6 Afs 125/2021 — Nejvyšší správní soud

59 Af 11/2023- 52 - text 8 59 Af 11/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a Mgr. Zdeňka Macháčka ve věci žalobce: Wassa s.r.o. sídlem Příšovice 157 zastoupen advokátem Mgr. Jakubem Hajdučíkem sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 5. 2023, č. j. 11598/23/5000-10612-713127, č. j. 11599/23/5000-10612-713127 a č. j. 11600/23/5000-10612-713127, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Ministerstvo průmyslu a obchodu (dále jen „poskytovatel dotace“) poskytlo rozhodnutími o poskytnutí dotace ze dne 21. 1. 2014, č. j. 76-13/4.1IN04-1098/14/61200, ve znění opravného rozhodnutí č. j. 76-13/4.1IN04-1098/14/61200 a dodatku č. 1 č. j. D1/76-13/4.1IN04-1098/14/61200 (projekt č. 1), ze dne 20. 11. 2014, č. j. 27-14/2.2RV03-3521/14/61200, ve znění dodatku č. 1 č. j. D1/27-14/2.2RV03-3521/14/61200 (projekt č. 2) a ze dne 22. 4. 2014, č. j. 27-14/2.2RV03-2367/14/61200, ve znění dodatku č. 1 č. j. D1/27-14/2.2RV03-2367/14/61200 (projekt č. 3), dotace na nákup technologií a software, které měly inovovat kartonovou výrobu provozovanou žalobcem. Těmito rozhodnutími poskytovatel dotace podpořil tři projekty souhrnnou částkou ve výši 56 129 436 Kč. 2. Finanční úřad pro Liberecký kraj (dále jen „správce daně“) na základě daňové kontroly shledal u všech tří projektů řadu pochybení a platebními výměry ze dne 21. 9. 2022, č. j. 1224046/22/2600-31471-507495, č. j. 1224059/22/2600-31471-507495 a č. j. 224065/22/2600-31471-507426, vyměřil žalobci odvody za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši 19 630 000 Kč v souvislosti s projektem č. 1, ve výši 17 498 106 Kč v souvislosti s projektem č. 2 a ve výši 18 799 180 Kč v souvislosti s projektem č. 3 (dále jen „platební výměry“). Celková částka odvodu činila 55 927 286 Kč 3. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 12 To 13/2021, zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2020, č. j. 9 T 7/2019-17094, ve výroku II. a ve výroku o náhradě škody podle § 43 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“). Vrchní soud v Praze nově rozhodl tak, že žalobce shledal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie. Výrokem I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové byli žalobce a další obžalovaní shledáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Tento výrok zůstal beze změny. Vrchní soud v Praze také uložil žalobci, aby společně a nerozdílně s dalšími obžalovanými zaplatil poskytovateli dotace na náhradě škody způsobené trestnou činností částku 56 129 436 Kč. 4. Proti platebním výměrům podal žalobce odvolání, v němž namítl, že uložení odvodů za porušení rozpočtové kázně porušuje zásadu ne bis in idem, neboť Vrchní soud v Praze na základě totožných skutkových okolností uložil žalobci povinnost k náhradě škody. Žalovaný napadenými rozhodnutími zamítl odvolání žalobce a platební výměry potvrdil. II. Žaloba 5. Závěry žalovaného, že adhezní řízení podle trestního řádu a daňová kontrola mohou probíhat současně, protože v adhezním řízení vzniká pouze titul k náhradě škody, a že odvod za porušení rozpočtové kázně nemá povahu trestní sankce, se dle žalobce míjejí s odvolacími námitkami. Žalobce svou argumentaci nepostavil na povaze odvodu za porušení rozpočtové kázně coby trestní sankce. Žalobce tvrdil, že jak v řízení před daňovými orgány, tak v řízení před trestním soudem, jde o nalézací řízení, jehož předmětem je vrácení neoprávněně čerpané dotace. Nejenže nemůže být daňová kontrola a s ní spojené doměřovací řízení zahájeno později než adhezní řízení podle trestního řádu pro překážku litispendence, ale už vůbec nemohou skončit dvěma nezávislými rozhodnutími, kterými bude o odvodu rozhodnuto. 6. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2020, č. j. 3 Afs 92/2018-32, podle nějž je smyslem odvodu za porušení rozpočtové kázně navrácení finančních prostředků, které nebyly využity k určenému účelu a v souladu s podmínkami, které stát či Evropská unie stanovily. Shodné závěry plynou také z rozsudku tohoto soudu ze dne 4. 2. 