Krajský soud v Plzni 57 A 66/2011 – Lesy národních parků

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Jany Komínkové, v právní věci navrhovatele RNDr. M.V., zastoupeného Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Brno, Burešova 6, proti odpůrci Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Nádražní 2, o námitkách navrhovatele proti rozpuštění shromáždění konaného ode dne 25.7.2011 do dne 12.8.2011 v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava, resp. žalobě proti nezákonnému zásahu spočívajícímu v minimálně jedné výzvě navrhovateli k opuštění vymezených prostor v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava dne 28.7.2011 a v odrazování žalobce od využití jeho zákonného práva chránit přírodu a životní prostředí pod hrozbou použití donucovacích prostředků ode dne 25.7.2011 do dne 12.8.2011 v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava,

t a k t o:

O d ů v o d n ě n í

A.

Předmět řízení.

Navrhovatel se námitkami domáhal, aby soud rozhodl, že shromáždění konané ode dne 25.7.2011 do dne 12.8.2011 v Národním parku Šumava nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem, a uložení zákazu odpůrci pokračovat v porušování navrhovatelova práva pokojně se shromažďovat.

Po druhém zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18.11.2015, č.j. 8 As 39/2014-56, se navrhovatel navíc domáhal, aby soud vyslovil, že zásah odpůrce spočívající v minimálně jedné výzvě vůči žalobci k opuštění vymezených prostor v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava dne 28.7.2011 byl nezákonný a zásah odpůrce spočívající v odrazování žalobce od využití jeho zákonného práva chránit přírodu a životní prostředí pod hrozbou použití donucovacích prostředků ode dne 25.7. do dne 12.8.2011 v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava byl nezákonný.

B.

Vyjádření účastníků řízení a dosavadní průběh řízení.

Navrhovatel v námitkách uvedl, že se dne 14.7.2011 dozvěděl o tom, že v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava dochází k nelegálnímu kácení. Dne 15.7.2011 navrhovatel spolu se známými dorazili do této lokality a zjistili, že je zde opravdu vykáceno 97 stromů, a to aniž by k tomu bylo vydáno zákonem vyžadované povolení. Od tohoto dne vznikla spontánní blokáda. Nicméně až do 25.7.2011 nikdo nepřišel pokračovat v kácení, tudíž nedošlo k žádnému konfliktu. Mezitím navrhovatel podal na Policii ČR v Kašperských Horách podnět k zahájení šetření nelegální těžby v Národním parku Šumava, podnět několikrát doplňoval a byl také podat na služebně k tomuto podnětu vysvětlení. Od 25.7.2011 však začala nezákonná těžba pokračovat za přítomnosti Policie ČR, strážců Národního parku Šumava a dřevorubců. Policie ČR účastníky blokády za pomoci hmatů a chvatů vyváděla z prostoru těžby a hromadně je dopravovala na služebnu do Kašperských Hor. Blokáda pokračovala i následující dny a pokračuje dosud. Policie opětovně zasahuje proti účastníkům blokády. Naopak policie nijak nezasáhla vůči osobám, které se těžbou bez patřičných povolení v chráněné lokalitě dopouštěly protiprávního jednání, pravděpodobně trestného činu proti životnímu prostředí, ani vůči osobám, které tuto těžbu nařídily. Navrhovatel konstatoval, že smyslem blokády je snažit se zabránit poškozování chráněné přírodní lokality, upozornit na porušování zákona a na z hlediska ochrany přírody nesmyslnost postupu správy národního parku (dle názorů vědců je kácení v této lokalitě naprosto nesmyslné, nepovede k zastavení kůrovcové gradace, ale naopak k devastaci předmětné lokality) a vzbudit pozornost médií. V části námitek označené „Nezákonnost kácení“ navrhovatel uvedl, že lokalita Ptačí potok je v režimu zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Jakékoliv zásahy vyžadující intenzivní technologie - zejména prostředky a činnosti, jež mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů anebo nevratně poškozovat půdní povrch - jsou v nich zákonem zakázány. V případě nezbytnosti se mohou takové zásahy uskutečnit pouze po udělení výjimek orgánem ochrany přírody (§ 22 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., zákon o lesích (dále jen „lesní zákon“). Vdaném případě by podmínkou kácení byla výjimka z užití intenzivních technologií, výjimka ze zásahů v území, kde žiji chránění živočichové, a rovněž posouzení dopadů na životní prostředí v oblasti Natura 2000. Na daném území se prokazatelně nachází řada zvlášť chráněných druhů živočichů - datlík tříprstý (silně ohrožený), sýc rousný (silně ohrožený), kulíšek nejmenší (silně ohrožený) a tetřev hlušec (kriticky ohrožený). V lokalitě Smrčina Česká inspekce životního prostředí zakázala rušivou činnost s ohledem na tetřeva až do 31.7.2011. V lokalitě Ptačí potok se však kácelo prokazatelně již od 12. do 14.7.2011 a potom od 25.7.2011 až dosud. Nutnost výjimek vyplývá z § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny i z usnesení Ministerstva životního prostředí ze dne 13.4.2011. Podmínkou k povolení kácení na území Natura 2000 (ptačí oblasti) je stanovisko orgánu ochrany přírody, že činnost nepředstavuje negativní vliv na předmět ochrany Natura 2000. Toto posuzování musí proběhnout na základě směrnice Rady Evropské unie 92/43/EHS, článek 6, odst. 3, o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Vykácení velkého množství stromů nepochybně spadá mezi tyto plány a projekty, neboť se může negativně odrazit na chráněné oblasti. Žádná z uvedených výjimek ve správním řízení udělena nebyla, proto je použití intenzivních technologií (kácení, řezání, odkorňování, dvacet dřevorubců na jedné lokalitě) v této oblasti protiprávní. Těmito technologiemi byla vytvořena a nadále se vytváří řada holin a při kácení se nejen likviduje zmlazení, ale ničí se populace kriticky ohroženého bradáčka srdčitého. Mimoto se poškozuje půdní povrch. V části námitek označené „Právní posouzení shromáždění“ navrhovatel uvedl, že účastí na blokádě využil svého základního politického práva se pokojně shromažďovat, neboť tím využíval v souladu s § 1 odst. 2 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, svobody projevu spolu s dalšími osobami, a to konkrétně vyjádřením nesouhlasu s nezákonným kácením v chráněné přírodní lokalitě. Dále touto účastí využil svého práva na odpor a občanskou neposlušnost zaručeného v čl. 23 Listiny základních práv a svobod, neboť z důvodu krajní nouze a nečinnosti státních orgánů neměl jinou možnost, jak se pokusit zabránit nezákonnému kácení a vzniku nenávratné újmy na přírodních hodnotách, které rovněž Listina základních práv a svobod chrání. Zásahem Policie ČR došlo k rozpuštění shromáždění tím, že byl proveden policejní zákrok směřující k rozpuštění shromáždění, a to odváděním účastníků shromáždění z místa shromáždění, aniž by však pro to byly splněny zákonné podmínky. Právo se shromažďovat je základní lidské právo chráněné Listinou základních práv a svobod, ale také Mezinárodním paktem o občanských a politických právech a evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto politické právo může být omezeno pouze zákonem, jde-li o opatření nezbytná v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti nebo pro bezpečnost státu. Omezovat toto právo je tedy možné pouze ústavně konformním způsobem a v souladu s dalšími ústavně zaručenými principy. Navrhovatel konstatoval, že tyto principy nebyly respektovány. V první řadě není zřejmé, v čem mohla spočívat ona nezbytnost v demokratické společnosti a o jakou ochranu práv a svobod druhých či jakého veřejného zájmu se mohlo jednat vzhledem k zcela nenásilnému projevu účastníků akce a vzhledem ke skutečnosti, že ke kácení v chráněné lokalitě neexistuje platná výjimka a dochází v rozporu s názory expertů k jejímu poškozování, aniž by to bylo předem řádně odborně posouzeno a schváleno.

V doplnění námitek navrhovatel v části označené „Upřesnění k nelegálnosti těžby dřeva prováděné v lokalitě Ptačí potok“, uvedl, že argumentem uváděným Správou NP Šumava k odůvodnění zákonnosti těžby v lokalitě Ptačí potok je naplňování povinností vyplývajících pro vlastníka lesa z § 32 odst. 1 lesního zákona v souvislosti s výskytem lýkožrouta smrkového (kůrovce). Na území národních parků se nicméně vztahuje § 22 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, podle nějž ustanovení o zásazích proti škůdcům a o případech mimořádných okolností a nepředvídaných škod lze použít jen se souhlasem a v rozsahu stanoveném orgánem ochrany přírody. Mezi tato ustanovení § 32 odst. 1 lesního zákona nepochybně patří. Souhlas podle § 22 zákona o ochraně přírody a krajiny k provedení zásahu v lokalitě Ptačí potok však nebyl vydán. Klíčovou roli zde hraje rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 5.3.2007, č.j. 18517/ENV/06-972/620/06, které prvním výrokem nahradilo část výroku rozhodnutí Správy NP a CHKO Šumava č.j. 51-Vi/1078/98 v následujícím znění: „Podle § 22 odst. 1 se uděluje souhlas k použití ustanovení § 32 odst. 6, 9 a 10 zákona o lesích v rozsahu vyhlášky č. 101/1996 Sb., s výjimkou § 4 této vyhlášky, pro část území II. zóny ochrany přírody NP Šumava, vymezené porostními skupinami uvedenými v příloze č. 1, která je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí, orientačně a graficky vyznačené v příloze č. 3 tohoto rozhodnutí modrou barvou a přesně vymezené na obrysové porostní mapě, které je součástí spisu, a je rovněž uložena na Správě (dále jen režim A), k zásahům proti hmyzím škůdcům (kůrovcům a klikorohu borovému) a k zásahům v případech vzniku mimořádných okolností a nepředvídaných škod (např. větrné a sněhové kalamity, přemnožení hmyzích škůdců) s těmito podmínkami: ... Platnost tohoto výroku je omezena do 31. 12. 2007“. Oblast, kde se konalo shromáždění ve formě blokády, se nachází jižně od cesty značené červenou turistickou značkou, která vede mezi bývalou Černohorskou nádrží a rozcestím Modravský potok - most. Podle přílohy ke zmíněnému rozhodnutí Ministerstva životního prostředí se tato lokalita nachází v režimu A, kde nebyl vydán souhlas k používání § 32 odst. 1, 2 a 3 a § 33 odst. 1 lesního zákona, přičemž jak z tohoto rozhodnutí vyplývá, od 1.1.2008 zde není udělen souhlas ani pro používání § 32 odst. 6, 9 a 10 téhož zákona (podobně i v případě ustanovení vyhlášky č. 101/1996 Sb.). Vlastník tedy nemá povinnost s ohledem na absenci souhlasu podle § 22 zákona o ochraně přírody a krajiny provádět zde opatření proti kůrovci. Navrhovatel konstatoval, že je třeba zdůraznit, že cílem rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 5.3.2007, jak vyplývá i z jeho odůvodnění, bylo změnit rozhodnutí Správy NP a CHKO Šumava takovým způsobem, aby se zamezilo široké aplikaci ustanovení lesního zákona, která v praxi představovala ohrožení či poškozování předmětů ochrany přírody na území NP Šumava. Od 25.7.2011 docházelo v lokalitě Ptačí potok na ÚP Modrava ve druhé zóně ochrany přírody NP Šumava a v okolí první zóny ochrany přírody č. 61 k provádění těžeb, které vedly k vykácení 32 ha lesa, bylo tak na tomto místě zničeno více než 10 % území cenných podmáčených smrčin, což vyplývá z provedených měření. Odborníci navíc analýzou poražených stromů zjistili, že na některých místech byla zhruba pětina z nich zcela zdravá. Představitelé správy NP přitom připouštějí, že až polovina pokácených stromů bude z lesa odvezena a následně zobchodována. Ukázalo se tak, že skutečný účel masivního kácení v této lokalitě byl zcela jiný, než deklarovaný boj proti kůrovci. Uvedený zásah tím způsobil podstatnou změnu ve struktuře a funkci ekosystému či v biologické rozmanitosti. I v případě, že by byla asanovaná hmota ponechána k zetlení, což nebyla, byly by výsledkem započatých zásahů plochy s nahromaděnými odkorněnými kmeny (dřevosklad) a případně rozptýlené nastojato oloupané stromy (májky). Tato oblast zároveň patří k místům s výskytem zvláště chráněných druhů živočichů jako je např. tetřev hlušec (Tetrao urogallus), datlík tříprstý (Picoides tridactylus), kulíšek nejmenší (Glaucidium asserinum), sýc rousný (Aegolius funereus), či kos horský (Turdus torquatus). Některé z těchto druhů požívají ochrany též podle Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/147/ES ze dne 30.11.2009, o ochraně volně žijících ptáků. Především pro kriticky ohroženého tetřeva hlušce představoval uvedený zásah zejména v této době, kdy dochází k vyvádění jeho mláďat, významné rušení. Provedení nevratného zásahu v podobě vykácení několika tisíc stromů mění kvalitu biotopu uvedených druhů, respektive povede k jeho vážnému poškození až úplnému zničení na dané lokalitě. Proto není možné začít v tomto cenném území kácet bez výjimek ze základních ochranných podmínek národního parku (především § 16 odst. 1 písm. a) podle § 43 odst. 3 a případně též výjimky ze zákazu u zvláště chráněných druhů podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny a dodržení postupu podle §§ 45g, 45h a 45i téhož zákona, který je předpokladem pro vydání výše uvedených výjimek). Jedná se zejména o stanovisko orgánu ochrany přírody, zda tento konkrétní záměr nemá významný negativní vliv na předměty ochrany evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti podle § 45i zákona o ochraně přírody a krajiny. Na uvedenou činnost je nutné pohlížet jako na plán či projekt ve smyslu čl. 6 odst. 3 směrnice 92/43/EHS. Proto je podmínkou k případnému udělení výjimky podle zákona o ochraně přírody a krajiny stanovisko orgánu ochrany přírody, že činnost nepředstavuje negativní vliv na předměty ochrany evropsky významné lokality či ptačí oblasti. Protože u takového zásahu vzhledem k jeho rozsahu, intenzitě, zvoleným prostředkům (značný hluk), časovému období, konkrétní lokalitě atd. negativní vliv na předměty ochrany a priori nelze vyloučit, bude nutné postupovat v souladu s § 45i odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, který mimo jiné ukládá povinnost provést posouzení postupem podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Na dodržení popsaného postupu - získání výjimek podle zákona o ochraně přírody a krajiny a dodržení postupu určeného k ochraně evropsky významné lokality a ptačí oblasti - byla Správa NP a CHKO Šumava upozorněna usnesením Ministerstva životního prostředí ze dne 13.4.2011, č.j. 25240/ENV/11, 427/640/11 a rovněž tiskovou zprávou Hnutí Duha s textem dopisu jejímu řediteli z 26.4.2011 a dopisem ze 14.6.2011. Uvedené usnesení ministerstva postoupilo žádost Správy NP a CHKO věcně příslušnému orgánu ochrany přírody. Tato žádost byla podle informací navrhovatele krátce poté vzata zpět. Navrhovateli není známo, že by v současné době byla některá z potřebných výjimek vydána. Podobně i sdělení č. 9 publikované v dubnovém Věstníku MŽP upozorňuje, že i při vydaných souhlasech podle § 22 zákona o ochraně přírody a krajiny je nutné dodržovat základní ochranné podmínky národních parků a pro případné činnosti, které by s nimi mohly být v rozporu, získat výjimku podle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny. Dalším uváděným důvodem těžby ve zmíněné lokalitě je tvrzení, že dochází k bezprostřednímu ohrožení lesů ve vlastnictví Města Kašperské Hory, které mají být údajně vzdáleny pouze 1 km od místa, kde bylo bráněno těžbám blokádou. Tato lokalita se ovšem nachází jižně od cesty značené červenou turistickou značkou, která vede mezi bývalou Černohorskou nádrží a rozcestím Modravský potok - most. Místo, kde došlo k blokádě těžby, je od nejbližšího lesa ve vlastnictví města Kašperské Hory odděleno minimálně cca 2,5 km širokým pásmem, kde se nacházejí lesy ve vlastnictví státu a kde blokáda neprobíhala. Je tedy vysoce nepravděpodobné, že by mohlo docházet k bezprostřednímu ohrožení lesů Kašperských Hor, pokud nebude těžební zásah v oblasti Ptačího potoka proveden. Navíc blíže se k těmto lesům nachází např. I. zóna ochrany přírody Černohorský močál, kde se i podle stanoviska ministra životního prostředí nemají protikůrovcová opatření konat a kde se bezzásahový režim i skutečně dodržuje. Skutečnost, že na takovou vzdálenost je přelet kůrovce v množství ohrožujícím lesní majetky vysoce nepravděpodobný a že je možné případně aktivními protikůrovcovými opatřeními v mnohem užším pásmu toto riziko eliminovat, potvrzují příklady dobré praxe ze zahraničních národních parků, ale např. také judikatura nejvyšších soudů ve Svobodném státu Bavorsko. Pásmo Národního parku Bavorský les s aktivními zásahy proti kůrovci široké 500 m k ochraně soukromých lesů mimo národní park při současných technických možnostech za dostatečné označil Bavorský správní soudní dvůr. V konkrétním případě šlo o lesy ležící v enklávě ze všech stran obklopené národním parkem. Blíže BAYERISCHER VERWALTUNGSGERICHTSHOF. Urteil vom 15. September 1999 9 N 97.2686. Publikováno v Nátur und Recht. 2000, roč. 22, č. 5, s. 278-284. K podobným závěrům došel Bavorský ústavní soudní dvůr v době, kdy se zásahy proti kůrovci provádějí při okraji NP Bavorský les nejčastěji v šířce 500-1000 m. BAYERISCHER VERFASSUNGSGERICHTSHOF. Entscheidung vom 4. März 2009 Az. Vf. 11-VII-0. Je třeba nicméně zdůraznit, že lesy města Kašperské Hory jsou stále součásti národního parku, tudíž i ony spadají pod právní režim ochrany zvláště chráněných území podle zákona o ochraně přírody a krajiny.

