10 Af 82/2016

Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 10. 2016, čj. MF-10280/1603-3/1961 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým bylo k odvolání žalobce změněno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních agend (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. S-MHMP 597144/2015 ODA-TAX, čj. MHMP 178481/2016 (dále jen „Prvostupňové rozhodnutí“).

Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně uložil žalobci pokutu ve výši 70 000 Kč za spáchání správního deliktu podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“), jehož se žalobce dopustil tím, že dne 8. 4. 2015 v čase od 10:11 hod. do 10:23 hod. jako dopravce v pozici řidiče taxislužby nedodržel při prodeji úředně stanovenou cenu a účtoval za poskytnutí taxislužby vozidlem tovární značky MB K240, SPZ x na trase nám. Franze Kafky, Praha 1 x roh ulice U Radnice Praha 1 -Hradčanské náměstí, Praha 1 (vzdálenost 3,7 km) částku 375 Kč, přestože podle § 5 odst. 2 zákona o cenách, v návaznosti na nařízení č. 20/2006 Sb. HMP, o maximálních cenách osobní taxislužby, byl oprávněn účtovat částku v maximální výši 159 Kč, a to při použití sazby s maximálními dílčími položkami: nástupní sazba 40 Kč, cena za 1 km 28 Kč a čekání za 1 min. 6 Kč.

Napadeným rozhodnutím, které bylo žalobci doručeno dne 2. 11. 2016, žalovaný změnil Prvostupňové rozhodnutí tak, že snížil výši uložené pokuty na 50 000 Kč, ve zbytku rozhodnutí potvrdil.

Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí rekapituloval předchozí průběh správního řízení a jemu předcházející cenové kontroly, shrnul závěry vyslovené v Prvostupňovém rozhodnutí a sumarizoval námitky, které žalobce v odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí vznesl.

K námitce, že vezl tři česky hovořící zákazníky, které po domluvě s nimi vezl po delší trase, aby poznali Prahu, žalovaný uvedl, že žalobce v průběhu řízení ve shodě s obsahem jednotlivých oznámení o poskytnuté přepravě a svědeckými výpověďmi uvedl, že si cestující dne 8. 4. 2015 objednali jízdu z ulice U Radnice na Hradčanské náměstí na Praze 1. Dle výpisu z webové aplikace mapy.cz je podle žalovaného nejkratší vzdálenost mezi těmito dvěma body 3,7 km (žalovaný doplnil popis této trasy). Všichni cestující dle žalovaného popsali trasu v oznámení o poskytnuté přepravě shodně. Při výslechu tito cestující uvedli, že v průběhu cesty nežádali o změnu trasy nebo jinou trasu. Svědkyně A. K. pak podle žalovaného v průběhu výslechu celou trasu podrobně popsala, a to ve shodě s údaji uvedenými v oznámení o poskytnuté přepravě. Žalovaný doplnil, že dle záznamu o přepravě č. 19 vytištěného z taxametru žalobcem po uskutečněné přepravě však byla celková ujetá vzdálenost mezi ulicí U Radnice a Hradčanským náměstím celkem 10,9 km. Zdůvodnění, které žalobce uvedl již v rámci námitek proti kontrolnímu protokolu dne 15. 5. 2015, a to že na žádost cestujících absolvovali projížďku po Praze spojenou s čekáním v délce cca 5 – 8 minut na cestující v době jejich procházky okolo Petřínské rozhledny, je však dle žalovaného v rozporu s obsahem svědeckých výpovědí, stejně jako s dobou trvání jízdy a průměrnou rychlostí jízdy uvedenými na stvrzence z taxametru. Žalovaný upozornil, že svědci do protokolu uvedli, že nebyla dohodnuta žádná změna trasy či jiná trasa, neuvedli, že by předmětná jízda byla něčím specifická. Dle údajů uvedených na stvrzence z taxametru předmětná jízda trvala od 10:11 do 10:25 hod., tedy 12 minut. V průběhu této doby mělo dle tvrzení žalobce dojit ke krátkému přerušení jízdy (dle stvrzenky 5 minut). Na stvrzence z taxametru je dle žalovaného dále uvedena průměrná rychlost jízdy během přepravy 88 km/hod., což odpovídá zhruba 7 minutám, jakožto celkové faktické době jízdy po odečtení doby čekání. Podle žalovaného je krajně nepravděpodobné, že by se řidič taxislužby pohyboval s cestujícími v historickém jádru Prahy v pracovní den v dopoledních hodinách průměrnou rychlostí téměř 90 km/hod. Taková rychlost, která by sama o sobě znamenala závažné porušení platných právních předpisů, by zcela určitě nesplňovala údajný požadavek cestujících na prohlídku Prahy. Žalovaný proto vyhodnotil tvrzení žalobce, že se mělo jednat o poznávací jízdu Prahou, jako účelové. Dodal, že skutečnost, jakým jazykem cestující hovořili, nehraje v daném případu roli, neboť žalobce musí dodržovat regulovanou cenu taxislužby vůči všem cestujícím bez ohledu na to, jakým jazykem hovoří.

K námitkám zpochybňujícím výpovědi svědků žalovaný uvedl, že skutečnost, zda cestující osoby, které uskutečnily kontrolní jízdu, byly v pracovním poměru k Magistrátu hl. m. Prahy, případně zda byly v jiném smluvním poměru k němu nebo nebyly-li v žádném vztahu k němu, nehraje v posuzovaném případu roli. Úkolem figurantů je dle žalovaného absolvovat přepravu formou taxislužby, v jejím průběhu příp. vystupovat jako cizinci a po jejím skončení podat kontrolnímu orgánu objektivní zprávu o trase jízdy a o požadované, resp. zaplacené ceně této přepravy. Žalobce podle žalovaného nijak neprokázal, že by tyto osoby měly být svým zaměstnavatelem ovlivňovány s cílem zjištěné skutečnosti jakkoliv účelově zkreslovat. V rámci svědecké výpovědi pak tyto osoby podle žalovaného nepotvrzují či nevyvracejí zjištění svého zaměstnavatele, ale pouze popisují průběh jízdy, kterou absolvovaly. Námitky žalobce ohledně věrohodnosti výpovědi svědků se dle žalovaného pohybují pouze v obecné rovině a není v nich uvedena žádná konkrétní výtka, na základě níž by bylo možné se důvodně domnívat, že uvedené výpovědi svědků byly zkreslené, neúplné či přímo nepravdivé. Všichni tři svědci podle žalovaného ve své svědecké výpovědi shodně popsali průběh přepravy a s odkazem na oznámení o provedené přepravě potvrdili, že žalobce požadoval po ukončení jízdy částku 375 Kč s tím, že zaplaceno mu bylo včetně spropitného 380 Kč. Jejich výpovědi podle žalovaného zcela potvrdily obsah oznámení o poskytnuté přepravě. Vzhledem k důkazní váze těchto výpovědí považoval žalovaný výpovědi svědků za popis skutečného stavu věci, a proto při svém rozhodování obdobně jako správní orgán prvního stupně z těchto výpovědí vycházel. Svědecké výpovědi přitom byly podle žalovaného řádně provedeny podle § 55 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), přičemž svědci byli před podáním svědectví řádně poučeni o povinnosti vypovídat pravdivě a nic nezamlčet i o nebezpečí stíhání za přestupek v případě neúplné či nepravdivé výpovědi, což potvrdili svými podpisy v protokolech o výslechu svědka. S odkazem na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2005, čj. 2 As 104/2005 - 81, žalovaný uvedl, že výpovědi svědků lze v daném případě použít jako zásadní podklad pro hodnocení skutkového stavu. Obsah všech svědeckých výpovědí se dle žalovaného vzájemně nerozchází a ani žalobce nedoložil v průběhu řízení žádný důkaz, v jehož světle by bylo možné označit výpověď některého ze svědků za nepravdivou.

