2 As 100/2015 — Nejvyšší správní soud

15 A 67/2012- 99 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 11 15 A 67/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a Mgr. Václava Trajera ve věci žalobce: JUDr. M. V., narozený „X“, bytem „X“, proti žalovanému: Krajský státní zástupce v Ústí nad Labem, sídlem Palác Zdar, Dlouhá 1, 400 01 Ústí nad Labem, o žalobě proti písemné výtce udělené žalovaným žalobci ze dne 24. 4. 2012, č. j. 5 SPR 141/2012, takto: I. Rozhodnutí krajského státního zástupce v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2012, č. j. 5 SPR 141/2012, se pro vady řízení zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. V řízení o žalobě a kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 2. 2016, č. j. 15 A 67/2012-49, je žalovaný povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8 000 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal zrušení písemné výtky žalovaného ze dne 24. 4. 2012, č. j. 5 SPR 141/2012, která mu byla uložena dle ustanovení § 30 odst. 3 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, (dále jen „zákon o státním zastupitelství“) za porušení povinnosti zachovávat náležitou úctu k ostatním státním zástupcům ve smyslu ustanovení § 24 odst. 4 zákona o státním zastupitelství spočívající v tom, že v trestní věci J. G., vedené pod sp. zn. 2 KZV 5/2010, po přezkoumání a nevyhovění jeho návrhu na podání dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, (dále jen „trestní řád“) ředitelem odboru mimořádných opravných prostředků Nejvyššího státního zastupitelství v Brně JUDr. T. H. sepsal sdělení a návrh Krajskému soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2012, č. j. 2 KZV 5/2010-608, ve kterém předsedovi senátu soudu oznámil nepodání dovolání v neprospěch odsouzeného J. G., k tomuto sdělení přiložil kopii písemného oznámení Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ze dne 6. 3. 2012 s požadavkem na založení do trestního spisu a v dalším nepřiměřeně hodnotil jeho argumentaci jako právně irelevantní, alibistickou a nerespektující platnou právní úpravu včetně mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, a své vyjádření uzavřel slovy, že „… je bez jakékoliv diskuse naplněn dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu…“; toto sdělení a návrh pak rozeslal předsedovi senátu krajského soudu, Krajskému ředitelství Policie České republiky Ústeckého kraje, Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových – odloučenému pracovišti v Chomutově, Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze a Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně. Žaloba 2. K otázce pravomoci soudu rozhodovat v předmětné věci žalobce uvedl, že dle jeho názoru udělení výtky není projevem pracovněprávního poměru žalobce, ale jde o disciplinární opatření. Žalobce uvedl, že zákonodárce svěřil pravomoc rozhodovat o kárném provinění, za které lze uložit státnímu zástupci podle závažnosti některé z kárných opatření uvedených v § 30 odst. 1 zákona o státním zastupitelství, nikoli do rukou zaměstnavatele, ale do rukou kárného senátu zřízeného u Nejvyššího správního soudu. Z uvedeného dovodil žalobce, že i rozhodnutí o deliktní odpovědnosti státního zástupce za kárné provinění, kterým nepochybně je i tzv. drobný nedostatek a poklesek ve smyslu § 30 odst. 3 zákona o státním zastupitelství, je autoritativním správním aktem orgánu veřejné moci. Dle žalobce tedy žalovaný vystupoval v předmětné věci v postavení orgánu veřejné moci. V tomto směru odkázal žalobce na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 15. 9. 2009, č. j. 12 Ksz 1/2008-97, kde je v odůvodnění uvedeno, že písemná výtka uložená podle § 30 odst. 3 zákona o státním zastupitelství je „rozhodnutím“ o méně závažné formě kárného provinění, když vlastnímu vydání rozhodnutí má předcházet „řízení“ o disciplinárním deliktu. 3. Žalobce uvedl, že ve svém podání ze dne 16. 3. 2012, č. j. 2 KZV 5/2010-608, adresovaném Krajskému soudu v Ústí nad Labem ke sp. zn. 49 T 18/2010, které bylo v konkrétní trestní věci návrhem na zrušení zajištění majetku odsouzeného, vyjádřil vlastní odůvodněný právní názor k obsahu podání Nejvyššího státního zastupitelství, jímž byl podnět žalobce k dovolání odmítnut, a bylo tak umožněno odsouzenému pachateli zvlášť závažného zločinu disponovat se zajištěným majetkem v řádu několika milionů korun, který získal trestnou činností. Žalobce trvá na tom, že předmětný přípis nebyl koncipován jako kritika závěrů Nejvyššího státního zastupitelství, ale jako pečlivě odůvodněný procesní návrh, kterému soud v plném rozsahu vyhověl. K výtce, že předmětný návrh ze dne 16. 