále jen „rozhodnutí rektorky ze dne 29.4.2014“) bylo rozhodnutí vedoucího KMA ze dne 8.10.2013 potvrzeno a žádost o přezkoumání zamítnuta.

Rozhodnutím děkana Fakulty aplikovaných věd, Západočeské univerzity v Plzni, ze dne 19.5.2014, čj. ZCU 015081/2014/DFAV-Brab (dále jen „rozhodnutí děkana ze dne 19.5.2014“) bylo rozhodnuto o ukončení studia žalobce v navazujícím studijním programu Aplikované vědy a informatika, obor Finanční informatika a statistika (prezenční forma studia), na Fakultě aplikovaných věd. Rozhodnutím rektorky ZČU ze dne 6.11.2014, čj. ZCU 033752/2014 (dále jen „rozhodnutí rektorky ze dne 6.11.2014“) byla žádost žalobce o přezkoumání rozhodnutí děkana ze dne 19.5.2014 zamítnuta a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.

Rozhodnutím vedoucího katedry matematiky ze dne 28.8.2014, čj. ZCU 026511/2014 (dále jen „rozhodnutí vedoucího KMA ze dne 28.8.2014“) byla zamítnuta žádost žalobce ze dne 29.7.2014 o opakování zkoušky „Vybrané statistické metody“ před zkušební komisí. Rozhodnutím rektorky ZČU ze dne 4.11.2014, čj. ZCU 033730/2014 (dále jen „rozhodnutí rektorky ze dne 4.11.2014“) bylo rozhodnutí vedoucího KMA ze dne 28.8.2014 potvrzeno a žádost o přezkoumání zamítnuta.

Nedůvodnou shledal soud první námitku žalobce, že mělo být v řízení o žádostech žalobce o opakování zkoušky Vybrané statistické metody KMA/VSM a o ukončení studia žalobce na Fakultě aplikovaných věd ZČU, tedy při rozhodování o právech a povinnostech žalobce jako studenta (viz výše uvedená rozhodnutí) postupováno podle správního řádu. Při posouzení této mezi účastníky sporné otázky soud vycházel kromě zákona o vysokých školách a Studijního a zkušebního řádu Západočeské univerzity v Plzni, rovněž z judikatury Nejvyššího správního soudu (dále též jen „NSS“), s jehož závěry ohledně této otázky se ztotožňuje. Obdobnou problematikou se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudcích ze dne 26.11.2009, čj. 5 As 86/2008–52, ze dne 17.12.2014, čj. 9 As 75/2014 – 44 a ze dne 30.9.2014, 6 As 191/2014 – 22 (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu v tomto rozsudku uvedené jsou dostupné na www.nssoud.cz).

Prvotně je nutno vycházet ze zákona o vysokých školách, kde je v § 6 odst. 1 písm. e) stanoveno: Do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy patří zejména rozhodování o právech a povinnostech studentů. V § 68 odst. 1 větě prvé ZVŠ je stanoveno: „Na rozhodování o právech a povinnostech studenta se nevztahují obecné předpisy o správním řízení.“ V odstavci 3 tohoto ustanovení jsou demonstrativně stanoveny okruhy, které zahrnují rozhodování o právech a povinnostech studentů (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 23.12.2011, čj. 4 As 26/2011–176). Pod písmenem a) je uvedeno rozhodnutí o povolení mimořádného opravného termínu zkoušky, pokud takovou možnost připouští studijní a zkušební řád, a pod písmenem g) je uvedeno rozhodnutí o nesplnění požadavků podle § 56 odst. 1 písm. b) ZVŠ. Žalobou je napadeno rozhodnutí o ukončení studia žalobce podle § 56 odst. 1 písm. b) ZVŠ, podle něhož se studium ukončuje, nesplní-li student požadavky vyplývající ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu. Podle odstavce 2 je dnem ukončení studia podle odstavce 1 písm. b) den stanovený studijním a zkušebním řádem.

