3 Ads 108/2011 — Nejvyšší správní soud

78 Ad 31/2011- 137 - text Pokračování 8 78Ad 31/2011 78Ad 31/2011-137 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobce: J. Č., bytem „X“, zastoupeného JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Dlouhá č. p. 5, PSČ 400 02, proti žalovanému: M i n i s t e r s t v o p r á c e a s o c i á l n í ch v ě c í, se sídlem v Praze 2, ul. Na Poříčním právu č. p. 376/1, PSČ 120 00, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 1. 11. 2006, č. j. 3628/SZ/2006, ev. č. 142425/2006, t a k t o : I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 1. 11. 2006, č. j. 3628/SZ/2006, ev. č. 142425/2006, se pro vady řízení z r u š u j e a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. V řízení o žalobě a kasačních stížnostech proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2007, č. j. 42 Cad 7/2007 – 13, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2011, č. j. 16 Cad 31/2008 – 97, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. II. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Petru Práglovi se p ř i z n á v á odměna za zastupování žalobce a náhrada hotových výdajů ve výši 2.400,-Kč, která mu bude proplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí původního žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 1. 11. 2006, č. j. 3628/SZ/2006, ev. č.: 142425/2006/2007, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 23. 8. 2006, č. j. OSV/555/06/Nv/8754/06, kterým bylo rozhodnuto přiznat žalobci jednorázovou dávku sociální péče ve výši 900,- Kč formou poukázky k nákupu potravinového zboží, a to na základě žalobcovy žádosti o poskytnutí jednorázové dávky ve výši 3.300,-Kč na období od 1. 7. 2006 do 31. 7. 2006. Na tomto místě soud podotýká, že v průběhu soudního řízení vedeného dle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), počínaje dnem 1. 1. 2012 podle čl. VIII. bod 10 zák. č. 366/2011 Sb. přešla pravomoc z původního žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje na Ministerstvo práce a sociálních věcí k rozhodování o dávkách státní sociální podpory a dávek pomoci v hmotné nouzi. V dalším řízení počínaje dnem 1. 1. 2012 je tak nově v projednávané věci podle ust. § 69 s. ř. s. bez dalšího žalovaným Ministerstvo práce a sociálních věcí. V žalobě žalobce předně namítl, že rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu i původního žalovaného jsou nedostatečně odůvodněna, což způsobuje jejich nepřezkoumatelnost. Dále žalobce uvedl, že jeho rodina se v období od 1. 7. 2006 do 31. 7. 2006 skládala ze 7 společně posuzovaných osob. Jedná se o žalobce, jeho manželku a 5 dětí ve věku 1 měsíc, 13 měsíců, 3 roky, 4 roky, a 7 let. Manželka žalobce s dětmi jsou hlášeni k trvalému pobytu na území České republiky, jsou státními občany České republiky a jsou rovněž občany členského státu Evropské unie. Žalobce je státní občan Ruské federace hlášený na území České republiky k přechodnému pobytu podle zvláštního právního předpisu po dobu delší než 3 měsíce, konkrétně od 11. 7. 1996, a v návaznosti na fakt, že žalobkyně a děti jsou občané členského státu Evropské unie, je rovněž rodinným příslušníkem občana členského státu Evropské unie ve všech případech, kdy platný právní řád České republiky o nich hovoří. Rodina žalobce měla v rozhodném období sociální potřebnost 20.525,-Kč, životní minimum 18.310,-Kč, ale celkové příjmy (dávky státní sociální podpory a opakované peněžní dávky sociální péče manželky žalobce) pouze 16.520,-Kč, ze kterých minimálně 5.875,-Kč utratila na úhradu nezbytných nákladů na domácnost, což znamená, že na úhradu nákladů na výživu a ostatních základních osobních potřeb rodině žalobce zbývalo pouze 10.645,-Kč namísto zákonem stanovených 14.650,-Kč, což znamená, že rodina žalobce zaviněním původního žalovaného a prvoinstančního správního orgánu v předmětném období pobývala s příjmy pod stanovenou zákonem společensky uznanou hranicí životního minima v krajní hmotné nouzi. Navíc v červenci 2006 rodina žalobce musela zakoupit nový sporák, protože starý se náhle zcela rozbil, za což rodina žalobce utratila 4.500,-Kč a rodině žalobci nebyla v souvislosti s tím poskytnuta jednorázová