5 Afs 33/2008 — Nejvyšší správní soud

15 Af 3/2010- 39 - text 15 Af 3/2010 - 39 Usnesení Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Štullerové a soudců JUDr. Ivy Kaňákové a Mgr. Václava Trajera, v právní věci žalobce: APAG Elektronik s.r.o., IČ: 498 13 005, se sídlem Pardubice, Průmyslová 387, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, proti žalovanému: Finanční úřad v Litoměřicích, se sídlem v Litoměřicích 1, Masarykova 2000, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2009, č.j. 100799/09/196940507341, takto: I. Žaloba s e o d m í t á. II. Žalobci bude vrácen zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem. III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2009, č.j. 100799/09/196940507341, jimž nebylo vyhověno námitce žalobce proti exekučnímu příkazu na přikázání jiné pohledávky, který dne 23. 10. 2009 vydal pod č.j. 96627/09/196940507341 Finanční úřad v Litoměřicích. Žalobce v žalobě namítl, že zásadně nesouhlasí s názorem žalovaného, že by byl v postavení poddlužníka, neboť dlužníku ke dni vydání exekučního příkazu nic nedluží. Pohledávky, které byly základem pro rozhodnutí žalovaného, neexistují, protože zanikly na základě zaplacených faktur a započtením pohledávek na základě dohody. Názor žalovaného, že námitku, že dlužník nemá vůči žalobci pohledávky, může žalobce uplatnit v samotném sporu podle části třetí o.s.ř., žalobce nepřijímá a domnívá se, že tuto skutečnost měl žalovaný zkoumat již v rámci samotného daňového řízení. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, aby soud žalobu podle § 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) odmítl. Uvedl, že eviduje za daňovým dlužníkem CZECHTRONIC s.r.o., IČ: 46708791 splatné daňové pohledávky, které dlužník v zákonné lhůtě nezaplatil. Exekučním titulem pro daňovou exekuci je výkaz nedoplatků. V daném případě to byly výkazy nedoplatků ze dne 25. 1. 2008, pod č.j. 7406/08/196912/6436, ze dne 23. 4. 2008 pod č.j. 55779/08/196912/6436, ze dne 19. 8. 2009 pod č.j. 80226/09/196912507412 a ze dne 6. 10. 2009 pod č.j. 91713/196912507412, pro daňové nedoplatky v celkové výši 3.364.726,- Kč, když všechny nedoplatky na těchto výkazech byly ke dni jejich vydání vykonatelné podle § 32 odst. 13 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Při vymáhání daňových nedoplatků jsou u daňových dlužníků prověřovány jejich majetkové poměry a přitom bylo zjištěno, že dlužník eviduje za žalobcem dosud neuhrazené pohledávky. Postavení poddlužníka je dáno ze zákona osobě, která je v postavení povinného vůči dlužníkovi. Dále uvedl, že žalobci byl exekuční příkaz doručen dne 27. 10. 2009, ten proti němu podal v zákonem stanovené lhůtě námitky. Jedinou námitkou bylo tvrzení žalobce, že není v postavení poddlužníka, neboť dlužníku CZECHTRONIC s.r.o. nic nedluží a navrhuje zrušit napadený exekuční příkaz. Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 11. 2009 č.j. 100799/09/196940507341 podané námitce nevyhověl. Žalovaný poukázal na to, že daňové exekuční řízení je zvláštním druhem řízení, které směřuje k vymáhání daňových nedoplatků v případě, že daňový dlužník nezaplatí splatný daňový nedoplatek v zákonné lhůtě. Podle § 73 odst. 4 písm. a) daňového řádu je exekučním titulem pro daňovou nebo soudní exekuci vykonatelný výkaz nedoplatků. Náležitosti výkazu nedoplatků jsou uvedeny v § 73 odst. 5 daňového řádu. Podle ustanovení § 73 odst. 6 písm. a) téhož zákona se daňová exekuce provádí vydáním exekučního příkazu, v daném případě na přikázání na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank nebo jiné pohledávky. Žalovaný uvedl, že postupoval v souladu s ustanovením § 73 daňového řádu, podle kterého se pro výkon daňové exekuce používá přiměřeně zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o.s.ř.“). Přikázáním pohledávky mohou být exekucí postiženy všechny pohledávky dlužníka vůči třetím osobám, jejichž druh plnění je určen v penězích, pokud nejde o pohledávky, které podléhají exekuci podle § 317 o.s.ř. Přitom není rozhodující, zda v době nařízení exekuce je pohledávka již splatná, či nikoli, Při nařízení exekuce přikázáním jiné pohledávky se nezjišťuje, zda přikázaná pohledávka skutečně existuje a v jaké přesné výši existuje. Vzhledem k tomu, že měl žalovaný doklady (účetní sestavu neuhrazených faktur) o tom, že dlužník má za žalobcem neuhrazené pohledávky, vydal podle § 73 odst. 6 písm. a) a § 73 odst. 7 daňového řádu s přiměřeným použitím § 312 o.s.