Dále je v § 68 odst. 3 stanoveno, že rozhodnutí o tam vyjmenovaných právech a povinnostech studenta musí být vyhotoveno písemně, musí obsahovat odůvodnění a poučení o možnosti podat žádost o přezkoumání a musí být studentovi doručeno do vlastních rukou. Případný způsob náhradního doručení ve věcech uvedených v písmenech a) až f) může stanovit vnitřní předpis vysoké školy nebo její součásti. Následně je v § 68 ZVŠ upraven procesní postup po vydání rozhodnutí. V § 68 odst. 4 ZVŠ je stanoveno: Student může do 30 dnů ode dne, kdy mu bylo rozhodnutí podle odstavce 3 doručeno, požádat o přezkoumání rozhodnutí; zmeškání této lhůty lze ze závažných důvodů prominout. Žádost se podává orgánu, který rozhodnutí vydal. Jestliže je tímto orgánem děkan, může sám žádosti pouze vyhovět a rozhodnutí změnit nebo zrušit, jinak ji předá k rozhodnutí rektorovi. Rektor změní nebo zruší rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu se zákonem, vnitřním předpisem veřejné vysoké školy nebo její součásti. Rozhodnutí o disciplinárním přestupku a o vyloučení ze studia podle § 67 zruší i v případě, že dodatečně vyšly najevo skutečnosti, které by odůvodňovaly zastavení řízení. Žádost o přezkoumání rozhodnutí vydaného podle odstavce 3 písm. f) má vždy odkladný účinek. S rozhodováním o právech a povinnostech studentů zde uvedených souvisí § 68 odstavec 5, kde je stanoveno: Orgány veřejné vysoké školy nebo její součásti přijmou v návaznosti na rozhodnutí podle odstavce 4 v případě potřeby taková opatření, aby práva studenta byla obnovena a následky, které vadné rozhodnutí způsobilo, byly odstraněny nebo alespoň zmírněny.

Podle § 17 odst. 1 písm. f) ZVŠ patří mezi vnitřní předpisy veřejné vysoké školy studijní a zkušební řád. Podle § 9 odst. 1 písm. b) ZVŠ akademický senát veřejné vysoké školy na návrh rektora nebo na základě postoupení předpisu akademickým senátem fakulty schvaluje vnitřní předpisy vysoké školy a jejích součástí. Přičemž je nutno zdůraznit, že podle § 8 odst. 1 ZVŠ je akademický senát veřejné vysoké školy jejím samosprávným zastupitelským akademickým orgánem. V daném případě je rozhodujícím vnitřním předpisem Studijní a zkušební řád Západočeské univerzity v Plzni ze dne 10. dubna 2012 (viz výše „SZŘ ZČU“), ve kterém je krom jiného rozveden procesní postup stanovený v § 68 ZVŠ, jak je zřejmé z článku 1 písmeno b), kde je uvedeno, že Studijní a zkušební řád Západočeské univerzity v Plzni upravuje postup při rozhodování o právech a povinnostech studentů.

Konkrétně je pak v článku 24 nazvaném Opakovaný zápis předmětu v odst. 1 uvedeno: Nesplní-li student předmět (čl. 34 odst. 3), může si jej v rámci svého studia zapsat nejvýše ještě jednou (pokud nejde o zápis podle čl. 6 odst. 3). V článku 39 nazvaném Zkoušky a opravné zkoušky je v odstavci 1 uvedeno: Zkoušky nebo opravné zkoušky student koná u osob určených vedoucím katedry, která daný předmět garantuje (dále též „zkoušející“). V odstavci 5 tohoto článku je uvedeno: Nevyhoví-li student u zkoušky, může požádat vedoucího garantující katedry, aby jeho případ přezkoumal a rozhodl o opakování zkoušky. V případě záporného rozhodnutí vedoucího katedry může student požádat o přezkum a rozhodnutí děkana; jeho rozhodnutí je konečné. Podle článku 40 nazvaného Opravné zkoušky a jeho odstavce 1): Nevyhoví-li student u zkoušky, může konat první opravnou zkoušku, umožňuje-li to harmonogram akademického roku. Nevyhoví-li student ani při první opravné zkoušce, může konat druhou opravnou zkoušku, umožňuje-li to harmonogram akademického roku. Podle odst. 2 tohoto článku: Vedoucí garantující katedry může na žádost studenta, zkoušejícího nebo i bez návrhu rozhodnout, že druhá opravná zkouška proběhne před zkušební komisí, kterou pro tento případ jmenuje.