Odpůrce ve vyjádření k námitkám vznesl jednak procesní námitky, jednak se vyjádřil k věci samé.

V rovině procesní odpůrce namítal, že Policie České republiky není právnickou osobou a zákon jí nepřiznává ani způsobilost být účastníkem řízení před soudem. Způsobilost mít práva a povinnosti, jakož i způsobilost být účastníkem řízení, má ve věcech týkajících se Policie České republiky stát, tj. Česká republika (viz. např. stanovisko pléna Nejvyššího soudu č. 2/1996, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem pod č. 11/1997). Podle ustanovení zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, jedná jménem státu příslušná organizační složka státu. K datu 1.1.2010 došlo na základě ustanovení zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a vyhlášky Ministerstva vnitra č. 407/2009 Sb., o stanovení názvů, sídel a územních obvodů krajských ředitelství Policie České republiky, ke vzniku organizační složky státu - Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje. Pokud tedy navrhovatel ve svém podání označil jako odpůrce Policii ČR, Krajské ředitelství PČR Plzeňského kraje, pak jako žalovanou označil subjekt, který nemá právní subjektivitu a nemůže být účastníkem řízení před soudem. Pokud jde o opožděnost námitek, odpůrce namítal, že podle ustanovení § 13 zákona o právu shromažďovacím může svolavatel nebo účastník shromáždění proti rozpuštění shromáždění podat do 15 dnů námitky u soudu. V zákoně o právu shromažďovacím stanovená lhůta 15 dnů představuje výjimku z jinak obecně stanovené 2 měsíční lhůty k podání žalob podle soudního řádu správního. Pokud svolavatel či účastník rozpuštěného shromáždění tuto lhůtu zmešká, správní soud se jeho

návrhem na zahájení řízení (námitkami) nemůže pro opožděnost zabývat, pročež by je měl

s poukazem na ustanovení § 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) obligatorně odmítnout. Zmeškání této lhůty totiž nemůže být správním soudem z žádného důvodu prominuto, jak je výslovně uvedeno v kogentním ustanovení § 72 odst. 4 s.ř.s. Pokud se navrhovatel domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud konstatoval, že shromáždění konané dne 25.7.2011 nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem, pak musel podat námitky nejpozději dne 9.8.2011. Pokud je podal až dne 12.8.2011, podal je opožděně. Odpůrce dále namítal, že navrhovatel své podání nazval jako „správní žaloba proti nezákonnému zásahu policie“, přestože se v petitu svého podání domáhá rozhodnutí o nezákonném rozpuštění shromáždění. Pokud by se na podání navrhovatele pohlíželo dle ustanovení § 82-87 s.ř.s., tedy jako na návrh ve věcech řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, pak by navrhovatel svoji žalobu podal včas, tj. v zákonné 2 měsíční lhůtě. Avšak s ohledem na ustanovení § 85 s.ř.s. by tato žaloba byla, nepřípustná, jelikož se navrhovatel domáhá pouze určení, že zásah byl nezákonný. Navrhovatel dále požaduje, aby soud rozhodl, že se odpůrci zakazuje, aby pokračovala v porušování navrhovatelova práva pokojně se shromažďovat. Odpůrce však navrhovateli v tomto právu nikdy nebránila ani nebrání. Z uvedeného důvodu považuje navrhovatel námitky v uvedeném bodu za zcela neopodstatněné.

K věci samé odpůrce uvedl, že v otázce legálnosti těžby se žádný z kompetentních orgánů nikdy nevyslovil v tom smyslu, že by tato těžba byla nelegální. Odpůrce poukázal na Protokol o kontrolním zjištění k případu č. 1110920 České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu České Budějovice ze dne 21.7.2011, ve kterém je konstatováno, že ČIŽP po provedení místního šetření nebude zahajovat řízení o omezení nebo zákazu činnosti v oblasti Ptačího potoka a že podle názoru ČIŽP není v tomto období a v této lokalitě nutná výjimka z ustanovení § 50 zákona o ochraně přírody a krajiny. Opakovaná tvrzení o údajné nelegálnosti těžby nejsou ničím víc, než subjektivním názorem navrhovatele. Ostatně i podání navrhovatele učiněné na Obvodní oddělení Policie ČR Kašperské Hory, týkající se podezření na nelegální těžbu v Národním parku Šumava, bylo policejním orgánem Oddělením hospodářské kriminality SKPV ÚO Klatovy ukončeno dne 29.7.2011, jelikož policejní orgán po shromáždění listinných materiálů souvisejících s věcí a po jejich vyhodnocení dospěl k závěru, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by opravňovaly k postupu dle § 158 odst. 3 trestního řádu, tedy k vydání záznamu o zahájení přípravného trestního řízení. O této skutečnosti byl navrhovatel vyrozuměn. Odpůrce dále uvedl, že dnem 15.7.2011 začala probíhat blokáda aktivistů v Národním parku Šumava v oblasti Ptačího potoka. Podle e-mailového sdělení Ing. A.S., starosty obce Modrava, v jejímž katastrálním území blokáda probíhala, nebylo od data 14.7.2011 do 12.8.2011 žádným subjektem nahlášeno konání jakéhokoliv shromáždění. S ohledem na toto sdělení se v daném případě nemohlo jednat o ohlášené shromáždění. O předmětné blokádě aktivistů je tedy možné uvažovat maximálně pouze jako o spontánním shromáždění. K povaze spontánního shromáždění odpůrce uvedl, že zákon o právu shromažďovacím reguluje rovněž tzv. spontánní shromáždění, tedy taková, která nebyla nikým svolána. Tento typ shromáždění není v českém právním řádu nikde definován a rovněž i judikatura se touto problematikou dosud blíže nezabývala. Proto je nepochybně zajímavý a přínosný výklad pojmu spontánní shromáždění, jenž byl učiněn Spolkovým ústavním soudem Německa v nálezu BVerfGE 69, 315 týkající se případu Brokdorf (1 BvR 233, 341/81). Tento soud vyložil pojem spontánní shromáždění jako shromáždění, které se vytvoří bez jakékoliv přípravy k určitému okamžiku, tedy bez předchozího pořadatele (svolavatele) z momentálního okamžitého podnětu (komentář C.H.Beck). Z povahy spontánních shromáždění vyplývá, že se na ně mohou vztahovat pouze některá ustanovení zákona o shromažďování. Tato shromáždění musí sloužit k účelu spočívajícímu ve využívání svobody projevu a dalších ústavních práv a svobod, k výměně informací a názorů a k účasti na řešení veřejných a jiných společných záležitostí vyjádřením postojů a stanovisek. Rozpustit takováto shromáždění je možno z důvodů a způsobem stanoveným zákonem. Odpůrce konstatoval, že byl dopisem Správy národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava ze dne 22.7.2011 požádán o zajištění pořádku a ochrany života a zdraví. Konkrétně Správa NP a CHKO Šumava požádala odpůrce o zajištění pořádku a ochrany života a zdraví v důsledku pohybu a pobytu osob bránících uskutečňování lesnických zásahů proti kalamitním škůdcům v lesích na území NP Šumava a k zajištění výkonu předběžného opatření Okresního soudu Klatovy ze dne 22.7.2001, sp. zn. 15 Nc 53/2011, kterým se ukládá Občanskému sdružení Hnutí DUHA - Přátelé země Česká republika, aby se zdrželo organizování pohybu, pobytu a jiné činnosti fyzických osob v lesích na území NP Šumava, které by zabraňovaly zásahům proti kalamitním škůdcům. Na základě tohoto požadavku NP Šumava, po zmonitorování a vyhodnocení situace, vydal plk. JUDr. J.M., vedoucí Územního odboru Klatovy, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Opatření k provedení bezpečnostního opatření Policie ČR v oblasti Ptačího potoka. Na základě tohoto opatření byl v uvedené lokalitě posílen výkon služby Policie ČR, tj. nasazeni příslušníci Policie ČR k zajištění veřejného pořádku a ochrany života a zdraví. Denně bylo do tohoto bezpečnostního opatření nasazeno přibližně 50 policistů. Jednalo se o policisty pořádkové služby, antikonfliktního týmu, policisty provádějící dokumentaci činnosti policie a policisty odboru cizinecké policie. Konkrétně dne 25.7.2011 bylo v předmětné lokalitě nasazeno 46 policistů. Úkolem policie nebylo zabývat se sporem o způsobu likvidace škůdce porostu mezi aktivisty a NP Šumava, ani zabránit projevům nesouhlasu s asanační těžbou, ale zajistit ochranu života a zdraví osob, sledovat dodržování zákonnosti a zasahovat proti osobám dopouštějícím se protiprávního jednání. Dne 25.7.2011 na žádost pracovníků NP Šumava začali policisté zasahovat proti osobám dopouštějícím se protiprávního jednání v předmětné lokalitě. Přestože je na celém území NP Šumava zakázáno táboření mimo vyhrazená místa, pořádání a organizování hromadných veřejných akcí mimo místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody a zakázán vstup mimo značené stezky, aktivisté zde vstupovali do lesa a na jednotlivá stanoviště, kde se prováděla asanační těžba, manipulace nebo doprava dřeva i přesto, že tyto prostory byly řádně označeny páskou a cedulemi s nápisy „Zákaz vstupu“. V těchto prostorech se účastníci blokády zdržovali neoprávněně a bránili tak v práci těžařům, a to i přes výzvy zaměstnanců NP Šumava a příslušníků Policie ČR, aby vyznačený prostor opustili. Tímto jednáním se účastníci blokády dopouštěli přestupku dle ustanovení § 53 odst. 1 písm. i) lesního zákona. K zákrokům proti jednotlivcům dopouštějícím se přestupků docházelo teprve po marné výzvě pracovníků NP Šumava, následné neúspěšné intervenci policejního antikonfliktního týmu a po další marné výzvě příslušníků Policie ČR. Tyto výzvy byly směřovány k dobrovolnému opuštění určeného prostoru, kde probíhala asanační těžba. Činnost policie nebyla směřována k potlačení práv jednotlivců, ale k eliminaci jejich protiprávního jednání. Taktika účastníků blokády se postupně měnila; od počátečního vnikání do těžebního prostoru, přes poutání ke stromům řetězy, kovovými trubkami nebo řemeny s karabinami, po uvazování se v korunách stromů za využití sedacích postrojů, lan a dalšího lezeckého vybavení a blokády přístupové cesty. Odpůrce dále uvedl, že se v žádném případě ze strany Policie ČR nemohlo jednat ani nejednalo o rozpuštění, či rozpouštění jakéhokoli shromáždění, ale pouze o zákroky vůči jednotlivým osobám, které se dopouštěly protiprávního jednání. Protiprávní jednání konkrétních osob pak dále řešilo Obvodní oddělení Policie ČR Kašperské Hory, které veškeré písemnosti z data 25.7.2011 evidovalo pod jedním číslem jednacím (č.j. KRPP-62251-27/PŘ-2011-030413). Předmětný spisový materiál byl dne 3.8.2011 ukončen tím, že Městskému úřadu v Sušici bylo předáno oznámení přestupku na uvedené osoby. K zajištění objektivity postupu Policie ČR byli na místě přítomni též pracovníci Inspekce Policie ČR a Odboru vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje. Na organizaci činnosti nasazených policistů se metodicky podíleli též pracovníci Policejního prezidia. Jelikož se v lokalitě pohybovaly i osoby s dětmi a mladiství, byli na místě i pracovníci orgánu sociálně právní ochrany dětí. Na místě byl též přítomen pracovník Oblastního inspektorátu bezpečnosti práce. Dne 2.8.2011 byl v souladu s ustanovením § 2 zákona č. 273/2008 Sb. a Závazného pokynu Policejního prezidenta č. 10/2009, o zajišťování vnitřního pořádku a bezpečnosti, vydán Rozkaz ředitele Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje č. 118/2011, k provedení bezpečnostního opatření. Celé bezpečnostní opatření pak bylo ukončeno dne 12.8.2011. V případě blokády se jednalo o profesionálně organizovanou činnost zúčastněných aktivistů. S tímto názorem žalované ostatně koresponduje i článek A.V., který vyšel dne 5.8.2011 v MF Dnes pod názvem: „Šumava: policie bije lidi, Duha obešla zákaz“. Autor v tomto článku mimo jiné uvádí: „Protest zahájilo Hnutí Duha. Klatovský soud mu však organizování blokády zakázal. Aktivisté z Duhy rozhodnutí soudu obešli tím, že akci prohlásili za spontánní občanský protest. Blokáda je nicméně dál velmi dobře organizována. Aktivisté každý večer domlouvají postup na tajných poradách, pomáhají jim právníci spolupracující s Duhou“. V dalším článku z téhož dne, který taktéž uveřejnila MF Dnes a který se jmenoval „Boj o brouka: den v kůži blokádníka“ pak autor popisuje, jakým způsobem se účastníci blokády domlouvali na konkrétních postupech při blokádě. Odpůrce k tomu uvedl, že na předmětnou blokádu aktivistů nelze v žádném případě pohlížet ani jako na spontánní shromáždění podle zákona o právu shromažďovacím. Ostatně i sami účastníci blokády opakovaně nejen na místě blokády, ale i v médiích deklarovali, že se nejedná o společný protest, akci či shromáždění, ale pouze o protest jednotlivců.

