3 Ads 91/2013 — Nejvyšší správní soud

17 Ad 5/2022- 46 - text  7 17 Ad 5/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci žalobce: V. V., narozený X, bytem X, zastoupen Mgr. Pavlem Rusevem, advokátem se sídlem K Přehradě 319/34, 360 07 Karlovy Vary, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, IČ 00551023, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 00 Praha , v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2021, č. j. MPSV-2021/170722-421/1, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajská pobočka v Karlových Varech ze dne 21.9.2021 čj. KVA-2097/2021-E, kterým byla žalobci přiznána podpora v nezaměstnanosti ve výši 4 688,- Kč měsíčně od 14. 12. 2020 po dobu 5 měsíců, a to podle čl. 62 odst. 3 a čl. 65 odst. 5 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, podle § 39 odst. 1 písm. a) a § 41 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti ve znění pozdějších předpisů. 2. Žalobce v žalobě namítal, že podle § 39 zákona o zaměstnanosti základní podmínkou pro vznik nároku na podporu v nezaměstnanosti je získání v rozhodném období (poslední 2 roky před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání) zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění v délce alespoň 12 měsíců. V rozhodné době žalobce pracoval v České republice a v Nizozemsku, od 12.2.2019 do 24.5.2019 - zaměstnavatel HM Gastro Group s.r.o., od 21.10.2019 do 15.11.2020 - zaměstnavatel „OTTO Workforce“, od 16.11.2020 do 22.11.2020 - zaměstnavatel „Sagius Uitzenders“. 3. Nařízení řeší otázky sociálního zabezpečení migrujících osob včetně dávek v nezaměstnanosti s tím, že ve specifických případech mohou migrující pracovníci nárokovat dávky v nezaměstnanosti i od jiného státu, než je stát jejich posledního zaměstnání. Tato výjimka se vztahuje na tzv. přeshraniční pracovníky, kterým byl v předmětné době i žalobce. Úřad práce proto aplikoval ustanovení čl. 62 odst. 3 Nařízení, podle kterého instituce státu bydliště v případě přeshraničních pracovníků při výpočtu dávky přihlíží k platu, který dotyčná osoba získala v členském státě, jehož právní předpisy se na ni vztahovaly během její poslední výdělečné činnosti jako zaměstnance. 4. Žalovaný použil pro výpočet dávky výši výdělku jen z posledního zaměstnání žalobce, které trvalo pouhých 7 dní. Odměnu za toto období žalovaný přepočetl na měsíční čistý výdělek v českých korunách ve výši 10.417,- Kč a dávku v nezaměstnanosti od této částky odvodil procentuální sazbou 45 % se stanovením konečné výše dávky 4.688,- Kč. 5. Rozhodné období pro stanovení průměrného výdělku je stanoveno § 352 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“) a je jím předchozí kalendářní čtvrtletí. Účelem poskytnutí podpory v nezaměstnanosti je zajistit žadateli určitý příjem, který slouží k překlenutí období, po které si hledá ve spolupráci s Úřadem práce České republiky zaměstnání. Smyslem této úpravy je poskytnout žadateli dávku takové výše, aby byly uspokojeny jeho základní potřeby a běžné výdaje. Výše dávky v nezaměstnanosti je proto odvozena od výše skutečného příjmu v rozhodném období. Věc je podle žalobce potřeba hodnotit také z hlediska toho, jakou měrou žadatel v minulosti přispíval na politiku nezaměstnanosti. Pokud žalobce za poslední rok přispíval řádově 4 krát více než za posledních 7 dní, není dávka vypočtená podle posledních 7 dní spravedlivá. 6. Postupem Úřadu práce a žalovaného byla žalobci stanovena dávka ve výši, který neodpovídá jeho skutečným příjmům v rozhodném období. Na základě posledních pouhých 7 posledních dní odpracovaných v Nizozemsku byl dopočten fiktivní plat žalobce, který se zásadně lišil od jeho skutečného platu. 7. Výše dopočteného platu žalobce dokonce nedosahovala ani výše zaručené minimální mzdy, přestože byl žalobce zaměstnán a opracoval maximální pracovní úvazek. Minimální mzda pro období druhého pololetí roku 2020 byla v Nizozemsku ve výši 1.680,- EUR. V České republice byla minimální mzda pro stejné období 546,- EUR. Úřad práce určil průměrný měsíční výdělek žalobce pro účel stanovení výše podpory částkou 445,- EUR. 8. Výklad žalovaného umožňuje absurdní závěry, podle kterých by postačovalo nechat se zaměstnat na několik posledních dní za vysokou odměnu, která nekoresponduje s dlouhodobým skutečným příjmem, jen proto, aby byla výše podpory co nejvyšší. To jistě neodpovídá smyslu a účelu