K námitce, že jsou figurantům během jejich výpovědi ze strany správního orgánu pokládány návodné otázky, žalovaný konstatoval, že vzhledem k tomu, že figuranti provádějí několik jízd měsíčně/týdně a k výslechu svědků obvykle dochází několik měsíců po podstoupené přepravě (v tomto případě 6 měsíců), nelze jim pokládat otázky navrhovaným obecným způsobem. Dle žalovaného je nezbytné svědka orientovat v problematice tak, aby věděl, jaká z přeprav, které v minulosti podstoupil, je předmětem projednávané věci.

Důvodnou žalovaný neshledal ani námitku týkající se úředního ověření taxametru a funkčnosti taxametru s tím, že bylo dostatečným způsobem prokázáno, že údaje na stvrzence, která byla vytištěna po skončení předmětné kontrolní jízdy, neodpovídají skutečnosti, čehož si žalobce musel být vědom. V této souvislosti žalovaný odkázal na své vyjádření k první odvolací námitce. Doplnil, že žalobce neodůvodňuje údaj o ujeté vzdálenosti v délce 10,9 km uvedený na stvrzence z taxametru tím, že taxametr vykazoval poruchu v měření. Naopak uvedl, že jel z ulice U Radnice na Hradčanské náměstí na výslovné přání cestujících delší trasou, neboť chtěli poznat blíže Prahu. Ačkoliv tedy žalobce při kontrole dne 8. 4. 2015 předložil doklady o úředním ověření taxametru, je podle žalovaného z provedeného dokazování zřejmé, že taxametr v posuzovaném případě vykázal o více než 7 km delší ujetou vzdálenost oproti skutečnému stavu. Žalobce si této skutečnosti musel být podle žalovaného vědom, neboť uvedený rozdíl odůvodňoval záměrným zvolením delší trasy. Toto jeho tvrzení však bylo podle žalovaného provedeným dokazováním vyvráceno, přičemž poruchu taxametru žalobce nenamítal. Žalovaný poznamenal, že přitom není nutné prokazovat, jakým způsobem bylo s taxametrem manipulováno. Rozhodující skutečností je dle žalovaného to, že žalobce po cestujících vyžadoval za provedenou jízdu cenu vyšší, než umožňuje platná regulace cen taxislužby na území hl. m. Prahy. I pokud by žalobce do taxametru nijak nezasahoval a jednalo se skutečně pouze o technickou poruchu, musel si být dle žalovaného vzhledem ke zvolené trase vědom, že údaje uvedené na stvrzence z taxametru neodpovídají skutečnosti a taxametr nepracuje správně, neboť při běžném provozu v souladu s právními předpisy není v podmínkách centra Prahy možné ujet vzdálenost 10,9 km za časový úsek uvedený na stvrzence, tím spíše, pokud je v tomto časovém úseku započítána i 5minutová doba čekání. Ani v případě, že by se jednalo pouze o technickou poruchu, tedy nebyl žalobce oprávněn po cestujících žádat zaplacení částky uvedené na stvrzence, neboť vzhledem k výše uvedenému mu muselo být zřejmé, že tato částka neodpovídá fakticky ujeté vzdálenosti.

K námitce nepřezkoumatelnosti Prvostupňového rozhodnutí žalovaný uvedl, že správní orgán prvního stupně citoval v odůvodnění rozhodnutí rozsudky správních soudů pouze v souvislosti s určením konkrétní výše pokuty. Žalovaný považoval odůvodnění stran skutečností, na jejichž základě dospěl správní orgán prvního stupně k závěru o porušení cenových předpisů, za dostatečné a v souladu s právními předpisy.

K námitkám zpochybňujícím oznámení o poskytnuté přepravě sepisovaná cestujícími (figuranty) po ukončení kontrolní jízdy žalovaný konstatoval, že tato jsou součástí spisového materiálu a žalobce, případně jeho zástupce, může kdykoli v průběhu správního řízení do spisu nahlédnout a s obsahem těchto listin se seznámit. Tato oznámení však nejsou součástí protokolu o kontrole, a proto nejsou kontrolovaným osobám zasílána jako jeho příloha. Závěr žalobce, že předmětná oznámení byla sepsána dodatečně a že důvodem jejich nezaslání žalobci je dodatečná manipulace s důkazy, je dle žalovaného ničím neodůvodněný. Žalovaný zdůraznil, že oznámení o poskytnuté přepravě nejsou brána, ani správním orgánem prvního stupně uváděna, jako důkaz. Úlohu důkazu plní svědecké výpovědi cestujících. Žalovaný dále uvedl, že vypracování kontrolního protokolu není vázáno na místo, kde byla kontrola zahájena. V daném případě byl protokol o kontrole podle žalovaného v souladu s § 12 odst. 2 a 3 zákona č. 255/2012 Sb., kontrolního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kontrolní řád“), vyhotoven ve lhůtě 30 dnů od provedení posledního kontrolního úkonu a doručen kontrolované osobě. Žalobce své tvrzení, že by byl protokol o kontrole č. C/20150408/01/Šm ze dne 21. 4. 2015 (dále jen „Protokol o kontrole“) sepsán ještě před tím, než byla sepsána oznámení o poskytnuté přepravě, ničím neprokázal. Žalovaný konstatoval, že oznámení cestujících mají formulářovou podobu. Nejsou natolik rozsáhlá, že by je nebylo možné vyplnit během několika minut po ukončení jízdy. Dle žalovaného kontrolní pracovník na místě zjistil stav věci v rozsahu nezbytném pro dosažení účelu kontroly a v závislosti na povaze kontroly doložil kontrolní zjištění potřebnými podklady. Kontrolní pracovník též podle žalovaného umožnil kontrolované osobě účastnit se kontrolních úkonů při výkonu kontroly na místě. Kontrola tak probíhala v souladu s § 9 písm. a) a e) kontrolního řádu. K námitce, podle níž Protokol o kontrole neobsahuje v rozporu s § 6 kontrolního řádu jména přizvaných osob, že žalobci nebylo v rozporu s § 4 kontrolního řádu předloženo písemné pověření těchto osob a že tyto osoby navíc nejsou v protokolu identifikovány v souladu s § 18 odst. 2 správního řádu, žalovaný podotknul, že předmětný protokol o kontrole nemůže obsahovat žádné údaje o přizvaných osobách, neboť žádné osoby nebyly ve smyslu ustanovení § 6 kontrolního řádu ke kontrole přizvány. Cestující, kteří vykonali přepravu, nevystupovali podle žalovaného jako přizvané osoby, ale uskutečnili přepravu jako kterýkoli jiný běžný cestující. Z tohoto důvodu tak nemuseli mít podle žalovaného pověření ke kontrole a toto pověření tak nemuselo být jimi předloženo žalobci při zahájení přepravy, ani později. Protože ke kontrole nebyly přizvány žádné osoby podle § 6 kontrolního řádu, neobsahuje protokol podle žalovaného žádná jména přizvaných osob. Vhledem k tomu, že figuranti nejsou v tomto případě přizvanými osobami, nevztahují se na ně dle žalovaného ani povinnosti uvedené v 4 a 5 tohoto zákona. Protokol o kontrole pak není dle žalovaného pořizován podle § 18 správního řádu, ale podle ustanovení § 12 kontrolního řádu. Ustanovení § 18 správního řádu se dle žalovaného vztahuje výhradně k protokolu vyhotovenému během správního řízení, zatímco náležitosti kontrolního protokolu jsou stanoveny zvláštním předpisem, kontrolním řádem.