V reakci na doplnění námitek odpůrce uvedl, že se navrhovatel v doplnění námitek v podstatě pouze zabývá otázkou legálnosti či nelegálnosti prováděné těžby v lokalitě Ptačího potoka. Odpůrce konstatoval, že je přesvědčen, že tato otázka není předmětem sporu, jelikož tím je pouze otázka zákonnosti zákroku policistů vůči jednotlivým účastníkům blokády. Vůči účastníkům blokády bylo ze strany příslušníků Policie ČR zasahováno z důvodu, že se dopouštěli přestupku dle ustanovení § 53 odst. 1 písm. i) lesního zákona. K zákrokům proti jednotlivcům dopouštějícím se přestupků (tj. jejich vyvádění a vynášení z označeného prostoru) docházelo teprve po marné výzvě pracovníků NP Šumava, následné neúspěšné intervenci policejního antikonfliktního týmu a po další marné výzvě příslušníků Policie ČR, tedy po neuposlechnutí výzvy policisty. Pokud by na tyto zákroky policistů bylo pohlíženo jako na rozpuštění shromáždění, je nezbytné námitky odmítnout pro jejich opožděnost.

Navrhovatel v replice k vyjádření odpůrce uvedl, že k námitce odpůrce o nedostatku jeho pasivní legitimace uvádí, že způsobilost určité složky státu figurovat v majetkových vztazích je odlišná od její způsobilosti nezákonně zasahovat do práv občanů. Navrhovatel v této souvislosti odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22.6.2011, sp.zn. 30 Ca 82/2009, ve kterém byla jako žalovaná strana označeno Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, přestože námitky byly podány jako tzv. námitky proti rozpuštění shromáždění a nebylo uvedeno, proti komu námitky směřovaly. To, zda vyslovil či nevyslovil některý z kompetentních orgánů, že těžba byla nelegální, není podstatné. To je otázkou, kterou by měl vyřešit tento soud jako tzv. předběžnou otázku. Vyžadovat k tomu, aby bylo možné protestovat proti zjevné nezákonnosti (resp. protiústavnosti) jako nutnou podmínku předchozí vyslovení této nezákonnosti ze strany kompetentních orgánů, je v podstatě nonsense. Pokud by tuto nezákonnost řádně řešily státní orgány, pak by nevznikla nutnost občanské angažovanosti v této věci. Naopak jen v případě, kdy státní orgány zjevnou nezákonnost přehlíží a neřeší, cítí část občanů nutnost zakročit ve veřejném zájmu z důvodu ochrany zákonem chráněných hodnot. Občané nemohou nijak přímo ovlivnit to, zda konkrétní úředníci budou postupovat na základě zákona nebo zda se nechají ovlivnit, ať už politickým tlakem, svými obavami či poskytnutím nějaké výhody či odměny. Jediné, co občané mohou v podobné situaci udělat, je využít svých politických práv zaručených Listinou základních práv a svobod. Pokud odpůrce tvrdí, že Česká inspekce životního prostředí vyjádřila názor, že ke kácení v oblasti Ptačího potoka nebyla nutná výjimka z § 50 zákona o ochraně přírody a krajiny, pak navrhovatel namítá, že tento právní názor není nijak rozumně odůvodněn a kromě toho to není jediná výjimka, která pro kácení byla potřeba. Navrhovatel dále doplnil, že ve skutečnosti odpůrce vůbec nechránil životy a zdraví osob, neboť na místě docházelo ke kácení za přítomnosti nejen demonstrantů, ale i policistů, tudíž odpůrce naopak během svého nekompetentního zásahu sám ohrožoval životy a zdraví osob. Kromě toho odpůrce též ohrožoval demonstranty na zdraví svými postupy. Pokud docházelo k ohrožování životů a zdraví osob, tak měla policie primárně zasáhnout proti původci tohoto ohrožení, což rozhodně nebyli aktivisté, ale těžaři a sami policisté. Pokud by například probíhalo shromáždění ve městě a někdo by začal najíždět do účastníků autem, také se předpokládá, že policie zasáhne primárně vůči tomuto řidiči a ne vůči shromáždění, které rozpustí. Jen v případě nutnosti krajní nouze a nedostatku času si lze představit zásah vůči účastníkům a nikoliv vůči útočníkům. O takovou situaci však v projednávaném případě nešlo, kdy bylo dostatek času vyzvat těžaře k zastavení ohrožujícího kácení. Dalším důvodem k zásahu bylo umožnění lesnických zásahů, údajně proti kalamitním škůdcům. Není zřejmé, z čeho odpůrce vychází, když tvrdí, že lesnické zásahy byly odůvodněny kalamitou škůdců a nikoliv například zpeněžením vytěženého dřeva a snahou umožnit ekonomické aktivity v oblasti. Skutkový stav je jiný. Podle nezávislých odborníků se nejednalo o žádnou kalamitu, ale o běžný a předvídatelný přírodní stav, který v žádném případě neodůvodňoval plošné kácení, neboť to ani není způsobilé kalamitu vyřešit (tedy pokud nemáme na mysli řešení ve smyslu vyléčení bolesti nohy její amputací - řečeno v nadsázce nepříliš vzdálené od těžařské reality). A i kdyby bylo kácení řešením, pak stejně musely být vydány patřičné výjimky na základě platných vnitrostátních předpisů i předpisů EU, a to se jednoznačně nestalo. Z vyjádření odpůrce je zřejmé, že policejní zásah byl odůvodněn pouze požadavkem NP Šumava a jejího ředitele - osobou na jednu stranu zcela bez potřebného vzdělání pro vedení národního parku, ale za to jmenovaného za podezřelých okolností svými politickými kolegy. Odpůrce tedy sám přiznává, že nijak nezkoumal, zda je kácení v souladu se zákonem a zda byly uděleny všechny potřebné výjimky. Odpůrce se spokojil s tvrzením správců parku, že je vše legální. Tato pro právní stát zcela absurdní situace se dá ilustrativně plně srovnat se situací, kdy by vlastník bytu z něj vyhazoval nájemníka, který by ale tvrdil, že jde o jednání v rozporu se zákonem, neboť má platnou nájemní smlouvu, kterou dodržuje a neexistuje žádné soudní rozhodnutí o jeho vystěhování. Přesto by policie bez jakéhokoli zkoumání situace z hlediska práva přispěchala vlastníkovi bytu na jeho požádání na pomoc, uvěřila mu, že vyklizení bytu probíhá údajně v souladu se zákonem a zajistila by policejní komando, které by provedlo násilné vystěhování a následné bránění nájemníkovi ve vstupu do bytu. Vůbec by se však nezabývala otázkou kolidujícího základního práva na nedotknutelnost obydlí a domovní svobody. Navrhovatel dále uvedl, že aktivisté svým pobytem na předmětném území vykonávali své právo na svobodu projevu, právo pokojně se shromažďovat a též právo na odpor. Pokud odpůrce tvrdí, že zde pobývali neoprávněně a bránili v práci těžařům, a zároveň tvrdí, že nepřezkoumával legálnost práce těžařů, pak je zřejmé, že si vůbec neprověřil, zda na místo údajné ochrany veřejného pořádku spíše neposkytuje ochranu nezákonnému jednání. Není zřejmé, na základě čeho si je odpůrce jistý, že se aktivisté dopouštěli přestupku, když (pokud bude navrhovatel parafrázovat odpůrce) žádný z kompetentních orgánů se nikdy nevyslovil v tom smyslu, že by jednání aktivistů bylo nelegální. Naopak podle judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 14.12.2009, sp. zn. 5 As 104/2008) musí být naplněna nejen formální stránka přestupku, ale též jeho materiální stránka - tedy jednání musí ohrožovat zájem společnosti. Pokud není naplněna materiální stránka, nejedná se vůbec o přestupek. A právě o takovou situaci v případě aktivistů na Šumavě šlo. Zdánlivě se dopustili přestupku, ale ve skutečnosti jejich jednání nejenže neohrožovalo žádný zájem společnosti, ale naopak bylo nepochybně ve veřejném zájmu ochrany zákonem chráněných přírodních hodnot. Z uvedeného je zřejmé, že policie v žádném případě nebyla nestranná, ale naopak byla též zpolitizovaná stejně jako politické vedení národního parku, jejímž zájmem není odborná ochrana přírody, ale ekonomické zájmy. Jak jinak si vysvětlit, že odpůrce používá zcela jiné metody výkladu práva podle toho, jak se mu to zrovna hodí? Na jednu stranu tvrdí, že kácení nebylo nezákonné, jelikož se tak nevyslovil žádný kompetentní orgán, ale na druhou stranu tvrdí, že jednání aktivistů bylo nezákonné, přestože se tak nevyslovil žádný kompetentní orgán? Navrhovatel dále odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vyjádřil nesouhlas s tím, že objektivita zásahu policie byla sledována ze strany nezávislých orgánů. Navrhovatel dále konstatoval, že pro projednávaný případ vůbec není podstatné, do jaké míry byla blokáda organizovaná a do jaké míry spontánní, ani co si mysleli někteří účastníci shromáždění. U všech protestů, ať již organizovaných, spontánních, oznámených či neoznámených, platí, že se na ně vztahuje zákon o právu shromažďovacím, pokud naplňuje znaky shromáždění podle tohoto zákona. Jak odpůrce správně uvádí, tak neoznámení shromáždění samo o sobě není důvodem k jeho rozpuštění. Stejně tak důvodem není to, zda bylo více či méně spontánní nebo organizované. Rozhodující nejsou ani vyjádření některých účastníků o tom, zda se domnívají, že jde o akci jednotlivců či akci společnou, protože ta mohla být motivována strachem z postihu z důvodu neoznámení shromáždění. Rozhodující je to, zda určitá akce naplňuje znaky shromáždění podle zákona. A to v tomto případě jednoznačně naplňovala - šlo o shromáždění osob za účelem svobody projevu a dalších ústavních práv a svobod a k účasti na řešení veřejných a jiných společenských záležitostí vyjádřením postojů a stanovisek. K námitce odpůrce o opožděnosti námitek navrhovatel uvedl, že námitky nesměřovaly jen proti rozpuštění shromáždění dne 25.7.2011, ale též ve dnech (či týdnech) následujících, kdy opakovaně docházelo k rozpouštění shromáždění. Námitky nebyly podány dne 12.8.2011, toho dne možná byly doručeny, ve skutečnosti byly podány o několik dní dříve. Proto navrhovatel trvá na tom, že návrh byl podán včas. Navrhovatel dále uvedl, že odpůrce také dovozuje, že žaloba proti nezákonnému zásahu je nepřípustná, jelikož se navrhovatel domáhá pouze určení, že zásah byl nezákonný. Navrhovatel konstatoval, že k tomu uvádí, že se - jak ostatně vyplývá z petitu - nedomáhá určení, že byl zásah nezákonný, ale domáhá se, aby byl zásah policie spočívající v narušování shromáždění zakázán. Podle § 82 s.ř.s. je žaloba proti nezákonnému zásahu na místě, pokud zásah nebo jeho důsledky trvají anebo pokud hrozí jeho opakování. V tomto případě hrozí opakování zásahu, neboť správce parku Stráský veřejně deklaroval, že chce v kácení pokračovat. Kromě toho aktivisté jsou stále v dané oblasti a monitorují ji. Vzhledem k loajálnosti policie ke správě parku tedy reálně hrozí opakování zásahu.

Účastníci setrvali na svých dosavadních tvrzeních.

Odpůrce k replice navrhovatele doplnil, že policisté zařazení u Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje skutečně začali dne 25.7.2011 zasahovat proti osobám dopouštějícím se protiprávního jednání v lokalitě Ptačího potoka v Národním parku Šumava. Přestože je na celém území Národního parku Šumava zakázáno táboření mimo vyhrazená místa, pořádání a organizování hromadných veřejných akcí mimo místa vyhrazená se souhlasem orgánů ochrany přírody a zakázán vstup mimo vyznačené stezky, aktivisté v těchto místech vstupovali do lesa i na jednotlivá stanoviště, kde se prováděla těžba, manipulace nebo doprava dřeva, a to i přesto, že tyto prostory byly řádně označeny páskou a cedulemi s nápisem Zákaz vstupu. V těchto prostorách se účastníci blokády zdržovali neoprávněně a bránili tak v práci těžařům, a to i přes výzvy zaměstnanců Národního parku Šumava a příslušníků Policie ČR, aby vyznačený prostor opustili. Tímto jednáním se účastníci blokády bezesporu dopouštěli přestupku dle ustanovení § 53 odst. 1 písm. i) lesního zákona. K zákrokům ze strany policie proti jednotlivcům dopouštějících se tohoto protiprávního jednání docházelo až na základě neuposlechnutí výzvy zaměstnanců Národního parku Šumava, konkrétně informační a strážní služby, po marné intervenci antikonfliktního týmu Policie ČR a po neuposlechnutí výzvy příslušníků Policie ČR k opuštění místa. Neuposlechnutím výzvy ze strany příslušníků Policie ČR se aktivisté dopustili přestupku dle ustanovení § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Odpůrce opětovně zdůrazňuje, že se v žádném případě ze strany Policie ČR nejednalo o rozpuštění či rozpouštění jakéhokoliv shromáždění, ale pouze o zákroky vůči konkrétním osobám, které se dopouštěly protiprávního jednání. V souvislosti s jednáním účastníků blokády, tj. neuposlechnutí výzvy příslušníků Policie ČR, odpůrce poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze září 2011, jehož sp. zn. odpůrce v současné době ještě nezná. V rozsudku Nejvyšší správní soud zcela jasně uvedl, že každý občan je povinen uposlechnout výzvu policisty, a to bez ohledu na skutečnost, zda je přesvědčen o její oprávněnosti či nikoliv. Každý občan je tedy povinen uposlechnout výzvy příslušníka Policie ČR a teprve následně v případě jeho nesouhlasu s touto výzvou může ve věci činit další kroky.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5.10.2011, č.j. 57 A 66/2011-102, pod výrokem I. rozhodl, že „Shromáždění, konané ode dne 25.7.2011 nejpozději do dne 12.8.2011 v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava, nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem.“ Pod výrokem II., že „Návrh se v části, ve které se navrhovatel domáhal uložení zákazu odpůrci pokračovat v porušování navrhovatelova práva pokojně se shromažďovat, odmítá“ a pod výrokem III., že „Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“.

