5 Afs 16/2003 — Nejvyšší správní soud

57 A 117/2021- 51 - text  18 57 A 117/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce, soudkyně JUDr. Veroniky Burianové a soudce Mgr. Aleše Smetanky ve věci žalobkyně: nezl. A. M., narozená dne X, bytem K. V., zastoupená Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 8. 2021, č. j. MV-107840-4/SO-2021 takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 26. 8. 2021, č. j. MV-107840-4/SO-2021 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 18. 5. 2021, č. j. OAM-19863-27/PP-2020 se zrušuje. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně Mgr. Petra Václavka, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou datovanou dne 22. 9. 2021 a došlou Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) téhož dne domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 26. 8. 2021, č. j. MV-107840-4/SO-2021 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 18. 5. 2021, č. j. OAM-19863-27/PP-2020 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím byla výrokem I. podle § 87e odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobkyně o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU na území České republiky, neboť žalobkyně k žádosti nepředložila náležitost uvedenou v § 87b odst. 3 zákona o pobytu cizinců, a výrokem II. byla žalobkyni podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců stanovena lhůta 30 dnů od právní moci rozhodnutí k vycestování z území. II. Žaloba 3. Žalobkyně v úvodu své žaloby vymezila tři žalobní body, a to (i) nezákonnost napadeného rozhodnutí pro rozpor se zásadou zákonnosti obsaženou v § 2 odst. 1 správního řádu, neboť její žádost byla zamítnuta, aniž by byl naplněn zákonný zamítací důvod, (ii) žalovaná se nevypořádala s odvolacími důvody žalobkyně, jelikož mj. nereflektovala, že prvostupňový orgán jednal v rozporu s obecnou poučovací povinností stanovenou v § 4 odst. 2 správního řádu, (iii) nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívající v nedostatečném posouzení přiměřenosti dle § 174a zákona o pobytu cizinců, což s sebou nese za následek rozpor s § 2 odst. 4 správního řádu i porušení § 2 odst. 1 správního řádu ve spojení s čl. 1 odst. 2 Ústavy a čl. 8 Úmluvy a také porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. 4. K prvému žalobnímu bodu žalobkyně nejprve uvedla, že prvostupňový orgán zamítl žádost žalobkyně, neboť „jak rodný list matky účastnice řízení, tak její opatrovnice, byly doloženy s autorizovanou konverzí. Originály matričních dokladů však správnímu orgánu doloženy nebyly“. Prvostupňový orgán měl tedy za to, že žalobkyně nedoložila originály matričních dokladů ve smyslu § 87w zákona o pobytu cizinců. S takovým závěrem žalobkyně nesouhlasila. Žalobkyně potvrdila, že matriční doklady ministerstvu doložila formou elektronické konverze ve smyslu § 22 odst. 1 písm. a) zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“). Dle § 22 odst. 2 zákona o elektronických úkonech má dokument, který provedením konverze vznikl, stejné právní účinky jako dokument, jehož převedením výstup vznikl. Elektronická konverze originálů matričních dokumentů má proto stejné účinky jako originál samotný. Žalobkyni není jasné, z čeho správní orgány dovozují, že „autorizovaná konverze (...) není postavena naroveň originálu (...), ale naroveň úředně ověřené kopie“. Takový výklad je dle žalobkyně v přímém rozporu s § 22 odst. 2 zákona o elektronických úkonech. Žalobkyně opakovaně uváděla (ač byla k odstranění vady vyzvána pouze jednou), že vytýkané vady doložením matričních dokladů odstranila. Jelikož žalovaná rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdila, tak se dopustila potvrzení nezákonného rozhodnutí, které při zamítnutí žádosti nenaplnilo žádné ze zamítacích důvodů a sama tak vydala rozhodnutí, které také není v souladu se zásadou zákonnosti, zakotvenou v ustanovení § 2 odst. 1 správního řádu. 5. Druhý žalobní bod žalobkyně označila jako nevypořádání se s odvolacími důvody. Zde nejprve poukázala na své odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, v němž uvedla, že měl-li prvostupňový orgán za to, že je její žádost vadná, měl žadatelku vyzvat k odstranění vady ve smyslu § 45 odst. 2 správního řádu. K tomu ovšem nedošlo a žalobkyně v tom spatřuje krom porušení zákonné povinnosti i porušení obecné poučovací povinnosti dle § 4 odst. 2 správního řádu. Žalobkyně byla k odstranění vad žádosti vyzvána toliko jednou, a to pouze výzvou ze dne 11. 