K námitkám směřujícím proti výši uložené pokuty pak žalovaný konstatoval, že výše pokuty je správním orgánem prvního stupně obsáhle odůvodněna, když správní orgán prvního stupně vzal v úvahu, že se jednalo o vědomé porušení cenového předpisu, a že takovým jednáním dochází k poškozování dobrého jména hl. m. Prahy. Zabýval se podle žalovaného výší pokuty rovněž z hlediska jejího případného likvidačního potenciálu, a to s přihlédnutím k relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu. Uložil přitom pokutu ve výši 70 000 Kč, tj. ve výši 7% zákonem stanovené maximální sazby. Žalovaný dále uvedl, že je mu z úřední činnosti známo, že správní orgán prvního stupně v obdobných případech (jedná-li se o první porušení zákona o cenách) ukládá sankce nižší. V posuzovaném případě nebylo dle žalovaného vybočení z ustálené rozhodovací praxe správního orgánu ničím odůvodněno. V souladu s § 2 odst. 4 správního řádu proto žalovaný považoval za přiměřenou výši pokuty u předmětného porušení cenových předpisů sankci ve výši 50 000 Kč, a proto přistoupil ke snížení pokuty uložené Prvostupňovým rozhodnutím na částku odpovídající ustálené rozhodovací praxi správního orgánu prvního stupně. Podle názoru žalovaného je i po snížení pokuty zachován preventivní a represivní účel sankce. Výše pokuty se dle žalovaného jeví jako úměrná okolnostem případu, a to zejména míře předražení při nabídce a požadování ceny i míře zavinění, kdy se nejednalo o nevědomé porušení cenového předpisu, přičemž žalobce svého jednání nelitoval a projednání případu v rámci správního řízení s uložením nižší pokuty by nesplnilo preventivní i represivní účel sankce. Pokuta ve výši 50 000 Kč pak dle žalovaného respektuje i velkou závažnost správního deliktu, kdy jednáním žalobce je kromě samotného zákazníka poškozována i dobrá pověst hl. m. Prahy, a jakkoli představuje citelný zásah do hospodaření žalobce, nejedná se o částku, která by mohla znemožnit podnikání žalobce či jinak zásadním způsobem ovlivnit jeho osobní poměry, zejména s ohledem na možnost hrazení této sankce ve splátkách. V porovnání s maximální sazbou pokuty jde přitom dle žalovaného o sankci relativně nízkou, uloženou pouze ve výši jedné dvacetiny maximální sazby. Žalovaný doplnil, že žalobce v průběhu řízení neposkytl žádné údaje o svých osobních a majetkových poměrech a tyto údaje neuvedl ani v odvolání.

Žalobce v podané žalobě rekapituloval průběh správního řízení a shrnul závěry vyslovené v Prvostupňovém i Napadeném rozhodnutí.

Žalobce pod prvním žalobním bodem trval na tom, že při jízdě dne 8. 4. 2015 postupoval v souladu s právními předpisy upravujícími výkon taxislužby. Po dobu jízdy, kterou žalobce poskytl třem česky hovořícím cestujícím, měl řádně zapnutý taxametr a následně po ukončení jízdy vytisknul záznam o přepravě č. 19, znějící na částku 375 Kč, kterou po cestujících také požadoval, bylo mu hrazeno 380 Kč, cestujícím na jejich žádost vydal řádně doklad. Ve správním řízení nebylo dle přesvědčení žalobce prokázáno, že by žalobce požadoval cenu, která by nebyla v souladu s nařízením Hlavního města Prahy o maximálních cenách osobní taxislužby.

Žalobce měl za to, že ve správním řízení nebylo prokázáno, že by nedodržel při prodeji úředně stanovenou cenu, když z dokladu – záznamu o přepravě č. 19 jednoznačně vyplývá, že použitá sazba nástup, cena za km a za čekání je v souladu s nařízením. Dle žalobce se jedná o částku zaznamenanou do taxametru ve vozidle taxi a po cestujících požadovanou.

Žalobce byl přesvědčen, že rozhodnutí žalovaného a správního orgánu prvního stupně vychází z nedostatečně zjištěného stavu věci ve smyslu § 3 správního řádu, žalovaný se nedostatečně vypořádal se všemi jeho námitkami, čímž byl krácen na svých právech a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a správní orgány nesprávně aplikovaly ustanovení právních předpisů.