Odpůrce v kasační stížnosti uvedl, že soud dospěl k nesprávným právním názorům, konkrétně, že výrok soudu uvedený pod bodem I. je zcela nelogický, nesrozumitelný a zmatečný, a to hned z několika důvodů. Soud předně dospěl k závěru, že v oblasti Ptačího potoka (správně lokalita Na Ztraceném, dále je „Ptačí potok“) v Národním parku Šumava se konalo jedno kontinuální shromáždění ode dne 25.7.2011 do 12.8.2011. S uvedeným názorem soudu se odpůrce nemůže v žádném případě ztotožnit. Odpůrce je přesvědčen, že se v uvedeném období v dané lokalitě žádné shromáždění nekonalo. Ostatně v českém právním řádu není pojem „shromáždění“ nikterak definován. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že za shromáždění je možné považovat teprve současnou přítomnost více osob na konkrétním místě a v konkrétním čase, resp. pokojný shluk více osob k využívání svobody projevu a dalších ústavních práv a svobod, k výměně informací a názorů a k účasti na řešení veřejných a jiných společných záležitostí vyjádřením postojů a stanovisek. Lze tedy obecně říci, že za shromáždění je možné považovat shluk osob, který má jasnou místní, časovou a názorovou jednotu. V předmětném případě však od 25.7.2011 do 12.8.2011 probíhala tzv. blokáda aktivistů v lokalitě Ptačího potoka následujícím způsobem. Lokalita Ptačího potoka, tj. část Národního parku Šumava, má rozlohu přibližně 3,8 km2. V uvedené lokalitě probíhaly jednotlivé dílčí blokády, a to vždy na jiném místě. Těchto dílčích blokád se vždy účastnilo zhruba 30 osob (vyjma dne 3.8.2011, kdy v uvedené lokalitě protestovalo cca dvojnásobné množství osob). Blokáda tedy probíhala tak, že např. dne 25.7. v jihozápadní části lokality protestovalo 30 osob. Tyto osoby zde protestovaly od ranních hodin do odpoledne, tedy do doby než byla těžba zastavena. Následující den např. v severní a jižní části lokality, tedy i ve vzdálenosti několika kilometrů od místa včerejší blokády, protestovalo opět od ranních hodin do odpoledne cca 15 osob v každé oblasti. Přitom se samozřejmě po celou dobu nejednalo o jedny a tytéž osoby. Situace na místě tedy vypadala tak, že jednotlivé dny probíhající blokády se na jiném místě, či místech v lokalitě Ptačího potoka (rozloha cca 4 km2) vždy jednalo o prostor velký zhruba jako několik fotbalových hřišť, na kterém se pohybovalo zhruba 10 až 30 osob. Tyto jednotlivé osoby byly od sebe vzdáleny desítky, či stovky metrů. Některé osoby postávaly a posedávaly po lese, jiné byly připoutány ke stromům, či v nich zavěšeny. V žádném případě se tedy nemohlo jednat o shluk osob. Ostatně i účastníci této blokády sami opakovaně veřejně deklarovali, že se žádného shromáždění neúčastní, že jsou v dané lokalitě sami jako jednotlivci. Pokud bychom ad absurdum přistoupili na skutečnost, že se jednalo o shromáždění, jak dovodil soud ve svém rozhodnutí, pak by zcela jistě za shromáždění musely být považovány všechny osoby, které se např. v době růstu hub, nebo jiných lesních plodů vypraví do lesa na jejich sběr, či myslivci na lovu. Tyto osoby jsou také v lese ze stejného důvodu, projevují tedy stejnou myšlenku, vyměňují si informace a názory, vyjadřují své postoje a stanoviska a jejich hustota v lese je častokrát vyšší než byla hustota účastníků této blokády. Je tedy splněna jak podmínka místní a časová, tak i jednoty názoru a uvedené osoby by podle tohoto názoru soudu bylo nutné považovat za shromáždění. Za shromáždění by paradoxně mohli být považováni i samotní těžaři, kteří v dané lokalitě prováděli těžbu dřeva, nebo příslušníci Informační a strážní služby Národního parku Šumava. Taktéž vyjadřovali svůj názor, tj. souhlas s těžbou, pohybovali se za stejným účelem v daném místě a čase a navíc jejich činnost byla usměrňována prostřednictvím pokynů. Je možno dovodit, že osoby v prostoru NP Šumava patrně vyjadřovaly svůj názor na kácení stromů, nelze tvrdit, že se jednalo o shromáždění ve smyslu zákona o právu shromažďovacím, neboť ani samotní organizátoři akce ji zcela zřejmě nepovažovali za shromáždění ve smyslu tohoto zákona, protože se právní úpravou tohoto zákona neřídili (viz např. oznamovací povinnost stanovená v ustanoveních § 4 a 5 či další povinnosti svolavatele uvedené v § 6 zákona o právu shromažďovacím). Označení za shromáždění ex post, bez ohledu na povinnosti zákonem stanovené pro řádný průběh shromáždění dle shromažďovacího zákona, nasvědčuje tendenčnosti tohoto tvrzení. Ostatně ani příslušný správní orgán nezahajoval žádná přestupková řízení, přestože - přistoupíme-li na tvrzení, že šlo o shromáždění - docházelo ke značnému páchání přestupků (neoznámení shromáždění, svolavatel a pořadatelé neplnili svoje povinnosti). I pokud bychom přesto přistoupili na tuto argumentaci, že shora popsané skupiny osob (tj. houbaře, myslivce, těžaře atd.), stejně jako účastníky blokády, je nutné považovat za shromáždění, pak ale nelze v žádném případě souhlasit s názorem soudu, že v předmětné věci probíhalo jedno kontinuální shromáždění od 25.7. do 12.8.2011. Jak již bylo uvedeno, blokáda probíhala vždy ve zcela jiné oblasti, či oblastech a nikoli za účasti totožných osob. Tyto oblasti byly od sebe vzdáleny i v řádu kilometrů. Nehledě na skutečnost, že samotná dílčí blokáda probíhala od ranních hodin až do doby ukončení těžby, tj. nejpozději do odpoledne téhož dne. Poté, co byla těžba ukončena, se účastníci blokády rozešli a následující den, pokud probíhala těžba, se opět uskutečnila dílčí blokáda, a to opět v jiné lokalitě, či lokalitách. Z uvedeného je zřejmé, že se v žádném případě nemohlo jednat o jedno kontinuální shromáždění z hlediska místního ani časového. Pokud bychom na uvedené shromáždění pohlíželi jako na jedno kontinuální shromáždění probíhající od 25.7. do 12.8.2011, pak by zcela jistě toto shromáždění muselo probíhat kontinuálně, tj. bez přerušení. To se však v daném případě nedělo, tedy nebyla naplněna podmínka místní a časové jednoty. Pokud soud dovodil, že se v případě účastníků blokády jednalo o jedno kontinuální shromáždění, pak bychom za jedno kontinuální shromáždění museli dle stejné logické úvahy považovat i veškeré houbaře, kteří např. celý měsíc docházeli do lesa na houby. Ostatně i tito houbaři přišli daný den ráno do lesa na houby, odpoledne odešli, následující den přišli do lesa zase jiní a tak dále. S ohledem na shora uvedené je odpůrce přesvědčen, že na blokádu aktivistů v lokalitě Ptačího potoka, probíhající od 25.7. do 12.8.2011 nelze v žádném případě nahlížet jako na jedno kontinuální shromáždění. Odpůrce dále konstatoval, že veškeré další argumenty odpůrce, kterými reaguje na jednotlivé části odůvodnění rozhodnutí soudu, nic nemění na jeho názoru, že na blokádu aktivistů v dané lokalitě není možné pohlížet jako na shromáždění dle zákona o právu shromažďovacím. Odpůrce tímto pouze poukazuje na nelogičnost a zmatečnost celého rozhodnutí. S ohledem na roztříštěnost uvedené blokády, jak je popsána výše (jednotlivé dny za účasti nikoli totožných osob v jiných oblastech), by bylo možno eventuálně na tuto situaci pohlížet jako na jednotlivá dílčí shromáždění. Ovšem i v tomto případě by musely být splněny podmínky, které samotné shromáždění determinují, tj. muselo by se v každém konkrétním případě jednat o shluk osob, který má jasnou místní, časovou a názorovou jednotu. Odpůrce je přesvědčen, že ani tyto podmínky nebyly v daném případě splněny. Jak již bylo uvedeno výše, jednotlivé dílčí blokády probíhaly tak, že v lese na prostoru o velikosti cca několika fotbalových hřišť bylo v terénu rozeseto zhruba 10 až 30 aktivistů. Tyto jednotlivé osoby byly od sebe vzdáleny desítky, či stovky metrů. Některé osoby postávaly a posedávaly po lese, jiné byly připoutány ke stromům, či v nich zavěšeny. V žádném případě se tedy nemohlo jednat o shluk osob, což je dle názoru soudu základním předpokladem pro vznik shromáždění. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pochybení odpůrce se od počátku odvíjelo pouze od právně chybného nepodřazení akce aktivistů pod definici shromáždění podle zákona o právu shromažďovacím. Soud však již neuvádí, jakým způsobem a na základě jakých skutečností měl odpůrce při zhodnocení, zda je předmětná akce aktivistů shromážděním, či nikoliv postupovat. Odpůrce je přesvědčen, že situaci na místě vyhodnotil a právně podřadil správně, totiž že se nejednalo o shromáždění dle zákona o právu shromažďovacím. Jak již bylo uvedeno, předmětná blokáda aktivistů zcela postrádala místní a časovou jednotu, což je, i dle názoru soudu, nezbytná podmínka pro to, aby se mohlo jednat o shromáždění či nikoliv. Oproti poměrně podrobnému výkladu pojmu „shromáždění“ však soud zcela absentoval na výklad jiného klíčového pojmu, kterým je pojem „rozpuštění shromáždění“. Soud se nikterak nezabýval tím, zda zákroky prováděné odpůrcem je vůbec možné kvalifikovat jako rozpuštění shromáždění a z jakého důvodu. Z odůvodnění rozsudku vyplývá mj. závěr soudu, že veškeré zákroky Policie ČR, provedené na místě samém, hodnotí soud jako jednotlivé dílčí zásahy proti aktivistům směřující k vykazování a vyvádění z místa jejich protestu, přičemž těmito „dílčími zásahy“ se „odpůrce soustavně snažil dosáhnout stavu, aby těžaři nebyli aktivisty při své činnosti jakkoliv rušeni, tj. docílit nepřítomnosti aktivistů v místě jejich protestu“. Z odůvodnění přitom nikterak nevyplývá, na základě čeho dospěl soud k názoru, že se „odpůrce soustavně snažil dosáhnout stavu, aby těžaři nebyli aktivisty při své činnosti jakkoliv rušeni“. Odpůrce od počátku poukazuje na skutečnost, že se Policie ČR snažila pouze dosáhnout stavu, při kterém nebude docházet k ohrožení života a zdraví jak aktivistů, tak osob provádějících těžbu; tuto skutečnost ostatně vnímá i sám soud, když v napadeném rozsudku mj. uvedl, že její „povinnost zasáhnout na místě byla z důvodu ochrany života a zdraví občanů nezbytná“. Soud ve svém odůvodnění dále uvádí, že „chtěl-li odpůrce shromáždění rozpustit, k čemuž fakticky směřovaly jeho kroky, když z místa konání shromáždění vykazoval či vyváděl všechny jeho účastníky, bylo jeho povinností postupovat podle zákona o právu shromažďovacím.“ Z žádných provedených důkazů však nevyplývá úmysl odpůrce rozpustit shromáždění či jakkoli bránit účastníkům v projevení jejich názoru. Jde tedy pouze o myšlenkovou konstrukci soudu, kterou v odůvodnění svého rozhodnutí však nikterak neodůvodnil. I pokud by tomu tak bylo, pak se soud vůbec nezaobíral otázkou příčinné souvislosti mezi jednotlivými zákroky odpůrce vůči účastníkům shromáždění a údajným nezákonným rozpuštěním shromáždění. Dalším rozporem je skutečnost, že se podle závěru soudu v lokalitě Ptačího potoka v Národním parku Šumava mělo konat shromáždění podle zákona o právu shromažďovacím, u kterého byly naplněny všechny definiční znaky shromáždění. Rozsudek však žádným způsobem nespecifikuje konkrétní místo konání tohoto shromáždění, resp. místo protestu, ačkoliv se jedná o lokalitu o rozloze několika kilometrů čtverečních. Z uvedeného důvodu je zřejmé, že soud má za to, že všechny osoby, které se nacházely v uvedené lokalitě, a které se dostavily na místo za účelem vyjádření nesouhlasu s probíhající těžbou, se účastnily tohoto shromáždění. Odpůrce v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že v dané lokalitě se v rozhodném období nacházelo několik stovek osob, přičemž zákrok Policie ČR směřoval pouze proti malé části z nich - konkrétně pouze proti těm osobám, které vstoupily do ohraničeného prostoru, v němž probíhala těžba, čímž tyto osoby ohrozily minimálně svůj život a zdraví. Zákroky byly navíc prováděny až po marné výzvě k opuštění tohoto prostoru. Oproti dalším účastníkům protestu, nacházejícím se v lokalitě Ptačího potoka, nebylo ze strany Policie ČR nikterak zakročeno a nebylo jim nikterak bráněno v realizaci jejich práva na svobodu projevu. Navíc pak osoby, proti kterým byl zákrok veden, byly po provedení všech nezbytných úkonů okamžitě propuštěny; tyto osoby se přitom v naprosté většině případů neprodleně vrátily na místo, aby v protestu pokračovaly. Již jen z této skutečnosti je zřejmé, že zákrok Policie ČR jako celek rozhodně nebyl veden s úmyslem shromáždění konané v lokalitě Ptačího potoka rozpustit - celý zákrok byl veden výlučně s cílem zabránit možnému ohrožení života a zdraví osob. Dále pak je zjevné, že jednotlivé dílčí zákroky prováděné na místě samém nebyly prováděny ani s takovou intenzitou, ani vůči takovému počtu účastníků shromáždění, aby byly ve svém důsledku reálně schopny shromáždění ukončit. Všechny uvedené skutečnosti mj. vyplývaly z odpůrcem navrhovaných důkazů, které však soudem nebyly provedeny z důvodu údajné nepotřebnosti k posouzení důvodnosti námitek. Odpůrce opětovně uvádí, že zásah policistů směřoval pouze proti konkrétním osobám, které se dopouštěly protiprávního jednání v předmětné lokalitě, tj. pouze proti osobám, které vstupovaly v lese na jednotlivá stanoviště, kde se prováděla asanační těžba, manipulace nebo doprava dřeva i přesto, že tyto prostory byly řádně označeny páskou a cedulemi s nápisy „Zákaz vstupu“. V těchto prostorech se účastníci blokády zdržovali neoprávněně, a to i přes výzvy zaměstnanců NP Šumava a příslušníků Policie ČR, aby vyznačený prostor opustili. Tímto jednáním se účastníci blokády dopouštěli přestupku dle ustanovení § 53 odst. 1 písm. i) lesního zákona a přestupku dle ustanovení § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. K zákrokům proti jednotlivcům dopouštějícím se přestupků docházelo teprve po marné výzvě pracovníků NP Šumava, následné neúspěšné intervenci policejního antikonfliktního týmu a po další marné výzvě příslušníků Policie ČR. Tyto výzvy byly směřovány k dobrovolnému opuštění určeného prostoru, kde probíhala asanační těžba. Uvedený zákrok vždy směřoval pouze vůči osobám, které se nacházely ve vyznačeném prostoru, kde probíhala těžba, či manipulace se dřevem. Za tímto vyznačeným prostorem policie nijak nezasahovala, a to nejen vůči účastníkům blokády, ale i vůči ostatním osobám, které se v dané lokalitě nacházely, např. i místní obyvatelé, kteří naopak vyjadřovali svůj souhlas s probíhající těžbou a nesouhlas s činností aktivistů. Jak již bylo uvedeno, každá dílčí blokáda probíhala na prostoru či prostorech o velikosti cca několika fotbalových hřišť, prostor vymezený páskou, ve kterém policie vůči účastníkům blokády zasahovala, byl však vždy velikosti pouze desítek metrů čtverečních. Uvedené skutečnosti jsou zcela seznatelné z odpůrcem navržených důkazů, které však soud v řízení neprovedl. Odpůrce je přesvědčen, že celý předmětný spor je natolik komplikovaný, že jej nebylo možné rozhodnout pouze na základě provedení části navržených důkazů. O uvedené skutečnosti zcela jistě vypovídá i skutečnost, že předmětné blokády se denně aktivně účastnilo cca 30 osob a 3.8.2011 cca 70 osob. Za celou dobu blokády tedy v lokalitě Ptačího potoka aktivně protestovalo zhruba 600 až 700 osob (nemluvě o dalších osobách, které se v uvedené lokalitě zdržovaly a vyjadřovaly svůj nesouhlas s probíhající těžbou). Policie však za celou dobu blokády zasáhla pouze proti 212 osobám (přičemž vůči některým opakovaně). Například dne 30.7., 31.7. a 7.8. 2011 odpůrce neučinil jediný úkon vůči kterýmkoliv účastníkům shromáždění. Tato skutečnost byla soudu z provedených důkazů zřejmá a vzal ji za prokázanou. Přesto však soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že kroky žalovaného směřovaly k rozpuštění shromáždění, když z místa konání shromáždění vykazoval či vyváděl všechny jeho účastníky. Z uvedeného je zřejmé, že uvedený závěr soudu se v žádném případě nezakládá na pravdě. Je tedy nesporné, že odpůrce, resp. příslušníci policie ČR nikterak nezasahovali vůči osobám, které nevnikaly do vyznačeného prostoru, kde probíhala těžba, či manipulace se dřevem. Těmto osobám nebylo ze strany žalovaného nikterak bráněno v pokojném vyjádření jejich názoru, respektive v jejich setrvání v lokalitě Ptačího potoka. Odpůrce je přesvědčen, že z jeho strany neproběhl žádný úkon, ani zákrok, který by směřoval k rozpuštění shromáždění. Podle názoru odpůrce je naprosto nepřípustné takové zobecnění, k jakému dospěl ve svém rozhodnutí soud, kdy je každý zákrok směřující vůči jakémukoliv účastníku shromáždění vykládán jako „dílčí zásah směřující k vykazování a vyvádění z místa protestu“ a v důsledku toho směřující k rozpuštění shromáždění. Aplikací uvedeného závěru bychom dospěli k zcela absurdní situaci, kdy by proti účastníku jakéhokoliv shromáždění fakticky nebylo možno zakročit, přestože by se tento účastník dopouštěl protiprávního jednání. Protiprávní jednání totiž ze strany Policie ČR není vždy možné řešit na místě samém, ve většině případů je osoba vyzvána k podání vysvětlení na místě, které je k tomu vhodné, zejm. na příslušném obvodním oddělení Policie ČR (např. z důvodu neprokázání totožnosti atd.). Uvedený postup je zcela standardní v případě spáchání jakéhokoliv protiprávního jednání. Na tento standardní postup rozhodně není možné nahlížet jako na dílčí zásah směřující k rozpuštění shromáždění, a to jen proto, že byl použitý při spáchání možného protiprávního jednání v rámci konaného shromáždění. Ostatně samotný zákon o právu shromažďovacím se zákrokem vedoucím proti jednotlivým účastníkům počítá a takový zákrok rozhodně neposuzuje jako zákrok směřující k rozpuštění shromáždění. Jako zákrok směřující k rozpuštění shromáždění totiž může být chápán pouze takový zákrok, který má takovou intenzitu a je veden proti takovému počtu účastníků shromáždění, že je reálně schopen shromáždění ukončit, případně i zákrok, který sice nenaplňuje tyto znaky, ale je veden s úmyslem shromáždění rozpustit. Pokud bychom přistoupili na argumentaci soudu, že každý zákrok směřující vůči účastníku shromáždění, jenž se dopouští protiprávního jednání, je krokem směřujícím k rozpuštění shromáždění, pak bychom se dostali do zcela absurdní situace. Takto bychom pak museli posuzovat i např. situaci, kdy by policie zakročila v rámci shromáždění čítajícího sto lidí vůči deseti účastníkům, kteří se dopouštějí protiprávního jednání. Je zcela evidentní, že tento zákrok nelze považovat za krok směřující k rozpuštění shromáždění, přesto soud v projednávané věci k tomuto absurdnímu závěru dospěl. I v průběhu konání kteréhokoliv shromáždění je Policie ČR, ostatně jako všichni občané, povinna dodržovat celý právní pořádek České republiky, tj. řídit se i jinými právními normami, nejen zákonem o právu shromažďovacím. Dle ustanovení § 2 zákona o Policii České republiky, slouží policie veřejnosti a jejím úkolem je mimo jiné chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti. Je tedy nepochybné, že bylo povinností policie zasáhnout proti účastníkům blokády, kteří se dopouštěli protiprávního jednání, když vnikali do prostoru, kde probíhala těžba, čímž ohrožovali nejen svůj život a zdraví, ale i ostatních osob, které se na místě nacházely. V případě, že by policie za dané situace nekonala, bylo by eventuálně možné policisty podezírat ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, z důvodu jejich nečinnosti. Odpůrce má za to, že z jeho strany nikdy nedošlo k rozpuštění shromáždění konaného v lokalitě Ptačího potoka v Národním parku Šumava ani k jakémukoliv zásahu vedoucímu k rozpuštění tohoto shromáždění. Závěr soudu, že „odpůrce tento zásah ukončil teprve dne 12.8.2011, a je tedy nutné tento den považovat za den, kdy dosáhl svého cíle tj. docílil stavu, kdy protest aktivistů již nebyl způsobilý rušit těžaře při své činnosti. Tento den tak byl dnem definitivního rozpuštění shromáždění“ naprosto neodpovídá skutečnosti. Uvedeného dne, tj. 12.8.2011, byla v dané lokalitě ukončena těžba, a na základě této skutečnosti aktivisté protesty sami dobrovolně ukončili (i tyto skutečnosti vyplývaly z odpůrcem navrhovaných důkazů). Tvrdit, že dobrovolné ukončení shromáždění ze strany jeho účastníků je rovno rozpuštění shromáždění ze strany Policie ČR, je zcela absurdní. Zcela absurdní a nelogický se v tomto světle, s ohledem na shora uvedené, pak jeví i samotný výrok soudu. Soud ve výroku svého rozhodnutí uvádí, že shromáždění konané ode dne 25.7. do dne 12.8.2011 nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem. V odůvodnění svého rozhodnutí pak soud dospěl k závěru, že jednotlivé zákroky policistů vůči účastníkům shromáždění byly kroky směřující k rozpuštění shromáždění. Pokud žalovaný tedy dle názoru soudu každodenně činil kroky směřující k rozpuštění shromáždění, tedy fakticky shromáždění rozpouštěl, pak se nemohlo jednat o jedno kontinuální shromáždění trvající od 25.7. do 12.8.2011. Pokud bylo shromáždění jednou rozpuštěno, pak, podle názoru odpůrce, nemůže pokračovat dále, natož aby jedno shromáždění bylo skoro každodenně rozpouštěno a toto bez ohledu na tuto skutečnost nadále trvalo. Tomuto zcela odpovídá jazykový, resp. gramatický výklad výroku soudu. Soud totiž ve výroku svého rozhodnutí použil jednak vid dokonavý a jednak vid nedokonavý. Uvedeným rozborem výroku soudu je možné dospět pouze k jedinému, tedy že shromáždění probíhalo od 25.7. do 12.8.2011 bez přerušení a bylo rozpuštěno až dne 12.8.2011. Jak již bylo uvedeno výše, tvrdit, že dobrovolné ukončení shromáždění ze strany jeho účastníků je rovno rozpuštění shromáždění ze strany Policie ČR, je zcela absurdní. Soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dále obšírně zabýval otázkou rozpuštění shromáždění dle zákona o právu shromažďovacím. Uvádí zde, že důvodem pro rozpuštění shromáždění je dle ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona o právu shromažďovacím skutečnost, jestliže se koná na místě, kde by účastníkům hrozilo závažné nebezpečí pro jejich zdraví, a vytýká žalovanému, že nehodnotil, zda je zde dán či nikoli některý ze zákonných důvodů pro rozpuštění shromáždění. Soud se však s touto otázkou nikterak nevyrovnal a sám nikterak nezhodnotil, zda byl v daném případě tento zákonný důvod naplněn. Pokud bychom přistoupili na argumentaci soudu, že se v dané lokalitě a čase konalo shromáždění a úkony policie byly úkony směřujícími k jeho rozpuštění, pak zde byl, dle názoru odpůrce, nepochybně naplněn zákonný důvod pro rozpuštění shromáždění dle ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona o právu shromažďovacím. Uvedené shromáždění se nepochybně konalo v lokalitě, kde byla prováděna těžba dřeva, tedy účastníkům hrozilo závažné nebezpečí pro jejich zdraví. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že „koná-li se na témže místě shromáždění a současně zde probíhá činnost, která je způsobilá ohrozit zdraví účastníků shromáždění (dále jen „rušivá činnost“), je nezbytné pečlivě vážit, zda je nutné zajistit nerušený průběh shromáždění a za tím účelem zastavit rušivou činnost, nebo naopak rozpustit shromáždění a zajistit tím nerušený průběh rušivé činnosti. Soud je přesvědčen o tom, že otázku, kterou je nezbytné v této souvislosti vyřešit, je, zdaje rušivá činnost legální“. K uvedenému odpůrce uvádí, že pokud Okresní soud v Klatovech předběžným opatření ze dne 22.7.2011, sp. zn. 15 Nc 53/2011, uložil Občanskému sdružení Hnutí - DUHA- Přátelé Země Česká republika povinnost zdržet se organizování pohybu, pobytu a jiné činnosti fyzických osob v lesích na území Národního parku Šumava, které by zabraňovaly provádění zásahu proti kalamitním škůdcům, pak je nepochybné, že soud tímto rozhodnutím deklaroval oprávněnost a zákonnost Správy národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava provádět tento zásah proti kalamitním škůdcům, tedy v dané oblasti provádět asanační těžbu. Bylo by jistě absurdní předpokládat, že by soud svým rozhodnutím vyslovil ochranu nelegální činnosti. Ostatně i policejní orgán po shromáždění a vyhodnocení listinných materiálů dospěl k závěru, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by opravňovaly k postupu dle § 158 odst. 3 trestního řádu, tedy k vydání záznamu o zahájení přípravného trestního řízení. Lze tedy říci, že policejní orgán ve věci provádění asanační těžby neshledal, že by se jakákoli osoba dopustila protiprávního jednání. Současně i Okresní soud v Klatovech svým předběžným opatřením vyslovil ochranu provádění této činnosti. Je tedy zcela legitimní domnívat se, že provádění této asanační těžby bylo činností legální. Nehledě na skutečnost, že žádný orgán do dnešního dne nevyslovil opak. Odpůrce je přesvědčen, že na prováděnou asanační těžbu není možné nahlížet jako na nelegální činnost jen z toho důvodu, že je toto tvrzeno skupinkou lidí. Naopak by bylo třeba zvážit, zda nezastavit provoz např. jaderné elektrárny, aby nebyly ohroženy životy či zdraví účastníků shromáždění. Je zřejmé, že již jen připuštění takové úvahy je zcela absurdní a úsměvné. Ad absurdum bychom se v takovém případě dostali do situace, kdy by bylo např. na činnost parlamentu či jaderné elektrárny pohlíženo jako na činnost nelegální, a to jen proto, že toto tvrdí určitá skupina osob. Pak v případě konání shromáždění v jaderné elektrárně či parlamentu by zde dle této logiky nebyl naplněn důvod pro rozpuštění shromáždění dle ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona o právu shromažďovacím. S ohledem na shora uvedené je odpůrce přesvědčen, že na prováděnou asanační těžbu je nutné nahlížet jako na „rušivou činnost legální“, a proto by zde byl nepochybně naplněn zákonný důvod pro rozpuštění shromáždění. Odpůrce v neposlední řadě poukazuje na skutečnost, že navrhovatel se po celou dobu sporu domáhal vydání rozhodnutí, že shromáždění konané v Národním parku Šumava nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem. Soud však ve výroku I. předmětného rozsudku rozhodl, že shromáždění konané v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem. Rozloha Národního parku Šumava je zhruba 680 km2, rozloha lokality Ptačí potok je pouze zhruba 4 km2. Pokud tedy soud ve výroku svého rozhodnutí bez toho, aby tuto skutečnost navrhovatel navrhoval, takto výrazně zúžil lokalitu, o které rozhodoval, pak měl ve zbývající části návrh navrhovatele zamítnout. V daném případě však soud toto neučinil, pouze sám výrazně zúžil navrhovatelův petit, aniž by o zbývající části jakkoli rozhodl. I z uvedeného důvodu považuje odpůrce výrok soudu za nesrozumitelný a zmatečný. Odpůrce uzavřel, že je přesvědčen, že na blokádu aktivistů probíhající od 25.7. do 12.8.2011 není možné nahlížet jako na shromáždění, a to ani jako na jednotlivá samostatná shromáždění probíhající v těchto jednotlivých dnech. Odpůrce se domnívá, že neučinil žádný úkon, který by směřoval k rozpuštění shromáždění, ale konal pouze svoji zákonnou povinnost. Tedy zakročoval vůči jednotlivým osobám, které se dopouštěly protiprávního jednání, čímž bezprostředně ohrožovaly nejen svůj život a zdraví, ale i život a zdraví ostatních osob, které se na daném místě též nacházely.

