4 Ads 133/2008 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 5/2012- 49 - text 9 pokračování 8Ad 5/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: T. Č., zastoupen Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem v Praze 1, Vladislavova 17, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Praha 4, Kongresová 1666/2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ve věcech služebního poměru ze dne 13. 1. 2012, č. j. 3/2012 (KRPA-77480-4/ČJ-2011-0000Kr), t a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobce se včas podanou žalobou dne 21. 3. 2012 domáhal u Městského soudu v Praze zrušení rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ve věcech služebního poměru ze dne 13. 1. 2012, č. j. 3/2012 (KRPA-77480-4/ČJ-2011-0000Kr), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy pro ekonomiku ve věcech služebního poměru ze dne 13. 10. 2011, č. j. PSP-226/VO-2006, o neposkytnutí náhrady za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě podle § 92 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutím náměstka ředitele Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy pro ekonomiku ve věcech služebního poměru ze dne 13. 10. 2011, č. j. PSP-226/VO-2006, nebyla poškozenému poskytnuta náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě podle § 92 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. a jednorázové mimořádné odškodnění podle § 92 odst. 4 téhož zákona. Správní orgán prvního stupně konstatoval, že poškozený utrpěl dne 1. 5. 2006 úraz při výkonu služby, když byl při služebním zákroku, předvádění K. J., fyzicky napaden P. S. kopem pravé nohy do oblasti levé hýždě. Podle posudku ošetřujícího lékaře utrpěl zlomeninu kostrče s následným omezením hybnosti páteře středního stupně s kořenovým drážděním. Pro účely náhrady škody ve služebním poměru byl služebním funkcionářem s personální pravomocí dne 19. 5. 2006 přijat závěr, že se jedná o úraz služební podle § 88 služebního zákona. Neschopnost ke službě byla vystavena od 2. 5. 2006 do 1. 5. 2007 včetně, od 2. 5. 2007 mu byl poškozenému přiznán plný invalidní důchod. Rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ve věcech služebního poměru ze dne 13. 1. 2012, č. j. 3/2012 (KRPA-77480-4/ČJ-2011-0000Kr), bylo zamítnuto odvolání poškozeného proti citovanému rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy pro ekonomiku ve věcech služebního poměru ze dne 13. 10. 2011 o neposkytnutí náhrady za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě podle § 92 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. V jeho odůvodnění žalovaný správní orgán především zmínil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2008, č. j. 5 Ca 294/2006-68, jímž bylo zrušeno rozhodnutí ředitele Policie ČR, správy hl. m. Prahy, ve věcech služebního poměru, ze dne 7. 9. 2006, č. j. 5046/2006, kterým bylo zamítnuto odvolání T. Č. a potvrzeno rozhodnutí ředitele Policie ČR, obvodního oddělení Praha II, ve věcech služebního poměru, ze dne 22. 6. 2006, č. j. 2225/2006, kterým byl T. Č. podle § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb. propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR pro porušení služební přísahy. V návaznosti na citovaný rozsudek Městského soudu v Praze zrušil odvolací orgán prvostupňové rozhodnutí v dalším odvolacím řízení. Žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 13. 1. 2012 konstatoval, že poté dne 18. 12. 2008 bylo vydáno oznámení ředitele obvodního ředitelství ve věcech služebního poměru čj. 6246 s tím, že vrchnímu inspektorovi nprap. T. Č. skončil služební poměr příslušníka Policie ČR uplynutím dvou kalendářních měsíců ode dne podání žádosti o uvolnění ze služebního poměru, tj. dnem 31. 7. 2006. Žalovaný dále konstatoval, že v dubnu 2008 žalobci byla přiznána náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění v celkové výši 45.000 Kč a náhrada za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě za období od 2. 5. 2006 do 1. 5. 2007 včetně, ve výši 113.911 Kč. Náhrada za účelně vynaložené náklady spojené s léčením mu byla poskytnuta rozhodnutím náměstka ředitele Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne 12. 10. 2011, č. j. PSP-226/VO-PR-2006, ve výši 1.260 Kč. Následně dne 30. 5. 