K závěrům vysloveným správním orgánem prvního stupně na str. 4 Prvostupňového rozhodnutí a žalovaným na str. 6 Napadeného rozhodnutí žalobce namítl, že se správní orgány dostatečně nevypořádaly s existencí záznamu o přepravě a svá rozhodnutí opírají výhradně o výpověď svědků, přičemž pouze konstatují, že záznam o přepravě je nevěrohodný a že údajně vznikl chybou v taxametru, svá tvrzení však podle žalobce nijak nedokládají. Při zvažování důkazní situace tak podle žalobce naproti sobě stojí vyjádření řidiče, záznam o přepravě pořízený při jízdě a výpovědi svědků, zaměstnanců správního orgánu prvního stupně, které byly učiněny po 6 měsících po kontrolní jízdě, kterou měli vykonat. Dle žalobce je záznam o přepravě významný a objektivní podklad pro rozhodnutí, zvláště za situace, když se ve vozidle nachází výlučně řidič, tedy za dané situace on sám. Správní orgány nedůvodně dávají přednost pouze svědecké výpovědi s argumentací, že svědci byli řádně poučeni, správní řízení pak ztrácí na významu, když není přihlíženo k tvrzením a důkazům účastníků řízení. Nadto jsou výpovědi svědků správními orgány považovány za „významný důkaz“, ačkoli za správního řádu nevyplývá, že by různé důkazy měly mít různou důkazní sílu. Žalobce trval na tom, že v předmětném správním řízení nebylo dostatečně prokázáno, že by nedodržel úředně stanovenou cenu a shora uvedené vyjádření správních orgánů považuje za nedostatečné odůvodnění údajného pochybení na jeho straně. Správní orgány tedy podle žalobce pomíjejí skutečnost, že ve vozidle žalobce byl při jízdě řádně zapnutý taxametr a řádně vytisknut, doplněn o zákonné údaje a uchován záznam o přepravě ve smyslu zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“), a prováděcích předpisů.

Žalobce trval na tom, že taxametr je plně funkční, byl řádně ověřen, a nebylo do něj nijak zasahováno, jak vyplývá z Protokolu o kontrole, na který žalobce ve správním řízení odkazoval. Ve správním řízení nebyl dle žalobce zjištěn žádný zásah či poškození, úprava taxametru ve vozidle žalobce, taxametr fungoval řádně, byl a je řádně zaplombován a ověřen Českým metrologickým institutem; tvrzení svědků proto nemůže dle žalobce obstát. V této souvislosti žalobce odkázal na závěry vyslovené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, čj. 8 Af 38/2013 - 38.

Stejně tak nelze dle žalobce považovat za prokázání tvrzení ohledně ujeté vzdálenosti při jízdě z 8. 4. 2015 jakési přeměření trasy dle popisu cestujících internetem a tímto znevěrohodnit údaje uvedené v dokladu o zaplacení bez dalšího. Takovým postupem byl žalobce dle svého přesvědčení krácen na svých právech.

Námitkami vznesenými pod druhým žalobním bodem pak žalobce nesouhlasil s vypořádáním námitek vůči věrohodnosti tvrzení cestujících. Namítl, že cestující ve svých výpovědích nepotvrdili, že by jízdu uskutečnili právě s žalobcem, že by jízdu přerušovali či nepřerušovali – toho si nebyli vědomi, trasu si nepamatovali. Z větší části svědci, zejm. pan D. a pan L., podle žalobce odkazují na oznámení o poskytnuté přepravě. Svědci nebyli dle žalobce schopni poznat doklad o zaplacení jízdného č. 19, který jim byl při výslechu předložen, přičemž i dle žalovaného svědci provádějí mnoho jízd v měsíci či týdnu.

Žalobce poukazoval na to, že pokud svědci po 6 měsících uvádějí ve výpovědích shodné údaje z oznámení o poskytnuté přepravě, např. ohledně zaplacené částky či doby trvání jízdy u svědkyně K., pak se jeví být dle žalobce s pravděpodobností hraničící s jistotou zřejmé, že si tuto písemnost před svým výslechem někteří přečetli, a s největší pravděpodobností tuto listinu měli k dispozici. Takový postup je dle žalobce nepřípustný, neboť svědek má vypovídat o skutečnostech, které si pamatuje a jak je přímo vnímal, přičemž v žádném případě by neměl před výslechem nahlížet do oznámení o poskytnuté přepravě. Důkaz svědeckou výpovědí pak ztrácí dle žalobce na významu.

Žalobce byl přesvědčen, že oznámení o poskytnuté přepravě nesmí sloužit jako důkaz ve správním řízení, neboť byla pořízena před jeho zahájením a až následně měl být proveden výslech svědků. Oba správní orgány přitom konstatovaly, že svědci odkázali na předmětná oznámení, „čímž měli legalizovat tvrzení v něm uvedená do důkazu výslechem svědka bez ohledu na to, zda si jízdu pamatují či nikoli“. Takový postup je dle žalobce nezákonným nahrazováním chybějících důkazů a neměl by požívat soudní ochrany.

Pod třetím žalobním bodem žalobce namítal, že ze spisu nevyplývá, že by cestující byli skutečnými zaměstnanci správního orgánu prvního stupně, kteří jsou údajně seznámeni s problematikou taxislužby. Ve spise není založena žádná pracovní smlouva či obdobný dokument, což je dle žalobce významné, neboť na základě tvrzení těchto osob mu byla uložena pokuta. Žalobce uvedl, že ve správním řízení namítal, že v kontrolním protokole jsou zachycena jen jména osob bez bližšího určení, např. pracovní zařazení, narození, bydliště, a měl za to, že „se jedná o pochybení při kontrolních zjištěních, aby byla možná následná identifikace cestujících, že jízdu uskutečnili právě oni“.

Žalobce dále namítal, že správní řízení je stiženo procesní vadou, kdy cestující neprovedli kontrolu v postavení osob pověřených či osob ke kontrole přizvaných ve smyslu kontrolního řádu. Za situace, kdy měla kontrolní jízda probíhat se zaměstnanci Magistrátu hl. m. Prahy, měli být cestující podle žalobce v postavení tzv. osoby přizvané, když jízdu vykonávali v rámci své pracovní činnosti a z pověření správního orgánu prvního stupně. Kontrola proto dle žalobce nemohla proběhnout a neproběhla v souladu se zákonem.

Žalobce rovněž poukazoval na to, že z Protokolu o kontrole ani z jeho dodatku není zřejmé, z jakých podkladů bylo vycházeno při jeho sepisování, což činí tento podklad ve správním řízení nepoužitelným. Nadto se dle žalobce správní orgán prvního stupně nevypořádal se všemi námitkami žalobce proti Protokolu o kontrole, což se „snažil zhojit až žalovaný v odůvodnění žalobou napadeném rozhodnutí na str. 7 dole poslední odstavec a pokračuje na str. 8“.

Žalobce namítal, že pokud by bylo prokázáno, že žalobce figuranty vezl, pak dále nebylo správními orgány dostatečně posouzeno ani to, proč svědci měli předstírat anglicky hovořící osoby a z čeho správní orgány dovozují, že si řidič a cestující vzájemně dostatečně rozuměli. Za situace, kdy probíhala kontrolní jízda se zaměstnanci správního orgánu prvního stupně, byl žalobce přesvědčen, že „by měli používat úřední jazyk, tedy češtinu, jízdu vykonávali v rámci své pracovní činnosti a nebyli skrytými agenty, obdobou agentů upravených trestním řádem, jejichž užití je podrobeno přísným procesním pravidlům a nemohli být ani obyčejnými cestujícími, jak tvrdí správní orgány“.

