3 Ads 108/2011 — Nejvyšší správní soud

78 Ad 29/2011- 107 - text Pokračování 9 78Ad 29/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobce: J. Č., bytem „X“, zastoupeného Mgr. Václavem Mimránkem, advokátem se sídlem v Brně, ul. Čechyňská č. p. 23, PSČ 602 00, proti žalovanému: M i n i s t e r s t v o p r á c e a s o c i á l n í ch v ě c í, se sídlem v Praze 2, ul. Na Poříčním právu č. p. 376/1, PSČ 120 00, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 28. 11. 2006, č. j. 4541/SZ/2006, ev. č. 168019/2006, t a k t o : I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 28. 11. 2006, č. j. 4541/SZ/2006, ev. č. 168019/2006, se pro vady řízení z r u š u j e a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. V řízení o žalobě a kasačních stížnostech proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2007, č. j. 42 Cad 28/2007 – 13, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2011, č. j. 16 Cad 61/2008 – 52, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Václavu Mimránkovi se p ř i z n á v á odměna za zastupování žalobce a náhrada hotových výdajů ve výši 3.872,-Kč, která mu bude proplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 28. 11. 2006, č. j. 4541/SZ/2006, ev. č. 168019/2006, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 18. 10. 2006, č. j. OSV/555/Nv/10676/06, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí jednorázové dávky v mimořádných případech ve výši 4.140,- Kč na období od 1. 9. 2006 do 30. 9. 2006. Na tomto místě soud podotýká, že v průběhu soudního řízení vedeného dle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), počínaje dnem 1. 1. 2012 podle čl. VIII. bod 10 zák. č. 366/2011 Sb. přešla pravomoc z původního žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje na Ministerstvo práce a sociálních věcí k rozhodování o dávkách státní sociální podpory a dávek pomoci v hmotné nouzi. V dalším řízení počínaje dnem 1. 1. 2012 je tak nově v projednávané věci podle ust. § 69 s. ř. s. bez dalšího žalovaným Ministerstvo práce a sociálních věcí. V žalobě žalobce předně namítl, že rozhodnutí původního žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodu, důsledkem čehož je upření práva žalobce na spravedlivé řízení zaručené čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a následně upření práva na pomoc v nouzi zaručeného čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 32 odst. 1 téže Listiny a ve spojení s čl. 9 až 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Proto žalobce napadá rozhodnutí původního žalovaného v celém rozsahu. Dále žalobce uvedl, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie a je v České republice hlášen k přechodnému pobytu dle zvláštního právního předpisu. Tímto zvláštním právním předpisem je zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění a před 1. 1. 2000 to byl zákon č. 498/1990 Sb., o uprchlících. Podle § 103 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, v platném znění (dále jen „zákon o soc. zabezpečení“), rodinní příslušníci občanů Evropské unie mají nárok na dávky a služby sociální péče, pokud jsou hlášeni na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu po dobu delší než 3 měsíce. Dále žalobce zmínil, že jeho rodina se v posuzovaném období skládala ze 7 společně posuzovaných osob, kterými jsou žalobce s manželkou (státní příslušnicí České republiky) a 5 nezletilých nezaopatřených dětí. Všechny tyto osoby měly nárok na dávky a služby sociální péče dle výslovného znění § 103 odst. 1 zákona o soc. zabezpečení. Manželka žalobce s dětmi předmětný nárok měly, protože jsou státními občany České republiky hlášenými k trvalému pobytu na jejím území a žalobce měl dle jeho názoru tento nárok jako rodinný příslušník občana členského státu Evropské unie, když je zde hlášený k pobytu na území České republiky dle zvláštního předpisu po dobu delší než 3 měsíce. Prvostupňový správní orgán však žalobce neposuzoval společně s rodinou. Dle žalobce však není jasné, z jakého právního důvodu správní orgány odmítly přihlížet k jeho osobě, který žije ve společné domácnosti s manželkou – státní