V článku 65 nazvaném Ukončení studia pro nesplnění požadavku vyplývajícího ze studijního programu a zanechání studia je v odstavci 1 písm. e) stanoveno: Děkan rozhodne o ukončení studia pro nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu, studijního oboru [§ 56 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách], pokud student: e) ani při druhém zapsání nesplnil některý předmět. Podle článku 114 nazvaného Ukončení studia pro nesplnění požadavku vyplývajícího ze studijního programu písmene b): Děkan rozhodne o ukončení studia pro nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu, studijního oboru [§ 56 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách], pokud student: b) neuspěje ani u opravné zkoušky nebo druhé opravné zkoušky, byla-li mu děkanem povolena (čl. 83), z odborného předmětu předepsaného studijním programem, studijním oborem. Možnost přezkumu rozhodnutí děkana o ukončení studia je nutno dovodit z ustanovení § 10 odst. 1 ZVŠ, podle něhož v čele veřejné vysoké školy je rektor; jedná a rozhoduje ve věcech školy, pokud zákon nestanoví jinak. V případech, kdy zvláštní předpis předpokládá působnost statutárního orgánu, plní ji rektor.

Z uvedených ustanovení zákona o vysoké škole a studijního a zkušebního řádu je zřejmý procesní postup související s podáním žádosti o opakování zkoušky (komu se žádost o opakování zkoušky podává, kdo rozhoduje o přezkoumání rozhodnutí v případě, že žádosti nebylo vyhověno) a procesní postup související s rozhodnutím o ukončení studia (kdo rozhoduje o ukončení studia, kdo rozhoduje o odvolání proti tomuto rozhodnutí). Správná je proto argumentace žalované, že speciální předpis (zákon o vysokých školách a studijní zkušební řád) obsahuje úplnou úpravu procesního postupu v řízení o žádosti studenta o opakování zkoušky a v řízení o ukončení studia. Při její aplikaci je nezbytné vycházet toliko ze základních procesních zásad, na kterých je správní řízení postaveno. Takový postup není přímou aplikací správního řádu, přímou aplikací konkrétních ustanovení správního řádu.

Žalobce opírá povinnost žalované postupovat v daných řízeních podle správního řádu o ustanovení § 105 ZVŠ nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se v řízení ve věcech upravených tímto zákonem podle obecných předpisů o správním řízení. A zejména o ustanovení § 180 odst. 1 správního řádu tam, kde se podle dosavadních právních předpisů postupuje ve správním řízení tak, že správní orgány vydávají rozhodnutí, aniž tyto předpisy řízení v celém rozsahu upravují, postupují v otázkách, jejichž řešení je nezbytné, podle tohoto zákona včetně části druhé. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pro případ, že podle dosavadních právních předpisů postupují správní orgány v řízení, jehož cílem není vydání rozhodnutí, aniž tyto předpisy řízení v celém rozsahu upravují, postupují v otázkách, jejichž řešení je nezbytné a které nelze podle těchto předpisů řešit, podle části čtvrté tohoto zákona.

