4 Ads 51/2017 — Nejvyšší správní soud

16 Af 8/2023- 30 - text  6 16 Af 8/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudkyň Mgr. Lenky Havlíčkové a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobkyně: Oleochem, a.s., IČO: 28361806, sídlem Žukovova 49/30, 400 03 Ústí nad Labem, zastoupena JUDr. Davidem Novákem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Okraji 439/44, 162 00 Praha 6, proti žalovanému: Finanční úřad pro Ústecký kraj, sídlem Velká Hradební 39/61, 400 21 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2023, č. j. 160101/23/2501-50523-505081, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Finančního úřadu pro Ústecký kraj ze dne 30. 1. 2023, č. j. 160101/23/2501-50523-505081, kterým byla zamítnuta její námitka proti vyrozumění o převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty na nedoplatek u Celního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 14. 11. 2022, č. j. 2251092/22/2501-50523-507381. Žaloba 2. Žalobkyně shrnula, že ve věci šlo o převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty na úhradu pokuty ve výši 90 000 Kč dle zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a o omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), ve znění pozdějších předpisů, a pokuty ve výši 10 000 Kč dle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně s tímto převedením nesouhlasila, neboť šlo o převedení na nároky na pokuty, které vznikly v průběhu trvání insolvenčního řízení žalobkyně, resp. v době, kdy žalobkyně byla v úpadku. Úpadek byl řešen v řízení vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 44 INS 5231/2019, přičemž toto insolvenční řízení začalo na návrh žalobkyně dne 8. 4. 2019, usnesení o úpadku bylo vydáno dne 14. 5. 2019 a řízení bylo ukončeno ke dni 20. 4. 2021. 3. Žalobkyně namítla, že podle § 170 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“) se žádným ze způsobů řešení úpadku neuspokojují nároky věřitelů na mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka – žalobkyně. Stát tak podle ní nemá nárok na uspokojení uvedených pokut, a to i přesto, že insolvenční řízení již skončilo splněním reorganizačního plánu. 4. Žalobkyně nesouhlasí s důvodem pro zamítnutí jejích námitek, podle kterého je nutné na věc aplikovat § 359 insolvenčního zákona. Ten podle žalovaného stanoví, že „mimosmluvní sankce nezanikají přijetím reorganizačního plánu, a to zcela bez ohledu na skutečnost, zda v reorganizačním plánu byly, nebo nebyly zahrnuty“. Tak tomu podle žalobkyně v její věci nebylo. Příslušné ustanovení podle ní jednak stanoví, že odchylná úprava v reorganizačním plánu je možná. Za zcela zásadní ovšem považuje to, že v dané věci nejde o mimosmluvní sankce, které by vůbec mohly zaniknout přijetím reorganizačního plánu, neboť v době přijetí reorganizačního plánu tyto pohledávky neexistovaly. Jde totiž o sankce, které byly uloženy po přijetí reorganizačního plánu, a to za přestupky spáchané před insolvenčním řízení. 5. Žalobkyně namítla, že pokud by takovéto pohledávky měly být uspokojeny a neměly by přijetím reorganizačního plánu zaniknout podle § 359 insolvenčního zákona, muselo by jít o pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení. Dotčené pohledávky však přihlášeny nebyly, neboť v době lhůty pro přihlášení pohledávek ani ke dni schválení reorganizačního plánu neexistovaly. Takovéto pohledávky nemohou být subsumovány pod znění § 359 insolvenčního zákona, neboť nemůže být vyloučen zánik pohledávky, která v daném okamžiku zaniknout nemůže, protože neexistuje. S odkazem na § 168 a § 169 insolvenčního zákona žalobkyně uzavřela, že pohledávky na zaplacení mimosmluvních sankcí nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou ani pohledávkami jim na roveň postavenými, a proto je nelze v průběhu insolvenčního řízení ani později uspokojovat, pokud vznikly za trvání insolvenčního řízení dlužníka. 6. Žalobkyně dodala, že podle bodu 6.4.3. jejího schváleného reorganizačního plánu platilo, že „účinností reorganizačního plánu zanikají pohledávky věřitelů dlužníka specifikované v ustanovení § 170 InsZ, tj. pohledávky, které se dle insolvenčního zákona v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku“. Šlo tedy o jednoznačnou odchylku od § 359 insolvenčního zákona, která výslovně zahrnovala veškeré pohledávky vypočtené v § 170 insolvenčního zákona, tedy i mimosmluvní sankce. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, kterou navrhoval zamítnout. Uvedl, že se ztotožnil s názorem celního úřadu, který jej o převedení přeplatku požádal, protože pro mimosmluvní sankce podle § 170 písm. d) insolvenčního zákona, o které ve věci šlo, platí, že podle § 359 insolvenčního zákona tyto sankce přijetím reorganizačního plánu nezanikají bez ohledu na to, zda do reorganizačního plánu byly, či nebyly zahrnuty. Mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka mají jiný, specifický charakter než ostatní skupiny pohledávek podle § 170 insolvenčního zákona, které vycházejí ze smluvních vztahů uzavřených dlužníkem s jeho věřiteli. Zpravidla jde o trest za protiprávní jednání. Jejich trvání i po přijetí reorganizačního plánu vyjadřuje i veřejný zájem na dodržování právních předpisů. Replika žalobkyně 8. Žalobkyně ve své replice ze dne 24. 5. 2023 odkázala na svou žalobní argumentaci a dodala, že účelem sanačního řešení úpadku formou reorganizace je to, aby žalobkyně mohla dál fungovat ideálně očištěna od všech závazků z doby před reorganizací a z průběhu reorganizace. Posouzení věci soudem 9. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobkyně a žalovaný vyjádřili s tímto postupem souhlas. 10. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 11. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 12. Z předloženého správního spisu soud zjistil, že pokuty za spáchání přestupků ve výši celkem 90 000 Kč a 10 000 Kč žalobkyni uložila Česká inspekce životního prostředí rozhodnutími ze dne 20. 5. 2020 a 27. 5. 2020. V té době již bylo podle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, zdejším soudem rozhodnuto o úpadku žalobkyně. V souladu se zákonem [§ 136 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona] v době vydání rozhodnutí o uložení pokut již dávno uplynula dvouměsíční lhůta pro přihlášení pohledávek. Je tedy zřejmé, že tyto pohledávky, které svou povahou jsou mimosmluvní sankcí, nemohly být do insolvenčního řízení přihlášeny. Dále soud zjistil, že v době žádosti celního úřadu o převedení přeplatku na úhradu pokut žalovaný u žalobkyně evidoval přeplatek na dani z přidané hodnoty. Z tvrzení žalobkyně, které žalovaný rovněž nesporoval, vyplývá, že ke dni podání žádosti celního úřadu již bylo insolvenční řízení žalobkyně skončeno, a to splněním reorganizačního plánu. 13. S ohledem na tyto skutečnosti – tedy zejména insolvenční řízení žalobkyně řešené reorganizací a skončené splněním reorganizačního plánu – je proto třeba se při soudním přezkumu věci více než na pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku [viz žalobkyní poukazovaný § 170 insolvenčního zákona], zaměřit na osud pohledávek z mimosmluvních sankcí, které vznikly v průběhu insolvenčního řízení po uplynutí lhůty pro přihlášení pohledávek. Na to ostatně správně poukázala i žalobkyně, když uvedla, že předmětné pohledávky vůbec neexistovaly v době přijetí reorganizačního plánu. 14. Soud však nesouhlasí se závěrem žalobkyně, který z její argumentace vyplynul, a sice že předmětné pokuty (tj. mimosmluvní sankce) s