3. 2012 žalobce zaslal policejnímu orgánu, který vedl vyšetřování a vydal rozhodnutí o zajištění majetku, Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových, Územnímu pracovišti Ústí nad Labem, odloučenému pracovišti v Chomutově, který spravoval zajištěný majetek, Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, které bylo ve věci činné v odvolacím řízení, a Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které posuzovalo podnět k dovolání, a tím měl porušit povinnost podle § 24 odst. 4 zákona o státním zastupitelství, žalobce uvedl, že je takový závěr pro něho nepochopitelný a považuje jej za nesprávný. Žalobce odmítá, že použití běžně se vyskytujících pojmů a slovních spojení „právně irelevantní, alibistický a nerespektující platnou právní úpravu“ by bylo možno považovat za nepřiměřenou kritiku ve smyslu § 24 odst. 4 zákona o státním zastupitelství. Poukázal současně na to, že uvedená spojení se běžně vyskytují v rozhodnutích Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu či Ústavního soudu (např. 20 Cdo 2217/2011, 33 Nd 43/2012, 6 Tdo 348/2012, 1 As 51/2012, II. ÚS 291/05). Vzhledem k tomu, že předmětný návrh žalobce byl doručen pouze subjektům zainteresovaným v předmětné věci, a to ke konkrétním spisovým značkám, nelze v žádném případě hovořit o veřejné kritice, jak předpokládá ustanovení § 24 odst. 4 zákona o státním zastupitelství. 4. Žalobce uvedl, že podstatou ustanovení § 24 odst. 4 zákona o státním zastupitelství je, aby jednání státního zástupce bylo v mezích obecně uznávaných pravidel slušného chování při zachování práva na svobodu projevu a šíření informací adresovaných oprávněným osobám. Dle jeho názoru jeho jednání popsané ve výroku napadeného rozhodnutí nevykazuje znaky deliktního jednání, jímž by mohlo dojít k porušení povinností ve smyslu § 24 odst. 4 zákona o státním zastupitelství. Žalobce trvá na tom, že konal zcela v souladu s body č. 2, 6 a 8 Mravního kodexu státních zástupců vydaného občanským sdružením Unií státních zástupců České republiky, když nevybočil z mezí pravidel slušného chování a v procesním návrhu vyjádřil svůj pečlivě odůvodněný právní názor, jímž reagoval na konkrétní zjevně nesprávný postup ze strany žalobci blíže neznámého státního zástupce odboru mimořádných opravných prostředků Nejvyššího státního zastupitelství, který by měl být nejen odbornou autoritou a vzorem pro státní zástupce podřízených státních zastupitelství, ale měl by také při výkladu a aplikaci právních přepisů vycházet z jejich pravého smyslu a bránit se byrokratickým, rutinním a alibistickým řešením tak, jak předpokládá povinnost státních zástupců vymezená v bodě 2 Mravního kodexu státních zástupců. 5. Žalobce podotkl, že žalovaný vydal napadené rozhodnutí až na podkladě popudu Nejvyššího státního zastupitelství. Tomu odpovídá i skutečnost, že vydání rozhodnutí předcházela dvoudenní pracovní porada ve dnech 19. – 20. 4. 2012, na které byl žalovaný po celou dobu přítomen a žalobci ani náznakem nic nevytkl. Rovněž tomu odpovídá skutečnost, že žalovaný a jeho náměstkyně sami aprobovali podání žalobce ze dne 16. 3. 2012. 6. Žalobce považuje vydání napadeného rozhodnutí za záměrné a vědomě šikanózní jednání, kterým došlo k autoritativnímu zásahu do práv žalobce včetně jeho práva na svobodu projevu a práva na nerušený výkon veřejné funkce, a tím do nezávislosti státního zástupce. 7. Dále žalobce zdůraznil, že vzhledem ke skutečnosti, že žádný obecně závazný právní předpis nestanoví procesní postup pro vydání rozhodnutí, jímž se podle § 30 odst. 3 zákona o státním zastupitelství ukládá písemná výtka, byl žalovaný povinen aplikovat ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“). Žalovaný se žalobcem vůbec nejednal a prvním úkonem ve vztahu k žalobci bylo vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobci tak nebylo umožněno realizovat základní práva účastníka řízení, a to vyjádřit se k podstatě věci, činit návrhy, seznámit se s podklady rozhodnutí, a uplatnit tak svou obhajobu vůči postupu žalovaného. Žalobce namítá, že v žalobou napadeném rozhodnutí v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu zcela absentují úvahy, kterými se žalovaný jako správní orgán řídil při hodnocení podkladů rozhodnutí a při výkladu právních přepisů. Dle žalobce postupoval žal