Možností uplatnění obecných předpisů o správním řízení na rozhodování o právech a povinnostech studentů se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 26.11.2009, čj. 5 As 86/2008–52, kde uvedl: „Zákon o vysokých školách vylučuje použití obecných předpisů o správním řízení na rozhodování o právech a povinnostech studenta. Vzhledem ke znění § 68 odst. 1 zákona o vysokých školách nelze bez dalšího postupovat podle § 105 téhož zákona, podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se v řízení ve věcech upravených tímto zákonem podle obecných předpisů o správním řízení. Takto to zákonodárce určitě nezamýšlel, protože pak by § 68 odst. 1 zákona o vysokých školách neměl smysl. Ústavní soud ve svém rozhodnutí Pl. ÚS 21/04 ze dne 26. 4. 2005, mimo jiné uvedl „vyloučení použití obecných předpisů o správním řízení při neexistenci jiných představuje rozpor se zásadou, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny) a také rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny, který upravuje právo každého na stanovený postup při domáhání se svých práv. Připouští-li vůbec doktrína použití analogie v oboru správního řízení, pak toliko za omezujících podmínek – pouze v omezeném rámci za účelem vyplňování mezer procesní úpravy a dále pouze ve prospěch ochrany práv účastníků správního řízení. Nelze z těchto stanovisek ale dovodit závěr, dle něhož by bylo lze považovat za akceptovatelné použitím analogie vytvořit procesní úpravu správního řízení v celé její úplnosti.“ Ve smyslu výše uvedeného nelze bez dalšího na základě ustanovení § 105 zákona o vysokých školách bez ohledu na dikci ustanovení § 68 odst. 1 zákona o vysokých školách aplikovat všechny instituty správního řádu, tak jak se domnívá stěžovatel. Na druhou stranu však nelze zcela akceptovat názor krajského soudu, který aplikaci ustanovení správního řádu s odkazem na ustanovení § 68 odst. 1 zákona o vysokých školách zcela vyloučil. Nedokonalá procesní úprava nemůže jít k tíži účastníka řízení. Nejvyšší správní soud má tak zato, že správní řád, respektive základní zásady správního řízení lze aplikovat pouze výjimečně za účelem vyplňování mezer procesní úpravy, tak jak již judikoval Ústavní soud.“

V rozsudku ze dne 17.12.2014, čj. 9 As 75/2014 – 44, Nejvyšší správní soud při argumentaci citovaným judikátem uzavřel: „Platí tedy, že pokud speciální předpisy právní úpravu obsahují, není třeba obracet se na správní řád, jakožto obecný předpis o správním řízení (obdobně i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.10.2011, čj. 8 Ans 12/2011–132, či ze dne 27.5.2014, čj. 8 As 52/2013-69); ustanovení § 180 odst. 1 správního řádu se v takovém případě neuplatní. Citovaný nález Ústavního soudu je třeba chápat tak, že není možno vyloučit použití správního řádu v případě, kdy by neexistovala jiná úprava a byla by tak vytvořena mezera v právu, kterou by nebylo jak jinak zaplnit. Nejde o případ, kdy by použitím analogie měla být vytvořena procesní úprava v celé její úplnosti, jak má na mysli citovaný nález Ústavního soudu. Neexistence právní úpravy by dle Ústavního soudu založila rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který upravuje právo každého na stanovený postup při domáhání se svých práv. K takové situaci ale v důsledku ustanovení § 68 odst. 1 zákona o vysokých školách nedochází. Zákon o vysokých školách totiž obsahuje relevantní procesní úpravu, která je provedena studijním a zkušebním řádem, a případné použití správního řádu tak nemůže založit procesní úpravu v celém rozsahu, když v relevantních předpisech úprava existuje.“

Nedůvodnost uvedené žalobní námitky soud uzavírá shodně jako Nejvyšší správní soud v posledně citovaném rozsudku konstatováním, že zákonodárce pro rozhodování o právech a povinnostech studentů výslovně vyloučil použití správního řádu, aby ponechal tuto problematiku možnosti úpravy vnitřními předpisy. Jestliže zároveň neupravil v zákoně o vysokých školách, případně jiném zákoně, veškerá práva a povinnosti i procesní postupy, pak by vysoká škola měla úpravu zahrnout do svých vnitřních předpisů, jak se také v daném případě stalo. Zákonodárce tak umožnil vysokým školám vytvořit si soubor pravidel zvláštních, pro konkrétní typ řízení a pro konkrétní skupinu subjektů (studenty) vhodnějších. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 8.9.2011, čj. 7 As 79/2011 – 120. Orgány dané veřejné vysoké školy proto nepochybily, když při rozhodování o žádosti žalobce o opakování zkoušky a při rozhodování o ukončení studia žalobce neaplikovaly ustanovení § 105 ZVŠ a § 180 správního řádu.

