2 As 74/2007 — Nejvyšší správní soud

9 Ca 433/2009- 41 - text 7 pokračování 9Ca 433/2009 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobkyně: A. P., zastoupena JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem Revoluční 23, Praha 1 proti žalovanému : Ministerstvo zemědělství se sídlem Těšnov 17, Praha 1, o žalobě na přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 17.12.2009, č.j. 40095/09-13300, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 17.12.2009, č.j. 40095/09-13300, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno usnesení Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Prachatice ze dne 5.11.2009 č.j. 130719/2077/09-1808/09-1/Kř/0,jímž byl podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu zastaveno řízení pro zjevně právně nepřípustnou žádost žalobkyně ze dne 21.9.2009 označenou jako “ Uplatnění nároku na vydání nemovitosti” vztahující se k nemovitostem specifikovaným v příloze 1 podání na území okresu Prachatice. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný správní orgán uvedl, že řízení bylo zastaveno na základě zjištění, že žalobkyně nárok na vydání předmětných nemovitostí uplatnila již dne 29.1.1991, tomto restitučním nároku již bylo v řízeních pozemkovým úřadem pravomocně rozhodnuto a tato rozhodnutí byla přezkoumána i Městským soudem v Praze tak, že byla potvrzena nebo řízení zastavena. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádával s odvolacími námitkami žalobkyně, že správní orgány v řízeních porušovaly své zákonné povinnosti dle § 4a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů ( dále jen zákon o půdě), neboť žalobkyni znemožňovaly přístup k informacím, a proto nemohla zjistit rozhodné skutečnosti a včas uplatnit restituční nárok. Dále postup pozemkového úřadu zpochybnila poukazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2As 74/2007. Žalovaný k odvolacím námitkám žalobkyně argumentoval stejnou skutečností jako správní orgán 1. stupně, totiž tím, že o uplatněném restitučním nároku žalobkyně ze dne 29.1.1993 již bylo meritorně rozhodnuto, a proto řízení o nové - předmětné žádosti žalobkyně brání překážka věci pravomocně rozhodnuté dle § 48 odst. 2 správního řádu. Proto se pozemkový úřad v souladu s ust. § 45 odst. 3 správního řádu žádostí nezabýval po věcné stránce, nevedl dokazování a ukončil řízení procesním rozhodnutím. Žalovaný také zhodnotil, že žádost žalobkyně byla také podána ve věci, kde řízení je nepřípustné z důvodu uplynutí objektivní propadné lhůty. Žalovaný shledal, že uvedený postup není v rozporu s názorem Nejvyššího správního soudu na otázku zjevné nepřípustnosti podání. K námitkám žalobkyně o znepřístupnění potřebných informací k uplatnění nároku žalovaný konstatoval, že nárok bylo možné uplatnit pouze obecně bez bližší specifikace nárokovaných pozemků, když v době restitučních nároků oprávněná osoba ani neměla reálnou možnost zmapovat právní osudy jednotlivých pozemků. Nadto podle zákona o půdě mohla oprávněná osoba uplatnit restituční nárok do 31.1.1993 a podle zákona č. 243/1992 Sb. do 31.12.1992. Proti uvedenému rozhodnutí směřuje podaná žaloba. Žalobkyně v žalobě namítala nesprávné právní posouzení jí podané žádosti a tudíž nezákonnou aplikaci důvodu, pro který bylo řízení zastaveno. Nesouhlasila s kvalifikací své žádosti jako žádosti zjevně právně nepřípustné a tuto svou námitku doprovodila argumentací o porušení povinností správních orgánů dle § 4a zákona o půdě v předchozích řízeních ( bránění žalobkyni v přístupu k rozhodným informacím) a dále citací z rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 2As 74/2007-55 . Zdůraznila , že v případě zjevné nepřípustnosti žádosti musí být tato nepřípustnost patrna již ze samotné žádosti, nikoliv teprve z výsledků dalšího zjišťování či dokazování. Namítala, že samotným zkoumáním předchozích řízení byl zahájen proces dokazování, přičemž byl ukončen a sám tento proces se nestal podkladem pro vydání rozhodnutí. Podle názoru žalobkyně její žádost rovněž nemohla být odmítnuta poukazem na uplynutí lhůty vymezené v příslušných ustanovení zákona půdě, neboť zpoždění nároku nebylo způsobeno žalobkyní samotnou a její nečinností, nýbrž právě tím, že správní orgány porušovaly svou zákonnou povinnost dle ust. § 4a zákona a znemožnily jí přístup k rozhodným skutečnostem , a proto žalobkyně nemohla uplatnit rozhodné skutečnosti dříve. V podané žalobě žalobkyně dále uvedla, že restituční nárok uplatnila jako oprávněná osoba po původním vlastníku nemovitostí JUDr. A. S.a v další části žaloby nastínila způsob přechodu tohoto majetku na stát ( restituční titul). Podle žalobkyně o předmětném majetku probíhalo konfiskační řízení dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. A protože toto řízení nebylo dokončeno, byl schválen náhradní předpis- zákon č. 143/1947 Sb., kterým byl původní vlastník protiústavně zbaven svého majetku a ochrany, která byla poskytnuta ostatním občanům dle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Od počátku 90. let, kdy žalobkyně uplatňuje svůj nárok na předmětný majetek, nebyla se svými restitučními nároky úspěšná. Žalobkyně poukázala na názor Výboru pro lidská práva OSN pod č. 757/1997,podle kterého tento výbor dospěl k závěru, že Česká republika v kauze žalobkyně porušila mezinárodní úmluvy a stanovil České republice povinnost poskytnout žalobkyni účinný opravný prostředek včetně možnosti podat novou žádost o restituci s poskytnutím nových lhůt. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Ve svém vyjádření k podané žalobě žalovaný správní orgán setrval na svém závěru, že žádost žalobkyně je zjevně právně nepřípustná jak z důvodu již pravomocných rozhodnutí o stejném restitučním nároku, tak i z důvodu uplynutí zákonných lhůt k podání žádosti o vydání nemovitostí. K námitce stanoviskem Výboru pro lidská práva OSN žalovaný uvedl, že mu nejsou známa žádná legislativní opatření ani změny, které by byly v souvislosti s projednáváním nároku žalobkyně přijaty. Proto nemohl o žádosti žalobkyně rozhodnout tak, jak žalobkyně požaduje. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl. Při jednání před soudem zástupce žalobkyně uvedl, že správní orgány neoprávněně zastavily řízení nikoliv jenom z důvodů, které uvádějí, ale i proto, že nepřihlédly k tomu, že podle správního řádu je možné vydat nové rozhodnutí, jestliže bude vyhověno žádosti žalobkyně a na základě tohoto institutu správního řádu pravomocné rozhodnutí nevytváří překážku rés iudicata. Zástupce žalobkyně proto navrhl provést dokazování rozhodnutím Výboru pro lidská práva OSN z 29.11.2002, který konstatoval, že český stát porušil mezinárodní úmluvy a v tomto svém rozhodnutí vedl Českou republiku k tomu, aby učinila opatření k nápravě těchto chyb včetně možnosti podat novou žádost o restituci nebo náhradu a aby český stát zrevidoval své zákonodárství a správní praxi a zajistil tak rovnost před zákonem. Podle žalobkyně by soud měl napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc pozemkovému úřadu s tím, aby žádost žalobkyně mohla být znovu restitučně projednána a mohlo být posouzeno, zda její nárok je oprávněný či nikoliv. Zástupkyně žalovaného uvedla, že v dané věci správní orgány rozhodly v souladu se zákonem, neboť vzhledem k jasné prekluzi práva, zde již nebyla zákonná lhůta k projednání nároků žalobkyně. K námitce Opčním protokolem Výboru pro lidská práva OSN odkázala na vypořádání této námitky v rozsudku Městského soudu v Praze v jiném řízení pod sp.zn. 5A 29/2011 s tím, že zde soud vyslovil názor, že opční protokol nevybavil výbor takovou mocí, takovou právní silou, aby se dotkla rozhodnutí ve věci. Soud provedl dokazování listinou - oznámením č. 757/1997 Výboru pro lidská práva ze 66. zasedání ze dne 14.10. - 1.11.2002 datovaným 29.11.2002 ohledně stížnosti předkladatelky paní A.P. na postup českých úřadů, a to v části, která se týká závěru této zprávy a závěru přijatého Výborem pro lidská práva OSN ( pod body 12.1.- 12.4) a dále se konstatují důvody oprávněnosti stížnosti paní P. a závěry Výboru pro lidská práva OSN. K dotazu soudu na to, zda jsou účastníkům známa nějaká přijatá opatření k zajištění závěrů Výboru pro lidská práva OSN, zástupci účastníků řízení uvádějí, že žádná opatření nebyla přijata. Zástupce žalobkyně uvedl, že stát se chová pasivně. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud vyšel z následující právní úpravy. Ust. § 48 zákona č. 500/2004, správní řád, vymezuje překážky řízení. Podle odst. 2 tohoto ustanovení lze při