59 A 57/2023

Samostatnými žalobami se žalobkyně shodně domáhají zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný ve společném odvolacím řízení zamítl jejich odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Liberec jako speciálního stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“ nebo „správní orgán I. stupně“) ze dne 30. 3. 2023, č. j. SURR/7130/232766/20-Vá/dodatečné SP CJ MML 072421/23.

Tímto rozhodnutím byla stavebníku X – osobě zúčastněné na řízení I. – podle § 129 odst. 2 a 3 a § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavební řádu (stavební zákon), a § 18c vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, dodatečně povolena stavba „X – 4. etapa, Rodinné domy, k. ú. X“ SO Přístupová komunikace na pozemcích p. č. XA, XB, XC v k. ú. X a p. č. XD, XE, XF, XG, XH v k. ú. X (dále budou pozemky uváděny bez názvu k. ú.). Dle výroku I. jde o stavbu přístupové komunikace pro rodinné domy v k. ú. X, která je napojena na stávající pozemek p. č. XA (ostatní plocha – ostatní komunikace), z důvodu zpřístupnění pozemku pro připravovanou zástavbu rodinnými domy. Komunikace kopíruje stávající trasu komunikace užívanou společností SVS jako příjezdovou k přečerpávací stanici na splaškovou kanalizaci. Hlavní přístupová komunikace trasa „A“ je délky 175 m s šířkou vozovky 3,50 m, na začátku úseku a v místě zlomu v km 0,025 rozšířena na 5 m, tato rozšíření budou sloužit jako výhybny, podél levé strany s doprovodným zeleným pásem v šířce od 0,50 do 3,35 m. Přístupová komunikace bude zařazena do funkční třídy C typu jako jednopruhová, obousměrná a bude dokončena v popsané konstrukci s tím, že k dokončení zbývá realizovat vrchní vrstvu – asfaltobetonový povrch. Současně s dokončením přístupové komunikace budou na stávající ulici X na pozemku p. č. XA provedeny dílčí stavební úpravy, které budou spočívat ve výměně povrchu vozovky tak, že zámková dlažba bude nahrazena asfaltobetonovým povrchem, dále bude realizována zpevněná plocha, která rozšíří stávající pojížděnou část komunikace na p. č. XB v šířce 5,30, šířka vozovky od tohoto rozšíření ke straně garáží k místu betonových nájezdů do stávajících garáží bude 6 m. Popis stavby dále obsahuje způsob odvodnění. Výrokem II. byly stanoveny podmínky pro dokončení stavby na základě podmínek stanovisek a vyjádření ČEZ Distribuce, a. s., Severočeské vodovody a kanalizace, a. s., GridServices, s. r. o., Magistrátu města Liberec, odboru životního prostředí, ze dne 16. 11. 2022, a Magistrátu města Liberec, odboru dopravy, ze dne 9. 11. 2022.

V prvním žalobním bodu žalobkyně namítala, že žalovaný postupoval v rozporu s § 149 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, pokud odmítl vyžádat přezkumné závazné stanovisko ke stanovisku Magistrátu města Liberec, odboru územního plánování, ze dne 9. 8. 2022. Uvedené ustanovení nestanoví žádné výjimky ze stanoveného postupu. Žalovaný přezkumné závazné stanovisko nepředložil žalobkyni k vyjádření, nenařídil tak učinit ani správnímu orgánu I. stupně. Postup žalovaného navíc způsobil zmatečnost v řízení, neboť správní orgán I. stupně přezkumné závazné stanovisko opomněl hodnotit jako podklad do vydání rozhodnutí, žalobkyně proto nezaznamenala, že si žalovaný přezkumné stanovisko vyžádal. Žalobkyně a) vyjádřila pochybnosti, zda přezkumné stanovisko skutečně existuje. Žádala-li jeho předložení, nebylo jí sděleno, že si žalovaný přezkum vyžádal. Existují tedy pochybnosti, zda bylo provedeno šetření na místě, kterému nebyla přítomna. Žalobkyně a) odkázala na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 6. 8. 2020, č. j. 5 As 26/2020-43, dle kterého potvrzující závazné stanovisko musí přezkoumatelným způsobem reagovat na námitky směřující proti potvrzovanému závaznému stanovisku. Namítala, že konkrétní podoba odvolacích námitek v prvním a druhém odvolacím řízení nebyla totožná, žalovaný tedy nemohl argumentovat zásadou hospodárnosti správního řízení. Žalovanému dále vytýkala, že si neopatřil přezkumné závazné stanovisko k závaznému stanovisku Magistrátu města Liberec, odboru životního prostředí, ze dne 16. 11. 2022. Není pravdou, že by vůči tomuto závaznému stanovisku neuvedla konkrétní důvody, nadto není třeba konkrétní důvod uvádět, dotčený správní orgán má povinnost hájit veřejný zájem. Odvolací orgán si při aplikaci § 149 odst. 7 správního řádu nemůže zhodnotit, zda některé odvolací námitky jsou dostatečným důvodem pro přezkum závazného stanoviska nadřízeným dotčeným správním orgánem, či nikoliv. Tímto postupem žalovaný nepřípustně ingeroval do pravomoci a působnosti nadřízeného dotčeného správního orgánu. Žalobkyně a) se dovolávala závěrů rozsudku NSS ze dne 23. 9. 2010, č. j. 5 As 56/2009-63.

Žalobkyně a) dále namítla, že stavba je v rozporu s Územním plánem Liberec (dále jen „ÚP Liberec“), ostatně trvala na přezkumu závazného stanoviska orgánu územního plánování ze dne 9. 8. 2022. Původní přístupovou cestou k budoucím rodinným domům stavebníka měla být cesta od ulice Obvodní na p. č. XD v k. ú. X ve vlastnictví obce Stráž nad Nisou, v důsledku třetí změny územního plánu obce Stráž nad Nisou (dále jen „ÚP Stráž nad Nisou“) má být dopravní obslužnost v lokalitě řešena dopravním napojením z obytného souboru X. Zjevně však nemá být dopravní cesta vedena po pozemcích dotčených stavbou, ale po současném pozemku p. č. XI v k. ú. X, a to od slepé odbočky u č. p. XJ na p. č. XK v k. ú. X a odtud má dojít k napojení cesty na další pozemky. Mapu a fotografii místa žalobkyně a) přikládala ke svému vyjádření ze dne 21. 9. 2022 a odkázala na ně. Pozemky dotčené povolovanou stavbou jsou v ÚP Liberec v plochách bydlení všeobecné, s vedením strategické dopravní cesty přes tyto pozemky se nepočítá. Jedná se o plochu zastavěnou a stabilizovanou, takto se plochy vymezují proto, aby bylo zachováno jejich dosavadní funkční využití dle regulativu F.2.1.1. Dle regulativu F.2.3.7. dále platí, že při povolání změny v území se musí přihlédnout k místním urbanistickým, ekologickým, hygienickým a technickým podmínkám konkrétní vymezené plochy. Žalovaný pominul, že umístit účelovou a obslužnou komunikaci v ploše bydlení všeobecné lze výhradně v rámci základní vybavenosti území tak, aby nebylo znemožněno současné funkční využití. Žalobkyně a) upozorňovala na negativní vlivy na stabilizovanou plochu, neboť má dojít ke změně komunikace z neprůjezdné, určené pouze vlastníkům a obyvatelům okolních nemovitostí, na průjezdnou na úkor bezpečnosti silničního provozu a obyvatel lokality. ÚP Liberec sice umožňuje zřídit účelovou komunikaci, ale jen k těm nemovitostem, které se na ní přímo nacházejí. Zařazení pozemku do dané oblasti v rámci územního plánu odpovídá jejich charakteru, neboť se ve své podstatě jedná o komunikační plochu pro sjezdy ke garážím, nevhodnou pro jiný provoz, odpovídající definici dle ČSN 73 6058, čl. 3.1.9. Navíc byl závazný i regulativ D.1.2.2., podle kterého se vymezují koridory pro umístění silničních komunikací zakreslených ve výkresu koncepce dopravní infrastruktury, takto zakreslené komunikace tvoří základní komunikační kostru, která je označena jako doprava silniční. Do této kategorie spadá i p. č. XI v k. ú. X, resp. cesta na tomto pozemku zakreslená, proto má přístupová cesta k budoucím rodinným domům stavebníka vést po této cestě. Cesta je přitom ve výlučném vlastnictví stavebníka, nic kromě vyšších nákladů mu ve vybudování přístupové cesty nebrání. Z těchto důvodů jsou obě závazná stanoviska nesprávná. Územní plán počítá s jediným možným řešením, a to právě s napojením nových rodinných domů na odbočce u budovy č. p. XJ, a toto řešení zvolené územním plánem nemá pouze doporučující charakter. Závazným stanoviskům žalobkyně a) dále vytýkala, že se nezabývala hodnocením dopadů změny v užívání stabilizované plochy. Není možné vliv stavby hodnotit až v rámci umístění rodinných domů, neboť vhodnost trasy nebude možné posléze zpochybnit. Závazná stanoviska dále neobsahují vyhodnocení toho, zda stavební záměr nepřípustně ovlivňuje koeficienty plošné intenzity zástavby podle regulativu F.4.3., např. koeficient zeleně. Samotné závazné stanovisko ze dne 9. 8. 2022 přitom připouští, že záměr by byl realizován na úkor bezpečnosti v dané lokalitě, což v situaci, kdy je ÚP Liberec zvoleno jiné řešení, nelze považovat za přijatelné.