Zákonnost rozhodnutí vydaných v řízení o prvé žádosti žalobce ze dne 18.6.2013 a druhé žádosti žalobce ze dne 29.7.2014, jimiž žádal o třetí opakování zkoušky z předmětu KMA/VSM, a to před komisí, soud posuzoval proto, že je nutno tato rozhodnutí vnímat jako podkladová rozhodnutí pro posouzení zákonnosti žalobou napadené rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o ukončení studia žalobce. V rámci druhé žalobní námitky žalobce namítal procesní pochybení v uvedených předchozích řízeních, která měla dle jeho názoru vliv na zákonnost rozhodnutí o ukončení studia. Jak uzavřel soud v souvislosti s první žalobní námitkou, v těchto řízeních neměla být aplikována konkrétní procesní ustanovení správního řádu, proto tato nemohla být uvedena v příslušných rozhodnutích, jak namítá žalobce.

Žalobce namítal porušení základních zásad správního řízení, zejména zásady stanovené v § 4 správního řádu, které ukládá povinnost chovat se k dotčeným osobám zdvořile a podle možností jim vycházet vstříc. Dle názoru soudu je nutno při posouzení této námitky vycházet z ustanovení § 4 odst. 1 správního řádu: Veřejná správa je službou veřejnosti. Každý, kdo plní úkoly vyplývající z působnosti správního orgánu, má povinnost se k dotčeným osobám chovat zdvořile a podle možností jim vycházet vstříc. Uvedená zásada nemohla být v řízení o žádostech žalobce o třetí opakování zkoušky, a to před komisí, porušena, jak se domnívá žalobce zejména v případě první žádosti ze dne 18.6.2013 tím, že vedoucí Katedry matematiky nevyzval žalobce k doplnění žádosti, resp. mu nepomohl v souladu s § 45 odst. 2 správního řádu nedostatky žádosti odstranit. Žalobce podal žádost o opakování zkoušky a procesní postup vyřízení o takové žádosti je upraven příslušnými ustanoveními zákona o vysoké škole a studijního a zkušebního řádu. Účelem řízení o takové žádosti není dopomoci žadateli zformulovat žádost tak, aby jí mohlo být vyhověno, a vyzvat jej k předložení takových důkazů, které by prokazovaly její důvodnost, jak je tomu v případě zahájení správního řízení o žádosti podle správního řádu (§ 44 a násl.). Podání žádosti o opakování zkoušky je ve smyslu čl. 39 odst. 5 SZČ a čl. 40 odst. 1 SZŘ právem studenta. O žádosti je rozhodováno podle jejího obsahu, případně podle důkazů prokazujících dle žadatele v ní uplatněná tvrzení. Proto jsou obsah žádosti a případné důkazy předkládané žadatelem plně v kompetenci žadatele. Není povinností veřejné vysoké školy udělat vše pro doplnění žádosti tak, aby jí mohlo být vyhověno. Pokud by měla veřejná vysoká škola takovou povinnost, bylo by to proti smyslu zákona o vysokých školách a studijního a zkušebního řádu, kde je upraven průběh studia, a je stanoveno, jaká práva a povinnosti má student v průběhu studia (viz část šestá zákona o vysokých školách, § 61 - § 69a a čl. 40 SZŘ).

