9 Azs 288/2016 — Nejvyšší správní soud

15 A 55/2019- 41 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 11 15 A 55/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: nezl. Q. H. V., narozený „X“, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, bytem „X“, zastoupený Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem, sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 2. 2019, č. j. MV-9068-4/SO-2019, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 11. 2. 2019, č. j. MV-9068-4/SO-2019, se pro vadu řízení zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 800 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 2. 2019, č. j. MV-9068-4/SO-2019, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 6. 11. 2018, č. j. OAM-985-12/ZR-2018, jímž mu byla podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušena platnost povolení k trvalému pobytu a podle § 77 odst. 3 téhož zákona stanovena lhůta 30 dnů od právní moci rozhodnutí k vycestování z území České republiky. Žalobce se současně domáhal přiznání náhrady nákladů řízení. Žaloba 2. Žalobce v podané žalobě předně namítl, že žalovaný zásadním způsobem porušil své povinnosti odvolacího orgánu, jeho rozhodnutí odporuje požadavkům obsaženým v § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), definujícím nároky na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů a současně je v rozporu i s požadavky na činnost odvolacího orgánu ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu. Žalovaný dle žalobce též opomenul zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak vyžaduje § 3 správního řádu. Správními orgány obou stupňů byl rovněž porušen § 2 odst. 3 a 4 správního řádu definující podmínky pro výkon jejich činnosti. 3. Dále žalobce uvedl, že v rámci odvolacího řízení žalovaný náležitě nevypořádal všechny uplatněné odvolací námitky. 4. S odkazem na dikci § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců pak žalobce namítl, že správní orgány vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, resp. že nerespektovaly existující důvody pro zachování povolení jeho pobytu. Žalobce totiž tvrdil a doložil, že se na území domovského státu nenacházel bezúčelně, když se připravoval na budoucí povolání. Nepřítomnost žalobce tedy byla způsobena studijními důvody, což představuje jeden z liberačních důvodů ve smyslu dotčeného ustanovení zákona o pobytu cizinců. 5. Žalobce též namítl, že žalovaný nesprávně vypořádal odvolací námitku, pokud jde o nutnost vážit přiměřenost jeho rozhodnutí. Ačkoliv v § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců není explicitně zmíněno, že je správní orgán povinen posuzovat přiměřenost správního rozhodnutí, taková povinnost plyne z § 2 odst. 3 správního řádu, přičemž princip proporcionality obsahuje i Ústava České republiky. Smyslem § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je dle žalobce odebrat pobytové oprávnění cizinci zdržujícímu se mimo území republiky, který zde již trvale nepobývá, pobývat pravděpodobně nechce a může být obava, že svého pobytového oprávnění hodlá zneužít. To však není případ žalobce, jenž hodlá na území České republiky nadále žít. Postup správních orgánů tak dle žalobce jeví známky nepřípustného formalismu. Správní orgány jsou při své činnosti rovněž vázány zásadou materiální pravdy, a měly by se tudíž zaměřit na nalézání správných řešení. Poté žalobce poukázal na rozhodovací činnost Ústavního soudu, ze které se podává, že nelze tolerovat formalistický postup, kdy dochází za použití sofistikovaného odůvodňování ke zřejmé nespravedlnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Zdůraznil také, že určujícím pro nalézání práva je vždy, aby bylo vycházeno z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje orgány veřejné správy či obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složitým. V souladu s uvedenými závěry Ústavního soudu ve věci tzv. přepjatého formalismu přitom rozhodoval i Nejvyšší správní soud (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003-56). Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Současně vyslovil, že trvá na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí, přičemž odmítl námitky uvedené v žalobě a v podrobnostech odkázal právě na obsah dotčeného rozhodnutí, jakož i samotného správního spisu. Dle žalovaného již správní orgán I. stupně odůvodnil, z jakého důvodu nemohla být základní školní docházka žalobce v zemi jeho původu považována za liberační důvod ve smyslu § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Dále uvedl, že žalobce navštěvoval základní školu ve Vietnamu, ačkoliv měl stanovenu povinnost absolvovat základní školní docházku na území České republiky. K osvojení vietnamského jazyka přitom žalobce mohl dle žalovaného využít jiných prostředků, které by nenarušily jeho integrační proces na území České republiky. Žalovaný poté poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (konkrétně rozsudky ze dne 26. 11. 2015, č. j. 9 Azs 218/2015-51, ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016-30, a ze dne 20. 7. 2017, č. j. 1 Azs 139/2017-30), ze které dle jeho názoru vyplývá, že rozhodování o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu z důvodů vyjmenovaných v § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců korektivu posuzování možného zásahu do soukromého a rodinného života nepodléhá. Posouzení věci soudem 7. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalovaný uvedl, že souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání a žalobce nesdělil do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoliv byl ve výzvě výslovně poučen, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání uděluje. 8. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady přitom vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během lhůty 30 dnů po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení i zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci zjištěny nebyly. 9. Soud po přezkoumání skutkového i právního stavu věci a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Nepřisvědčil však všem uplatněným námitkám žalobce. 10. Ze správního spisu postoupeného soudu žalovaným byly zjištěny tyto podstatné skutečnosti. Dne 14. 5. 2018 bylo s žalobcem z moci úřední zahájeno řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Ze záznamů v cestovním pasu žalobce č. X s platností od 28. 5. 2014 do 28. 5. 2019, konkrétně z otisků přechodových razítek, totiž vyplynulo, že žalobce vycestoval z území států Evropské unie (dále jen „EU“) dne 11. 8. 2014 (do Vietnamu přicestoval dne 12. 8. 2014). Dne 2. 6. 2016 pak odcestoval z Vietnamu zpět na území států EU, když dne 3. 6. 2016 přicestoval do Francie. Dne 6. 8. 2016 nicméně žalobce znovu přicestoval do Vietnamu a dne 22. 2. 2018 se vrátil zpět do České republiky. V podání ze dne 25. 4. 2018 pak matka žalobce N. T. H. potvrdila výše uvedená období nepřítomnosti žalobce na území států EU, přičemž doplnila, že chtěla, aby se žalobce učil vietnamskému jazyku. Žalobce tak dle své matky ve Vietnamu v letech 2016 - 2017 vykonával základní školní docházku. K