Podle žalobkyně a) má zřízení průjezdné cesty po označených pozemcích řadu negativních dopadů, především je cesta v rozporu s požadavky na bezpečnost průjezdné dopravy. Odkázala na Posouzení možnosti dopravního napojení nových RD ve X na ulici X, řada C, vypracované NDCON s. r. o. Dle tohoto dokumentu napojení rodinných domů stavebníka přes dotčené pozemky nevyhovuje základním požadavkům na bezpečnost průjezdné dopravy ulicí, neboť jsou porušeny jak technické normy platné v době projektování komunikace, tak technické normy platné aktuálně. Není zajištěn dostatečný rozhled pro řidiče vozidla vyjíždějícího z garáží připojených na pozemek, proto je každé zvýšení provozu nepřijatelné. Posouzení upozorňuje na charakter komunikace, která ve své podstatě není obslužnou ani účelovou komunikací, ale pouze komunikační plochou pro sjezdy ke garážím, nevhodnou pro jiný provoz. Na tom nemůže nic změnit ani navrhované snížení rychlosti v ulici na 20 km/h. Přitom rozhledové poměry musí být dostatečné nejen při výjezdu z řadových garáží, ale i z parkovacích stání, z čehož vyplývá ještě intenzivnější dopad stavebního záměru na bezpečnost silničního provozu. Žalovaný se nevypořádal s argumentem, že navrhované stavební řešení, tedy zprůjezdnění komunikace, může podstatně zvýšit riziko nehod a jiných škodních událostí, neboť dosud do ulice zajížděly výhradně osoby, které zde byly připraveny zastavit, proto i výrazně zpomalovaly. Dále žalobkyně a) upozornila na to, že projektová dokumentace stavby počítá s odstraněním chodníku v současnosti zpevněného zámkovou dlažbou. Pokud by k tomu skutečně došlo, budou se za dané situace pohybovat po komunikaci chodci včetně dětí, což by riziko nebezpečných situací zvýšilo. Další riziko žalobkyně a) spatřovala v tom, že rozšířením komunikace a zrušením chodníku se hlavní uzávěry plynu před řadovými domy dostanou na hranici komunikace, v rozporu s bezpečnostními požadavky stanovenými zákonem č. 458/2000 Sb., které stanoví ochranná pásma přípojek a závěru, tuto skutečnost žalovaný neřešil. Stejné výhrady sdílí Magistrát města Liberec, odbor územního plánování, ve vyjádření ze dne 10. 1. 2022, dle kterého posuzovaná komunikace z hlediska bezpečnosti nevyhovuje základním požadavkům na bezpečnost průjezdné dopravy ulicí. Žalobkyně a) připustila, že technické normy byly porušovány od počátku, s ohledem na dosavadní nízký provoz v ulici byla ochotna se s tím smířit. Tvrzení žalovaného, že se jejich porušování dříve nebránila, a proto nemůže nyní nic namítat, není přiléhavé, neboť bezpečnost provozu v ulici se má zhoršit.

Navrhované dopravní řešení je nevhodné, žalobkyně a) brojila především proti umístění vodící čáry 90 cm před garážemi, které postrádá smysl a nevyřeší problém s nedostatkem rozhledu. Žalobkyně a) upozornila na obsah odborného vyjádření X, autorizovaného inženýra v oboru dopravní stavby, ze dne 10. 12. 2019, jehož posouzení potvrzuje problematičnost vyznačení zpevněné krajnice dopravní značkou V4, navíc o nesprávné šířce čáry 12,5 cm, v rozporu se smyslem obytné zóny. Již ve správním řízení upozorňovala na to, že dopravně inženýrská studie je nesprávná, nesouhlasila se závěrem o zvýšení frekventovanosti ulice po výstavbě rodinných domů v odhadovaném počtu 50 vozidel za den. Z tohoto důvodu proto nesouhlasí ani se stanoviskem Policie ČR, které s uvedenou dopravně inženýrskou studií vyslovilo souhlas. Žalobkyně a) rozporovala názor žalovaného, že nemůže zpochybňovat správnost dopravně inženýrské studie, a dovolávala se zásady volného hodnocení důkazů dle § 50 odst. 4 správního řádu. Žalovaný měl dopravně inženýrskou studii zpochybnit pro její možné důsledky na bezpečnost osob v silničním provozu, neboť podle posouzení předloženého žalobkyní a) je každé zvýšení provozu nepřijatelné pro nedostatečné rozhledové poměry.

Žalobkyně a) uzavřela, že zprůjezdnění komunikace představuje zásah do jejího vlastnického práva a vlastnického práva ostatních vlastníků řadových domů, kteří domy kupovali s tím, že se před nimi budou nacházet chodníky a slepá odbočka ulice X bude fakticky sloužit jako komunikační plocha před jejich domy a garážemi pouze pro jejich účely. Vytvoření průjezdné komunikace tak představuje nepřiměřený zásah do jejich vlastnického práva v důsledku významného omezení, jež neodpovídá jejich oprávněným očekáváním.

Další výhrady uplatnila žalobkyně a) proti závaznému stanovisku Magistrátu města Liberec, odboru dopravy, ze dne 9. 11. 2022. Závazné stanovisko bylo vydáno s tím, že stavebníkem předložené nové dopravní posouzení zahrnuje dříve chybějící rozšíření komunikace na p. č. XA. Vychází však z nesprávného odhadu zvýšení frekventovanosti komunikace v počtu 50 vozidel za den. Není postaveno najisto, zda navrhované dopravní řešení bude odpovídat skutečně zvýšené intenzitě provozu s ohledem na zajištění bezpečnosti. Napadené rozhodnutí je podle žalobkyně a) nevalné kvality, odůvodnění ve vztahu ke konkrétním odvolacím námitkám v podstatě neexistuje. Pokud žalovaný uvedl, že se vypořádal s námitkami (nyní shrnuty v čl. III./c. žaloby) při vypořádání s odvoláním ostatních odvolatelů, neboť námitky byly podobné, nesouhlasila s tímto postupem. Námitky totožné zjevně nebyly a napadaly konkrétní podklady. Žalovaný se tak opomněl důkladně vyjádřit např. k obsahu vyjádření odboru územního plánování Magistrátu města Liberce ze dne 10. 1. 2022 nebo k závěrům posouzení společnosti X.