Žalobce rovněž brojil proti tomu, že mu nebylo umožněno vyjádřit se do protokolu ke kontrolním zjištěním, když mu ani nebylo umožněno být přítomen jeho sepisování či sepisování oznámení o poskytnuté přepravě ve smyslu § 9 písm. e) kontrolního řádu. Vzhledem k tomu, že se dle správních orgánů jedná o zásadní podklady pro rozhodnutí, je takový postup dle žalobce taktéž nezákonný.

Žalobce také poukazoval na to, že vzhledem k protichůdným tvrzením žalobce a cestujících měl být proveden jeho výslech jako účastníka řízení, aby byla zajištěna rovnost účastníků a právo žalobce na spravedlivý proces.

Žalobce uzavřel, že se správní orgány s jeho námitkami dostatečně nevypořádaly a vychází pouze a výhradně z tvrzení cestujících, svých údajných zaměstnanců, které svědci částečně učinili v rámci svých výpovědí, ale především přejímají jejich tvrzení obsažená v listinách, které společně sepisovali – oznámení o poskytnuté přepravě, na které ve své výpovědi také odkázali.

Pod čtvrtým žalobním bodem pak žalobce namítal, že se správní orgány dostatečně nevypořádaly s odůvodněním výše uložené pokuty. Žalobce sankci považoval za nepřiměřeně a neodůvodněně přísnou. Správní orgány výši pokuty podle žalobce odůvodnily obecným konstatováním, přičemž z odůvodnění není zřejmý mechanismus stanovení výše pokuty, ačkoli žalovaný uvádí, že výše pokuty byla snížena z důvodu shodného rozhodování v obdobných věcech, jak žalobce také v řízení namítal. Žalobce zdůraznil, že „v řízení nebyla prokázána nezákonná úprava měřicí sestavy taxametru žalobce“.

Žalobce poukazoval na to, že v případě, že „žalobce majetkové a osobním poměry nedoloží, měl by je správní orgán stanovit odhadem, přičemž k doložení majetkových poměrů nebyl žalobce ani správními orgány vyzván“. Namítal, že správní orgány vychází pouze z obecných tvrzení a nikoli z konkrétní situace na jeho straně. S poukazem na závěry vyslovené v rozsudku Městského soudu v Praze čj. 10 Af 61/2010 - 40 žalobce trval na tom, že „je povinností správních orgánů „zkoumat majetkové poměry pachatele z úřední povinnosti, a proto není pro řízení před soudem podstatné, že žalobce tuto námitku výslovně uplatnil poprvé až v žalobě“. Dle přesvědčení žalobce měly správní orgány pečlivě zkoumat jeho majetkové poměry a zabývat se namítanou likvidační výší pokuty 50 000 Kč, což v daném řízení nebylo učiněno, a nikoli pouze odkazovat na rozhodnutí soudů, které dle přesvědčení žalobce s jeho případem nesouvisí.

Pokuta v uložené výši dále podle žalobce značně přesahuje pokuty ukládané za pochybení v jiných věcech, např. při řízení pod vlivem alkoholu, či za porušení ustanovení o prodeji v obchodě. Žalobce přitom dosud nebyla uložena žádná sankce za pochybení v taxislužbě, ani nebylo konstatováno správními orgány pochybení na jeho straně, přestože taxislužbu provozuje nejméně od roku 1992. Nadto by měly správní orgány ve shodných věcech postupovat při ukládání pokut obdobně, což se dle žalobce v dané věci nestalo. Žalobce v obecné rovině doplnil, že dle jeho informací „jsou dopravcům OSVČ, ukládány pokuty za konstatované pochybení v podstatně nižší částce“. Dle přesvědčení žalobce měl žalovaný zrušit Prvostupňové rozhodnutí a vrátit věc k novému projednání.

Žalobce konstatoval, že při ukládání pokuty by správní orgány měly zohlednit jeho osobní, rodinné a majetkové poměry. V daném případě jde přitom dle žalobce „o zásah do majetkových práv jednotlivce, který vzhledem ke své intenzitě představuje porušení čl. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních práv a svobod“. Žalobce doplnil, že je ve starobním důchodu a taxislužbu vykonává jako přivýdělek, aby se byl schopen nějak uživit. Bydlí v družstevním bytě se svojí dcerou, ve kterém činí měsíční nájemné včetně plateb za užívání bytu cca 5 600Kč, jeho důchod činí 7 777 Kč. Také vzhledem k jeho zdravotnímu stavu není schopen vykonávat jiné zaměstnání. Žalobce vlastní vozidlo, kterým vykonává taxislužbu, rok výroby 1997 (tedy cca 20 let staré), jiný majetek nemá. Z jím doložených dokladů dle jeho přesvědčení vyplývá, že uložená pokuta by byla zdrcujícím zásahem do života žalobce, a to i kdyby měla být splácena ve splátkách.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 7. 2. 2017 k námitkám vzneseným pod prvním žalobním bodem nesouhlasil s tvrzením, že Napadené rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Uvedl, že správní orgán prvního stupně postupoval přesně v souladu s cenovými předpisy a na základě zjištěných skutečností vydal ve správním řízení rozhodnutí, které žalovaný podrobně přezkoumal. Správní orgán prvního stupně podle žalovaného reagoval na všechny v řízení uplatněné námitky, přičemž žalobci bylo umožněno uplatňování jeho procesních práv v plném rozsahu.

K námitce žalobce, že postupoval v souladu s cenovými předpisy, po dobu jízdy měl řádně zapnutý taxametr a následně vytiskl z taxametru záznam o přepravě č. 19 znějící na částku 375 Kč, kterou po cestujících požadoval, žalovaný uvedl, že stvrzenka dokladem bezpochyby je, ovšem jen o tom, že pro danou jízdu byla s danými údaji vytištěna. Neprokazuje však podle žalovaného trasu přepravy ani některé další okolnosti. Důkaz o tom, jak přeprava probíhala, mohou dle žalovaného poskytnout v případě různých tvrzení pouze svědecké výpovědi, jež jednoznačně prokazují, že jízda trvala cca 12 minut, nebyla přerušena žádnou zastávkou a vedla po trase propočítané správním orgánem. Žalovaný dodal, že podle cenových předpisů se prodávající dopustí porušení, jestliže nabízí, sjedná nebo požaduje cenu, která není v souladu s cenou úředně stanovenou. Jestliže výsledná částka z taxametru je vyšší, než mohl řidič za poskytnutou jízdu podle cenových předpisů účtovat, a řidič tuto cenu po cestujících rovněž požadoval, maximální cena tak byla podle cenových předpisů jednoznačně a zjevně překročena.

