5 As 47/2006 — Nejvyšší správní soud

5 A 64/2010- 73 - text 10 pokračování 5A 64/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Aleny Krýlové a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: J.P., zast.: JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem, Na Jarově 4, Praha 3, proti žalovanému: ministr vnitra České republiky, Nad štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze 30.1.2006, č. 6/2006 t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí označenému v záhlaví rozsudku, jímž byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru č. 213 ze dne 23.9.2005 o zamítnutí žádosti žalobce ze dne 10.2.1998 o vyplacení peněžních a naturálních náležitostí příslušníka policie ČR za období říjen, listopad a prosinec 1997 a leden 1998 v částce 100 520,- Kč. V podané žalobě žalobce nesouhlasil se závěrem žalovaného, že žalobcův služební poměr v období měsíců říjen, listopad a prosinec 1997 a leden 1998 již netrval. Dle žalobce jeho služební poměr nemohl skončit dnem 3.7.1990, jak tvrdí žalovaný v napadeném rozhodnutí, nýbrž nejdříve až dnem 30.11.1998, kdy skončila výpovědní doba dvou měsíců založená rozhodnutím o propuštění ze dne 31.8.1998. Dále žalobce uvedl, že dnem nabytí právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze čj. 6A 99/95-64 ze dne 9.9.1997, tj. dnem 7.10.1997, vznikl stav, kdy služební poměr žalobce trval nepřetržitě od roku 1990. O propuštění žalobce ze služebního poměru mohlo být rozhodováno znovu jen na základě nových a jiných propouštěcích důvodů, podle právních předpisů platných v době vydávání nových rozhodnutí a s účinky ex nunc. Napadené rozhodnutí se však opírá o rozhodnutí č. 1459/1998 ze dne 31.8.1998, to však jako důvod propuštění uvádí ustanovení § 100 odst. 1 písm. g) zákona č. 100/1970 Sb., ve znění zákona č. 169/1990 Sb. Jde o důvod, který již od 1.7.1992 (účinnost zákona č. 186/1992 Sb.,) neexistuje a nemohl být použit v roce 1998. Podle § 157 zákona č. 186/1992 Sb., se podle dosavadních předpisů (zákon č. 100/1997 Sb.) posuzují pouze nároky vzniklé ze služebních poměrů pokud služební poměr skončil do 1.7.1992 (účinnost zákona č. 186/19992 Sb.) , což se však v daném případě nestalo a stát nemohlo. Napadené rozhodnutí opírající se o neúčinný důvod propuštění uvedený v rozhodnutí č. 1459/1998 ze dne 31.8.1998 je dle žalobce neplatné. Neexistoval-li ke dni vydání rozhodnutí v r. 1990 důvod k propuštění žalobce ze služebního poměru, nebylo možno v r. 1998 k propuštění žalobce využít ani stanoviska „vyjádření“ občanské komise při MV ČR ze dne 2.7.1990. Dále žalobce uvedl, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.2001 čj. 6 A 69/99 o zastavení řízení pro zmeškání lhůty není meritorním rozhodnutím ve věci samé a netvoří překážku, aby si soud učinil samostatný úsudek o rozhodných skutečnostech, tedy o otázce trvání služebního poměru žalobce k Policii ČR. Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 14.8.2003 čj. 2 As 19/2003 (1/2003 Sb. NSS) bylo ostatně uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze označeno jako contra legem s tím, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Napadené rozhodnutí je dle žalobce nepřezkoumatelné, neboť žalovaný se nevypořádal se všemi v rozkladu vznesenými námitkami, pro rozpor s § 145 zákona č. 186/1992 Sb., je napadené rozhodnutí i neplatné. K žalobě se vyjádřil žalovaný a zejména uvedl, že ve věci nejde o přezkum rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru, ale o posouzení vzniku nároku na služební příjem za období uvedené v podané žádosti. Nelze zaměňovat přezkumné řízení o rozhodnutích vydaných k posouzení případného nároku spojeného s existencí služebního poměru za přezkumné řízení rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru, která věcně již předmětem přezkumu být nemohou. Je třeba vycházet z toho, že soudní řízení o žalobě proti rozhodnutím z roku 1998 o propuštění žalobce ze služebního poměru bylo zastaveno, rozhodnutí o propuštění vydaná a doručená v roce 1998 a 1999 jsou pravomocná, nezměnitelná a při posuzování existence nebo neexistence služebního poměru žalobce je nutno z těchto rozhodnutí vycházet. Jakákoli úvaha, zda uvedená rozhodnutí měla mít účinek ex tunc či ex nunc, je právně irelevantní. Irelevantní je rovněž úvaha, zda procesně mělo být postupováno podle bývalého nebo současného zákona o služebním poměru. Pokud ministr vnitra postupoval procesně podle zákona č. 100/1970 Sb., který je i nyní součástí právního řádu ČR, nelze na tom nic změnit bez zrušení uvedených rozhodnutí soudem, což se nestalo. Je nepochybné, že služební poměr byl skončen před obdobím, které je předmětem posuzování nároku, proto žádosti nemohlo být vyhověno. Další žalobní námitky se vzhledem k tomu žalovanému jeví jako bezpředmětné. Žalobní body napadají rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru, předmět žaloby je zaměňován. K žalobní námitce, že žalovaný nepřezkoumal prvostupňové rozhodnutí v rozsahu požadovaném rozkladem a na námitky rozkladu nereagoval, žalovaný uvedl, že není důvod zabývat se právními konstrukcemi žalobce, které zpochybňují nevyvratitelnou právní skutečnost, že služební poměr žalobce skončil pravomocným a vykonatelným rozhodnutím dnem 3.7.1990 podle zákona č. 100/1970 Sb. Při ústním jednání před soudem dne 28.1.2009 zástupce žalobce trval na žalobě a v ní uvedených důvodech. Dále poukázal na to, že žalobce v době mezi prvním rozhodnutím o propuštění ze služebního poměru v roce 1990 a druhým rozhodnutím o propuštění ze služebního poměru v roce 1998 byl ve služebním poměru příslušníka policie ČR. Rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru vydal v roce 1998 orgán, který k tomu neměl kompetenci, neboť žalobce v té době nebyl příslušníkem policie vyslaným na Ministerstvo vnitra, tudíž ministr vnitra neměl vůči žalobci kárnou pravomoc. V roce 1990 o propuštění žalobce ze služebního poměru rozhodoval v prvém stupni náčelník krajské správy, ve druhém stupni náměstek ministra vnitra. V roce 1998 rozhodovalo v prvním stupni Ministerstvo vnitra a o podaném rozkladu rozhodl ministr vnitra. Odkázal na ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., a uvedl, že existuje předpis o kádrové pravomoci. I s ohledem na to, že první rozhodnutí o žalobcově propuštění ze služebního poměru v roce 1990 vydal náčelník krajské správy, má žalobce za to, že ministr vnitra nebyl kompetentní k vydání rozhodnutí o žalobcově propuštění v roce 1998. K dotazu soudu pak uvedl žalobce, že po té, co dne 7.10.1997 nabylo právní moci rozhodnutí soudu o zrušení žalobcova propuštění vydaného v roce 1990, sdělil žalobce náčelníkovi krajské správy, že je schopen a ochoten opět nastoupit do služby, k nástupu však nebyl vyzván a službu ve služebním poměru nevykonával. Nebyl zařazen v žádném útvaru, měl však být v kádrové pravomoci náčelníka krajské správy, neboť podle § 110 z.č. 186/1992 Sb., se jeho služební poměr obnovil. Zástupce žalobce u jednání soudu uvedl, že dle jeho názoru není rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o zastavení řízení ve vztahu k rozhodnutím o propuštění ze služebního poměru vydaným v roce 1998 (a 1999) překážkou pro posouzení předběžné otázky v tomto přezkumném řízení. Rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru jsou nicotná a neplatná, rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z roku 2001 bylo nezákonné, žalobci nebyla poskytnuta ochrana, když jeho žaloba byla jako opožděná zamítnuta; ochranu v této věci žalobci neposkytl ani Ústavní soud. Zástupkyně žalovaného u jednání soudu uvedla, že k nové argumentaci žalobce není připravena se vyjádřit, jde právní námitku vznesenou opožděně. Z ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., vyplývá, že pravomoc ve věcech služebního poměru má ministr a v rozsahu jeho zmocnění další osoby. Nicotnost rozhodnutí tak dovozovat nelze. Městský soud v Praze o žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 28.1.2009, čj. 5 Ca 52/2006-28 tak, že žalobou napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, na základě které rozsudek městského soudu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3.2.2010, čj. 6 Ads 97/2009-57 zrušil a věc městskému soudu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku zejména uvedl, že městský soud zamítl všechny žalobní námitky s výjimkou námitky týkající se data skončení služebního poměru. Propuštění žalobce ze služebního poměru a datum skončení jeho služebního poměru však bylo předmětem řízení, které před orgány Ministerstva vnitra bylo vedeno v roce 1998 (poté, co rozhodnutí s týmž předmětem řízení z 31. 8. 1990, č. j. KČ - 2000 - 48/10 - 90, a z 23. 5. 1990, č. 836/90, byla zrušena Vrchním soudem v Praze dne 9. 9. 1997 rozsudkem č. j. 6 A 99/9