2011 uplatnil žalobce nárok na náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti policisty ke službě v částce 485.756 Kč a nárok na jednorázové mimořádné odškodnění ve výši 397.750 Kč. Tyto náhrady mu však nebyly poskytnuty, neboť služební poměr žadatele skončil dne 31. 7. 2006 uvolněním podle § 105 zákona č. 186/1992 Sb. Nebyla tedy splněna zákonná podmínka skončení služebního poměru propuštěním podle § 106 odst. 1 písm. b) tohoto zákona na základě pravomocného rozhodnutí (posudku) lékařské komise o dlouhodobé nezpůsobilosti policisty k výkonu jakékoliv funkce v policii. Na základě zjištění, že důvodem ukončení služebního poměru žadatele byla jiná právní skutečnost než následky služebního úrazu, neboť žadatel byl uvolněn ze služebního poměru na vlastní žádost, odpovědnost policie za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti žadatele ke službě podle § 92 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. ani povinnost poskytnout jednorázové mimořádné odškodnění podle § 92 odst. 4 tohoto zákona v dané věci nevznikla. Žádost o uvolnění podle § 105 zákona č. 186/1992 Sb. byla jednostranným právním úkonem příslušníka směřujícím ke skončení služebního poměru a služební funkcionář byl povinen takové žádosti vyhovět. Žadatel sice požádal o zpětvzetí své žádosti, ale služební funkcionář s personální pravomocí se zpětvzetím nesouhlasil, což bylo žadateli písemně sděleno. Žalovaný v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. září 2009, č. j. 4 Ads 133/2008 – 122, v němž se mj. konstatuje, že žádost o uvolnění ze služebního poměru podle § 105 zákona č. 186/1992 Sb. nelze vzít zpět, ani ji nelze jednostranně odvolat. Žalovaný správní orgán potom uzavřel s tím, že služební poměr žadatele skončil dnem 31. 7. 2006 na základě jeho žádosti o uvolnění ze služebního poměru podle § 105 zákona č. 186/1992 Sb., nebyla tedy splněna podmínka trvání služebního poměru nebo ukončení služebního poměru z důvodů uvedených v § 42 odst. 1 písm. h) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, a proto žadatel nemá nárok na úhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení pracovní neschopnosti. Žalobce se svým podáním domáhal zrušení napadeného rozhodnutí s tím, že je nesprávné a nezákonné. Žalobce nesouhlasil s tím, že mu nárok na náhradu za ztrátu na služebním příjmu a nárok na jednorázové mimořádné odškodnění vznikl až dne 2. 5. 2007 a poukazoval na to, že dnem 1. 1. 2007 nabyl účinnosti nový služební zákon, který váže nárok na poskytnutí požadovaných plnění na trvání služebního poměru a/nebo na jeho skončení propuštěním z důvodu dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti k službě § 42 odst. 1 písm. h) zákona č. 361/2003 Sb., a to z důvodu služebního úrazu nebo nemoci z povolání. Žalobce se v této souvislosti dovolával rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 350/98 s tím, že ke stejným závěrům dospěl i správní orgán prvního stupně, když mu rozhodnutím ze dne 12. 10. 2011, č. j. PSP-226/VO-PR-2006, byla přiznána náhrada za účelně vynaložené náklady spojené s léčením. Žalobce nesouhlasil s názorem žalovaného, že přechodná ustanovení nového služebního zákona výslovně neupravují použitelnost předpisů starého služebního zákona a dovolával se v této souvislosti nálezu Ústavního soudu II. ÚS 444/03. Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne 7. 6. 2012 navrhl žalobu zamítnout a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí ze dne 13. 1. 2012. Městský soud v Praze nařídil ve věci jednání, které se konalo dne 26. 5. 2015, při němž účastníci řízení setrvali na svých dříve písemně vyjádřených stanoviscích. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Městský soud v Praze posoudil napadené rozhodnutí podle § 75 soudního řádu správního, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, jakož i řízení, které mu předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 105 zákona č. 186/1992 Sb. policista musí být uvolněn ze služebního poměru, jestliže o to požádá. Žádost musí být písemná a doručena policii prokazatelným způsobem, jinak je neplatná (odst. 1). Služební poměr skončí uplynutím dvou kalendářních měsíců následujících po dni doručení žádosti o uvolnění, pokud se služební funkcionář a policista nedohodnou jinak (odst. 2). Podle rozsudku Nejvyššího správního soud