Navrhovatel uvedl, že odpůrce v kasační stížnosti odmítá, že by blokáda kácení byla shromážděním podle zákona o právu shromažďovacím. Zákon o právu shromažďovacím nevyžaduje, aby shromáždění tvořilo shluk osob v bezprostřední blízkosti. Sice ze slova „shromáždění“ nepochybně vyplývá jistá místní souvislost, ale ze zákona není vyloučeno, aby se několik desítek osob nacházelo na ploše několika fotbalových hřišť (jak opakovaně zdůrazňuje odpůrce), pokud to považují za nutné pro splnění účelu shromáždění. Pochybnosti o místní jednotě by vznikly, pokud by jednotliví účastníci protestovali v různých městech, ale jistě ne v tomto případě. Vždyť i zákon o právu shromažďovacím počítá s tím, že shromáždění se může konat tak, aby přesahovalo hranice krajů (§ 2a). Zde se však jednalo o shromáždění pouze v lokalitě Ptačího potoka a místní jednota je tudíž splněna. To, že se účastníci přesouvali uvnitř tohoto prostoru, na ni nemá vliv - některá shromáždění ve formě pochodu se také přemisťují a na mnohem větší vzdálenosti a stále jde o jedno a totéž protestní shromáždění v jenom a témže místě. Ani zákon nevyžaduje, aby tento pohyb byl koordinovaný a aby byli účastníci v řadách za sebou. Zákon také nezakazuje, aby se personální obsažení shromáždění průběžně obměňovalo nebo aby bylo přerušováno. Je nutné vycházet z toho, že co není zakázáno, je v případě výkonu práv občanů povoleno. Nicméně shromáždění bylo kontinuální, i když pochopitelně netrvalo 24 hodin denně. Vyhodnocovat nezbytné noční přestávky jako přerušení shromáždění a započetí nového by byl přílišný formalismus a odtržení od reality, k čemuž zjevně inklinuje odpůrce. V případě předmětného shromáždění není pochyb o tom, že názorová jednota účastníků shromáždění byla splněna. Navrhovatel už v minulosti argumentoval tím, že pokud snad účastníci deklarovali, že se žádného shromáždění neúčastní, tak toto mohli činit v obavě před případnými sankcemi. Nebo také motivem těchto prohlášení mohlo být to, aby je policie nepovažovala za organizované shromáždění ze strany Hnutí Duha, kterému bylo předběžným opatřením soudu v Klatovech zakázáno organizovat blokádu (odpůrce podotýká, že neoprávněně, neboť v této věci ze strany správy Národního parku bylo zneužito předběžné opatření, aniž by následovala řádná civilní žaloba, která dosud nebyla podána). Nicméně prohlášení účastníků není vůbec podstatné, neboť to, zda se jednalo o shromáždění, závisí na splnění zákonných znaků, nikoliv na vůli nebo tvrzení účastníků. Na námitku, že účastníci neměli vůli se účastnit shromáždění, neboť žádné shromáždění neoznámili, se musí odpovědět, že už je dávno judikováno, že existují i neoznámená shromáždění, která jsou též shromážděními podle zmíněného zákona, která požívají stejné ochrany a která je možné rozpustit jen v případě splnění zákonných podmínek. Pokud Policie ČR není schopna rozlišovat mezi houbaři, myslivci a protestujícími proti nezákonnému kácení (kteří podali trestní oznámení, každý den se shromažďovali v místě kácení, vydávali každý den tiskové zprávy, používali transparenty apod.) a vyhodnotit, kteří z nich využívají svých základních politických práv, pak je zřejmě chyba v policii samotné, která by zřejmě měla obměnit své personální obsazení. Nicméně patrně k překvapení Policie ČR je nutné poukázat na to, co si pod pojmem shromáždění představuje Evropský soud pro lidská práva: „Pokud jde o pojem „shromáždění“, ESLP zastává stanovisko, že svoboda shromažďovací dopadá jak na soukromé schůzky a setkání na veřejných komunikacích, tak i na statická shromáždění a veřejné průvody. V rozsudku ve věci Djavit An. v. Turecko šel ESLP ještě dále a konstatoval, že pod ochranu čl. 11 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spadají i výstavy, koncerty, veletrhy, semináře a recepce. Z další judikatury plyne, že pojem shromáždění zahrnuje i tzv. „sit-ins“ a déletrvající okupace budov. Forma shromáždění tedy nerozhoduje.“ (David Kosař. Aktuální judikatura ESLP ke svobodě shromažďování. Právní rozhledy. 20/2011, s. 728). Tudíž, i když se odpůrce snaží nesprávně argumentem ad absurdum poukazovat na houbaře, tak zřejmě i oni by spadali pod ochranu práva shromažďovacího dle zmíněné Úmluvy, pokud by proti nim policie bezdůvodně zasahovala. Navrhovatel dále uvedl, že odpůrce tvrdí, že nerozpouštěl žádné shromáždění, ale po předchozí výzvě zasahoval proti malé části z přítomných osob, které vstoupily do ohraničeného prostoru pro těžbu a ohrozily tak svoje zdraví a život. Nicméně toto tvrzení není pravdivé a může se doložit několik případů, kdy tomu bylo jinak. Nicméně, i kdyby tomu skutečně bylo tak, že Policie ČR zasahovala pouze proti osobám v prostoru vyznačeném pro těžbu, pak to stejně nic nemění na tom, že se jednalo o rozpuštění shromáždění. Je zřejmé, že účastníci shromáždění se chtěli shromažďovat právě v místě určeném pro těžbu, protože právě na nezákonnost kácení bez potřebných výjimek chtěli poukázat. Proto se soustředili zejména do této oblasti, přičemž někteří z nich zůstali mimo tuto oblast, aby mohli celou akci monitorovat a informovat média. Podle judikatury ESLP má pro výkon svobody shromažďování velký význam načasování shromáždění a místo shromáždění. Podle této judikatury je neumožnění shromáždění v místě a čase, které považují účastníci shromáždění za nejvhodnější, je zásahem do práva na svobodu shromažďování. Možnost realizace shromáždění na jiném místě a/nebo v jiném čase sama o sobě k ospravedlnění zákazu shromáždění v původně zamýšleném datu a/nebo místě nestačí. Svoboda shromažďování slouží totiž často právě skupinám, které nemají jinou možnost, jak zviditelnit sebe a své názory (např. nemají přístup do televize ani do jiných významnějších sdělovacích prostředků), a pokud by státní orgány mohly volně manipulovat s místem a datem jejich shromáždění, mohly by tyto skupiny de facto marginalizovat či dokonce umlčet (David Kosař. Aktuální judikatura ESLP ke svobodě shromažďování. Právní rozhledy. 20/2011, s. 729). Vzhledem k judikatuře ESLP je zřejmé, že právě zaměření zásahu policistů vůči těm účastníkům, kteří se nacházeli v oblasti těžby, je o to více nepřijatelné, neboť právě volba tohoto místa z jejich strany byla podstatná k tomu, aby bylo efektivně reagováno na nezákonné kácení. Ještě je třeba uvést na pravou míru tvrzení odpůrce, že účastníci, proti kterým byl zásah veden, byli po provedení všech nezbytných úkonů okamžitě propuštěni a tyto osoby se ve většině případů neprodleně vrátily na místo, aby v protestu pokračovaly, tudíž je zřejmé, že úmysl policie nebyl shromáždění rozpustit. Ve skutečnosti v několika případech policie účastníky shromáždění zadržovala v několika vozidlech (tzv. antonech) a odůvodněním, že musí šetřit pohonné hmoty, je převezla na služebnu až večer po skončení práce těžařů. Vzhledem k tomu, že na místě samém pak zůstali jen dva účastníci, kteří nebyli v prostoru těžby a situaci jen monitorovali, tak v těchto případech policie zcela jednoznačně shromáždění rozpustila s cílem zabránit, aby aktivisté v protestu pokračovali. Což nic nemění na tom, že k rozpuštění došlo i v případě, kdy policie takto nepostupovala a aktivně nebránila navrácení se účastníků zpět na místo blokády. Navrhovatel dále uvedl, že ani po několikastránkovém vysvětlení Krajského soudu v Plzni žalovaný stále nepochopil naprosto samozřejmý a logický princip, že v právním státě musí policie při neslučitelném konfliktu dvou skupin vyhodnotit, která jev právu, a teprve poté zasáhnout proti té skupině, která se dopouští protiprávního jednání. Navrhovatel poukazuje na to, že odpůrce v kasační stížnosti opět uvádí, že se údajně účastníci blokády dopouštěli protiprávního jednání, když se zdržovali v prostorách těžby označených páskou. Přitom ale tehdy a ani dosud nebylo žádným orgánem pravomocně shledáno, že by se skutečně dopouštěli protiprávního jednání. Stejným principem však policie argumentovala ve svém vyjádření, proč nezasáhla vůči těžařům - tedy, že nezasáhla proto, že žádný orgán nekonstatoval protiprávnost jednání těžařů a totéž opakuje na str. 8 kasační stížnosti - tedy, že určitá činnost se považuje za legální, dokud nějaký orgán nevysloví opak. Proto je zvláštní, že policie svévolně stejný princip nepoužívá i na jednání účastníků blokády, u kterých rovněž žádný orgán dosud nevyslovil, že by se protiprávního jednání dopouštěli. A i kdyby byla naplněna formální stránka přestupku, tak jistě nebyla naplněna jeho materiální stránka, protože ochrana takové přírodní památky, jako je národní park, před nezákonným kácením prokazatelně bez tří nutných zákonných výjimek, je jednak jistě ve veřejném zájmu (a tudíž neporušuje a neohrožuje zájem společnosti, což je nezbytná materiální stránka přestupku), ale též naplňuje znaky jednání, které není přestupkem (§ 2 odst. 2 zákona o přestupcích). Není tedy zřejmé, z čeho odpůrce čerpá, když tvrdí, že se účastníci shromáždění dopouštěli protiprávního jednání. Ani předběžné opatření Okresní soudu v Klatovech nedeklarovalo protiprávnost blokády a zákonnost těžby. Kromě toho navrhovatel podal policii podnět k zahájení šetření nelegální těžby ze dne 15.7.2011 a Policie ČR ho odložila až později, a to dne 29.7.2011 pod č. j. KRPP-10783/TČ-2011- 030481. Přitom správa národního parku policii požádala o zásah vůči účastníkům blokády asi 18. nebo 19.7.2011. Tudíž je zřejmé, že policie zasahovala i v době (od 25.7.), kdy neměla jistotu, jak bude s oznámením naloženo. Navrhovatel dále uvedl, že soud výrok formuloval zcela správně a ani jinak učinit nemohl, neboť je nemožné shromáždění přesně na metry a na minuty ohraničit. Stejně tak u shromáždění není možné přesně stanovit, proti kolika účastníkům musí policie zasáhnout, aby bylo považováno za fakticky rozpuštěné. Určitě není možné vyžadovat, aby policie zasáhla proti 100 % účastníků, ale z teleologického hlediska postačí, aby zasáhla proti takové části účastníků, aby to podstatně narušilo shromáždění a její účel, což se v tomto případě nepochybně ze strany policie stalo. Kdyby soud formuloval výrok jinak, pak by odpůrce jistě hledal jiné záminky údajných formálních chyb.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11.6.2013, č.j. 8 As 101/2011-186 (dále jen „zrušující rozsudek“), rozhodl, že „Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5.10.2011, čj. 57 A 66/2011 - 102, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení“.