Z uvedených důvodů žalobkyně a) navrhovala, aby soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného i prvostupňové rozhodnutí, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a žalovanému uložil, aby jí nahradil náklady řízení.

V úvodu žaloby žalobkyně b) uvedla, že je spoluvlastníkem rodinného domu č. p. XL na pozemku p. č. XM a pozemku p. č. XN a garáže na pozemku p. č. XO v k. ú. X, které přiléhají ke komunikaci X, přičemž stavba má být dodatečně povolena též na pozemku p. č. XA, která slouží jako přístupová komunikace k jejímu domu.

Žalobkyně b) především namítala, že dodatečným povolením stavební úřad povolil stavební záměr, který přesahuje „černou“ stavbu, neboť v rozsahu pozemků p. č. XA a XB nebyla stavba doposud realizována a není součástí řízení o odstranění stavby. Předmětem řízení o dodatečném povolení stavby může být pouze „černá“ stavba, která je předmětem řízení o odstranění stavby, případně její část. Žalobkyně b) odkázala na judikaturu NSS, konkrétně rozsudky ze dne 11. 11. 2014, č. j. 6 As 207/2014, a ze dne 23. 11. 2011, č. j. As 18/2011-117. Stavební úřad argumentem o nedokončení projektové dokumentace aproboval obcházení stavebního zákona a umožnil rozšíření předmětu řízení o dodatečném povolení stavby oproti „černé“ stavbě. V řízení o odstranění stavby byla jasně vymezena stavba příjezdové komunikace co do popisu stavby i co do územní rozlohy. Jednalo se o stavbu na k. ú. X, jak vyplývá z usnesení o zastavení řízení, a to realizovanou část stavby „X – 4. etapa – rodinné domy, k. ú. X“, přístupová komunikace větev „A“ X na pozemku parc. č. X v katastrálním území X a parc. č. XD, XE, XC, XG, XA, v katastrální území X. Žalobkyně b) trvala na tom, že závěry správních orgánů, že stavební záměr lze schválit pouze ve stavebníkem požadovaném rozsahu, neobstojí již s ohledem na rozsah územního řízení a faktický rozsah provedené „černé“ stavby.

Napadené rozhodnutí označila žalobkyně b) za nepřezkoumatelné, neboť se žalovaný nezabýval některými jejími odvolacími důvody, případně je vyhodnotil v rozporu se stavebním zákonem. Konkrétně se žalovaný nevypořádal s rozpory a námitkami, jež se týkaly zvoleného technického řešení – definování jízdního pruhu pouze vodorovným značením, a námitkami ohledně rozhledových poměrů. V této souvislosti bylo předloženo Posouzení možnosti dopravního napojení nových RD ve X na ulici X, řada C, zpracované společností X v prosinci 2018, podle kterého posuzovaná komunikace u řadových garáží nesplňuje požadavky platné technické normy, ani normy ČSN 73 6057, neboť výjezd z garáží je přímo do komunikace bez odstupu a neumožňuje rozhled při vyjíždění. Žalovaný se nezabýval ani tvrzeným nedodržením aktuálních norem a námitkami ohledně rozhledových poměrů. Podle žalobkyně b) není rozhodné, jak byla pozemní komunikace zkolaudována, ale zda nově navržený stav vyhovuje aktuálním právním předpisům a normám za situace, kdy nevyhovuje ani normám původním. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jak se žalovaný s těmito rozpory a námitkami vypořádal a proč má za to, že byly dodrženy právní předpisy a normy, přestože to předložené posouzení rozhledových poměrů vyvrací.

Řádně nebyla vypořádána také námitka ohledně zrušení „chodníku“. Žalovaný se měl zabývat tím, zda byla řádně a v souladu se zákonem námitka vypořádána stavebním úřadem, a to v kontextu nově povolovaného stavebního záměru, nikoliv pouze konstatovat, jak byla komunikace zkolaudována. Správní orgány nevyhodnotily a nezdůvodnily dopad navrženého řešení stavebního záměru, tedy změnu charakteru komunikace ze slepé na průjezdnou, na bezpečnost chodců. Stavební záměr mění charakter komunikace na průjezdnou a dojde ke zvýšenému pohybu vozidel i chodců.

Za nesprávné žalobkyně b) označila vyhodnocení námitky týkající se souhlasu obce Stráž nad Nisou. Úkolem žalovaného bylo posoudit zákonnost a správnost dodatečného povolení, tuto činnost nelze nahradit odkazem na to, že účastník řízení mohl podat námitku. Součástí správního spisu není souhlas vlastníka pozemku ve smyslu § 184a stavebního zákona. Souhlas nebyl udělen statutárním zástupcem obce a nebylo ani doloženo zmocnění referenta Ing. Zdeňka Linky jednat za obec. Vyjádření obce ze dne 2. 7. 2021 nezahrnuje celý stavební záměr, nevyjadřuje se k pozemkům p. č. XC a XB.

Žalovaný nesprávně posoudil i odvolací námitky týkající se expirace vyjádření jednotlivých vlastníků inženýrských sítí. Podmínky pro vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby je třeba zkoumat vždy k datu vydání příslušného rozhodnutí, včetně rozhodnutí v odvolacím řízení. Pokud některá ze stanovisek nejsou platná, není zřejmé, jak stavební úřad a následně žalovaný chtějí posoudit, zda stavební záměr je či není souladný s aktuální situací v území a zda trvají příslušné souhlasy a vyjádření. Žalovaný nereagoval na námitku týkající se rozsahu vyjádření společnosti GasNet Služby, s. r. o. ze dne 21. 12. 2021, které nezahrnuje celý stavební záměr, neboť se nevyjadřuje k pozemkům p. č. XC a XBa p. č. XG a p. č.XH, v tomto rozsahu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Také žalobkyně b) požadovala, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a žalovanému uložil povinnost nahradit jí náklady řízení.

Žalovaný k podaným žalobám uvedl, že stavební řízení je vedeno dlouhou dobu, zejména vzhledem k připomínkám jednotlivých účastníků. Stavebník začal provádět předběžně schválenou cestu bez stavebního povolení, čímž způsobil zahájení řízení o odstranění stavby a následně o dodatečném stavebním povolení. Připomínky směřují ponejvíce do bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, řešení bylo schváleno příslušným orgánem Policie ČR a byl vypracován posudek, který je součástí spisu.

Žalovaný odkázal na odůvodnění správních rozhodnutí a navrhoval, aby žalobám soud nevyhověl.

K námitkám žalobkyně a) týkajícím se nevyslyšení požadavku na přezkum závazného stanoviska Magistrátu města Liberec, odboru životního prostředí, stavebník odkázal na závěry rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2021, č. j. 30 A 15/2019-107, dle kterého povinnost vyžádat si potvrzení závazného stanoviska není bez výjimečná. Žalovaný odůvodnil, proč stanoviska k přezkumu nedával.

K námitce porušení práva vyjádřit se k přezkumnému závaznému stanovisku dotčeného orgánu územního plánování uvedl, že stanovisko směřuje pouze k orgánu, který vydává finální rozhodnutí, s odkazem na rozsudek NSS ze dne 14. 5. 2009, č. j. As 20/2009-70. Žalovaný tedy není povinen předkládat přezkumná závazná stanoviska účastníkům řízení ani osobám zúčastněným na řízení, ani není povinen nařizovat správnímu orgánu I. stupně, aby tak učinil. Žalovaný tím, že jedno ze závazných stanovisek odmítl nechat přezkoumat s odůvodněním, že již přezkoumáno a potvrzeno bylo, a v případě druhého byly námitky odvolatelů nedůvodné a nepodložené, jednal v mezích své pravomoci.