dávka sociální péče a tak rodina žalobce měla v červenci 2006 na výživu 7 osob na celý měsíc pouze 6.145,-Kč. Původní žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu pro nedůvodnost. K věci uvedl, že správní orgán přiznal žalobci jednorázovou dávku sociální péče dle ust. § 8a zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „zákon o soc. potřebnosti“). Dle tohoto ustanovení bylo možno občanu, který nesplňoval podmínky pro poskytování dávek sociální péče a jemuž hrozí vážná újma na zdraví, poskytnout v nezbytném rozsahu pomoc, a to formou věcné nebo peněžité dávky. Nejednalo se o dávku nárokovou ale fakultativní. Bylo zcela v kompetenci správního orgánu, který o této dávce rozhodoval, v jaké výši ji přizná. Původní žalovaný přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy, přičemž žádné pochybení zjištěno nebylo. Při ústním jednání před soudem konaném dne 18. 4. 2011 právní zástupce žalobce přednesl žalobní námitky tak, jak byly uvedeny v žalobě, a zdůraznil, že žalobce patří do okruhu oprávněných osob dle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hm. nouzi“). Při tomtéž jednání pověřený pracovník původního žalovaného odkázal na písemné vyjádření původního žalovaného k žalobě. K věci dodal, že dávka sociální péče byla žalobci přiznána podle §8a zákona o soc. potřebnosti, přičemž se jednalo o dávku nenárokovou. Na tomto místě soud podotýká, že v dané věci již dvakráte Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodoval. Poprvé ve věci soud rozhodoval usnesením ze dne 15. 1. 2007, č. j. 42 Cad 7/2007 - 13, kterým byla žaloba dle ust. § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. s odkazem na ust. § 68 písm. e) v návaznosti na ust. § 70 písm. f) s. ř. s. odmítnuta, když soud tehdy shledal, že žalobou napadené rozhodnutí je vyloučeno ze soudního přezkumu. Toto usnesení soudu ovšem bylo ke kasační stížnosti žalobce rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2008, č. j. 4 Ads 2/2008 - 66, zrušeno a věc byla vrácena soudu k dalšímu řízení s tím, že žalobou napadené rozhodnutí není vyloučeno ze soudního přezkumu, neboť je zcela nepochybné, že se nejedná o rozhodnutí, které by bylo možno podřadit po některou z kompetenčních výluk uvedených v § ust. 70 písm. a) až f) s. ř. s. Podruhé ve věci soud rozhodoval rozsudkem ze dne 18. 4. 2011, č. j. 16 Cad 31/2008 – 97, kterým zrušil rozhodnutí původního žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 1. 11. 2006, č. j. 3628/SZ/2006, ev. č.: 142425/2006/2007, a rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 23. 8. 2006, č. j. OSV/555/06/Nv/8754/06, a věc byla původnímu žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Krajský úřad Ústeckého kraje žalobou napadeným rozhodnutím zamítl odvolání proti uvedenému prvoinstančnímu rozhodnutí Magistrátu města Mostu kterým bylo rozhodnuto přiznat žalobci jednorázovou dávku sociální péče ve výši 900,- Kč formou poukázky k nákupu potravinového zboží, a toto rozhodnutí potvrdil. Podle původního žalovaného je rodině žalobce poskytována měsíčně se opakující dávka sociální péče, přičemž otázka společného posuzování rodiny, jejíž jeden člen neplní podmínky pro poskytování dávky, již byla několikrát řešena, naposledy se jí zabývalo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Krajský soud při posouzení žalobních námitek ve zrušujícím rozsudku ze dne 18. 4. 2011 předně konstatoval, že rozhodnutí původního žalovaného nelze považovat za nepřezkoumatelné. Krajský soud se však neztotožnil s názorem původního žalovaného, že při posuzování, zda má žalobce nárok na poskytování dávek sociální péče, je třeba do okruhu oprávněných osob podle ustanovení § 5 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hm. nouzi“), tj. osob majících nárok na dávky sociální péče při splnění zákonných podmínek, zahrnout již pouze žalobcovu manželku a jejích 5 nezletilých dětí a nikoliv i žalobce. Dle krajského soudu mezi účastníky řízení nebylo žádného sporu o tom, že rodinu žalobce tvoří sedm osob, a to žalobce, jeho manželka a jejich pět nezletilých dětí, neboť spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Dále dle krajského soudu nebylo žádného sporu ohledně osobních pomě