K námitce žalobce, že se správní orgány nedostatečně vypořádaly s existencí záznamu o přepravě a že existuje rozpor mezi výpovědí svědků (učiněnou po šesti měsících) a ostatními důkazy, zejména záznamem o přepravě, žalovaný konstatoval, že záznam o přepravě je podstatný pro správní řízení podle zákona o silniční dopravě, přičemž pro prokázání porušení cenových předpisů překročením maximální ceny je ovšem podstatné, kolik řidič po cestujících požadoval. Tato skutečnost je dle žalovaného řádně prokázána svědeckými výpověďmi cestujících, když ani žalobce v průběhu řízení nepopíral, že částku ve výši 375 Kč požadoval. Záznam o přepravě nestojí podle žalovaného proti výpovědi svědků, neboť tito vypověděli, že řidič požadoval tu částku, kterou měl vytištěnou na záznamu o přepravě. V těchto skutečnostech tedy rozpor není.

Žalovaný dále uvedl, že povinnost mít ve vozidle taxislužby funkční taxametr s nastavenými údaji a hodnotami odpovídajícími skutečnosti je zakotvena v ustanovení § 21 odst. 3 zákona o silniční dopravě. Toto ustanovení rovněž stanoví povinnost řidiče taxislužby vydat cestujícímu doklad o zaplacení jízdného pořízený jako výstup z tiskárny taxametru, pokud o něj cestující požádá. Porušení těchto povinností je samostatným správním deliktem dle zákona o silniční dopravě. V případě řízení o porušení cenových předpisů se však správní orgán těmito otázkami podle žalovaného zabývat nemusí. Přesto žalovaný poukázal na skutečnost, že správné fungování taxametru je zpochybněno samotnými údaji na stvrzence, kdy je uvedena průměrná rychlost jízdy během přepravy 88 km/hod, přičemž je krajně nepravděpodobné, že by se řidič taxislužby pohyboval s cestujícími v historickém jádru hl. m. Prahy v pracovní den v dopoledních hodinách průměrnou rychlostí téměř 90 km/hod. V tomto ohledu žalovaný setrval na argumentaci uvedené v odůvodnění Napadeného rozhodnutí. Za rozhodující žalovaný považoval zjištění, jakou částku řidič po cestujících po ukončení kontrolní jízdy skutečně požadoval.

Pokud jde o výslech svědků učiněný po šesti měsících od jízdy, tato skutečnost ve výpovědích podle žalovaného nehraje roli, neboť svědci potvrdili skutečnosti významné pro probíhající správní řízení. V tvrzeních řidiče a svědků o požadované ceně nejsou rozpory. Skutečnost, že svědci odkazují na oznámení o poskytnuté přepravě, není dle žalovaného v rozporu se správním řádem. Svědek si může dle žalovaného sám pořídit zápis skutečností z jednotlivých kontrolních jízd a do svých záznamů nahlížet. Tvrzení žalobce, že svědci nahlíželi konkrétně do oznámení o poskytnuté přepravě, není dle žalovaného ničím doloženo.

Ke zpochybnění měření ujeté vzdálenosti podle internetu žalovaný uvedl, že ujetá vzdálenost byla změřena na základě výpovědi svědků o trase jízdy a odpovídá vzdálenosti podle času jízdy. Měření vzdáleností podle internetu se přitom dle žalovaného používá standardně pro plánování tras a odpovídá skutečným vzdálenostem.

K žalobcem uváděnému odkazu na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, čj. 8 Af 38/2013 - 38 žalovaný opětovně konstatoval, že pro porušení cenových předpisů není podstatné zjišťování fungování taxametru, dokonce ani údaje uvedené na stvrzence. Rozhodující je skutečnost, kolik řidič za uskutečněnou jízdu po cestujících požadoval. Žalovaný doplnil, že podle cenových předpisů cenový orgán není oprávněn tyto údaje požadovat, neboť nemá oprávnění k postupu podle zákona o silniční dopravě.

Žalovaný nesouhlasil ani s námitkami uplatněnými pod druhým žalobním bodem, přičemž k pochybnostem žalobce, zda cestující jízdu uskutečnili právě s ním, a k námitkám nedostatečné věrohodnosti cestujících odkázal na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2005, čj. 2 Afs 104/2005 - 81. Žalovaný doplnil, že výpovědi svědků, jimž bylo poskytnuto řádné poučení v rámci svědecké výpovědi, se stávají důkazem ve smyslu ustanovení § 50 odst. 1 a ustanovení § 55 správního řádu. Správní orgán prvního stupně poukázal podle žalovaného správně na to, že svědci by se nepravdivou výpovědí vystavili nebezpečí stíhání za přestupek. Konstatoval rovněž, že se mezi cestujícími a dopravcem jednalo o náhodný kontakt, a dovodil jako prakticky vyloučené, aby cestující křivě svědčili proti pro ně neznámé osobě dopravce s rizikem právního postihu. Správní orgány proto vzhledem k výše uvedenému považovaly podle žalovaného výpovědi svědků důvodně za věrohodné.

K námitce žalobce týkající se nedostatečné věrohodnosti tvrzení cestujících z důvodu, že údaje ve výpovědích jsou shodné s údaji v oznámeních o poskytnuté přepravě, žalovaný poukázal na skutečnost, že oznámení o poskytnuté přepravě obsahují stručný popis podstatných skutečností, tj. trasu, požadovanou částka, viditelnost taxametru, ne/vyžádání stvrzenky. Na tyto skutečnosti je rovněž zaměřen výslech svědka. Podle žalovaného je tedy zřejmé, že v těchto údajích se cestující/svědci těžko mohou odlišovat. Svědci ve svých výpovědích přitom podle žalovaného jízdu dostatečně popsali, a nelze se tedy ztotožnit s tvrzením žalobce, že byl pouze legalizován obsah oznámení o poskytnuté přepravě.

K námitkám uplatněným pod třetím žalobním bodem pak žalovaný nepovažoval za podstatné, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by cestující byli skutečnými zaměstnanci Magistrátu hl. m. Prahy, neboť cestující vystupují jako běžní cestující, kteří si můžou zastavit taxi kdekoliv a také neprokazují, kdo jsou. Ani běžní cestující nejsou dle žalovaného přizvanými osobami. Povinností provozovatelů taxislužby je dodržovat cenové předpisy stejně pro všechny cestující a ke všem zákazníkům přistupovat v souladu se všemi předpisy upravující činnost taxislužby.

K tvrzení žalobce, že je správní řízení stiženo procesní vadou, když cestující neprovedli kontrolu v postavení přizvaných osob či osob pověřených podle kontrolního řádu, žalovaný poukázal na to, že cestující nejsou kontrolním orgánem. V souladu s výše uvedeným podle žalovaného platí, že figuranti vystupují v roli běžných cestujících, neprovádí samotnou kontrolu, pouze zaznamenají průběh jízdy a poté ve správním řízení podají svědectví o tom, jak jízda probíhala. Samotnou cenovou kontrolu provádějí kontrolní pracovníci Magistrátu hl. m. Prahy, kteří jsou oprávněni k výkonu cenové kontroly. Na skutečnosti, jak jízda proběhla, podle žalovaného nic nemění fakt, zda byli cestující „jen“ cestující nebo figuranti.