Pokud jde o namítaný rozpor stavebního záměru s ÚP Liberec, stavebník odkázal na posouzení Magistrátu města Liberec, odboru územního plánování, podle kterého je záměr přípustný. Zdůraznil, že toto závazné stanovisko bylo vydáno v návaznosti na změnu územně plánovací dokumentace. Přístup k lokalitě 3.1 je umožněn pouze přes k. ú. X, neboť ze severní strany je vymezená lokalita pro bydlení v rodinných domech obklopena lokálním biocentrem BC 154 a po stranách lemována plochami zahrad a sadů. Stavební záměr se v k. ú. X týká výměny části zámkové dlažby za asfaltobetonový povrch a rozšíření přístupové komunikace na pozemek p. č. XB. V ostatním stavebník stručně zopakoval argumenty orgánů územního plánování. K projektování veřejně přístupných účelových komunikací neexistuje žádný závazný předpis ani norma, která by určovala příčné uspořádání. Pro projektování je subsidiárně využívaná norma ČSN 73 6110, komunikace je navrhována v takovém šířkovém uspořádání, že regulativům územního plánu vyhovuje.

K namítaným negativním dopadům zřízení průjezdné cesty stavebník odkázal na podrobné posouzení odboru dopravy a Policie ČR. Podle všech závazných stanovisek dotčených orgánů je dopravní řešení stavebního záměru bez závad. Situace nastolená napadeným rozhodnutím je běžnou, lze pochopit, že se žalobkyni a) změna nelíbí, ale nejedná se o změnu v rozporu s právními předpisy nebo územním plánem. Stavebník odkázal na zpracované dopravně inženýrské posouzení X. V něm uváděná frekvence dopravy byla správním orgánem aprobována, závěrem závazného stanoviska bylo, že dotčené komunikace jsou kapacitní a stavebně technickými a dopravně technickými parametry splňují platné normy týkající se staveb komunikací.

Vzhledem k původnímu uspořádání komunikace řádně povolené je nedůvodná námitka týkající se odstranění chodníku zpevněného zámkovou dlažbou, neboť původní komunikace žádný chodník neobsahuje.

Jde-li o námitku nedostatečných rozhledových poměrů při výjezdu z řadových garáží a parkovacích stání, Policie ČR provedla jejich posouzení a stavební záměr schválila. Tyto poměry byly řešeny v souvislosti s garážemi, plánovanou úpravou nedojde k jejich narušení. Argument, že vlastníci domy v minulosti kupovali s tím, že před jejich domy se budou nacházet chodníky a slepá odbočka ulice X bude sloužit jako komunikační plocha před jejich domy a garážemi fakticky pouze pro jejich účely, je irelevantní za situace, kdy chodníky nebyly předmětem stavebního řízení na komunikaci.

K tvrzenému zásahu do vlastnického práva žalobkyně a) a ostatních vlastníků řadových rodinných domů nedojde. Stavební záměr má být realizován na pozemcích ve výlučném vlastnictví stavebníka, s výjimkou pozemků p. č. XE a XD ve vlastnictví obce Stráž nad Nisou. I kdyby k určitému zásahu došlo, jde o výstavbu veřejně přístupné účelové komunikace ve veřejném zájmu a vlastníci budou dotčeni zcela minimálně.

V další části vyjádření se stavebník ohradil proti námitkám žalobkyně b). Postup stavebního úřadu byl v souladu s právními předpisy. K vymezení předmětu řízení o dodatečném povolení stavby se již vyjádřil žalovaný, který uvedl, že žalobkyní citovaný rozsudek NSS sp. zn. 6 As 207/2014 se týká stavby komplexu domů, kdy jednotlivé budovy lze oddělit a opatřit vlastními stavebními povoleními. V případě výstavby veřejně přístupné účelové komunikace se jedná o případ odlišný, komunikace může být povolena pouze jako celek.

Ve shodě s žalovaným označil stavebník souhlas obce Stráž nad Nisou se stavbou z hlediska stavebního řízení za dostatečný. I pokud jde o námitky expirace vyjádření jednotlivých vlastníků inženýrských sítí a další námitky, připojil se stavebník k argumentaci obsažené v napadeném rozhodnutí. Vyjádřil přesvědčení, že žalovaný přezkoumal napadené rozhodnutí řádně na základě dokumentace, která byla podkladem pro řízení o vydání dodatečného povolení.

TP Insolvence, v. o. s. – insolvenční správce stavebníka a osoba zúčastněná na řízení IV. (dále jen „insolvenční správce“) konstatoval, že závazné stanovisko orgánu územního plánování bylo potvrzeno Krajským úřadem Libereckého kraje, odborem územního plánování a stavebního řádu. Obsah je žalobkyni a) znám, není tak pravdou, že by se k němu nemohla vyjádřit. Podrobné vypořádání s námitkami obou žalobkyň bylo obsaženo již v rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2022 a je obsaženo i v napadeném rozhodnutí. Vždy je třeba přihlédnout k charakteru případně nevypořádaných námitek a intenzitě takového porušení. Námitky žalobkyně a) proti závaznému stanovisku byly vypořádány v rámci potvrzujícího přezkumného závazného stanoviska, které je součástí napadeného rozhodnutí. I kdyby závazné stanovisko přezkoumáno nebylo, což není pravda, nebo i pokud by se nevypořádalo se všemi odvolacími námitkami, což také není pravda, nebylo by bez dalšího napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné nebo nezákonné. Výklad § 149 odst. 7 správního řádu zastávaný žalobkyní je v rozporu se současnou judikaturou, insolvenční správce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 30 A 15/2019-107, Sb. NSS č. 4194/2021. Bylo by absurdní k dalším nedůvodným námitkám znovu žádat v celém rozsahu přezkum závazného stanoviska. Pokud jde o přezkum závazného stanoviska orgánu ochrany životního prostředí, není jasné, jaké námitky byly uplatněny, kromě obecných úvah žalobkyně v žalobě ničeho nenamítá.

Námitky žalobkyně a) ohledně rozporu stavby s územním plánem směřují výhradně proti správnímu uvážení žalovaného, které bylo řádně odůvodněno a vycházelo ze závazných podkladových stanovisek. Žalobkyně a) pouze zopakovala odvolací námitky proti závaznému stanovisku orgánu územního plánování, se kterými se vypořádal nadřízený dotčený orgán. Jde tak o vypořádání otázky technického charakteru, která je nepodložená a spekulativní. Nepravdivá je námitka žalobkyně a) ohledně povahy stávající komunikace. Předmětná komunikace byla kolaudována jako účelová, nehledě na to, že se jako průjezdná účelová komunikace leta využívá.

Ačkoliv žalobkyně a) namítala, že nebyla se závěry přezkumného závazného stanoviska seznámena, vyjadřuje se k němu. Žalobkyně a) zopakovala námitky, které uplatňovala proti rozhodnutí o dodatečném povolení, a namítala, že nebyly ze strany žalovaného řádně vypořádány. Jde o žalobní body, které směřují pouze proti správnímu uvážení obsaženém v napadeném rozhodnutí, nikoli proti jeho nezákonnosti. Ve správním soudnictví se však správnost správního uvážení neposuzuje, rozhodnutí lze zrušit pouze pro nezákonnost nebo pro vady odvolacího řízení, které mohly zapříčinit nezákonnost rozhodnutí.

