5 As 104/2008 — Nejvyšší správní soud

17 A 72/2020- 83 - text  7 17 A 72/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl soudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci žalobce: Mgr. L. R., zastoupen advokátkou MUDr. Mgr. Janou Kollrossovou, sídlem náměstí Republiky 202/28, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. PK-DSH/5554/20 ze dne 11. 6. 2020, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím Magistrátu města Plzně č. j. MMP/077670/20 ze dne 2. 4. 2020 byl žalobce uznán vinným přestupkem podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v souvislosti s porušením § 5 odst. 2 písm. b) téhož zákona. Dne 19. 10. 2017 v době okolo 22.38 hod. žalobce v Plzni na Štefánikově náměstí řídil motorové vozidlo pod vlivem návykové látky s minimální hodnotou 0,73 g/kg alkoholu v krvi. Magistrát města Plzně za tento přestupek uložil žalobci pokutu ve výši 11 250 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 9 měsíců. Odvolání žalobce žalovaný zamítl rozhodnutím č. j. PK-DSH/5554/20 ze dne 11. 6. 2020 a rozhodnutí magistrátu potvrdil. 2. Proti rozhodnutí žalovaného žalobce brojil žalobou. V ní namítl podjatost vyřizujících úředníků v prvním stupni správního řízení. Oprávněná úřední osoba se k zástupkyni žalobce chovala neprofesionálně. Úřednice i prvostupňový správní orgán jako takový měly zájem na vážném poškození profesního života žalobce. Další důvod nezákonnosti spočíval v nepřiměřeně krátké době vydání napadeného rozhodnutí. To žalovaný vydal jen přibližně tři týdny po datu postoupení odvolání, tj. po dni 22. 5. 2020. Podle žalobce v podobných věcech správní orgán běžně jedná pomaleji. Žalovaný tak nedodržel pravidlo o rozhodování v závislosti na pořadí. Rozhodnutí mimo pořadí se podle žalobce rovnalo promlčení, neboť jinak by právě k promlčení přestupku došlo. V souvislosti s tím žalobce navrhl soudu důkaz v podobě seznamu řízení, které žalovaný započal ode dne 22. 5. 2020 do konce května téhož roku, včetně data jejich vyřízení. Dále žalobce upozornil na porušení svých procesních práv v rámci správního řízení, a to z důvodu, že neměl možnost seznámit se s obsahem spisu, byť kvůli epidemiologické situaci. Rovněž žalobce upozornil na neprovedení řádného dokazování, poněvadž správní řízení neprokázalo hladinu alkoholu v jeho krvi při řízení motorového vozidla. Závěry o hladině alkoholu vycházely pouze z odhadu znalce pro účely trestního řízení. Správní spis přitom jednoznačně hovořil o neschopnosti znalce stanovit přesnou hladinu alkoholu bezprostředně po požití alkoholu. Tudíž nejen, že nešlo určit, zda hladina alkoholu v krvi žalobce přesáhla hodnotu 0,5 g/kg, ale ani prokázat vliv alkoholu na žalobce. Dále žalobce namítl, že napadené rozhodnutí jak v otázce výše pokuty, tak zákazu řízení nepřihlédlo k obtížím, jimž žalobce čelil ve správním, resp. trestním řízení. Konkrétně nezohlednilo, že zákaz činnosti mu je ukládán opětovně. Nezohlednění sankce uložené v jiném řízení před správním orgánem přitom odporuje § 37 písm. f) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Správní orgány žalobci způsobily několika svými rozhodnutími v dané záležitosti velkou majetkovou i nemajetkovou škodu, jež je nepoměrná vzhledem k vážnosti přestupku (tedy k pouhému přeparkování vozidla). Nezohlednění povahy přestupku odporuje § 37 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky. S ohledem na § 42 a § 43 zákona o odpovědnosti za přestupky žalobce pokládal za vhodnější buď upuštění od uložení sankce, nebo podmíne čné upuštění. Žalobce rovněž poukázal na to, že prvostupňový správní orgán ve věci odmítl důkazy o vlivu předchozího správního řízení na ekonomickou situaci žalobce, včetně jeho rodiny. Důsledkem popsaného postupu se jeho rozhodnutí o výši pokuty nezakládá na provedeném dokazování a současně odporovalo § 37 písm. g) zákona o odpovědnosti za přestupky. Uložená sankce totiž znamená pro žalobce konec živnosti provozovatele autoškoly. 