11. 2020, č. j. OAM-19863-7/PP-2020. V rámci této výzvy prvostupňový orgán požadoval, aby žalobkyně doložila doklad prokazující účel pobytu. V rámci uvedené výzvy byla žalobkyně konkrétně vyzvána, aby doložila doklad „prokazující, že (...) je příbuznou paní D. S., resp. dcerou její sestry“. V návaznosti na tuto výzvu žalobkyně dne 30. 11. 2020 doložila rodný list své matky, jakož i rodný list své opatrovnice, z nichž je jednoznačně patrné, že její opatrovnice je sestrou její matky, a to právě ve formě elektronické konverze. Následně již žalobkyně neobdržela žádnou další výzvu ve smyslu § 45 odst. 2 správního řádu. V případě, že měl prvostupňový orgán žádost žalobkyně za vadnou, nelze se ztotožnit se závěrem, dle kterého „ač je výzva datována již 11. 11. 2020, správní orgán musí konstatovat, že její požadavky (originály matričních dokladů) jsou stále aktuální, proto nepovažoval za přínosné žadatelku, resp. jejího právního zástupce opakovaně vyzývat, neboť vytýkané vady žádosti zná, přesto je dosud neodstranil“. V této souvislosti žalobkyně zopakovala, že správní orgány v případě vadné žádosti standardně k odstranění vad vyzývají i opakovaně. Žalobkyně trvala na tom, že obdržela pouze jednu výzvu a vytýkané vady následně odstranila. Pokud i po takovém odstranění považoval prvostupňový orgán žádost za vadnou, měl opakovaně postupovat dle § 45 odst. 2 správního řádu. V postupu prvostupňového orgánu žalobkyně spatřuje snahu tzv. si ulehčit práci a vydat rozhodnutí, jež nerespektuje základní zásady správního řízení, jakož i závazky plynoucí z mezinárodních smluv. Tím, že žalovaná neosvětlila právní základ, který by uváděl postup prvostupňového orgánu do souladu se zákonem při vnímání konverze jako nerovné originálu, a nezohlednila, že nedošlo k vyzvání k odstranění této takřečené vady, na což žalobkyně ve svém odvolání upozornila, tak je zřejmé, že žalovaná se nevypořádala s důvody odvolání. 6. Třetí žalobní námitkou bylo nedostatečné posouzení přiměřenosti, když podle názoru žalobkyně je napadené rozhodnutí zcela nepřiměřené zásahu do jejího soukromého a rodinného života. Tato nepřiměřenost nebyla žalovanou dostatečně reflektována, resp. nedošlo k dostatečnému posouzení přiměřenosti ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců, resp. čl. 8 Úmluvy. Žalobkyně poukázala na to, že přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života je třeba posuzovat v každém případě, kde rozhodnutí ve věci pobytového oprávnění může mít na tento soukromý a rodinný život vliv. To ostatně plyne i z přednosti a přímé aplikovatelnosti čl. 8 Úmluvy, neboť stanoví-li dle čl. 10 Ústavy mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. To opakovaně potvrdil i Nejvyšší správní soud, když stanovil, že „i v případě, kdy zákon posouzení přiměřenosti podle § 174a zákona o pobytu cizinců nestanoví, k námitce účastníka řízení (...) je třeba se touto otázkou zabývat a přímo aplikovat čl. 8 Úmluvy“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 Azs 24/2019-27, podobně např. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 5 Azs 46/2016-53). Takový zásah žalobkyně namítala i v samotném odvolání. 7. Žalobkyně navíc apelovala na mezinárodní závazky České republiky, konkrétně na čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, který musí mít správní orgán při svém rozhodování neustále na zřeteli. A při zohledňování zásahu do soukromého a rodinného života nezletilé je tedy potřeba dbát zvýšené opatrnosti, aby to bylo v souladu se zájmem nezletilé žalobkyně. Avšak z postupu žalované zohledňování zájmu nezletilé žalobkyně není zřejmé. Žalovaná nejenže sama výše uvedená ustanovení právního řádu porušila, ale také prvostupňové rozhodnutí nedostatečně přezkoumala a tím, že neodstranila zjevnou nezákonnost a nepřiměřenost prvostu