Insolvenční správce se ztotožnil s odůvodněním napadeného rozhodnutí a dodal, že předmětná komunikace maximalizuje její bezpečnost. Stavební záměr zohledňuje a zvyšuje bezpečnost již nyní průjezdné komunikace. Frekvence dopravy na ní se nezvýší mnohonásobně více, opačné tvrzení ignoruje dopravní průzkum obsažený v odborném posouzení Ing. Ladislava Křenka, vypracovaný dle příslušné metodiky. Žalobkyně a) zneužívá garáž ve svém vlastnictví s nevyhovujícími rozhledovými poměry k zablokování záměru stavebníka, ač si těchto poměrů byla vědoma při zakoupení nemovitostí. Insolvenční správce dále uvedl, že si není vědom existence parkovacích stání na předmětné komunikaci. Stejně tak nebude odstraněn chodník, bude pouze vyměněn povrch komunikace. Zopakoval, že komunikace je nyní využívaná jako přístupná, a to k p. č. XP a XQ. Konkrétní námitky, pokud jde o správnost údajů a modelu obsaženém v odborném posouzení žalobkyně a) nevznesla. Insolvenční správce pro dokreslení situace odkázal na fotografie z výstavby rodinných domů, uvedl, že současně s nemovitostmi žalobkyň byla vybudována předmětná komunikace ve vlastnictví stavebníka jako průjezdná s tím, že bude následně při vybudování dalších rodinných domů prodloužena. Žalobkyně a) tedy zjevně nekupovala nemovitosti s tím, že se před domem budou nacházet chodníky a slepá odbočka ulice X bude sloužit pouze pro vlastní účely vlastníků přilehlých domů. Nejpozději v roce 2013 byla komunikace zpevněna jako navazující na předmětnou komunikaci, a to za účelem příjezdu k přečerpávající stanici na splaškovou kanalizaci, v letech 2018 až 2019 byla existující komunikace dále prodloužena a rozšířena. Insolvenční správce doplnil, že v současné době je předmětná účelová komunikace ve vlastnictví stavebníka využívána i k přístupu k p. č. XQ, kde se buduje rodinný dům, insolvenční správce nemá k této stavbě bližší informace.

K námitkám žalobkyně b) insolvenční správce podotknul, že odkaz na rozsudek NSS sp. zn. 6 As 207/2014 není zcela přiléhavý, neboť se jednalo o rozšíření předmětu řízení u odlišné stavby. Žalovaný naopak správně vycházel ze závěrů rozsudku NSS ze dne 24. 9. 2020, č. j. 1 As 297/2019-49, podle kterého má být posouzení stavebního záměru a jeho částí komplexní. V dané věci by byl opačný přístup správních orgánů v rozporu se zásadou hospodárnosti, pokud by byl stavebník nucen vést zvlášť nové územní a stavební řízení pouze ohledně části stavby komunikace, která by se měla nacházet na pozemcích, které nebyly původně předmětem řízení o odstranění stavby. Šlo by o formalistický přístupu naopak bylo v zájmu žalobkyně b), aby se stavba posoudila z hlediska cílů a úkolů pro umístění jako jeden funkční celek. Na základě vyjádření bylo v souladu s účelem této podmínky přezkoumáno, zda stavbu lze s ohledem na technickou infrastrukturu povolit.

Vzhledem k existenci pravomocného rozhodnutí a řady dalších souvisejících stanovisek a rozhodnutí je stavebník v dobré víře, že stavební záměr bude realizován. Případné zrušení napadeného rozhodnutí by znamenalo, že věřitelé stavebníka v konkursu by byli poškozeni sníženým uspokojením vyplývajícím z prodeje pozemků. K takto nabytým právům v dobré víře má soud přihlédnout.

Podle insolvenčního správce mají být obě žaloby jako nedůvodné zamítnuty. Insolvenční správce požadoval náhradu nákladu řízení.

Napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející soud přezkoumal v řízení dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a v mezích uplatněných žalobních bodů dle § 75 odst. 2 s. ř. s., v duchu dispoziční zásady, kterou je správní soudnictví ovládáno. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s.

Jde-li o skutkové okolnosti případu, soud na základě předloženého spisového materiálu stručně konstatuje, že s výstavbou komunikace začal stavebník bez příslušného rozhodnutí silničního správního úřadu jako speciálního stavebního úřadu. Šlo o stavbu přístupové komunikace k plánovaným rodinným domům v k. ú. X, o jejíž povolení na pozemcích p. č. XI a p. č.XD, XE, XF, XG, XH se stavebník snažil v řízení o vydání územního rozhodnutí vedeném stavebním úřadem pod sp. zn. SURR/7130/061345/17-JE, zahájeném již v roce 2017.

Dne 3. 12. 2020 podal stavebník žádost o dodatečné stavební povolení stavebního záměru. Oznámením ze dne 5. 12. 2020 stavební úřad zahájil řízení o odstranění stavby, současně ho přerušil do doby rozhodnutí o žalobcově žádosti o dodatečné povolení předmětné stavby. Následně usnesením ze dne 26. 1. 2021, č. j. SURR/7130/061345/17-JE, stavební úřad zastavil vedené územní řízení. Řízení o dodatečném povolení stavebního záměru pak bylo přerušeno z důvodu, že žádost stavebníka nebyla úplná. Dne 23. 8. 2021 stavebník k výzvě stavebního úřadu žádost o dodatečné povolení stavby doplnil, předložil projektovou dokumentaci, souhlas obce Stráž nad Nisou se stavbou na pozemku v jejím vlastnictví a příslušná vyjádření dotčených orgánů a vlastníků inženýrských sítí. Dne 5. 10. 2021 se konalo ve věci ústní jednání spojené s ohledáním na místě. Následně byl stavebník vyzván k doložení dalších podkladů, účastníci řízení včetně žalobkyň podali svoje námitky. Podklady pro rozhodnutí stavebník opakovaně doplnil, vyjádřil se k námitkám ostatních účastníků řízení.

Rozhodnutím ze dne 28. 3. 2022 stavební úřad stavbu přístupové komunikace dodatečně povolil. Žalovaný toto rozhodnutí k podaným odvoláním mj. obou žalobkyň zrušil rozhodnutím ze dne 20. 10. 2022 a věc vrátil stavebnímu úřadu s pokynem doplnit řádné a platné závazné stanovisko silničního správního úřadu a orgánu ochrany životního prostředí a doporučil vyžádat si také nové posouzení ze strany Policie ČR. Věcné námitky žalobkyň proti stavebnímu záměru žalovaný neřešil, s výjimkou převzetí části obsahu potvrzujícího závazného stanoviska nadřízeného orgánu územního plánování, které bylo v rámci odvolacího řízení vyžádáno.

Po vrácení věci stavebnímu úřadu byly doplněny další podklady, a to závazné stanovisko Magistrátu města Liberec, odboru dopravy, ze dne 9. 11. 2022, dále závazné stanovisko Magistrátu města Liberec, odboru životního prostředí, ze dne 16. 11. 2022, a stanovisko Policie ČR, která odsouhlasila situaci na předložené projektové dokumentaci dne 10. 11. 2022. Stavební úřad následně seznámil účastníky s podklady rozhodnutí, výslovně je informoval o tom, jaká stanoviska byla v rámci pokračování předložena. Dne 30. 3. 2023 stavební úřad vydal v pořadí druhé rozhodnutí, kterým znovu stavbu přístupové komunikace k plánovaným rodinným domům dodatečně povolil.

Proti tomuto rozhodnutí se obě žalobkyně odvolaly. V odvolacím řízení si žalovaný vyžádal přezkum dvou závazných stanovisek. Závazným stanoviskem Ministerstva zdravotnictví ze dne 21. 7. 2023 bylo potvrzeno závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Libereckého kraje. Závazným stanoviskem Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru silničního hospodářství, ze 24. 7. 2023, bylo potvrzeno závazné stanovisko Magistrátu města Liberec, odboru dopravně správních agend (původně odboru dopravy). Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 24. 8. 2023 žalovaný rozhodnutí o dodatečném povolení předmětné stavby potvrdil. Do odůvodnění rozhodnutí převzal obsah obou potvrzujících závazných stanovisek a doplnil rovněž obsah části potvrzujícího závazného stanoviska orgánu územního plánování s vysvětlením, že v odvolacím řízení znovu přezkum závazného stanoviska orgánu územního plánování nežádal, neboť přezkum byl proveden v rámci prvního odvolacího řízení. Odůvodnil také, proč nezadal k přezkumu závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Další podrobnosti soud konstatuje v rámci vypořádání jednotlivých žalobních námitek.

