3 As 4/2010 — Nejvyšší správní soud

16 A 71/2019- 41 - text  13 16 A 71/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: V. B. N., narozený „X“, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, bytem „X“, zastoupený advokátem Mgr. Markem Sedlákem, sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2019, č. j. MV-143161-6/SO-2019, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2019, č. j. MV-143161-6/SO-2019, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 4. 9. 2019, č. j. OAM-9909-20/PP-2019, kterým byla zamítnuta žalobcova žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu, neboť je důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, a byla mu stanovena lhůta k vycestování z území 35 dnů od právní moci rozhodnutí. Žaloba 2. V podané žalobě žalobce uvedl, že se v letech 2011 až 2013 dopustil trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 let. Namítal, že v jeho případě nepostačuje k aplikaci § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) skutečnost, že před šesti lety závažným způsobem narušil veřejný pořádek, neboť je nezbytné zkoumat aktuálnost a důvodnost nebezpečí, které pro něj představuje nyní, přičemž byl přesvědčen, že právě kvůli časovému odstupu od spáchání trestného činu i od odsouzení nemůže naplnit svým jednáním právě aktuálnost nebezpečí. V této souvislosti poukazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151. 3. Žalobce dále argumentoval tím, že byl Okresním soudem v Mostě podmíněně propuštěn na svobodu, když tamní soud dospěl k závěru, že je od žalobce možné v budoucnu očekávat, že povede řádný život. Žalobce poukazoval na skutečnost, že soud o podmíněném propuštění rozhoduje na základě stejných hmotněprávních úvah jako správní orgán při zvažování, zda jsou splněny podmínky pro zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Žalobce namítal, že správní orgány měly názor okresního soudu respektovat, pokud nezjistily závady v jeho chování v období od jeho propuštění z výkonu trestu, které by odůvodňovaly jiný závěr o chování žalobce, než ke kterému dospěl Okresní soud v Mostě. Žalobce byl přesvědčen, že dle zásady legitimního očekávání by si závěry učiněné orgány veřejné moci neměly odporovat. 4. Žalobce rovněž nesouhlasil s tvrzeními správních orgánů obou stupňů, kterými odůvodňují trvající, aktuální a důvodné nebezpečí pro veřejný pořádek ze strany žalobce. Měl za to, že jsou velmi obecná a nepřezkoumatelná. Předně namítal, že správní orgány neobjasňují, z jakého důvodu trvání hrozby pro veřejný pořádek spojují s délkou zkušební doby podmíněného propuštění na svobodu a neakceptují řádné chování žalobce ve výkonu trestu. Žalobce se neztotožnil ani se závěrem správních orgánů, že s ohledem na charakter žalobcem spáchané trestné činnosti převažuje zájem na ochraně společnosti před jejím dalším pácháním, a že je „…zřejmé, že i při existenci příjmů v minulosti se účastník trestního jednání dopustil…“. Žalobce rovněž považoval názory žalovaného za rozporné s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004, o právu občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, (dále jen „pobytová směrnice“), neboť tato zakazuje, aby předchozí odsouzení samo o sobě odůvodňovalo opatření přijaté z důvodu veřejného pořádku a bezpečnosti. 5. Za nepodložené poté žalobce považoval úvahy správních orgánů o jeho rodinných vazbách a kvalitě jeho rodinného života, neboť tyto nemají oporu ve spise a nebyly k nim provedeny žádné důkazy. Žalobce byl toho názoru, že ke zjištění skutečného stavu věci měla být správním orgánem I. stupně vyslechnuta jeho manželka, která je dle jeho názoru účastnicí řízení, stejně jako jeho syn, ačkoliv s nimi tak správní orgán nejednal a nezjistil jejich názor postupem podle § 29 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“). 6. Žalobce se neztotožnil ani s názorem správního orgánu I. stupně, že nelze učinit závěr o změně přístupu žalobce k respektování právních předpisů, a poukazoval na to, že správní orgán neuvedl na základě čeho, takový závěr učinil. 