politiky zaměstnanosti. Při výpočtu podpory Úřad práce vyšel z údajů na formuláři U004 vystaveného dne 26.3.2021, kterým byl potvrzen výdělek žalobce v období od 16.11.2020 do 22.11.2020 ve výši 103,65 EUR. Tuto částku přepočetl na hrubý měsíční výdělek, tedy částku 445 EUR, kterou převedl na české koruny a tzv. „očistil“ na průměrný čistý měsíční výdělek ve výši 10.417,- Kč. Výpočet, který použil Úřad práce, nemá podle žalobce žádný zákonný podklad. Nemá podklad ani v Nařízení ani v jeho prováděcím předpise. Není zřejmé, podle jakého předpisu a ustanovení Úřad práce provedl přepočet na hrubý měsíční výdělek. Přepočet na české koruny Úřad práce správně provedl podle čl. 90 prováděcího nařízení. Tzv. „očištění“ průměrného hrubého měsíčního výdělku na čistý nebylo Úřadem práce podle žalobce opět ničím odůvodněno. 9. Pokud přesný výpočet výše dávky neurčuje Nařízení, je potřeba podle žalobce vycházet z místní právní úpravy. Na základě výše uvedeného podle žalobce Nařízení stanovuje, že se při výpočtu dávky má vycházet z odměny, kterou žalobce získal v Nizozemsku. 10. Podle § 50 ZoZ se výše podpory v nezaměstnanosti stanoví procentní sazbou z průměrného měsíčního čistého výdělku, který byl u uchazeče o zaměstnání zjištěn a naposledy používán pro pracovněprávní účely v jeho posledním ukončeném zaměstnání v rozhodném období podle pracovněprávních předpisů. Podle § 353 odst. 1 zákoníku práce se průměrný výdělek zjistí z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období. Podle § 354 zákoníku práce je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. V případě žalobce bylo podle jeho názoru rozhodným obdobím poslední kalendářní čtvrtletí před podáním žádosti o dávku, tedy měsíce červenec, srpen a září roku 2020. V té době pracoval u zaměstnavatele „OTTO Workforce“. Při výpočtu dávky proto bylo nezbytné postupovat podle údajů uvedených na formuláři U004 ze dne 26.3.2020 osvědčujících výdělek u tohoto zaměstnavatele v období od 1.7.2020 do 30.9.2020. 11. Závěrem žalobce poukázal na skutečnost, že zaměstnání u „Sagius Uitzenders“ žalobce dne 21.11.2020 se svou přítelkyní opustil pro nedodržování pracovněprávních předpisů a nedodržování sjednaných podmínek odměňování. 12. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí s tím, že v čl. 62 odst. 3 se výslovně píše, že se přihlíží k platu nebo příjmu ze samostatné výdělečné činnosti, který dotyčná osoba získala v členském státě, jehož právní předpisy se na ni vztahovaly během její poslední činnosti jako zaměstnance nebo osoby samostatně výdělečně činné. Čl. 62 odst. 3 nařízení 883/2004 ani čl. 54 odst. 2 prováděcího nařízení 987/2009 nehovoří o platech a příjmech (v množném čísle), nýbrž o platu a příjmu. Instituce státu bydliště si vyžádá informace, které potřebuje pro výpočet dávky v nezaměstnanosti, tak aby dostála národnímu předpisu. Národním předpisem v ČR je v tomto ohledu zákon o zaměstnanosti, který podporu v nezaměstnanosti stanovuje pouze na základě výdělku z posledního zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti (viz ust. § odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti) v rámci rozhodného období. 13. Námitky žalobce ohledně výše minimální mzdy jakož i jeho tvrzení o absurdnosti výkladu zákona ze strany žalovaného jsou podle žalovaného irelevantní, neboť neidentifikují rozpornost rozhodnutí s právními předpisy, když de facto toliko cílí na samotný zákon o zaměstnanosti, který jednoznačně stanovuje výpočet podpory v nezaměstnanosti na základě výdělku z posledního zaměstnání/příjmu ze samostatné výdělečné činnosti, aniž by zohledňoval míru zásluhovosti žadatele co do výše odvedeného pojištění. Dle nařízení 883/2004 a výslovně dle zákona o zaměstnanosti se výše podpory v nezaměstnanosti stanovuje pouze na základě výdělku z posledního zaměstnání/výdělečné činnosti v rozhodném období, kdy se k předchozím výdělečným činnostem nikterak nepřihlíží. Žalobce za období 16.11.2020 - 22.11.2020 získal hrubý příjem 103,63 euro. Zákon o zaměstnanosti však pro stanovení výše podpory v nezaměstnanosti vychází z průměrného měsíčního čistého výdělku. Částka za potvrzených 7 dní se vydělí 7 (získá se částka za 1 den) a ta se vynásobí 30 (dle čl. 13 nařízení 987/2009 v systému založeném na 7 dnech, což je případ České republiky, 1 měsíc odpovídá 30 dnům; rovněž lze oporu najít v ust. § 144 zákona o zaměstnanosti