Soud neshledal potřebu vyhovět uplatněným důkazním návrhům a nařídit za účelem dokazování ústní jednání. Žalobkyně a) jako důkazy na podporu svých tvrzení označila převážně listiny, které byly součástí správního spisu. Platí, že soud písemnostmi tvořícími správní spis dokazování neprovádí (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117). Žalobkyně b) jako důkazy označila správní spis týkající se odstranění stavby a usnesení o zastavení územního řízení. Protože součástí spisu toto usnesení bylo a o skutečnostech týkajících se předmětu řízení o odstranění stavby nevyvstaly pochybnosti, soud dokazování neprováděl. Insolvenční správce výslovně návrh na dokazování neuplatnil, do svého vyjádření zahrnul fotografie předmětné komunikace, učinil tak pouze pro kontext věci.

Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí žalovaného ve spojení s rozhodnutím stavebního úřadu, kterými byla stavebníku dodatečně povolena stavba přístupové komunikace popsaná shora, napojená na stávající komunikaci na pozemku stavebníka p. č. XA, zahrnující dílčí stavební úpravy této komunikace spočívající ve výměně části povrchu vozovky asfaltobetonovým povrchem za zámkovou dlažbu s tím, že dále bude realizována zpevněná plocha, která rozšíří stávající pojížděnou část komunikace na pozemek p. č. XB. Rozhodnutí o dodatečném povolení stavby bylo vydáno podle § 129 odst. 2 a 3 a § 115 stavebního zákona.

Podle § 129 odst. 2 stavebního zákona, ve znění rozhodném pro posuzovanou věc, tj. do 31. 12. 2020, platí, že stavební úřad zahájí řízení o odstranění stavby uvedené v odstavci 1 písm. b), tedy stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním, a stavba nebyla dodatečně povolena. V oznámení zahájení řízení vlastníka nebo stavebníka poučí o možnosti podat ve lhůtě 30 dnů od zahájení řízení žádost o dodatečné povolení stavby. Byla-li žádost o dodatečné povolení podána před zahájením řízení o odstranění stavby, má se za to, že byla podána v okamžiku zahájení řízení odstranění stavby. Pokud stavebník nebo vlastník stavby požádá ve stanovené lhůtě o její dodatečné povolení, stavební úřad přeruší řízení o odstranění stavby a vede řízení o podané žádosti. Jde-li o stavbu vyžadující stavební povolení, žadatel předloží podklady předepsané k žádosti o stavební povolení. Jde-li o stavbu vyžadující ohlášení, žadatel předloží podklady předepsané k ohlášení. Jde-li o stavbu vyžadující pouze územní rozhodnutí, žadatel předloží podklady předepsané k žádosti o územní rozhodnutí. V řízení o dodatečném povolení stavby stavební úřad postupuje přiměřeně podle § 90 a § 110 až 115; ohledání na místě je povinné. Účastníky řízení o dodatečném povolení stavby jsou osoby uvedené v § 109, a pokud je v řízení posuzováno umístění stavby nebo změna oproti územnímu rozhodnutí, rovněž osoby uvedené v § 85. Na uplatňování námitek účastníků řízení o dodatečném povolení stavby se obdobně použijí ustanovení uplatňování námitek v územním a stavebním řízení.

Dle odst. 3 uvedeného ustanovení stavbu uvedenou v odstavci 1 písm. b) lze dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že a) není umístěna v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, politikou územního rozvoje, s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území nebo s předchozími rozhodnutími o území, b) není prováděna či provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje, c) není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem.

Soud k otázce uplatňování námitek účastníků řízení v obecné rovině dodává, že žalobkyně mohou účinně namítat jen taková pochybení správních orgánů v řízení o dodatečném povolení předmětné stavby, kterými mohou být reálně dotčeny ve svých právech (shodně rozsudky zdejšího soudu sp. zn. 59 A 54/2011, 59 A 103/2013 a např. 59 A 17/2018). Rozsah toho, co jsou oprávněny v žalobě namítat, je determinován jejich postavením ve správním řízení (shodně rozsudky NSS ze dne 11. 6. 2014, č. j. 7 As 23/2014-57, a ze dne 19. 12. 2014, č. j. 7 As 252/2014-205). Přitom důvodem jejich účastenství v řízení o dodatečném povolení stavby dle § 129 odst. 2 stavebního zákona byla ochrana jejich vlastnických práv – konkrétně vlastnických práv žalobkyně a) k domu č. p. 764 jako součásti pozemku p. č.XR , pozemku p. č. XS; a spoluvlastnických práv žalobkyně b) k domu č. p. X jako součásti pozemku p. č. XM, pozemku p. č. XN a garáže na pozemku p. č. XO, vše v k. ú. X. Právě jen k ochraně těchto práv k nemovitostem, které přiléhají či jsou dostupné z komunikace na pozemku stavebníka p. č. XA, mohly žalobkyně vznášet námitky ve smyslu § 129 odst. 2 věta poslední stavebního zákona, a to v omezené lhůtě v duchu zásady koncentrace stavebního řízení, obdobně jako by k tomu byly oprávněny v územním a stavebním řízení (např. rozsudky NSS ze dne 15. 7. 2020, č. j. 4 As 68/2020-53, nebo ze dne 25. 2. 2021, č. j. 9 As 163/2019-74).

Soud považuje za nezbytné nejprve shrnout právní úpravu týkající se povahy závazných stanovisek a jejich přezkumu ve správním a soudním řízení.

Podle § 149 odst. 1 správního řádu závazné stanovisko je úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány.

Podle § 149 odst. 6 správního řádu, jestliže bylo v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne.

Dle § 149 odst. 7 věta první správního řádu platí, jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska.

Z výše uvedeného vyplývá, že pokud účastník v odvolání zpochybňuje zákonnost a správnost závazného stanoviska, není odvolací správní orgán oprávněn posoudit tuto otázku sám, ale je povinen obrátit se na správní orgán nadřízený dotčenému orgánu, který závazné stanovisko vydal v prvním stupni řízení. Nadřízený správní orgán pak závazné stanovisko přezkoumá, a buďto jej podle § 149 odst. 7 správního řádu potvrdí, nebo změní. Závěrem nadřízeného správního orgánu je odvolací správní orgán vázán, v závislosti na něm o odvolání rozhodne.

Soud v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu podle § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumá k žalobním námitkám i zákonnost závazného stanoviska, ze kterého napadené správní rozhodnutí vycházelo, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví.

K otázce, zde je vždy povinností odvolacího orgánu vyžádat si potvrzení závazného stanoviska postupem podle § 149 odst. 7 správního řádu (§ 149 odst. 5 správního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020), Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 10. 6. 2021, č. j. 30 A 15/2019-107, body 15. a 16., Sb. NSS č. 4194/2021, dovodil: „Krajský soud proto musel uvážit, zda se povinnost odvolacího orgánu postupovat podle tohoto ustanovení aktivuje vždy, nebo jen za určitých podmínek. Dospěl přitom k závěru, že povinnost vyžádat si potvrzení závazného stanoviska není automatická a bezvýjimečná (ačkoliv by takovýto striktní závěr mohl na první pohled vyplývat z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2010, č. j. 5 As 56/2009  63, č. 2167/2011 Sb. NSS). Některé námitky směřující do oblasti zájmů chráněných zvláštními zákony mohou být totiž již na první pohled nedůvodné (pro příklad viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 As 140/2019  22, body 2030). … Za prvé jde o takové námitky, které lze vypořádat i pouhou laickou úvahou bez nutnosti zatěžovat státní správu komunikací s nadřízeným dotčeným orgánem. … Za druhé se může jednat o námitky, jež zůstanou ze strany odvolatele naprosto nepodložené. Jde tedy o holý „výkřik“, jenž není opřen o žádné důkazy, ba neobsahuje ani žádná relevantní skutková tvrzení. I u nich platí, že vyžadovat si k námitkám takovéto „úrovně“ potvrzení závazného stanoviska od nadřízeného dotčeného orgánu je zcela zbytečné, neboť jsou předem odsouzeny k nezdaru. …“. Z uvedeného vyplývá, že povinnost odvolacího orgánu postupovat podle § 149 odst. 7 správního řádu není absolutní, nelze odhlédnout od povahy a obsahu námitek uplatněných účastníkem řízení v odvolání, jež směřují do obsahu závazného stanoviska dotčeného orgánu.