2021, č. j. 7 Afs 44/2020-59, citovaného žalovaným v napadených rozhodnutích. Ani žalovaným citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2009, č. j. 7 Afs 78/2009-143, tomuto závěru neodporuje, neboť z něj vyplývá, že povinnost odvést do rozpočtu částku za porušení rozpočtové kázně vzniká již samotným porušením rozpočtové kázně, a rozhodnutím je pouze stanovena náhradní lhůta splatnosti. To však neznamená, že samotným porušením zákona vzniká také vykonatelný titul. Pokud by tomu tak bylo, nedávalo by smysl vést nalézací řízení a dokazování, po kterém je správce daně oprávněn určit, že daňový subjekt skutečně porušil rozpočtovou kázeň. 7. Žalobce také odkázal na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013-I. Nejvyšší soud v něm uvedl, že v adhezním řízení trestní soud rozhoduje o náhradě způsobené škody nebo vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem. Shodně vnímá adhezní řízení i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2022, č. j. 3 As 188/2020-32. Žalobce dále citoval i další rozsudky Nejvyššího správního soudu, z nichž vyplývá, že smyslem adhezního řízení je rozhodnout o nároku poškozeného na náhradu škody, přičemž se vychází ze shodných skutkových zjištění jako v trestním řízení. Z předestřené judikatury dle žalobce plyne, že adhezní řízení provedené v rámci trestního řízení a daňové řízení o odvodu jsou obě nalézací řízení, jejichž účelem je navrátit zpět do státního rozpočtu prostředky, které nebyly využity k určenému účelu a v souladu s podmínkami, které stát pro čerpání těchto prostředků stanovil. Náhrada škody a odvod za porušení rozpočtové kázně jsou obsahově totožné, a proto je třeba uplatnit zákaz uvedený v § 101 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“). Tvrzení žalovaného, že daňový řád neupravuje souběh adhezního řízení podle trestního řádu a doměřovacího řízení podle daňového řádu, proto neobstojí. 8. Aplikaci § 43 odst. 3 a § 44 odst. 3 trestního řádu vylučuje skutečnost, že adhezní řízení bylo zahájeno dřív než doměřovací řízení. Vrchní soud v Praze v rozsudku sp. zn. 12 To 13/2021 uvedl, že „k trestnímu řízení se s nárokem na náhradu škody připojilo Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, a to s částkou 56 129 436 Kč (viz čl. 16205). Po provedeném dokazování bylo zjištěno, že škoda v této výši skutečně vznikla, odpovídá nezákonně vylákaným dotacím a bylo jednoznačně prokázáno, že škoda vznikla v důsledku trestného jednání všech shora uvedených obžalovaných, a to i obžalované obchodní korporace. Pokud jde o připojení se k trestnímu řízení, toto bylo učiněno včas, bylo doprovázeno všemi listinami, které jsou k prokázání tohoto nároku potřebné, včetně příslušných vyčíslení. Odvolací soud s ohledem na tato zjištění dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky uvedené v § 228 odst. 1 tr. řádu a všem obžalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili České republice, Ministerstvu průmyslu a obchodu na náhradě škody částku 56 129 436 Kč“. Žalovaný tvrdí, že může současně rozhodnout o nároku na vrácení dotace, aniž by blíže osvětlil důvody, proč by o jednom nároku mělo být rozhodováno dvěma orgány ve prospěch dvou organizačních složek státu, a jak se vypořádá vzniklý rozdíl. Skutkové okolnosti jsou v obou případech naprosto totožné. Vrchní soud v Praze jen rozhodl o náhradě škody o 202 150 Kč vyšší než daňové orgány v případě odvodu za porušení rozpočtové kázně. Přiznaným nárokem na náhradu škody Vrchním soudem v Praze se vyčerpal nárok státu na navrácení neoprávněně vyčerpaných prostředků. Podle § 101 odst. 4 daňového řádu lze „přiznat stejné právo nebo uložit stejnou povinnost […] ze stejného důvodu témuž příjemci rozhodnutí pouze jednou“. Žalobce prokázal, že vrácení dotací, se kterými neoprávněně nakládal, mu bylo uloženo uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, a proto nebyl žalovaný oprávněn identické neoprávněně čerpané dotace uložit žalobci vrátit podruhé. 9. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby soud napadená rozhodnutí zrušil, požadoval náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalovaného 10. Podle žalovaného je z žaloby zřejmé, že žalobce nerozporuje porušení rozpočtové kázně ani stanovení výše odvodu. Pouze namítá, že mu správce daně nemohl uložit povinnost finanční prostředky navrátit, jestliže o totožném nároku rozhodl v adhezním řízení trestní soud. Povinnost k náhradě ško