4 As 22/2003 — Nejvyšší správní soud

9 A 241/2010- 34 - text 6 pokračování 9A 241/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: F. Č., zast. JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem Žďár nad Sázavou, Nádražní 21, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, odbor provozu silničních vozidel, se sídlem Praha 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31.5.2010, č.j.: 56/2010-160-AS/3, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád ( dále jen správní řád ) zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, odboru dopravy a silničního hospodářství ( dále též KÚ nebo krajský úřad ) ze dne 27.1.2009, č.j. KUJI 3695/2009,ODSH 1244/2008-Ma, ve věci odebrání profesního osvědčení č. AA 001448 pro skupinu řidičských oprávnění A-D+E, vydaného dne 22.3.2001 Ministerstvem dopravy a spojů, a prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno. Žalobce tvrdil, že žalovaný postupoval v rozporu s § 50 a § 57 odst. 3 správního řádu a to mělo za následek nezákonnost jeho rozhodnutí. Uvedl, že žalovaný v odůvodnění rozhodnutí vycházel z § 21 odst. 2 písm. e) zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování způsobilosti k řízení motorových vozidel (dále jen zákon) a § 24 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Ve smyslu tohoto zákonného ustanovení rozhodl KÚ prvoinstančním rozhodnutím poté, co byla žalobci rozhodnutím Městského úřadu Žďár nad Sázavou, odboru dopravy ( dále též MěÚ ), ze dne 17.9.2008, č.j. OD/1983/08/RS, v právní moci dne 22.10.2008, uložena pokuta ve výši 12 000 Kč a zákaz činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců (dále též rozhodnutí o pokutě a zákazu řízení). Žalobce je přesvědčen, že zmíněné rozhodnutí o pokutě a zákazu řízení bylo nezákonné, neboť v jeho případě nebyly splněny zákonné předpoklady pro doručení fikcí. K tomu poukázal na příslušná ustanovení správního řádu, zejména ust. § 24 odst. 1. Z uvedeného měl za to, že žalovaný pochybil, pokud potvrdil prvoinstanční správní rozhodnutí, které vycházelo z nezákonného rozhodnutí o pokutě a zákazu řízení. Žalovaný nepostupoval v souladu s § 50 odst. 3, 4 správního řádu, neboť nezjistil všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch žalobce jako osoby, které má být povinnost uložena, a nepřihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, za situace, kdy žalobce na nezákonnost rozhodnutí o pokutě a zákazu řízení poukazoval. Zejména žalovaný nesprávně interpretoval ust. § 57 odst. 3 správního řádu, dle kterého je sice vázán rozhodnutím příslušného orgánu o předběžné otázce, tedy v projednávané věci rozhodnutím o pokutě a zákazu řízení, ovšem pokud je toto rozhodnutí o předběžné otázce nezákonné, měl využít mimořádný opravných prostředků a dát podnět k jeho zrušení v přezkumném řízení. Žalobce žádal, aby soud ve smyslu § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal i rozhodnutí o pokutě a zákazu řízení. Žalobce navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uváděl obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil znění ust. § 24 odst. 1 písm. b) a § 21 odst. 2 písm. e) zákona s tím, že při rozhodování v projednávané věci vycházel z pravomocného rozhodnutí o pokutě a zákazu řízení a vypořádal se se všemi námitkami, které žalobce v řízení o odnětí profesního osvědčení vznesl. Je mu známo, že žalobce byl vyrozuměn o tom, že jeho žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání nebylo vyhověno. Nesouhlasil s tím, že by nesprávně interpretoval § 57 odst. 3 správního řádu a měl dát podnět ke zrušení rozhodnutí o pokutě a zákazu řízení, neboť o odnětí profesního osvědčení bylo rozhodnuto na základě pravomocného a pro všechny správní orgány závazného rozhodnutí správního orgánu. Nejednalo se o předběžnou otázku, neboť rozhodnutí o pozbytí řidičského oprávnění je pravomocné. Odmítl, že by měl dát podnět ke zrušení rozhodnutí a zákazu řízení v přezkumném řízení, neboť mu to nepřísluší. Uvedené rozhodnutí sloužilo jako podklad pro rozhodování v projednávané věci. Konstatoval, že žalobce ve svém odvolání neuvedl žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly změnu prvoinstančního rozhodnutí, proto jej žalovaný zamítl. K návrhu žalobce, aby soud přezkoumal i rozhodnutí o pokutě a zákazu řízení, které bylo podkladem rozhodování správních orgánů obou stupňů v projednávané věci, žalovaný poukázal na § 75 odst. 2 s.ř.s. s tím, že povinnost soudu přezkoumat k žalobní námitce také zákonnost jiného úkonu správního orgánu ve smyslu citovaného ustanovení se děje za podmínky, že zákon neumožňuje napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví. Žalobcem mohl podkladový úkon správního orgánu v této věci, tj. rozhodnutí o pokutě zákazu řízení, napadnout samostatnou žalobou ve správním soudnictví. K tomu poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) ve věci sp.zn. 4As 22/2003. Žalovaný žádal, aby soud žalobou jako nedůvodnou zamítl. Soud o věci jednal bez nařízení ústního jednání postupem podle § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť účastníci takový postup soudu akceptovali. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při posouzení soud vyšel z následující právní úpravy: Podle ust. § 21 odst. 2 písm. e) zákona v rozhodném znění držitelem profesního osvědčení může být osoba, která e) nemá soudem nebo správním orgánem uložen trest zákazu řízení motorových vozidel a které v posledních třech letech nebyl takový trest uložen. Podle ust. § 24 odst. 1 písm. b) téhož zákona Krajský úřad rozhodne o odnětí profesního osvědčení, jestliže jeho držitel b) pozbyl podmínky, za kterých bylo profesní osvědčení vydáno. Podle ust. § 50 odst. 1, 3, 4 správního řádu v rozhodném znění (1) Podklady pro vydání rozhodnutí mohou být zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé. (3) Správní orgán je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. (4) Pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Podle ust. § 57 odst. 1,3 téhož zákona (1) Jestliže vydání rozhodnutí závisí na řešení otázky, již nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, správní orgán a) může dát podnět k zahájení řízení před příslušným správním orgánem nebo jiným orgánem veřejné moci; v případech stanovených zákonem je správní orgán povinen takový podnět dát, nebo b) může vyzvat účastníka, popřípadě jinou osobu, aby podala žádost o zahájení řízení před příslušným správním orgánem nebo jiným orgánem veřejné moci ve lhůtě, kterou správní orgán určí, nebo c) si o ní může učinit úsudek; správní orgán si však nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu. (3) Rozhodnutím příslušného orgánu o předběžné otázce, které je pravomocné, popřípadě předběžně vykonatelné, je správní orgán vázán. Podle ust. § 4odst. 1 s.ř.s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o a) žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen "správní orgán"), b) ochraně proti nečinnosti správního orgánu, c) ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, d) kompetenčních žalobách. Podle ust. § 75 odst. 2 s.ř.s. v rozhodném znění soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví. Podstatou sporu je posouzení zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí a důvodnosti tvrzení žalobce, že žalovaný postupoval v rozporu s § 50 odst. 3, 4 a § 57 odst. 3 správního řádu, nebo