Pokud jde o závazná stanoviska na úseku územního plánování, soud ze správního spisu soud ověřil, že Magistrát města Liberec, odbor územního plánování, vydal dne 28. 7. 2021, pod č. j. UP/7110/152088/21/Pa - UPUP CJ MML 157861/21, souhlasné závazné stanovisko, které bylo podkladem rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 28. 3. 2022. V mezidobí, tj. mezi vydáním tohoto rozhodnutí a zrušujícího rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2022, bylo závazné stanovisko k žádosti stavebníka nahrazeno novým ze dne 9. 8. 2022, č. j. UP/7110/163905/22/Ža – UPUP CJ MML 171230/2022. Nové závazné stanovisko předmětný stavební záměr hodnotilo jako přípustný, a to po posouzení mj. s novým ÚP Liberec, účinným od 12. 3. 2022. V průběhu odvolacího řízení si žalovaný vyžádal přezkum závazného stanoviska ze dne 28. 7. 2021, s ohledem na vydání nového závazného stanoviska ze dne 9. 8. 2022 pak jeho přezkum. Podáním ze dne 21. 9. 2022 se žalobkyně a) nesouhlasně vyjadřovala jak k prvostupňovému rozhodnutí, tak zejména k závaznému stanovisku ze dne 9. 8. 2022. Závazným stanoviskem ze dne 19. 10. 2022, č. j. KULK 67437/2022-OÚP, Krajský úřad Libereckého kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, závazné stanovisko ze dne 9. 8. 2022 potvrdil. Obsah části tohoto přezkumného závazného stanoviska převzal žalovaný do odůvodnění zrušujícího rozhodnutí ze dne 20. 10. 2022.

Na základě závazného stanoviska orgánu územního plánování ze dne 9. 8. 2022 stavební úřad při vydání v pořadí druhého prvostupňového rozhodnutí ze dne 30. 3. 2023 hodnotil jako nedůvodné námitky žalobkyně a), dle kterých je stavební záměr v rozporu s ÚP, současně reagoval i na její námitky vůči předchozímu závaznému stanovisku ze dne 28. 7. 2021. Z rozhodnutí neplyne, že bylo vydáno potvrzující závazné stanovisko nadřízeného orgánu územního plánování, stanovisko jako podklad pro rozhodnutí zmíněno nebylo. V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný konstatoval, že k vypořádání odvolacích námitek již nezadal přezkum závazného stanoviska orgánu územního plánování, neboť to bylo v předchozím odvolacím řízení potvrzeno, odvolací námitky byly shodné, přezkum závazného stanoviska je platný a účastníci s ním byli seznámeni mj. v předchozím rozhodnutí žalovaného, a znovu toto přezkumné závazné stanovisko zčásti citoval.

Důvodná je námitka, že žalobkyně a) nebyla před vydáním napadeného rozhodnutí řádně seznámena s obsahem přezkumného závazného stanoviska orgánu územního plánování, byla tak porušena práva plynoucí jí z § 36 odst. 3 správního řádu. Žalovaný žalobkyni a) před vydáním svého zrušujícího rozhodnutí ze dne 20. 10. 2022 s obsahem přezkumného závazného stanoviska ze dne 19. 10. 2022 neseznámil, nedal jí příležitost se k němu vyjádřit, neboť již následující den ve věci rozhodl. Obsah přezkumného závazného stanoviska do rozhodnutí ze dne 20. 10. 2022 nepřevzal zcela, ale citoval pouze jeho část, v níž se nadřízený orgán územního plánování vyjadřoval k odvolacím námitkám, ovšem nikoli žalobkyně a), ale jiných odvolatelů. Odvolání žalobkyně a) ani její vyjádření k podkladům včetně závazného stanoviska ze dne 9. 8. 2022 totiž dle obsahu tohoto závazného stanoviska a dle obsahu žádosti žalovaného o přezkum ze dne 6. 9. 2022 nebylo nadřízenému orgánu územního plánování vůbec předloženo. Jako podklad nebylo přezkumné závazné stanovisko ze dne 19. 10. 2022 označeno v rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne 30. 3. 2023, ostatně ve spisu vedeném stavebním úřadem se nenachází. A žalobkyni a) nebyl jeho kompletní obsah žalovaným zpřístupněn ani k výslovným požadavkům, které uplatnila v průběhu „druhého“ odvolacího řízení. Jak žalobkyně a) příhodně namítá, žalovaný jí v této fázi řízení ani k opakovaně uplatněným požadavkům na přezkum závazného stanoviska ze dne 9. 8. 2022 nesdělil, že má za dostačující přezkumné stanovisko vyžádané v předchozím odvolacím řízení.

A rovněž námitku porušení § 149 odst. 7 správního řádu tím, že si žalovaný nevyžádal přezkum závazného stanoviska k odvolacím námitkám žalobkyně a) proti v pořadí druhému dodatečnému povolení stavby ze dne 30. 3. 2023, shledal soud opodstatněnou. Odvolací námitky žalobkyně proti tomuto rozhodnutí jednoznačně směřovaly také do obsahu závazného stanoviska orgánu územního plánování ze dne 9. 8. 2022, žalobkyně a) proti němu vznesla věcné argumenty, pro které není povolovaná stavba přístupové komunikace v souladu s ÚP Liberec. Postup žalovaného, který se za této situace na nadřízený orgán územního plánování neobrátil s poukazem na hospodárnost řízení a to, že dle jeho názoru jsou odvolací námitky žalobkyně a) shodného obsahu [soud zde připomíná, že odvolací námitky žalobkyně a) a její vyjádření k závaznému stanovisku ze dne 9. 8. 2022, jež žalobkyně podala dne 21. 9. 2022, neměl nadřízený orgán územního plánování k dispozici], z pohledu § 149 odst. 7 správního řádu neobstojí. Nejde o situaci, na kterou by bylo možné vztáhnout argumenty a výklad podaný Krajským soudem v Brně ve shora citovaném rozsudku č. j. 30 A 15/2019-107. Odvolací argumentaci nebylo možné vypořádat pouhou laickou úvahou žalovaného, nešlo o námitky z kategorie zjevně nepodložených, nemajících reálný základ. Bez ohledu na podobu věcných odvolacích námitek žalobkyně a) a míru shody s předchozí odvolací argumentací nemohl žalovaný vyloučit případnou změnu poměrů v území, a to jak faktickou, tak právní, a proto i možný jiný náhled nadřízeného orgánu územního plánování na uplatněné odvolací námitky.

Ke shodnému závěru dospěl Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 28. 7. 2023, č. j. 55 A 71/2021-99, v němž uvedl, že: „V projednávané věci soud především konstatuje, že potvrzující závazné stanovisko nadřízeného orgánu územního plánování bylo vydáno v rámci „prvního“ odvolacího řízení, které skončilo zrušením rozhodnutí stavebního úřadu. Poté, co bylo vydáno druhé rozhodnutí stavebního úřadu, již žalovaný nadřízený orgán územního plánování neoslovil. Takto však postupovat nelze. Ustanovení § 149 odst. 7 správního řádu jednoznačně ukládá odvolacímu správnímu orgánu v případě, že odvolání směřuje obsahově proti závaznému stanovisku, předložit věc k posouzení příslušnému správnímu orgánu (zde nadřízenému orgánu územního plánování). Právní úprava přitom neobsahuje žádnou výjimku z této povinnosti pro případy, kdy někdy v minulosti dotčený správní orgán již danou věc posuzoval. Je to ostatně logické – v průběhu času se mohou měnit jak poměry v území (faktické i právní), tak argumentace účastníků, s níž se při potvrzování prvostupňového závazného stanoviska bude potřeba vypořádat. Soud si je vědom, že jistě mohou nastat případy, kdy se od doby vydání předchozího stanoviska dotčeného orgánu poměry (a argumentace odvolatelů) nijak zásadně nezměnily, i k takovému závěru je ovšem příslušný dotčený orgán, který v takovém případě může jistě v novém potvrzení prvostupňového závazného stanoviska odkázat na potvrzení předešlé.

