1 Afs 6/2005 — Nejvyšší správní soud

3 Ad 13/2016- 39 - text 15 3Ad 13/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců JUDr. Jana Ryby a Mgr. Ivety Postulkové ve věci žalobce: JUDr. A. J., narozený dne XXX bytem XXX proti žalovanému: Český úřad zeměměřičský a katastrální sídlem Pod Sídlištěm 1800/9, 182 14 Praha 8 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2016, č. j. ČÚZK-00930-4/2016-12 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí předsedy Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního (dále jen „odvolací orgán“ či „předseda žalovaného“) blíže označeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti usnesení o zastavení řízení vydané ředitelem Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „služební orgán“) o poskytnutí služebního volna podle ustanovení § 1 nařízení vlády č. 135/2015 Sb. (dále jen „nařízení vlády“) na den 17. 12. 2015, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. 2. V podané žalobě nejprve žalobce uvedl, že dne 3. 12. 2015 jako státní zaměstnanec požádal služební orgán o poskytnutí služebního volna podle ustanovení § 1 nařízení vlády, bod 4 c) přílohy - zařízení osobních záležitostí na den 17. 12. 2015. 3. Přípisem ze dne 7. 12. 2015 byl žalobce vyzván služebním orgánem podle ustanovení § 45 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), aby žádost doplnil s uvedením, že v případě nedoplnění žádosti ve lhůtě 3 pracovních dnů od doručení výzvy bude řízení o žádosti zastaveno. 4. Usnesením ze dne 17. 12. 2015 služební orgán řízení o žádosti zastavil z důvodu neodstranění požadovaných náležitostí. 5. Dne 29. 12. 2015 podal žalobce proti usnesení o zastavení řízení odvolání spojené s podnětem k prohlášení nicotnosti. Žalobce namítal, že služební orgán nebyl oprávněn vést správní řízení o poskytnutí tohoto služebního volna. Upozornil rovněž na to, že požadavek na doplnění žádosti o uvedené náležitosti nemá oporu v žádné zákonné, podzákonné ani služební normě. 6. Dne 15. 4. 2016 předseda žalovaného odvolání zamítl a usnesení služebního orgánu o zastavení řízení potvrdil. Současně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že neshledal důvody k zahájení řízení o prohlášení nicotnosti usnesení. 7. Žalobce namítá, že rozhodnutí obou správních orgánů jsou nicotná a nezákonná. 8. Nicotnost napadeného rozhodnutí odvolacího orgánu dovozuje žalobce ze skutečnosti, že odvolací orgán „potvrdil“ nicotné usnesení služebního orgánu, který o žádosti žalobce rozhodoval ve správním řízení, čímž bylo dle žalobce porušeno jeho veřejné subjektivní právo, aby věc byla vyřízena po procesní stránce adekvátním způsobem. Žalobce nesouhlasí s odvolacím orgánem, který v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že správní řízení je vedeno i ve věcech služby neuvedených v ust. § 159 odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSS“ či „zákon o státní službě“), pokud je u nich splněna podmínka, že se v souladu s ustanovením § 9 správního řádu jedná o věci služby, v nichž je rozhodováno o právech nebo povinnostech konkrétního státního zaměstnance, a současně ZSS v ust. § 159 odst. 2 v souladu s ust. § 1 odst. 2 správního řádu výslovně nevyloučí aplikovatelnost ustanovení správního řádu o správním řízení. Podle předsedy žalovaného správního orgánu tak služební orgán postupoval v souladu s právními předpisy, když o žádosti rozhodoval ve správním řízení. 9. Nezákonnost napadeného rozhodnutí vyplývá dle žalobce ze skutečnosti, že odvolací orgán porušil ust. § 68 odst. 3 správního řádu, neboť v odůvodnění rozhodnutí se řádně nevypořádal s jeho námitkami. 10. K odvolací námitce, že použití ustanovení správního řádu o správním řízení není možné dovodit z ust. § 9 správního řádu, neboť v této věci není možné vydat individuální správní akt s konstitutivními ani deklaratorními účinky, odvolací orgán na str. 4 rozhodnutí uvedl pouze, že „…v těchto případech je nepochybně rozhodováno o právech a povinnostech jmenovitě určené osoby, konkrétního státního zaměstnance…“ Žalobce namítá, že z uvedeného není vůbec zřejmé, o jakých konkrétních právech a povinnostech by se mělo rozhodovat, jaké účinky by podle mínění odvolacího orgánu měl v těchto věcech vydávaný individuální správní akt mít (zda konstitutivní či deklaratorní). 