K námitce žalobce poukazující na údajné nedostatky Protokolu o kontrole a nedostatečné vypořádání námitek žalobce žalovaný konstatoval, že protokol obsahuje potřebná kontrolní zjištění a všechny podstatné náležitosti nezbytné k identifikaci kontrolované osoby a spáchaného deliktu. Datum i čas provedení kontrolního úkonu je uvedeno v úvodní části protokolu. Cestující jsou uvedeni celým jménem. Správní orgán prvního stupně se přitom podle žalovaného se všemi námitkami žalobce uplatňovanými v průběhu celého správního řízení dostatečným a srozumitelným způsobem vypořádal.

K námitce žalobce týkající se používání cizího jazyka v průběhu jízdy žalovaný uvedl, že v době, kdy cestující ve voze vykonali předmětnou jízdu, se nejednalo o úkon ve správním řízení, ani v tuto dobu neprobíhala žádná kontrola ve smyslu kontrolního řádu. Figuranti, zaměstnanci Magistrátu hl. m. Prahy, vystupovali v roli běžných cestujících. Žalovaný v této souvislosti odkázal na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního ze dne 2. 11. 2005, čj. 2 Afs 104/2005 - 81. Námitku žalobce zpochybňující vzájemné dostatečné porozumění mezi řidičem a anglicky hovořícími cestujícími považoval žalovaný za ryze účelovou, neboť dle jeho názoru nelze bez základních znalostí anglického jazyka nutných k provozování taxislužby tuto profesi na území hl. m. Praze fakticky vykonávat.

K námitce žalobce, že mu nebylo umožněno, aby byl přítomen sepisování Protokolu o kontrole či oznámení o poskytnuté přepravě, žalovaný zdůraznil, že sepisování oznámení o poskytnuté přepravě není úkonem v kontrolním řízení. Oznámení sepisují cestující po ukončení jízdy a uvádějí v něm své bezprostřední poznatky z provedené přepravy. Vypracování kontrolního protokolu pak dle žalovaného není vázáno na místo, kde byla kontrola zahájena. V daném případě byl Protokol o kontrole v souladu s ustanovením § 12 odst. 2 a 3 kontrolního řádu vyhotoven ve lhůtě 30 dnů od provedení posledního kontrolního úkonu a doručen kontrolované osobě. Žalobce tak nebyl zkrácen na svých právech.

K požadavku žalobce na provedení výslechu jeho osoby žalovaný poznamenal, že ohledně účtované ceny není v tvrzeních cestujících a žalobce rozporu. Žalobce se zúčastnil výslechu svědků osobně, a mohl se tedy vyjádřit a klást otázky ohledně všech skutečností, které namítá. Jak je uvedeno v protokolech o výsleších, žalobce podle žalovaného žádné otázky ke svědkům nepoložil, neboť svědky údajně nepoznával. Vzdal se tedy svého práva na pokládání otázek při výslechu svědků a objasnění namítaných skutečností. Ve správním řízení měl nicméně podle žalovaného možnost uvádět svá stanoviska a námitky, resp. svůj pohled na průběh přepravy, jíž se správní řízení týkalo. S jeho popisem události tedy byl správní orgán v dostatečném rozsahu seznámen. Žalovaný měl za to, že by výslech žalobce nepřinesl žádná jiná pro řízení stěžejní zjištění.

Žalovaný konečně nesouhlasil ani s námitkami vznesenými pod čtvrtým žalobním bodem. Konstatoval, že žalobce si v průběhu správního řízení nestěžoval na svou majetkovou situaci ani nevyvinul žádnou iniciativu v tom smyslu, že by své majetkové poměry ve správním řízení nějak doložil. Neučinil tak ani v podaném odvolání, kde nesdělil ani žádné skutečnosti týkající se jeho majetkových poměrů. Žalovaný uvedl, že v rámci odvolacího řízení shledal, že pokuta uložená správním orgánem prvního stupně vybočovala z praxe ukládání pokut v obdobných případech a uloženou pokutu přiměřeně snížil. Odkázal přitom na závěry uvedené na str. 9 Napadeného rozhodnutí. Výše pokuty byla dle žalovaného zcela dostatečně, jasně a srozumitelně odůvodněna. Správní orgány, kromě výše předražení, přihlížely zejména k závažnosti správního deliktu, kdy jednáním žalobce je poškozována i dobrá pověst hl. m. Prahy. Při stanovení výše pokuty bylo přihlédnuto rovněž k tomu, že se jedná o první porušení cenových předpisů ze strany žalobce. K námitce žalobce, že dostatečně nezkoumal jeho majetkové poměry, poukázal žalovaný na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008 - 133, přičemž zdůraznil, že otázkou výše sankce a jejím možným likvidačním dopadem se správní orgány podrobně ve svých rozhodnutích zabývaly, přičemž sankce byla hodnocena jako částka, která sice je citelným zásahem do hospodaření, nicméně se nejedná o částku, která by mohla znemožnit podnikání či jinak zásadním způsobem ovlivnit jeho osobní poměry, zvláště pak v případě splátkového kalendáře. Žalovaný uzavřel, že výše uložené pokuty odpovídá zákonným kritériím dle ustanovení § 17 odst. 2 zákona o cenách.

Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Neshledal vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední. O podané žalobě soud rozhodl podle § 51 odst. 1 věty první s. ř. s. bez nařízení jednání, když oba účastníci s rozhodnutím ve věci bez jednání výslovně souhlasili.

Soud vyšel při posouzení věci z následující právní úpravy.

Podle § 5 odst. 1 zákona o cenách v rozhodném znění úředně stanovené ceny jsou ceny určeného druhu zboží stanovené cenovými orgány jako maximální, pevné nebo minimální.

Podle § 5 odst. 2 zákona o cenách maximální cena je cena, kterou není přípustné překročit.

Podle § 2 nařízení rady hlavního města Prahy č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby (dále jen „nařízení č. 20/2006 Sb. HMP“), je výše maximálních cen osobní taxislužby na území hlavního města Prahy stanovena následovně: jednorázová sazba 40 Kč/jízda; čekání 6 Kč/min; jízda na území hlavního města Prahy 28 Kč/km.

Podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako prodávající dopustí správního deliktu tím, že nedodrží při prodeji úředně stanovenou cenu podle § 5 odst. 1.

Podle § 16 odst. 4 písm. b) zákona o cenách za správní delikt se uloží pokuta ve výši jedno až pětinásobku nepřiměřeného majetkového prospěchu, jde-li vyčíslit, zjištěného za kontrolované období, nejvýše za dobu jeho posledních 3 let, nebo do 1 000 000 Kč, je-li výše nepřiměřeného majetkového prospěchu nižší než 1 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. a) až f), odstavce 2 písm. a) nebo odstavce 3 písm. b).