Soud tedy uzavírá, že napadené rozhodnutí je založeno na podstatných procesních vadách, které mohly mít vliv na jeho zákonnost, ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

Jde-li o nevyžádání přezkumného závazného stanoviska na úseku ochrany životního prostředí, konkrétně závazného stanoviska Magistrátu města Liberec, odboru životního prostředí, ze dne 16. 11. 2022, č. j. CJ MML 232902/22 SZ CJ MML 226849, žalovaný svůj postup odůvodnil tím, že odvolací námitky se týkaly jeho rozsahu, o kterém si může učinit úsudek sám. Poté uvedl důvody, pro které není pozemek p. č. 762/2 staveništěm, a není tedy dotčen stavebním záměrem.

Závazné stanovisko ze dne 16. 11. 2022 se týkalo trvalého odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu za účelem realizace stavebního záměru konkrétně na pozemcích p. č. XB a XC a stalo se závazným podkladem pro vydání dodatečného stavebního povolení ze dne 30. 3. 2023. V odvolání žalobkyně a) závaznému stanovisku vytýkala, že v jeho podmínkách orgán životního prostředí stanovil povinnost uložit skrytou ornici v deponii na pozemku p. č. XI, který nebyl stavebníkem zahrnut ani jako staveniště, tudíž nebyl předmětem posouzení z hlediska ochrany zemědělského půdního fondu. Ve vyjádření k podkladům před vydáním napadeného rozhodnutí žalobkyně a) nesouhlasila s postupem žalovaného, který si nevyžádal přezkum tohoto závazného stanoviska, vůči jeho obsahu neuplatnila konkrétní námitky dotýkající se ochrany zemědělského půdního fondu.

Jak již soud uvedl, nelze souhlasit s výkladem § 149 odst. 7 správního řádu, který zastává žalobkyně a). Totiž že není podstatné, zda vůbec, případně jakými skutečnostmi odvolatel odůvodní nesouhlas se závazným stanoviskem, které bylo podkladem pro prvostupňové rozhodnutí. Soud má za to, že při posouzení zákonnosti postupu žalovaného, který si nevyžádal přezkum závazného stanoviska orgánu ze dne 16. 11. 2022, lze plně aplikovat shora citované závěry rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 A 15/2019-107. Odvolací námitky týkající se rozsahu posouzení stavebního záměru orgánem ochrany životního prostředí mohl žalovaný posoudit sám svou laickou úvahou o tom, jakých pozemků se stavební záměr dotýká, a to bez nutnosti vyžádat si potvrzení odborných úvah ohledně ochrany zemědělského půdního fondu. Nadto šlo o námitku jdoucí nad rámec toho, co mohla žalobkyně a) k ochraně svých práv v řízení o dodatečném povolení stavebního záměru namítat. S uplatněným dílčím argumentem žalobkyně nespojila žádné tvrzení o tom, jak se namítaný nedostatek závazného stanoviska dotýká jejích práv, k jejichž ochraně mohla v souladu s § 129 odst. 2 ve spojení s § 114 stavebního zákona uplatňovat námitky proti povolované stavbě. - rozpor s ÚP Liberce a vady závazných stanovisek orgánů územního plánování

Vzhledem ke shora popsaným procesním pochybením žalovaného, pokud jde o nevyžádání přezkumného závazného stanoviska k odvolání žalobkyně a) uplatněným v průběhu „druhého“ odvolacího řízení, je předčasné věnovat se otázce souladu stavby přístupové komunikace s ÚP Liberec a případným nedostatkům závazných stanovisek na úseku územního plánování. Bylo tak nadbytečné provádět dokazování ÚP Liberec. - negativní dopady zřízení průjezdné přístupové komunikace

Námitky vůči zprůjezdnění komunikace stavebníka na pozemku p. č. XA a zvýšenému provozu na ní, zvolenému dopravně inženýrskému řešení stavebních úprav včetně odstranění části zámkové dlažby žalobkyně a) uplatnila již v průběhu správního řízení. Na podporu svých tvrzení se odvolávala na Posouzení možnosti dopravního napojení nových RD ve X na ulici X, řada C, zpracované společností X. Podle tohoto posouzení je napojení rodinných domů přes pozemky dotčené povolovanou stavbou nevyhovující z hlediska základních požadavků na bezpečnost průjezdné dopravy ulicí. Jsou porušeny technické normy platné v době projektování komunikace i technické normy platné aktuálně, nejsou dodrženy požadované rozhledové poměry, proto je každé zvýšení provozu nepřijatelné. Komunikace ve své podstatě není obslužnou ani účelovou komunikací, ale pouze komunikační plochou pro sjezdy ke garážím, nevhodnou pro jiný provoz, proto je nežádoucí zvýšení intenzity dopravy. Dále se dovolávala odborného vyjádření X ze dne 10. 12. 2019, rovněž poukazovala na shodné stanovisko Magistrátu města Liberec, odboru územního plánování. Z doloženého kolaudačního rozhodnutí Magistrátu města Liberec, stavebního úřadu, ze dne 12. 1. 2012, č. j. SURR/7130/204521/11-Vá/KR CJ MML 00699912, dále vyplývá, že se povoluje užívání stavby účelové komunikace s veřejným pozemkem (v rámci Sídelního útvaru X – III. etapa) na pozemcích p. č. XŠ, XZ a XI, včetně větve „C“ délky 67,69 m. Taktéž byl doložen kolaudační souhlas s užíváním stavby vydaný Magistrátem města Liberec, stavebním úřadem, ze dne 29. 9. 2009, č. j. SUSR/130/158184/09-Hv CJ MML 171341/09, který je dokladem o povolení užívání jednotlivých řadových garáží v k. ú. X.

Jedním z podkladů doložených stavebníkem bylo Dopravně – inženýrské posouzení vypracované autorizovanou osobu X, revize z ledna 2020, s návrhem opatření na zvýšení bezpečnosti silničního provozu. Stavební záměr, včetně navrhovaných stavebních úprav stávající komunikace na p. č. XA, úprav p. č. XC a rozšíření stávající komunikace na p. č. XB, byl odsouhlasen Policií ČR. Ve spisovém materiálu byla založena stanoviska Policie ČR ze dne 7. 12. 2021 a 10. 11. 2022 vydaná ve smyslu § 16 odst. 2 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, na něž se správní orgány obou stupňů odvolaly. Dodatečné povolení stavby vycházelo ze souhlasného závazného stanoviska Magistrátu města Liberec, odboru dopravně správních agend, ze dne 9. 11. 2022, č. j. CJ MML 257748/22 (ve spojení s upřesněním dotčeného orgánu ze dne 16. 2. 2023, č.j. CJ MML 032788/23, ohledně toho, jaké stanovisko vydané dne 9. 11. 2022 platí); žalovaný pak z potvrzujícího závazného stanoviska Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru silničního hospodářství, ze dne 24. 7. 2023, č. j. KULK 50536/2023 OSH 571/2023/280.8/Mp.

Soud má za to, že napadené rozhodnutí ani ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím uplatněné námitky nevypořádalo dostatečným způsobem. Silniční správní úřady jako dotčené orgány, vydávající závazná stanoviska v územním řízení (zde řízení o dodatečné povolení stavby) z hlediska řešení účelových komunikací podle § 40 odst. 4 písm. d) zákona o pozemních komunikacích, přezkoumatelným způsobem, byť stručně, odůvodnily, že přístupová komunikace svými stavebně techni