Uvedená zásada stanovená v § 4 odst. 1 správního řádu nemohla být porušena ani tím, že nebyla v řízeních o žádostech o třetí opakování zkoušky, a to před komisí, konáno ústní jednání, na kterém by dle žalobce byly provedeny potřebné důkazy, a bylo možné slyšení obou stran. Povinnost nařídit ústní jednání není upravena ani v řízeních, kde je procesní úprava dána správním řádem, kde je postupováno podle § 49 správního řádu, podle jehož věty prvé ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. V daném případě žalobci nic nebránilo, aby v písemné žádosti tvrdil skutečnosti dle jeho názoru rozhodné pro vyhovění žádosti, a to skutečnosti zcela konkrétní, ve kterých spatřoval porušení jeho práv vycházejících ze zákona o vysokých školách a ze studijního a zkušebního řádu. Není proto správné tvrzení žalobce, že byl jím naznačený postup (konání ústního jednání) nezbytný ke splnění účelu řízení a uplatnění jeho práv účastníka řízení. Není rovněž správné tvrzení žalobce, že byl vedoucí katedry matematiky povinen na základě analogie k § 50 odst. 3 správního řádu zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, za který žalobce považoval ochranu svých práv jako účastníka řízení. Ochrana práv účastníka řízení byla zajištěna právě daným procesním postupem vycházejícím ze zákona o vysokých školách a ze studijního a zkušebního řádu a zejména přezkumem prvostupňového rozhodnutí orgánem odvolacím, jak je stanoven ve studijním a zkušebním řádu.

Nedůvodnými jsou námitky žalobce vůči dokazování v řízení o obou žádostech o třetí opakování zkoušky. Žalobce namítal, že v rozporu s tím, jak má správní řízení tohoto charakteru probíhat, neproběhlo žádné dokazování, ačkoliv se jedná o principiální zásadu vedení řízení i za předpokladu ztotožnění se s judikátem NSS ze dne 30.9.2014, sp. zn. 6 As 191/2014, v jeho nejširším možném výkladu. Žalobcem citovaný judikát NSS řešil včasnost podání žaloby, když bylo žalobou napadené rozhodnutí o stanovení poplatku za studium žalobkyni doručeno náhradním doručením ve smyslu správního řádu. Nejvyšší správní soud zde konstatoval, že „při rozhodování o vyměření poplatku za studium podle § 68 odst. 2 písm. f) zákona o vysokých školách, tedy takovém, na něž dopadá poslední věta § 68 odst. 2 zákona o vysokých školách o možnosti úpravy náhradního doručení ve vnitřním předpisu vysoké školy, se jinak může uplatnit obecná úprava doručování podle správního řádu.“ Dále v tomto rozhodnutí NSS argumentoval svým rozsudkem ze dne 8.11.2012, čj. 7 As 74/2012 – 64, kde je uvedeno: „na rozhodování o vyměření poplatku za studium se ... podle § 68 odst. 1 věty první zákona o vysokých školách nevztahuje ... správní řád ... Protože rozhodovací proces je ukončen vydáním rozhodnutí ve věci, je nutno posoudit, které předpisy upravují postup při jeho doručování. Zákon o vysokých školách v tomto směru pouze stanoví, že toto rozhodnutí musí být studentovi doručeno do vlastních rukou, ale vlastní úpravu doručování neobsahuje. Za této situace v souladu s § 105 zákona o vysokých školách je nutno postupovat podle správního řádu, který je obecným předpisem o správním řízení, konkrétně podle § 19 a násl.“. Obdobný postup by měl být dle žalobce v případě dokazování v řízeních o žádostech o opakování zkoušky, když rozhodnutí v nich vydaná jsou podkladem pro rozhodnutí o ukončení studia. K tomu soud uvádí, že dokazování v řízení o právech a povinnostech studentů není zcela detailně upraveno v zákoně o vysokých školách ani ve studijním a zkušebním řádu. Přesto nelze na dokazování v těchto řízeních aplikovat všechna ustanovení správního řádu části druhé hlavy VI. dílu 3 upravující dokazování v řízení v prvním stupni. To je vyloučeno vzhledem k tomu, jak bylo již uvedeno, že zákon o vysokých školách vylučuje použití obecných předpisů o správním řízení na rozhodování o právech a povinnostech studenta. Analogicky je nutno dle názoru soudu vycházet toliko z ustanovení § 52 správního řádu, podle něhož účastníci jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. V daném případě byla nutnost dokazování v uvedeném rozsahu naplněna. K tomu je nutno zdůraznit, že soud ve správním soudnictví posuzuje zákonnost napadeného rozhodnutí vždy v rozsahu