Navrhovatel ve svém dalším vyjádření uvedl, že chronologicky popisuje průběh blokády následujícím způsobem: 16. února 2011 - Jan Stráský se stává ředitelem Národního parku Šumava. Bez výběrového řízení jej jmenuje ministr Ch. 21. února 2011 - Vědecká sekce Rady NP Šumava vyzvala ředitele parku v otevřeném dopise ke spolupráci. Žádá po něm respekt k účelu, pro který byl park zřízený, dodržování platné legislativy a uplatnění vědeckých poznatků při správě parku. 7. března 2011 - Rychlé rozhodnutí vedení národního parku kácet i bez předchozího odborného přírodovědeckého posouzení a příslušných povolení bylo v rozporu nejen s názorem odborné veřejnosti, ale především se zákonem. Na svůj post proto rezignovalo 14 ze 16 členů vědecké sekce Rady NP Šumava. Stráský v reakci na to snížil počet členů Rady z 53 na 45 a zrušil samostatnou vědeckou sekci Rady. 4. dubna 2011 - Vznikla platforma ŠumavaPro. Vznikla jako reakce na postup vedení národního parku. Podle webu http://www.sumavapro.cz představuje široké spektrum občanů, kteří nesouhlasí s přístupem současného vedení NP Šumava, jak jej reprezentují J.S. a J.M. k ochraně přírodních hodnot Šumavy a s jejich volbou tvrdých postupů v přísně chráněných územích I. zóny a navazujících dosud bezzásahových území tak, jak byly nastaveny v minulých letech a byly mezinárodně ceněny. 13. dubna - Ředitel S. dostává pokyn z MŽP (tzv. Usnesení), podepsaný jeho bezprostředním nadřízeným, ředitelem odboru pro řízení Národních parků. Tam je mu sděleno, že pro kácení v bezzásahových zónách musí mít příslušné výjimky. S. tvrdí, že pro zásahy nepotřebuje výjimku. „Musíme se zamyslet nad krizovým plánem, který po určitou dobu a na určitých místech nebude vůbec brát vážně zákon o ochraně přírody a bude vycházet z lesního zákona a z obrany proti kůrovci, která je obsažena v lesním zákoně.“ 18. dubna 2011 - Hlídky Hnutí Duha zjistily v dosud bezzásahových územích čerstvě označené stromy určené k pokácení. Šlo zejména o lokalitu Černohorského močálu a oblast kolem Ptačího potoka mezi Černohorskou nádrží a Modravským potokem. 19. dubna 2011 - Bývalí členové vědecké sekce Rady Národního parku Šumava a další odborníci založili Stínovou vědeckou radu Národního parku Šumava. Její předseda J.H. uvedl, že vznikla proto, aby i nadále zazníval vědecký názor způsob hospodaření národního parku 5. května 2011 - Hnutí DUHA podalo podnět k vyšetřování České inspekci životního prostředí v souvislosti se zjištěním, že Správa národního parku začala v boji s kůrovcem používat chemické biocidní prostředky, ačkoliv k tomuto kroku neměla zákonem požadovanou výjimku. Použití těchto prostředků ředitel S. potvrdil. Svůj krok argumentoval hrozící časovou tísní. 1. června 2011 - Česká inspekce životního prostředí uvedla, že Správa národního parku neměla potřebnou výjimku pro použití biocidů na svém území, když od konce dubna instalovala otrávené lapáky a trojnožky na kůrovce. 13. července 2011 - Odpůrci kácení v nejcennějších lokalitách parku zjistili, že Správa Národního parku kácí v bezzásahové oblasti Na Ztraceném. 15. července 2011 - Hnutí DUHA ústy J.B. vyhlásilo blokádu. Tiskový mluvčí blokády M.V. přivolává policii ČR pro podezření z nelegálnosti těžby v lokalitě Na Ztraceném, kterou od jejího počátku blokují odpůrci kácení. Dle očitých svědků byly káceny i zcela zdravé stromy. Na blokádu míří další aktivisté. Občané se účastní blokády zcela ze své svobodné vůle, často v době dovolené, prostě proto, že jim není osud národního parku na Šumavě lhostejný a mají potřebu se postavit za jeho ochranu. Byl proto podaný i podnět k České inspekci životního prostředí. Správa parku vyhlásila, že blokádu považuje za akt odporující zákonu a avizovala, že v případě pohybu osob ohrožujících svou vlastní bezpečnost zavolá policii. 22. července 2011 - Okresní soud v Klatovech na podnět Správy NP Šumava vydal usnesení o vydání předběžného opatření proti Hnutí Duha. Uložil mu, aby se zdrželo organizování pohybu, pobytu a jiné činnosti, které by zabraňovaly těžbě. 25. července 2011 - Správa NP Šumava požádala Policii ČR o pomoc s vyklizením míst, kde probíhá těžba. Aktivisté se přivazují ke stromů pomocí řetězu a ocelových rour. Duha dostala předběžné opatření soudu o tom, že nesmí organizovat blokáda a vyklízí prostor. Od té chvíle je organizace blokády na jednotlivcích. Přesto blokáda pokračuje, blokádu řídí J.P. a M.V. 26. července 2011 - Stínová vědecká rada národního parku vyzývá ředitele S. k ukončení zásahů v oblasti Ptačího potoka a k zahájení diskuze s odborníky o způsobech ochrany lesů proti kůrovci tam, kde je to nutné. Uplatňují se stromolezci - stromy se propojily lanovými cestami a byly obsazeny, aby nebylo možné žádné z nich v této lokalitě porazit. Jak se při průzkumu terénu ukázalo, mnohé stromy označené k likvidaci byly zdravé, naopak některé neoznačené byly napadené kůrovcem. 29. července 2011 - Starosta Modravý A.S. zorganizuje takzvaný Borůvkový pochod. Místní obyvatelé napekli borůvkové koláče pro dřevorubce a vydali se s nimi na místo těžby. Chtěli jim tím vyjádřit svou podporu a vyjádřit nesouhlas s blokádou. Jestliže vyjadřovali nesouhlas s blokádou, museli vědět, že blokáda je. Jestli starosta Modravý věděl, že shromáždění občanů formou blokády probíhá, musel taky vědět, že on je jediný, který může o rozpuštění tohoto shromáždění rozhodnout, protože se konalo na katastru obce Modrava. 2. srpna 2011 - Ministr Ch. uvedl, že definitivní ukončení sporů může přinést až nový zákon o národním parku. Zároveň vyzval ředitele Stráského, aby svolal jednání zúčastněných stran a pokusil se nalézt kompromisní řešení. 5. srpna 2011 - Před Ministerstvem životního prostředí se konala demonstrace odpůrců kácení na Ptačím potoce s názvem „Zastavte kácení na Šumavě!“, kterou pořádali občané s podporou Hnutí Duha. 7. srpna 2011 - Český helsinský výbor kritizoval způsob zásahu Policie ČR. Zejména upozornil na excesivní chování některých policistů. Svá tvrzení podložil svědectvími účastníků blokády a příslušné orgány požádal o nápravu. 10. srpna 2011 - Zástupci Policie ČR na tiskové konferenci odmítli, že by byl postup zásahu proti účastníkům blokády brutální. Zároveň uvedli, že do tohoto dne bylo zadrženo a předvedeno 180 osob. Stejný den prezentovali na tiskové konferenci někteří účastníci blokády důkazy, že zákrok policie brutální často opravdu byl. 12. srpna 2011 - Tímto dnem byla ukončena těžba v lokalitě Na Ztraceném. Blokáda byla přerušena. Ještě několik týdnů pokračovaly monitorovací hlídky odpůrců těžby. 6. října 2011 - V Praze proběhla vernisáž výstavy „Brouk v hlavě - podívejme se na Šumavu odjinud“. Jádro výstavy tvořily fotografie účastníků blokády. Tímto dnem byla blokáda ukončena. 1. března 2012 - Zástupkyně veřejného ochránce práv RNDr. J.S. sdělila, že úřad ombudsmana neschvaluje postup Správy národního parku, Ministerstva životního prostředí ani České inspekce životního prostředí. Všem organizacím byla zadána opatření k nápravě. Navrhovatel dále k otázce, zda šlo o alespoň částečně homogenní uskupení osob uvedl, že šlo o homogenní uskupení osob. Všichni, kteří přišli na blokádu, byli přijati a vyškoleni M.V. (výjimečně J.P. a do data právní moci předběžného opatření proti Hnutí Duha i J.B.). Účastnici byli poučeni, co je smyslem protestního shromáždění - blokády a že v žádném případě se nesmí dopouštět fyzického a slovního násilí. Bylo jim také vysvětleno, že se modernizovaně budou přemisťovat do prostoru za páskou, po výzvě k opuštění prostoru mají sdělit, že prostor neopustí, protože brání nelegální těžbě. Mají také vyzvat dřevorubce, aby nekáceli vzhledem k přítomnosti osob v těžebním prostoru. Účastníci se o akcích dozvídali z webových stránek Hnutí Duha, později i jiných organizací, z webových stránek soukromých osob (například z webových stránek tiskového mluvčího blokády M.V.). Osoby, které se ke stromům uvazovaly, případně byly na lanech v korunách stromů, měly speciální průpravu (avšak byly součástí blokády). Navrhovatel dále k zásahu policie proti aktivistům uvedl, že policie zakročila proti účastníkům blokády a začala je odvážet na základě podezření ze spáchání přestupku proti lesnímu zákonu na služebny do Kašperských Hor a do Sušice. Tím policie de facto rozpouštěla, resp. se pokusila nezákonným způsobem rozpustit toto shromáždění. Navrhovatel k otázce, zda se všichni dostavili na místo společně a zda zatímco někteří vstoupili do zakázaného prostoru, jiní setrvali mimo něj, uvedl, že jak již uvedeno, blokáda byla pečlivě organizovávána, napřed Hnutím Duha, později aktivisty (J.P., M.V., a další). Všichni, nebo alespoň převážná část účastníků blokády, nocovala společně (Antigl, Filipova Huť, Čeňkova Pila), odkud se pěšky nebo vozidly přemisťovali do místa blokády. Ne všichni se dostavili na místo společně, a zatímco někteří vstoupili do zakázaného prostoru, jiní setrvali mimo něj. Někteří přicházeli v průběhu dne, byli vyškoleni a zapojovali se do blokády, jiní odjížděli. Tato taktika byla součástí organizace blokády. Například tiskoví mluvčí se nikdy nezúčastnili vstupu do takzvaně „zakázaného prostoru“ (prostor byl vymezen nelegálně, jeho vytyčení nemělo oporu v zákoně). Od 15. do 28. 7. všichni účastnici blokády byli v osobním i telefonním kontaktu s tiskovým mluvčím a koordinátorem blokády. Celkově lze říci, že jednotliví účastníci blokády o sobě věděli mnohem více, než účastníci běžné demonstrace ve městě. K otázce, na jakém prostoru a v jakém počtu aktivisté vystupovali, zda byli ve vzájemné interakci a jak interakce probíhala - zda osoby působily společně v bezprostředním kontaktu (ve skupině) nebo zda se pohybovaly na sobě relativně nezávisle, bez vizuálního kontaktu a chovaly se v danou chvíli nezávisle na ostatních účastnících protestu, navrhovatel uvedl, že všechny aktivity probíhaly v k.ú. Modrava, většinou v prostoru Ptačího potoka (alternativní název používaný Správou Národního parku Šumava - Na zatraceném) nebo v jeho bezprostředním okolí. Koordinátor a tiskový mluvčí měli na všechny účastníky mobilní spojení s výjimkou těch, kteří mobil neměli - což byli asi 4 osoby za celou dobu. Účastníci byli v neustále interakci, někdy ovšem ne vizuální. Ovšem v případě protestních pochodů ve městě také první řady logicky nejsou ve vizuálním kontaktu se zadními řadami. Žádní účastnici se nechovali nezávisle na ostatních účastnících protestu. K otázce, zda šlo o akci sice koordinovanou, ale prováděnou jednotlivci s předem stanovenými úkoly, navrhovatel uvedl, že v žádném případě nešlo o aktivity prováděné jednotlivci. Pokud tam byli jednotlivci o své vlastní vůli, tak to byli novináři nebo tzv. „čumilové“, ti však nevstupovali za pásku. K otázce, zda někteří aktivisté zůstávali na místě i po dobu, kdy těžba neprobíhala a pokud ano, tak v jakém počtu, kde konkrétně zůstávali a zda se jednalo alespoň o částečné homogenní uskupení osob, navrhovatel uvedl, že