3. Žalovaný se vyjádřil k žalobním námitkám tak, že odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, zároveň na odůvodnění usnesení, resp. rozhodnutí primátora města Plzně k námitkám podjatosti. Žalovaný měl dále za to, že žádná úřední osoba prvostupňového správního orgánu nebyla podjatá a správní orgán jakožto celek podjatý být nemůže. Dále žalovaný uvedl, že přesná hladina alkoholu objektivně zjistitelná ani není. Aby byla, musel by žalobce uvést přesný čas a množství vypitého alkoholu, čemuž zabránila proměnlivost jeho výpovědí. Za spolehlivě zjištěnou žalovaný označil hodnotu alkoholu v době odběru krve. Ta přesahovala hranici jedné promile. Rovněž měl žalovaný za prokázané požití alkoholu žalobcem před jízdou. Z hlediska naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu však není nutná znalost přesné hladiny alkoholu. Ve výpovědích se přitom žalobce doznal k vypití čtyř až šesti dvanáctistupňových piv před jízdou. Dále žalovaný zdůraznil, že mu § 125c odst. 9 zákona o silničním provozu zakazuje upustit od potrestání. Uvedený zákon je speciálním právním předpisem vůči žalobcem zdůrazňovanému zákonu o odpovědnosti za přestupky. Ztráta možnosti podnikat v autoškole navíc není součástí sankce uložené ve správním řízení, ale až následkem plynoucím ze zvláštního zákona. Zásah do žalobcových rodinných i profesních poměrů je v mezích možností daných právní úpravou přiměřený. K námitce o rozhodnutí mimo pořadí žalovaný poukázal na absenci právního předpisu, jež by tvrzenou povinnost zakotvil. Lhůta, v níž žalovaný rozhodl, se významně nelišila od lhůt v jiných věcech. Závěrem žalovaný podoktl, že nouzový stav v kritickém období skončil dne 17. 5. 2020. V době postoupení případu se žalobce nepotýkal s překážkami ve smyslu mimořádných opatření, které by mu znemožňovaly uplatnit jeho procesní práva. Posouzení věci 4. Žaloba není důvodná. V řízení bylo nepochybně zjištěno, že žalobce řídil motorové vozidlo v provozu na pozemních komunikacích, přestože byl pod vlivem alkoholu. Správní orgány se dostatečně zabývaly všemi okolnostmi případu, žalobce měl dostatečnou možnost řízení ovlivnit ve svůj prospěch a dílčí pochybení správních orgánů, jakkoliv pro žalobce nepříjemná, nemají žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, potažmo jemu přecházejícího rozhodnutí magistrátu. 5. Souzený případ je netypický tím, že věc mohla být již dávno vyřešena v soudním řízení trestním, což by pro žalobce bylo v konečném důsledku patrně výhodnější, než její řešení podle předpisů přestupkového práva. Podle návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu by totiž – s ohledem na okolnosti snižující závažnost činu i osobní poměry žalobce – nedošlo ke sjednání trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel. Shodou okolností (a kvůli postupu zúčastněných procesních subjektů) však ke schválení této dohody nedošlo a věc tak po dalším procesním vývoji musela být vyřešena před správními orgány. Ty po shledání viny žalobce neměly jinou možnost, než trest zákazu činnosti uložit. Jakkoliv se to v poměrech konkrétního případu jeví jako nelogické, nemění to nic na zákonnosti napadených rozhodnutí. 6. Žalobce uplatnil několik okruhů námitek, které směřovaly jednak proti postupu Magistrátu města Plzně a žalovaného při přípravě rozhodnutí, jednak proti nedostatkům pří zjišťování skutkového stavu. Obecně lze říci, že většinu těchto námitek vypořádal již žalovaný přesvědčivým a úplným (vyčerpávajícím) způsobem; v podrobnostech by postačilo na jeho rozhodnutí odkázat. Nad rámec toho lze k jednotlivým námitkám uvést: 7. Podjatost oprávněných úředních osob byla řešena samostatným rozhodnutím v průběhu přestupkového řízení. Žalovaný se pak otázkou podjatosti opětovně zabýval v napadeném rozhodnutí na str. 8 a 9. S jeho úvahami se soud ztotožnil. Jakkoliv došlo k pochybení při zadržování řidičského průkazu žalobce, nelze z toho bez dalšího dovodit, že oprávněné úřední osoby rozhodující ve věci přestupku byly tímto nepřijatelně ovlivněny a ke zmírnění následků tohoto pochybení uvažovaly o věci žalobce zaujatě (zejména v otázce délky trestu, jehož údajně nadměrnou délkou měly chtít kompenzovat předchozí neoprávněné zadržování řidičského průkazu). Žalovaný správně poukázal na to, že přijetí výkladu žalobce by znamenalo vyloučení z důvodu podjatosti u celé řady úředních osob a v některých případech by vůbec znemožňovalo rozhodování. 8. Dřívější pochybení oprávněné úřední osoby spojené s pouhou možností toto pochybení domněle kompenzovat v nějakém souvisejícím řízení tedy ještě nezakládá důvodný předpoklad, že oprávněná úřední osoba má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti (§ 14 správního ř