příslušnicí České republiky a s jejich pěti nezletilými dětmi. Vedle toho žalobce namítl, že není vůbec jasné, z jakého důvodu původní žalovaný tvrdí, že žalobce nesplňuje podmínky pro poskytování dávek sociální péče dle zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soc. potřebnosti“), a z jakého právního důvodu se žádost žalobce posuzuje podle § 8a tohoto zákona, když žalobce ji podával podle § 23 vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o soc. zabezpečení. Původní žalovaný dle žalobce na podporu svého postupu neuvedl jediný důvod. Důvodem podání žádosti žalobce je přitom fakt, že žalobce jako rodinný příslušník občana Evropské unie má nárok na dávky a služby sociální péče, avšak prvoinstanční správní orgán mu je bez jakéhokoliv rozumného důvodu odmítá poskytovat. V sedmičlenné rodině žalobce doplácí do hranice sociální potřebnosti pouze 6 osob, tj. vůbec správní orgán nepřihlíží k osobě žalobce, avšak po žalobci požaduje úhradu 1/7 skutečných nákladů na domácnost i přes to, že vydělávat si peníze na živobytí vlastním přičiněním žalobce nemá možnost ani povinnost, protože je na mateřské dovolené. Dále žalobce uvedl, že původní žalovaný se ve svém rozhodnutí odmítl vypořádat s námitkou podjatosti pracovnice prvoinstančního správního orgánu p. N., protože tato námitka byla údajně řešená už dřív v jiných řízeních a dále bylo zcela nepodloženě konstatováno, že jelikož dávka není nároková a pouze může být poskytnutá, nikoliv musí, tak nejde o poškození práv zaručených § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Tím bylo dle žalobce de facto konstatováno, že jednota rozhodování v obdobných situacích nemusí být dodržována a osud žalobce je zcela na vůli úřadů, pro které zákony neplatí. Žalobce namítl, že povinností prvoinstančního správního orgánu bylo přesvědčivě prokázat, že pracovnice prvoinstančního správního orgánu vůči žalobci podjatá není, nikoliv tvrdit její nepodjatost pouze na základě toho, že tato pracovnice svoji podjatost popírá. Nezákonnost jednání p. N. vůči rodině žalobce byla dle názoru žalobce bezpečně prokázána dne 4. 8. 2006 při jednání s tajemnicí Magistrátu města Most, když ta nezákonnost jednání p. N. vůči žalobci uznala, ale rovněž konstatovala, že ji za to nepotrestá a tím ji v jejím nezákonném jednání de facto rozvázala ruce. Žalobce konstatuje, že podjatost nemusí být ani prokázána a k vyloučení pracovníka správního orgánu z řízení postačuje pouze důvodné podezření, že na výsledcích řízení má osobní zájem, aby tím byla vyloučena i pouhá pochybnost, že řízení bylo ovlivněno subjektivními vlivy. Povinností původního žalovaného tedy bylo rozhodnutí prvoisntančního správního orgánu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Pokud tak původní žalovaný neučinil, je jeho rozhodnutí v rozporu s platným právním řádem České republiky, zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. A konečně žalobce namítl, že není vůbec jasné, proč nemá nárok na dávky a služby sociální péče, když do 27. 2. 2006 došlo k legislativním změnám v ust. § 103 zákona o soc. zabezpečení a od té doby žalobce, jako rodinný příslušník občana Evropské unie hlášený v České republice k pobytu po dobu delší než tři měsíce podle zvláštního právního předpisu, má nárok na dávky a služby sociální péče. V případě žalobce je zvláštním právním předpisem zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, avšak rodinný příslušník občana Evropské unie nepřestává být takovým pouze proto, že požádal v České republice a azyl a nesmí mu být tedy upřena ani práva vyplývající z postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie, ať už je hlášen k pobytu na území České republiky dle jakéhokoliv právního předpisu. Původní žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu pro nedůvodnost. K věci uvedl, že dávka podle ust. § 8a zákona o soc. potřebnosti je dávkou zcela mimořádnou, což vyplývá z dikce tohoto zákonného ustanovení. Dále uvedl, že manželka žalobce má trvalý pobyt na území České republiky, je tedy hlášena na území České republiky podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých z