8 Afs 51/2007 — Nejvyšší správní soud

9 A 4/2010- 47 - text 8 pokračování 9A 4/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: M. S. V., zast. Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 2.12.2009, č.j. MV-72348-3/VS-2009 t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým ministr vnitra (dále jen „žalovaný“) zamítl rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 3.7.2009, č.j.: OAM-3036-13/TP-2009, jímž byla dle ust. § 75 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu pro nesplnění podmínky uvedené v ust. § 68 tohoto zákona. Žalobce v podané žalobě předně nesouhlasil se závěrem správních orgánů, že v jeho případě není splněna podmínka nepřetržitého pětiletého pobytu na území České republiky. K tomu poukázal na požadavky délky pobytu, která je stanovena Směrnicí rady 2003/109/ES ze dne 25.11.2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen „směrnice“), konkrétně Kapitolu II., čl. 4 odst. 1. Tvrdil, že v souladu s tímto ustanovením směrnice pobýval pobývá na území České republiky oprávněně a nepřetržitě po dobu delší než pět let. Směrnice totiž do pětileté doby započítává jakýkoliv oprávněný pobyt na území členského státu, kromě výjimek uvedených v odstavci 2 téhož článku a kapitoly. Z hlediska požadavků směrnice je tedy nutno do pětileté doby oprávněného a nepřetržitého pobytu na území započíst i pobyt na tzv. překlenovací vízum udělené v souladu s ust. § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců či pobyt na výjezdní příkaz, protože pobyt překlenovací vízum ani pobyt na výjezdní příkaz není uveden v článku, ve kterém jsou uvedeny ty výjimky v pobytu, které nelze do oprávněného a nepřetržitého pobytu započíst. Pokud tedy ust. § 68 odst. 2 zákona o pobytu cizinců v rozporu se směrnicí omezuje započitatelný pobyt pouze na pobyt na vízum k pobytu nad 90 dnů, na povolení k dlouhodobému pobytu atd., má přednost směrnice, neboť vnitrostátní předpis směrnici provádějící nesmí stanovit přísnější podmínky než samotná směrnice. Tato skutečnost vyplývá z čl. 13 směrnice. Vnitrostátní úprava, která obsahuje podmínky ve srovnání se směrnicí nevýhodnější, je proto v tomto případě neplatná a je nutno aplikovat přímo směrnici. Dále poukázal na to, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nezpochybňoval oprávněnost pobytu žalobce na území České republiky, ani skutečnost, že se jednalo o pobyt nepřetržitý. Pouze uvedl, že do nepřetržitého pobytu ve smyslu ust. § 68 nelze započítat pobyt žalobce na území České republiky v období od 10.4.2009 do 24.4.2009 na základě výjezdního příkazu. Namítal, že pokud žalovaný dospěl k závěru, že v žádném případě nelze do této doby započítat pobyt cizince na území České republiky na výjezdní příkaz, pak je tento závěr v rozporu s čl. 4 směrnice. Uzavřel, že jeho pobyt na území České republiky byl v době podání jeho žádosti o povolení k trvalému pobytu oprávněný. Oprávněný byl rovněž po celou předchozí dobu pěti let jeho pobytu na území České republiky a vzhledem k návaznosti jednotlivých víz byl tento pobyt také nepřetržitý, proto z jeho strany došlo k naplnění předpokladů uvedených v čl. 4 směrnice. Dále namítal, že vzhledem k tomu, že jeho žádosti o vstřícnost a uplatnění práv a oprávněných zájmů nebylo správním orgánem I. stupně vyhověno, nemohl se před vydáním rozhodnutí řádně vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Připustil, že tato možnost byla žalobci formálně postupem správního orgánu dána. Žalobce však nemohl toto své právo účelně uplatnit, neboť jakékoli vyjádření bez znalosti požadovaného pozbylo svého opodstatnění a smyslu předpokládaném ust. § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Správní orgán I. stupně tím, že nevyhověl žádosti žalobce, mu upřel jeho základní procesní právo, vyplývající z ust. § 36 odst. 3 správního řád a z Listiny základních práv a svobod, a to z práva na spravedlivý proces. Bez znalosti předběžných skutkových a právních závěrů správního orgánu nemohl žalobce svoje práva v řízení, kde rozhodnutí spočívalo výlučně na uvážení správního orgánu, řádně uplatňovat. Tvrdil, že za situace, kdy z postupu správního orgánu vyplývá, že jeho žádosti nebude vyhověno, má účastník řízení právo na to, aby s ním správní orgán „hrál poctivou hru“ a poskytl mu předem informace, jak a proč chce rozhodnout. V opačném případě nemá účastník řízení možnost odpovědně posoudit, co tvrdit a jaké důkazy navrhovat, aby dosáhl vyhovění žádosti a odvrátil její zamítnutí. Nutnost tohoto postupu dle žalobce vyplývá mj. i z koncentrační zásady vyjádřené v § 82 odst. 4 správního řádu. Navíc je v souladu se zásadou hospodárnosti, neboť nejméně zatěžuje jak správní orgány tak žalobce. K tvrzení správního orgánu I. stupně, že před vydáním rozhodnutí nemá povinnost odůvodňovat svůj záměr takové rozhodnutí vydat, žalobce poukázal na ust. § 4 odst. 1 a 4 správního řádu. Namítal, že těmito základními zásadami se správní orgán v projednávaném případě neřídil. Dále žalobce odkázal na ust. § 144 odst. 3 správního řádu, neboť toto má dle žalobce klíčový význam pro nezbytný obsah výzvy k vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí. Z tohoto ustanovení dle žalobce vyplývá, že zákon v podstatě staví na roveň výzvu podle § 36 odst. 3 správní řád s konceptem výroků a odůvodnění rozhodnutí. Dle žalobce je tak nepochybné, že stejné informace o předběžných skutkových a právních závěrech správního orgánu musí získat jak účastník běžného řízení z výzvy, tak účastník řízení s velkým počtem účastníků z konceptu rozhodnutí. Jiný závěr by byl v rozporu se zásadou rovnosti podle § 7 správního řádu. Uzavřel, že na poskytnutí požadovaných informací tak, jak byly tyto formulovány v žádosti o vstřícnost a umožnění uplatnění práv a oprávněných zájmů, měl oprávněný nárok, a proto pokud mu tyto nebyly sděleny, nemohl tento účinně uplatnit své právo přiznané mu § 36 odst. 3 správního řádu. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí k žalobním bodům vyplynuly tyto pro posouzení věci rozhodné skutečnosti: K odkazu žalobce na směrnici žalovaný sdělil, že tato směrnice byla transponována do českého právního řádu, konkrétně do zákona o pobytu cizinců a do jeho ust. § 68, zákonem č. 161/2006 Sb., kterým se měnil zákon o pobytu cizinců a některé další zákony. Převážná část ustanovení výše citovaného zákona nabyla účinnosti jeho vyhlášením dne 27.4.2006 a tímto se ustanovení směrnic stala závazná pro jednotlivé konkrétní subjekty právních vztahů upravovaných zákonem o pobytu cizinců. V ust. § 68 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ve znění zákona č. 161/2006 Sb., bylo jednoznačně uvedeno, že do doby pobytu podle odstavce 1 (tj. 5 let nepřetržitého pobytu na území) se započítává doba pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů a na povolení k dlouhodobému pobytu. V žádném případě nelze do této doby započítávat „pobyt“ cizince na území České republiky na výjezdní příkaz. Výjezdní příkaz udělený v tomto případě žalobci s platností ode dne 10.4.2009 do dne 24.4.2009 není ani vízem, ani pobytovým oprávněním. V případě výjezdního příkazu se jedná, podle ust. § 50 zákona o pobytu cizinců, o doklad, který uděluje policie z moci úřední v případech stanovených zákonem, týkajících se vždy nějakým způsobem ukončení platnosti předchozího pobytu, dokladu opravňujícího k pobytu nebo při správním vyhoštění. Výjezdní příkaz je určen výhradně k provedení neodkladných úkonů a k vycestování cizince z území. Žalobce v době platnosti výjezdního příkazu na místo vycestování podal žádost o povolení k trvalému pobytu podle ust. § 68 zákona o pobytu cizinců a do doby ukončení řízení o žalobě pobývá na území České republiky počínaje od 24.4.2009 na základě víza za účelem strpění, čímž si zlegalizoval další pobyt na území České republiky. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem měl žalovaný za prokázané, že v případě žalobce nedošlo ke splnění podmínky 5 let nepřetržitého pobytu na území podle ust. § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a že doby pobytu, které jsou započítávány do doby pobytu na území podle ust. § 68 odst. 2 a 3 zákona o pobytu cizinců, jsou plně v souladu s podmínkami a kritérii danými směrnicí. K nevyhovění žádosti žalobce o vstřícnost a umožnění uplatnění práv a oprávněných zájmů podle ust. § 36 odst. 3 správního řádu žalovaný sdělil, že se jí zabýval správní orgán I. stupně a vypořádal se s ní ve vyjádření ze dne 30.6.2009, které bylo právnímu zástupci žalobce doručeno dne 1.7.2009. Tímto považoval žalova