ano, i v době, kdy těžba neprobíhala, zůstávaly na místě blokády tzv. hlídky, které byly centrálně organizované a které měly monitorovat, zda a kde se připravuje další kácení. Každý večer měli aktivisté pod vedením J.B., od 22. července pod vedením J.P., poradu, na které domlouvali další postup. K otázce, kolik účastníků se v jednotlivých dnech, časech a místech účastnilo, navrhovatel uvedl, že nemá přesné informace, ovšem byly to desítky účastníků. Přesné informace o počtu odvážených aktivistů má policie.

Odpůrce ve svém dalším vyjádření uvedl, že je přesvědčen, i s ohledem na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11.6.2013, sp. zn. 8 As 101/2011, že v projednávané věci je prioritní otázkou prokázání skutečnosti kolik osob, kdy a v jakých místech, a to jak v návaznosti na probíhající těžbu, tak ve vztahu k jednotlivým zásahům Policie ČR vůči konkrétním osobám, se pohybovalo v inkriminovaném období od 25.7.2011 do 12.8.2011 v lokalitě Ptačího potoka, tedy jakým konkrétním způsobem předmětná blokáda probíhala. Navrhovatel ve svém dalším vyjádření však žádné takové konkrétní informace nepředložil. Navrhovatel zde popisuje řadu událostí, které mnohdy nemají příčinnou souvislost s projednávanou věcí, avšak nikoli konkrétní průběh předmětné blokády. V předmětném případě od 25.7.2011 do 12.8.2011 probíhala tzv. blokáda aktivistů v lokalitě Ptačího potoka následujícím způsobem. Lokalita Ptačího potoka, tj. část Národního parku Šumava, má rozlohu přibližně 3,8 km2. V uvedené lokalitě probíhaly jednotlivé dílčí blokády, a to vždy na jiném místě. Těchto dílčích blokád se vždy účastnilo zhruba 30 osob (vyjma dne 3.8.2011, kdy v uvedené lokalitě protestovalo cca 70 osob). Blokáda tedy probíhala tak, že např. dne 25.7. v jihozápadní části lokality protestovalo 30 osob, a to ve dvou oblastech vzdálených od sebe zhruba 1 km. Tyto osoby zde protestovaly od ranních hodin do odpoledne, tedy do doby než byla těžba zastavena. Následující den např. v severní a jižní části lokality, tedy i ve vzdálenosti několika kilometrů od místa včerejší blokády, protestovalo opět od ranních hodin do odpoledne cca 10 osob v každé oblasti, kde probíhala těžba. Tento den přitom probíhala těžba ve třech oblastech, které jsou od sebe vzdáleny i několik kilometrů. Situace na místě tedy vypadala tak, že jednotlivé dny probíhající blokády se na jiném místě, či místech v lokalitě Ptačího potoka (vždy se jednalo o prostor velký zhruba jako několik fotbalových hřišť), na kterém se pohybovala zhruba desítka osob. Tyto jednotlivé osoby byly od sebe vzdáleny desítky, či stovky metrů. Některé osoby postávaly a posedávaly po lese, jiné byly připoutány ke stromům, či v nich zavěšeny. V žádném případě se tedy nemohlo jednat o shluk osob. Ostatně i účastníci této blokády sami opakovaně veřejně deklarovali, že se žádného shromáždění neúčastní, že jsou vdané lokalitě sami jako jednotlivci. Konkrétně probíhala předmětná blokáda dle zmonitorování akce odpůrcem (což dokládá přehlednými mapami) takto: dne 25.7.2011 se cca 30 osob pohybovalo v lokalitě č. 1 a 2, dne 26.7.2011 se zhruba stejný počet osob pohyboval v lokalitách č. 1, 3 a 4, dne 27.7.2011 se zhruba stejný počet osob pohyboval v lokalitě č. 1, 3 a 4, dne 28.7.2011 se zhruba stejný počet osob pohyboval v lokalitách č. 1, 2, 3 a 4, dne 29.7.2011 se zhruba stejný počet osob pohyboval v lokalitách č. 3 a 5, dne 30.7.2011 blokáda neprobíhala, dne 31.7.2011 blokáda neprobíhala, dne 1.8.2011 se opět cca 30 osob pohybovalo v lokalitě č. 3, 4 a 5, dne 2.8.2011 se zhruba stejný počet osob pohyboval v lokalitách č. 3 a 4, dne 3.8.2011 se zhruba cca 70 osob pohybovalo v lokalitách č. 3,4, 5 a 6, dne 4.8.2011 se opět cca 30 osob pohybovalo v lokalitě č. 3, dne 5.8.2011 se zhruba stejný počet osob pohyboval v lokalitě č. 4, dne 6.8.2013 se zhruba stejný počet pohyboval v lokalitě č. 3 a 4, dne 7.8.2013 blokáda neprobíhala, dne 8.8.2011 se opět cca 30 osob pohybovalo v lokalitách č. 3 a 4, dne 9.8.2011 se zhruba stejný počet osob pohyboval v lokalitách č. 4 a 6, dne 10.8.2011 se zhruba stejný počet osob pohyboval v lokalitách č. 3 a 10 dne 11.8.2011 se zhruba stejný počet osob pohyboval v lokalitách č. 3 a 4 a 10, ,dne 12.8.2011 se zhruba stejný počet osob pohyboval v lokalitách č. 3 a 10 ode dne 13.8.2011 již blokáda neprobíhala - ukončili ji sami aktivisté. Za celou dobu blokády tedy v lokalitě Ptačího potoka aktivně protestovalo zhruba 600 až 700 osob (nemluvě o dalších osobách, které se v uvedené lokalitě zdržovaly a vyjadřovaly svůj nesouhlas s probíhající těžbou). Policie však za celou dobu blokády zasáhla pouze proti 212 osobám (přičemž vůči některým opakovaně). Pokud je možné považovat za shromáždění teprve současnou přítomnost více osob na konkrétním místě a v konkrétním čase, resp. pokojný shluk více osob k využívání svobody projevu a dalších ústavních práv a svobod, tedy shluk osob, který má jasnou místní, časovou a názorovou jednotu, přičemž je nutné, aby tyto podmínky byly splněny současně, je pak dle názoru odpůrce zřejmé, že se v uvedeném období v dané lokalitě shromáždění nekonalo, natož že probíhalo jedno kontinuální shromáždění od 25.7. do 12.8.2011. Jak již bylo uvedeno, blokáda probíhala vždy ve zcela jiné oblasti, či oblastech a nikoli za účasti totožných osob. Tyto oblasti byly od sebe vzdáleny i v řádu kilometrů. Nehledě na skutečnost, že samotná dílčí blokáda probíhala od ranních hodin až do doby ukončení těžby, tj. nejpozději do odpoledne téhož dne. Poté, co byla těžba ukončena, se účastníci blokády rozešli a následující den, pokud probíhala těžba, se opět uskutečnila dílčí blokáda, a to opět v jiné lokalitě, či lokalitách. Z uvedeného je zřejmé, že se v žádném případě nemohlo jednat o jedno kontinuální shromáždění z hlediska místního ani časového. Pokud bychom na uvedené shromáždění pohlíželi jako na jedno kontinuální shromáždění probíhající od 25.7. do 12.8. 2011, pak by zcela jistě toto shromáždění muselo probíhat kontinuálně, tj. bez přerušení. To se však v daném případě nedělo, tedy nebyla naplněna podmínka místní a časové jednoty. S ohledem na uvedené je odpůrce přesvědčen, že na blokádu aktivistů v lokalitě Ptačího potoka, probíhající od 25.7. do 12.8.2011 nelze v žádném případě nahlížet jako na jedno kontinuální shromáždění. Není ani logicky možné, aby odpůrce opakovaně rozpustil shromáždění, které přitom nadále a kontinuálně, jak uvádí navrhovatel, pokračuje. S ohledem na roztříštěnost uvedené blokády, jak je popsána (jednotlivé dny za účasti nikoli totožných osob v odlišných oblastech), by bylo možno eventuálně na tuto situaci pohlížet jako na jednotlivá dílčí shromáždění. Ovšem i v tomto případě by musely být splněny podmínky, které samotné shromáždění determinují, tj. muselo by se v každém konkrétním případě jednat o shluk osob, který má jasnou místní, časovou a názorovou jednotu. Odpůrce je přesvědčen, že ani tyto podmínky nebyly v daném případě splněny. Jak již bylo uvedeno, jednotlivé dílčí blokády probíhaly tak, že v lese na prostoru o velikosti několika fotbalových hřišť bylo v terénu rozeseto zhruba 10 až 30 aktivistů. Tyto jednotlivé osoby byly od sebe vzdáleny desítky, či stovky metrů. Některé osoby postávaly a posedávaly po lese, jiné byly připoutány ke stromům, či v nich zavěšeny. V žádném případě se tedy nemohlo jednat o shluk osob, což je základním předpokladem pro vznik shromáždění. Odpůrce je přesvědčen, že předmětná blokáda probíhala jako koordinovaná akce jednotlivců, kteří měli předem jasně stanované úkoly, na kterou nelze nahlížet jako na shromáždění. Tato forma akce vyplynula ze situace vzniklé po vydání předběžného opatření Okresního soudu v Klatovech, kdy hnutí DUHA formálně reagovalo na zákaz organizování pohybu, pobytu a jiné činnosti osob, které by zabraňovaly těžbě v dané lokalitě, nicméně v blokádě bylo i nadále pokračováno v podstatě shodným způsobem, ovšem organizátory a účastníky se staly jednotlivé fyzické osoby, které jsou s hnutím DUHA jednoznačně propojeny a spojeny. Tím, dle názoru žalované, v podstatě došlo k obcházení výše zmíněného předběžného opatření Okresního soudu v Klatovech. Odpůrce uvedl, že opětovně uvádí, že zásah policistů směřoval pouze proti konkrétním osobám, které se dopouštěly protiprávního jednání v předmětné lokalitě, tj. pouze proti osobám, které vstupovaly v lese na jednotlivá stanoviště, kde se prováděla asanační těžba, manipulace nebo doprava dřeva i přesto, že tyto prostory byly řádně označeny páskou a cedulemi s nápisy „Zákaz vstupu“. V těchto prostorech se účastníci blokády zdržovali neoprávněně, a to i přes výzvy zaměstnanců NP Šumava a příslušníků Policie ČR, aby vyznačený prostor opustili. Tímto jednáním se účastníci blokády dopouštěli přestupku podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. i) lesního zákona a přestupku dle ustanovení § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. K zákrokům proti jednotlivcům dopouštějícím se přestupků docházelo teprve po marné výzvě pracovníků NP Šumava, následné neúspěšné intervenci policejního antikonfliktního týmu a po další marné výzvě příslušníků Policie ČR. Tyto výzvy byly směřovány k dobrovolnému opuštění určeného prostoru, kde probíhala asanační těžba. Uvedený zákrok vždy směřoval pouze vůči osobám, které se nacházely ve vyznačeném prostoru, kde probíhala těžba, či manipulace se dřevem. Za tímto vyznačeným prostorem policie nijak nezasahovala, a to nejen vůči účastníkům blokády, ale i vůči ostatním osobám, které se v dané lokalitě nacházely, např. i místní obyvatelé, kteří naopak vyjadřovali svůj souhlas s probíhající těžbou a nesouhlas s činností aktivistů. Je tedy nesporné, že příslušníci Policie ČR nikterak nezasahovali vůči osobám, které nevnikaly do vyznačeného prostoru, kde probíhala těžba, či manipulace se dřevem. Těmto osobám nebylo ze strany žalovaného nikterak bráněno v pokojném vyjádření jejich názoru, respektive v jejich setrvání v lokalitě Ptačího potoka. Odpůrce dále uvedl, že je přesvědčen, že z jeho strany neproběhl žádný úkon, ani zákrok, který by směřoval k rozpuštění shromáždění. Je naprosto nepřípustné takové zobecnění, k jakému dospěl ve svém rozhodnutí soud, kdy je každý zákrok směřující vůči jakémukoliv účastníku shromáždění vykládán jako „dílčí zásah směřující k vykazování a vyvádění z místa protestu“ a v důsledku toho směřující k rozpuštění shromáždění. Účast na konaném shromáždění nezaručuje jeho účastníkovi absolutní beztrestnost a neumožňuje mu dopouštět se protiprávního jednání s odvoláním na právo shromažďovací. Ostatně samotný zákon o právu shromažďovacím se zákrokem vedoucím proti jednotlivým účastníkům počítá a takový zákrok rozhodně neposuzuje jako zákrok směřující k rozpuštění shromáždění. Jako zákrok směřující k rozpuštění shromáždění totiž může být chápán pouze takový zákrok, který má takovou intenzitu a je veden proti takovému počtu účastníků shromáždění, že je reálně schopen shromáždění ukončit, případně i zákrok, který sice nenaplňuje tyto znaky, ale je veden s úmyslem shromáždění rozpustit. Odpůrce konstatoval, že opětovně poukazuje na ustanovení § 13 shromažďovacího zákona. Dle tohoto ustanovení může svolavatel nebo účastník shromáždění proti rozpuštění shromáždění podat do 15 dnů námitky u soudu. Soud pak rozhodne, zda shromáždění bylo nebo nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem. Pro řízení se jinak přiměřeně použijí ustanovení soudního řádu správního. V shromažďovacím zákoně stanovená lhůta 15 dnů představuje výjimku z jinak obecně stanovené 2 měsíční lhůty k podání žalob dle soudního řádu správního. Pokud svolavatel či účastník rozpuštěného shromáždění tuto lhůtu zmešká, správní soud se jeho návrhem na zahájení řízení (námitkami) nemůže pro opožděnost zabývat, pročež by je měl s poukazem na ustanovení § 46 odst. 1 písm. b) s.ř.s. obligatorně odmítnout. Zmeškání této lhůty totiž nemůže být správním soudem z žádného důvodu prominuto, jak je výslovně uvedeno v kogentním ustanovení § 72 odst. 4 s.ř.s.. V projednávaném případě se nemohlo jednat o jedno kontinuální shromáždění konané od 25.7. do 12.8.2011. Pokud bychom teoreticky přistoupili na alternativu, že v této době v lokalitě Ptačího potoka probíhalo několik dílčích shromáždění, pak v případě podání námitek dne 12.8.2011, je možné projednat pouze shromáždění konaná ode dne 29.7.2011, ve zbývající části je pak nutné námitky pro opožděnost odmítnout. Navrhovatel své podání nazval jako „správní žaloba proti nezákonnému zásahu policie“, přestože se v petitu svého podání domáhá rozhodnutí o nezákonném rozpuštění shromáždění. Pokud bychom na podání navrhovatele pohlíželi dle ustanovení § 82-87 s.ř.s., tedy jako na návrh ve věcech řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, pak by navrhovatel svoji žalobu podal včas, tj. v zákonné 2 měsíční lhůtě. Avšak s ohledem na ustanovení § 85 s.ř.s. by tato žaloba byla nepřípustná, jelikož se navrhovatel domáhá pouze určení, že zásah byl nezákonný. Odpůrce uzavřel, že blokádu aktivistů probíhající od 25.7. do 12.8.2011 není možné nahlížet jako na shromáždění, a to ani jako na jednotlivá samostatná shromáždění probíhající v těchto jednotlivých dnech. Odpůrce neučinil žádný úkon, který by směřoval k rozpuštění shromáždění, ale konala pouze svoji zákonnou povinnost. Tedy zakročoval vůči jednotlivým osobám, které se dopouštěly protiprávního jednání, čímž bezprostředně ohrožovaly nejen svůj život a zdraví, ale i život a zdraví ostatních osob, které se na daném místě též nacházely.