7. Dále žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je v rozporu s pobytovou směrnicí. V této souvislosti poukazoval rovněž na znění čl. 37 a čl. 27 odst. 2 této směrnice a současně namítal, že napadené rozhodnutí je v rozporu rovněž s čl. 27 odst. 2 alinea druhá pobytové směrnice. 8. Závěrem konstatoval, že správní orgány obou stupňů neprovedly žádné zjišťování skutečného stavu věci ohledně života žalobce v době rozhodování. Nezjišťovaly, jakým způsobem si jeho rodina zajišťuje prostředky k obživě, a další skutečnosti, ze kterých je možné usoudit, zda žalobce představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. S ohledem na uvedené je napadené rozhodnutí v rozporu s § 3 správního řádu. Dále žalobce upozornil, že v rámci odvolacího řízení předložil žalovanému důkazy prokazující skutečnost, že se se svou družkou oženil a čekají dalšího potomka. Žalobce byl přesvědčen, že tyto doklady potvrzují změnu skutkových okolností, která je zásadní z hlediska dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Zároveň žalobce namítal, že se k těmto dokladům žalovaný nijak nevyjádřil, a proto je nezbytné shledat napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný trval na svém závěru, že v daném případě převažuje zájem na ochraně společnosti před pácháním další závažné trestné činnosti žalobcem a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Uvedl, že se v napadeném rozhodnutí zabýval jak otázkou času, který uplynul od páchání trestné činnosti, tak skutečností, že byl podmíněně propuštěn na svobodu. Podle žalovaného se lze důvodně domnívat, že v průběhu výkonu trestu odnětí svobody žalobce v páchání trestné činnosti nepokračoval a doba jejího nepáchání je odvozena především od délky uloženého trestu. Zároveň upozorňoval na skutečnost, že z délky zkušební lhůty uložené žalobci v rámci rozhodnutí o podmíněném propuštění na svobodu, je zřejmé, že byl brán v potaz i stupeň nebezpečí recidivy. V této souvislosti žalovaný odkazoval na str. 5 napadeného rozhodnutí, především na jím poukazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 10 Azs 312/2016-59. 10. Dále žalovaný konstatoval, že žalobce k páchání trestné činnosti nepřiměla tíživá finanční situace a sám v trestním řízení uvedl, že jako příslušník vietnamské komunity byl povinen pomáhat rodičům (matce současné manželky) v distribuci drog. K rodinným vazbám žalobce poté žalovaný uvedl, že nepovažoval za potřebné svůj závěr o jejich rozvrácení dále prokazovat, neboť dané logicky vyplývalo ze zjištěných skutečností. Trval na tom, že manželka ani syn žalobce nejsou účastníky správního řízení ve smyslu § 27 odst. 1 písm. a) správního řádu, a ani se takového postavení v průběhu řízení nedomáhali. 11. K otázce závažné trestné kriminality žalovaný poukazoval na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, především na rozsudek ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 Azs 147/2016-30. 12. Žalovaný měl za to, že v průběhu řízení byly vzaty v úvahu i rodinné poměry žalobce a napadené rozhodnutí bylo odůvodněno v souladu se zákonem. Závěrem poukázal na čl. 28 pobytové směrnice. Replika žalobce 13. V podání ze dne 31. 1. 2020 žalobce nesouhlasil s poukazem žalovaného na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Namítal, že odkaz žalovaného na rozsudek ze dne 12. 1. 2017, č. j. 10 Azs 312/2016-59, v napadeném rozhodnutí je velmi zjednodušující, jelikož Nejvyšší správní soud se zde v bodu 21 rozsudku v souvislosti s propuštěním cizince na svobodu zabýval významem této skutečnosti pro aplikaci § 77 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců, a to bez ohledu na to, zda se jedná o propuštění po vykonání částečného nebo celého trestu odnětí svobody. Pro dané ustanovení je podle žalobce rozhodné samotné odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a následné chování cizince ve výkonu trestu, které vedlo k jeho podmíněnému propuštění, je z hlediska tohoto ustanovení irelevantní. Žalobce upozorňoval na to, že jeho situace je zcela odlišná, neboť v jeho případě se správní orgány musejí zabývat tím, ja