ř. exekuční příkaz na přikázání jiné pohledávky. Výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného než pohledávky z účtu u peněžního ústavu nebo nároku uvedeného v § 299 lze nařídit i v případě, že pohledávka povinného se stane splatnou teprve v budoucnu, jakož i v případě, že povinnému budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v budoucnu postupně vznikat. Z podkladu, které měl žalovaný k dispozici, je zřejmé, že žalobce s dlužníkem spolupracoval dlouhodobě a na základě určitého právního důvodu mezi nimi vznikaly vzájemné pohledávky a závazky. V době vydání exekučního příkazu na přikázání jiné pohledávky měl žalovaný zákonný důvod pro jeho vydání a při rozhodování o námitce proti tomuto exekučnímu příkazu neměl důvod k zastavení řízení, protože nebylo vyloučeno, že ze stejného právního důvodu budou nové pohledávky daňového dlužníka za žalobcem vznikat. Dále žalovaný uvedl, že žalobce není v tomto sporu aktivně legitimován. Rozhodnutím žalovaného nedošlo k porušení oprávněných zájmů žalobce ani nebyl zkrácen na svých právech přímo nebo v důsledku porušení jeho práv v exekučním řízení. Žalobce od počátku řízení argumentuje, že žádný závazek vůči dlužníkovi nemá a v rozhodné době neměl, neboť již před doručením exekučního příkazu byly pohledávky buď uhrazeny nebo započteny. Před vlastním projednáním věci byl soud nejprve povinen zabývat se otázkou, zda návrh byl podán osobou oprávněnou. Aktivní legitimací poddlužníka v řízení před správními soudy se zabýval i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 18. 5. 2010, č.j. 5 Afs 33/2008-180. Nejvyšší správní soud uvedl, že odděleně od otázky oprávnění k podání námitky proti exekučnímu příkazu je třeba posoudit otázku aktivní legitimace poddlužníka k podání správní žaloby proti rozhodnutí správce daně o námitce proti exekučnímu příkazu. Podle § 65 odst. 1 s.ř.s. je aktivní legitimace k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu založena tvrzením žalobce, že byl na svých právech rozhodnutím správního orgánu zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení před správním orgánem. Pokud je žaloba podána osobou, která aktivně legitimována k podání žaloby není, je na místě odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. c) s.ř.s. „Poddlužník“, který tvrdí, že nemá povinnost vůči daňovému dlužníkovi z důvodu uvedeného v exekučním příkazu ničeho plnit (ať již proto, že tento závazek nikdy nevznikl, že zanikl některým zákonem předvídaným způsobem nebo že došlo k jeho promlčení), zároveň tvrdí, že nemůže být exekučním příkazem nařizujícím exekuci postižením jiné peněžité pohledávky nijak na svých právech dotčen. Práv poddlužníka se totiž takový exekuční příkaz může dotknout pouze v případě, že skutečně má závazek vůči daňovému dlužníkovi. Pouze tehdy poddlužníkovi vznikají povinnosti z exekučního příkazu, tj. zákaz dluh daňovému subjektu vyplatit, provést na něj započtení, jinak s ním nakládat a, po nabytí právní moci exekučního příkazu a po splatnosti dluhu, povinnost pohledávku daňového dlužníka vyplatit správci daně. Naopak v případě neexistence pohledávky k datu doručení exekučního příkazu „poddlužníkovi“ žádná z těchto povinností z povahy věci vzniknout nemůže. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu za dotčení na právech nepovažuje ani možnost podání poddlužnické žaloby správcem daně proti „poddlužníkovi“. žalobu na plnění v občanském soudním řízení může podat kterýkoli procesně legitimovaný subjekt proti kterémukoli jinému procesně legitimovanému subjektu, přičemž je na uvážení žalobce, koho v žalobě za žalovaného označí. Zda je takto uplatněná žaloba důvodná či nikoli, rozhoduje civilní soud rozsudkem ve věci samé. Za případné uplatnění nedůvodné žaloby je žalobce sankcionován neúspěchem v řízení a povinností nahradit žalovanému náklady řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Proto hrozbu podání žaloby na plnění v občanském soudním řízení nelze považovat za zásah do práv „poddlužníka“, tím méně za zásah do subjektivních práv veřejných. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku dále uvedl, že lze tedy konstatovat, že pokud „poddlužník“ podá žalobu proti rozhodnutí správce daně o námitce proti exekučnímu příkazu a jediným uplatněným žalobním