Účastníci při jednání setrvali na svých dosavadních tvrzeních.

Účastníci i při tomto jednání setrvali na svých dosavadních tvrzeních.

Navrhovatel dále uvedl, že Evropský soud pro lidská práva ve věci svobody shromažďovací vytvořil značnou judikaturu. Ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhovatel poukázal na článek D.K., který tuto judikaturu shrnul. Jednak z ní vyplývá, že formy shromáždění mohou být opravdu nejrůznější, a to včetně blokád, nebo obsazování budov, atd. Dále z ní vyplývá, že pro právo shromažďovací má velký význam načasování a místo shromáždění. V případě blokády na Šumavě bylo nezbytné zvolit takovou formu shromáždění, aby bylo dosaženo účelu shromáždění. Z dokazování vyplývá, že účelem shromáždění bylo především zamezení nezákonné těžbě a poškozování životního prostředí. Na situaci při blokádě na Šumavě plně dopadá zákon o právu shromažďovacím a ten je nutné vykládat nikoliv formalisticky, ale v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Nicméně i kdyby nešlo o shromáždění tak namítáme, že šlo o nezákonný zásah dle soudního řádu správního. Dále k otázce organizovanosti shromáždění, i přes obsáhlé dokazování k této otázce je navrhovatel přesvědčen, že je zcela irelevantní, zda šlo o shromáždění organizované či spontánní, protože zákon dopadá stejnou měrou na oba typy shromáždění. Nicméně je zjevné, že blokáda byla organizována, a to z večerních porad, společné strategie, plánování, rozdělování rolí, ale také z operativních přesunů na místě samém, kdy se rozptýlené skupinky přesouvaly podle situace i na jiná místa a komunikovaly spolu. Naprosto zásadní je, že kácení bylo shledáno jako nezákonné. Pokud újma na životním prostředí byla shledána jako malá, je otázkou, zda právě k tomu nepřispěli blokádníci tím, že se proti těžbě postavili. Malá újma může také znamenat to, že park nebyl zničen zcela. Z postupu policie je zřejmé, že jednala na politické zadání a nikoliv v souladu se zákony. Policie používá paragrafy zcela účelově, argumentuje lesnickým zákonem na jedné straně, ale zcela opomíjí zákon o ochraně přírody a krajiny, který je v národním parku primárně použitelný. Na jednu stranu policie argumentuje, že se účastníci dopouštěli protiprávního jednání, přestože v době blokády nebylo o žádném takovém deliktu rozhodnuto. Na druhou stranu policie odmítala vzít do úvahy nezákonnost jednání Správy národního parku právě s ohledem na to, že o nezákonnosti nebylo rozhodnuto. To prokazuje jednostrannost přístupu policie. Údajná ochrana života a zdraví lidí v těžebním prostoru byla záminkou k umožnění nezákonné těžby. Pokud policie chtěla jednat v dobré víře, nepochybně by prověřila všechny podněty o nezákonnosti kácení, kterými se však vůbec nezabývala. Měla možnost si zákonné podmínky kácení ověřit u České inspekce životního prostředí, nebo Ministerstva životního prostřední. Nic takového však neučinila. Pokud by soud legitimizoval takovéto jednání policie, umožnil by i do budoucna podobný přístup, kdy policie chránila nezákonné jednání a nevyvodila z toho žádnou svoji odpovědnost. A to i poté, co byla shledána oficiálně nezákonnost těžby. Policie by tak i do budoucna mohla tvrdit, že nevěděla. Je nepodstatné kolik osob na místě bylo, kdo byl mimo pásku a kdo za páskou, protože osoby co nevstoupily do ohraničeného území mohly být od toho odrazeny právě výhružkami policie a předchozími nepřiměřenými zásahy proti účastníkům. V tomto by navrhovatel odkázal na zásadní svědectví svědka novináře, o jehož nezávislosti nejsou pochyby. Navrhovatel shrnul, že se jednalo o shromáždění lidí, které naplnilo podmínky zákona o právu shromažďovacím, které se snažilo zabránit nelegální těžbě, které využilo svoje právo na odpor, neboť byly vyčerpány veškeré prostředky k nápravě, ale státní orgány selhaly a také využily svého práva a své povinnosti předcházet škodám, jež upravuje občanský zákoník. Dle zákona o právu shromažďovacím nebyl naplněn žádný důvod k rozpouštění shromáždění. Zásahy byly vedeny především vůči lidem v těžebním prostředí a právě to bylo zásadní místo pro shromáždění, jak si ho účastníci vybrali v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, protože na jiném místě by účelu shromáždění nebylo dosaženo. Nicméně tím není dotčena možnost, že došlo i k jinému nezákonnému zásahu, jak vůči navrhovateli, tak vůči ostatním účastníkům.

Odpůrce uvedl, že policie při dané blokádě postupovala v souladu se zákony a celým právním řádem, v žádném případě na jakoukoliv politickou objednávku, jak uvádí navrhovatel, a v době jednotlivých zásahů policie tato postupovala na základě všech dostupných relevantních informací a rozhodnutí jak soudních, tak orgánů státní správy týkající se legálnosti těžby v tom smyslu, že tato je zcela legální. Policie též řádně prošetřila veškeré stížnosti, podněty a podání jak navrhovatele, tak i ostatních účastníků blokády. Odpůrce je přesvědčen, že na celou blokádu není možné v žádném případě nahlížet jako na shromáždění dle zákona o právu shromažďovacím, natož na jedno kontinuální shromáždění, které by probíhalo nepřetržitě od 25. července do dle výpovědi svědků až nejméně 14. srpna. Dle názoru odpůrce není ani logicky možné, aby policie opakovaně rozpustila shromáždění, které přitom mělo nadále a kontinuálně trvat po celou dobu. Odpůrce je přesvědčen, že na základě všech provedených důkazů bylo nepochybně prokázáno, že předmětná blokáda probíhala jako zcela možná i profesionálně koordinovaná akce jednotlivců, kteří měli předem jasně stanovené úkoly, na které nelze nahlížet jako na jedno kontinuální shromáždění, když samotná blokáda probíhala značně roztříštěně ve velkém prostoru, po konkrétně stanovené časové úseky, zpravidla od ranních hodin do odpoledne, některé dny neprobíhala vůbec. Tudíž podle názoru odpůrce, v žádném případě nemohly být splněny zásadní předpoklady a podmínky, které jasně determinují výraz shromáždění tak, jak jej míní zákon o právu shromažďovacím. Je naprosto nepřípustné takové zobecnění, ke kterému dospěl soud ve svém původním rozhodnutí, tedy, že každý zákrok směřující vůči kterémukoliv účastníkovi té blokády je vykládán jako zásah směřující k rozpuštění shromáždění. Účast na jakémkoliv shromáždění jeho účastníkovi nezaručuje jeho absolutní beztrestnost a neumožnuje mu dopouštěn se protiprávního jednání, s odvoláním na právo shromažďovací. Ostatně i samotný zákon o právu shromažďovacím počítá se zákrokem vedoucím proti jednotlivým účastníkům a takový zákrok rozhodně neposuzuje jako zákrok směřující k rozpuštění shromáždění. Jako zákrok směřující k rozpuštění shromáždění může být totiž chápán pouze takový zákrok, který má takovou intenzitu a je veden proti takovému počtu účastníků, že je reálně schopen shromáždění ukončit, případně i zákrok, který sice nenaplňuje tyto znaky, ale je veden s cílem shromáždění rozpustit. Žádný takový zákrok odpůrce neučinil, ani to nebylo jeho úmyslem, pouze plnil svoji zákonnou povinnost a zakročoval vůči jednotlivým osobám z důvodu jejich protiprávního jednání a ohrožení života a zdraví. Předmětné řízení bylo zahájeno podáním navrhovatele ze dne 10.8.2013, tedy návrhem proti nezákonnému zásahu policie a podanými námitkami proti rozpuštění shromáždění. Odpůrce opětovně poukazuje na ustanovení § 13 zákona o právu shromažďovacím. Dle tohoto ustanovení je možné podat tyto námitky soudu do 15-ti dnů. Pokud účastník tuto lhůtu zmešká, soud musí jeho žádost obligatorně odmítnout. Zmeškání této lhůty nemůže být správním soudem prominuto, jak výslovně uvádí ustanovení § 72 odst. 4 s.ř.s. Jak bylo uvedeno, odpůrce je přesvědčen, že na blokádu nelze nahlížet jako na jedno kontinuální shromáždění. Pokud bychom teoreticky přistoupili na možnost, že na tuto blokádu je možné nahlížet jako na jednotlivá dílčí shromáždění, pak v případě podání žaloby dne 12. srpna 2011 by bylo možné projednat pouze shromáždění konaná ode dne 29.7.2011 a ve zbývající části by tyto námitky musely být soudem obligatorně pro opožděnost odmítnuty. Odpůrce současně podotýká, že navrhovatel své podání nazval jako správní žaloba proti nezákonnému zásahu policie, přestože se v petitu svého podání domáhá rozhodnutí o nezákonném rozpuštění shromáždění. Pokud bychom na uvedený návrh pohlíželi podle ustanovení § 82-87 s.ř.s. tedy jako návrh ve věcech řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, pak by sice navrhovatel tuto žalobu podal včas, avšak dle ustanovení § 85 s.ř.s. by tato žaloba byla dle názoru odpůrce nepřípustná, jelikož se navrhovatel pouze domáhá určení, že zásah byl nezákonný.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11.12.2013, č.j. 57 A 66/2011-357, pod výrokem I. rozhodl, že „Shromáždění, konané ode dne 25.7.2011 nejpozději do dne 12.8.2011 v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava, nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem.“ Pod výrokem II., že „Návrh se v části, ve které se navrhovatel domáhal uložení zákazu odpůrci pokračovat v porušování navrhovatelova práva pokojně se shromažďovat, odmítá“ a pod výrokem III. byla navrhovateli přiznána náhrada nákladů řízení.