11. Žalobce připouští, že odvolací orgán na str. 9 rozhodnutí dále uvedl, že „služební orgán posuzuje, zda jde o překážku ve službě, a zda tak státnímu zaměstnanci vzniká právo na poskytnutí překážky“, současně však upozorňuje, že pokud odvolací orgán chtěl vyjádřit, že je třeba posoudit, zda v konkrétním případě překážka skutečně nastala, nerozhodovalo by se o právech a povinnostech státního zaměstnance, ale pouze by se zjišťovalo, zda nastala či nenastala nějaká právní skutečnost. Žalobce uvádí, že pokud není účelem postupu služebního orgánu přímo rozhodnutí o právech a povinnostech státního zaměstnance, nemohou být ani splněny podmínky správního řízení podle ust. § 9 správního řádu a zjišťování překážky by mělo probíhat mimo správní řízení. Jestliže chtěl odvolací orgán sdělit, že vždy je třeba posoudit, zda zamýšlenou činnost státního zaměstnance lze považovat za „zařízení osobních záležitostí“ ve smyslu nařízení vlády, žalobce tvrdí, že služební orgán nerozhoduje o právech a povinnostech státního zaměstnance, ale jde pouze o výklad neurčitého právního pojmu, a to pro účely posouzení, zda nastala překážka ve službě. Žalobce dále uvádí, že pokud nastane překážka, právo na poskytnutí služebního volna vzniká přímo z nařízení vlády. Pokud by služební orgán chtěl i v této věci rozhodovat, činil by si tak nárok na posouzení, jestli je nařízení vlády vůbec účinné. Jediné, v čem služební orgán může „rozhodnout“, je dle žalobce, zda překážka vůbec nastala. 12. Žalobce shledává napadené rozhodnutí nezákonným i z důvodu, že odvolací orgán se nevypořádal s odvolací námitkou, dle které není zřejmé, o kterou zákonnou, podzákonnou či služební normu služební orgán opírá požadavek na doplnění žádosti. 13. K požadavku služebního orgánu ke sdělení, že se jedná o takovou překážku v práci, která nemůže být vykonána mimo služební dobu, odvolací orgán pouze citoval z odůvodnění nařízení vlády: „Může se jednat zejména o zařízení důležitých osobních, rodinných nebo majetkových záležitostí, které nelze vyřídit mimo dobu aktivního výkonu služby.“ Žalobce namítá, že odůvodnění nařízení vlády jednak není normativním textem, jednak z něj ani nevyplývá, že by bylo úmyslem vlády pokrýt právě jen ty případy, kdy osobní záležitosti nelze vyřídit mimo dobu aktivního výkonu služby (použití částice „zejména“ pouze znamená, že případy, kdy důležité osobní záležitosti nebude možné vyřídit mimo služební dobu, budou typické, nevylučuje však uplatnění překážky ani v jiných případech). 14. K požadavku služebního orgánu k uvedení, jakým způsobem a zda vůbec budou zajištěny činnosti vyplývající z náplně práce, se odvolací orgán v odůvodnění rozhodnutí vůbec nezmiňuje. Žalobci se jeví nepřijatelné, že by při aplikaci nařízení vlády státní zaměstnanec, na jehož straně je překážka, za sebe sám zajišťoval náhradu nebo jinak zabezpečil plynulý výkon činnosti vyplývající z jeho náplně práce. 15. K požadavku služebního orgánu na prohlášení o informovaném souhlasu přímého nadřízeného se odvolací orgán vůbec nezmiňuje. Žalobci není zřejmý dopad neudělení souhlasu, jak by mohlo zrušit nebo změnit účinky nařízení vlády, tj. právního předpisu. 16. K požadavku služebního orgánu na doplnění žádosti o „doklad, ze kterého bude patrný důvod čerpání volna“ odvolací orgán uvádí, že se opírá o ustanovení § 206 zákoníku práce, které zaměstnanci ukládá pouze obecnou povinnost prokázat překážku zaměstnavateli, konkrétní formu prokazování však nestanoví. K odvolací námitce, že zmíněně ustanovení neznamená, že by se specifická překážka ve službě podle bodu 4 písm. c) přílohy nařízení vlády musela prokazovat výhradně předložením nějakého dokladu, a že může jít i o takovou osobní záležitost, kdy žádný konkrétní doklad nebude možné opatřit, odvolací orgán uvedl, že „nelze-li překážku prokázat písemným dokladem, lze připustit, aby předložení písemného dokladu nahradilo čestné prohlášení státního zaměstnance“. V této souvislosti žalobce zdůrazňuje, že výzva služebního orgánu výslovně směřovala k předložení konkrétního dokladu, nikoli čestného prohlášení. Dle znění výzvy by tedy „správní řízení“ muselo být zastaveno i tehdy, pokud by místo konkrétního dokladu předložil toliko čestné prohlášení, protože to služební orgán nepožadoval. Písemný doklad a čestné prohlášení nelze zaměňovat. 17. Žalobce dodává, že odvolací orgán nevypořádal ani jeho námitku, že může jít i o záležitost natolik osobního rázu, že nebude možné po státním zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby svou soukromou sféru v tomto směr