4 Ads 44/2010 — Nejvyšší správní soud

75 A 4/2015- 32 - text Pokračování 5 75A 4/2015 75A 4/2015-32 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D. v právní věci žalobce: T. Z., nar. „X“, bytem „X“, zastoupeného Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem, se sídlem v Praze, Pařížská 68/9, proti žalovanému: Krajskému úřadu Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5.12.2014, č.j. 5253/DS/2014, JID: 168397/2014/KUUK/Ne, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, ze dne 5.12.2014, č.j. 5253/DS/2014, JID: 168397/2014/KUUK/Ne, se pro vadu řízení zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5.12.2014, č.j. 5253/DS/2014, JID: 168397/2014/KUUK/Ne, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Chomutova, odboru dopravních a správních činností (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 20.8.2014, zn. MMCH/41096/701/2014/ODaSČ/Cha, jímž byl uznán vinným, že dne 26.3.2014 v 9.30 hod. v obci Jirkov, ulice Alešova, stál s motorovým vozidlem zn. Jeep, rz „X“, na chodníku, kde to není dovoleno, čímž porušil ustanovení § 53 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), čímž spáchal přestupek podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, za což mu byla uložena pokuta podle ustanovení § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu ve výši 1500,- Kč a uložena náhrada nákladů řízení ve výši 1000,- Kč. Žalobce v žalobě předně stručně popsal dosavadní průběh správního řízení a uvedl, že v době spáchání přestupku vykonával funkci pověřeného pracovníka (kurýra) Velvyslanectví Demokratické republiky Kongo v Praze pro Ekonomickou a obchodní sekci a tím tedy požívá ochrany přijímajícího státu při výkonu své funkce kurýra. Pokud žalovaný průkaz žalobce, který předložil ve správním řízení, označuje za „jakousi kartičku“, jedná se o průkaz, který nese veškeré náležitosti vyplývající z požadavků diplomatického protokolu. Již z povahy přestupku je zřejmé, že žalobce mohl vykonávat v rámci svého oprávnění kurýra diplomatické mise tuto činnost. Žalobce sice není registrován v diplomatickém protokolu Ministerstva zahraničních věcí jako člen personálu diplomatické mise, přesto se na něj vztahuje Vídeňská úmluva o diplomatických stycích (č. 157/1964 Sb., dále jen „Vídeňská úmluva“) a odkázal na ustanovení čl. 27 odst. 5, odst. 6 Vídeňské úmluvy. Žalovaný jakož i správní orgán I. stupně měl oslovit Velvyslanectví Demokratické republiky Kongo s dotazem na oprávnění žalobce v době projednávaného přestupku, a teprve po tomto vyjádření dojít k příslušnému závěru. Žalovaný však postupoval v rozporu se základními činnostmi správních orgánů zakotvených v ustanoveních § 2 odst. 1, § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, (dále jen „správní řád“), a dále porušil ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“). Závěr žalovaného, že žalobce byl již v minulosti projednáván za přestupky a je otázka, z jakého důvodu svou diplomatickou imunitu již dříve neuplatnil, považuje žalobce za spekulativní. Naopak to svědčí o chování žalobce, který průkaz člena diplomatické mise nezneužívá, ale jen v opodstatněných případech využívá, neboť diplomatický kurýr je ve svém oprávnění časově omezen po dobu trvání konkrétní cesty nebo mise. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že své rozhodnutí považuje za správné a dostatečně se vypořádal i s tvrzením žalobce, že vykonával funkci diplomatického kurýra, neboť ze sdělení Diplomatického protokolu Ministerstva zahraničních věcí bylo zjištěno, že žalobce není registrován v diplomatickém protokolu jako člen personálu diplomatické mise Demokratické republiky Kongo a nejedná se tedy o osobu požívající na území České republiky diplomatických výsad a imunit. Žalovaný nemusel oslovit přímo velvyslanectví, neboť žalobce sám při ústním jednání předložil potvrzení vystavené J. M., Ph.D., za ekonomickou a obchodní sekci velvyslanectví. V potvrzení však není uvedeno, kdy ve dni 26.3.2014 mise probíhala. Při označení průkazu žalobce jako „jakési kartičky“ vycházel žalovaný z vyjádření Diplomatického protokolu Ministerstva zahraničních věcí, kde bylo mimo jiné uvedeno, že vzhledem k tomu, že žalobce nepožívá diplomatických výsad a imunit, lze z ní dovodit pouze pracovněprávní vztah žalobce k tomuto velvyslanectví. Na žalobce se tedy v době spáchání přestupku nevztahovala Vídeňská úmluva, neboť žalobce neprokázal, že v čase spáchání přestupku vykonával funkci diplomatického kurýra. V replice žalobce setrval na dosavadním stanovisku, že nebyl dostatečně zjištěn stav věci, neboť správní orgán byl i bez návrhu povinen zjistit všechny rozhodné skutečnosti, což neučinil. O žalobě soud rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť žalobce a žalovaný se po řádném poučení, že mohou vyslovit souhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřili. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle ustanovení § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Soud si u žalovaného vyžádal správní spis a po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. V daném případě se jeví sporným, zda žalobce měl či neměl statut diplomatického kurýra podle Vídeňské úmluvy. Žalobce již ve svém odvolání výslovně namítl, že je nutno ho považovat za diplomatického kurýra, přičemž na podporu svého tvrzení již před ústním jednáním před správním orgánem I. stupně předložil průkaz člena diplomatické mise Velvyslanectví Demokratické republiky Kongo ze dne 29.10.2010 a Potvrzení Velvyslanectví Demokratické republiky Kongo v Praze ze dne 2.6.2014, v němž je uvedeno: „Potvrzujeme tímto, že jste (žalobce – pozn. soudu) dne 26.3.2014 v obci Jirkov vykonával misi v zájmu naší Sekce Velvyslanectví Konžské demokratické republiky, a Vaší prací jste podpořil rozvoj Ekonomické a obchodní sekce.“ Naproti tomu žalovaný vycházel ze sdělení Ministerstva zahraničních věcí, Diplomatický protokol, ze dne 11.6.2014, ve kterém je mimo jiné uvedeno, že: „…pan Tomáš Zutis není registrován v diplomatickém protokolu Ministerstva zahraničních věcí České republiky jako člen personálu diplomatické mise Demokratické republiky Kongo v České republice a nejedná se tedy o osobu požívající na území České republiky diplomatických výsad a imunit.“ Dle čl. 27 odst. 5 Vídeňské úmluvy diplomatický kurýr, který bude vybaven úředním dokumentem označujícím jeho postavení a počet zásilek představujících diplomatickou poštu, bude chráněn přijímajícím státem při výkonu svých funkcí. Požívá osobní nedotknutelnosti a nesmí být žádným způsobem zatčen ani zadržen. Dle čl. 27 odst. 6 Vídeňské úmluvy vysílající stát nebo mise mohou určovat diplomatické kurýry ad hoc. V takových případech bude rovněž použito ustanovení odstavce 5 tohoto článku s tím, že imunity v něm vyjmenované se přestanou aplikovat, jakmile takový kurýr odevzdal na místo určení svěřenou mu diplomatickou poštu. Dále soud konstatuje, že v Průkazu člena diplomatické mise, který předložil žalobce ve správním řízení, je výslovně uvedeno, že držitel tohoto průkazu požívá diplomatických výsad a imunit dle Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích. Soud uvádí, že správní řízení a obzvláště pak řízení v oblasti správního trestání (přestupkové řízení) je ovládáno zásadou, která je formulována v ustanovení § 3 správního řádu, kde je mimo jiné uvedeno, že správní orgán postupuje tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V ustanovení § 52 správního řádu je uvedeno, že účastníci jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účas