Podle § 17 odst. 2 zákona o cenách při určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.

Podle § 17 odst. 4 zákona o cenách na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby.

Soud nejprve přistoupil k posouzení důvodnosti námitek vznesených žalobcem pod prvním žalobním bodem. S ohledem na logiku uspořádání žalobních bodů přitom předně zkoumal důvodnost argumentace poukazující na to, že se žalovaný nedostatečně vypořádal se všemi námitkami uplatněnými žalobcem, čímž byl žalobce krácen na svých právech a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Jen u přezkoumatelného rozhodnutí by totiž bylo v zásadě možno vážit opodstatněnost dále uplatněných žalobních námitek.

Soud podotýká, že správní soudy v minulosti opakovaně judikovaly, že zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů (či pro nesrozumitelnost) skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, čj. 2 As 37/2006 - 63, č. 1112/2007 Sb. NSS), nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami (rozsudek ze dne 19. 12. 2008, čj. 8 Afs 66/2008 - 71), či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, (rozsudek ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005, č. 689/2005 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným pro nedostatek skutkových důvodů pak může být podle ustálené rozhodovací praxe rozhodnutí pro takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné. Městský soud v Praze v tomto směru pro stručnost odkazuje na závěry vyjádřené mj. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, čj. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008, čj. 5 As 29/2007 - 64. Uvedený přístup vychází z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. III. ÚS 35/99, či nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3606/10).

Dle Městského soudu v Praze však žádná z těchto skutečností v posuzované věci nenastala.

V daném případě i s odkazem na shora definované judikatorní mantinely soud shledal, že žalovaný Napadené rozhodnutí z dále popsaných důvodů nezatížil zásadními nedostatky, že by je bylo nutno pro nepřezkoumatelnost zrušit. Soud ověřil, že žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí neopomněl reagovat na všechny uplatněné odvolací námitky. Každou z těchto odvolacích námitek se žalovaný zabýval, vyslovil k nim své závěry, přičemž připojil úvahy, jimiž byl při vypořádání té které námitky veden. V odůvodnění Napadeného rozhodnutí žalovaný podle názoru soudu přehledně žalobci objasnil své postoje ve vztahu ke všem uplatněným odvolacím námitkám a náležitě oponoval všem v jejich rámci nastoleným dílčím otázkám.

Pokud se tedy žalobce v tomto směru omezil na paušální a blíže nerozvedenou poznámku ohledně nedostatečného vypořádání svých blíže neoznačených námitek ze strany žalovaného, nezbylo soudu, než v obdobně obecné rovině konstatovat, že Napadené rozhodnutí takovou vadou netrpí.

Z odůvodnění Napadeného rozhodnutí jsou tedy podle přesvědčení soudu jednoznačně seznatelné důvody, pro které žalovaný považoval procesní argumentaci žalobce za neopodstatněnou. Polemika žalobce je dle přesvědčení soudu spíše polemikou se závěry správních orgánů o posouzení skutkových a navazujících právních otázek (srov. dále). Napadené rozhodnutí není zatíženo ani žádným z nedostatků, který by v souladu s výše popsanými judikatorními východisky zakládaly jeho nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost.

Vzhledem k tomu, že zdejší soud shledal Napadené rozhodnutí přezkoumatelným, přistoupil následně k vypořádání námitek, a to na půdorysu jednotlivých žalobních bodů, které žalobce uplatnil v žalobě. Považoval přitom za vhodné posoudit nejprve otázky související s žalobcem namítaným nedostatečným zjištěním skutkového stavu věci, resp. jím namítanými pochybeními při tvorbě skutkových závěrů, vznesené na různých místech podané žaloby pod prvním, druhým i třetím žalobním bodem.

Soud především nemohl žalobci přisvědčit v námitce, že Napadené rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, a že mu ve správním řízení nebylo prokázáno, že by nedodržel při prodeji úředně stanovenou cenu. Správní orgány podle přesvědčení soudu při zjišťování skutkového stavu věci nepochybily a své závěry dostatečným způsobem odůvodnily.

Soud předně uvádí, že považuje skutkový stav tak, jak byl shora popsán v odůvodnění Napadeného rozhodnutí, za zjištěný zcela v souladu s § 3 správního řádu, podle kterého, „nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2“. Soud k tomu z obsahu spisového materiálu i odůvodnění rozhodnutí správních orgánů ověřil, že správní orgány při posouzení věci uvážily na jedné straně skutková tvrzení žalobce o průběhu a okolnostech předmětné jízdy na trase v délce 10,9 km, podpořené (do určité míry – srov. dále) jím vyhotoveným záznamem o přepravě, přičemž na straně druhé vzaly v potaz skutečnosti plynoucí z Protokolu o kontrole, tří oznámení o poskytnuté přepravě od cestujících (figurantů), sepsaných bezprostředně po uskutečněné přepravě, a dále ze svědeckých výpovědí všech tří cestujících, zaznamenané pod hrozbou křivé výpovědi, stejně jako shodu ve výši jízdného 375 Kč, kterou cestující viděli na taxametru, s údajem, jež žalobce uvedl do svého záznamu o přepravě, jakož i skutečnost, že na žalobcově záznamu je uvedena délka přepravy 10,9 km, zatímco v Protokolu o kontrole 3,7 km. Rovněž zohlednily skutečnosti plynoucí ze záznamu o přepravě, které konfrontovaly se skutkovými zjištěními plynoucími z jiných důkazních prostředků a podkladů pro rozhodnutí (srov. dále). Správní orgány přitom podle stanoviska soudu z dále rozvedených důvodů právem dospěly k závěru, že je obrana žalobce, resp. jeho tvrzení o jiných skutkových okolnostech přepravy, těmito skutečnostmi spolehlivě vyvrácena a že bylo prokázáno, že žalobce uskutečnil přepravu tak, jak je mu kladeno za vinu, čímž se dopustil správního deliktu podle zákona o cenách, za který byl právem sankcionován.

Soud se neztotožnil se žalobcem v jeho námitce, že se správní orgány dostatečně nevypořádaly s existencí záznamu o přepravě, který je významným a objektivním podklad pro rozhodnutí, když ve správním řízení nebyl zjištěn žádný zásah, poškození či úprava taxametru ve vozidle žalobce. Soud zdůrazňuje, že s námitkami, v nichž žalobce poukazuje na existenci záznamu o přepravě, se žalovaný přesvědčivě vypořádal na str. 5 a 6 Napadeného rozhodnutí, kde konstatoval, že dle záznamu o přepravě č. 19 vytištěného z taxametru žalobcem po uskutečněné přepravě činila celková ujetá vzdálenost mezi ulicí U Radnice a Hradčanským náměstím celkem 10,9 km, přičemž tvrzení žalobce, že na žádost cestujících absolvovali projížďku po Praze spojenou s čekáním v délce cca 5 – 8 minut na cestující v době jejich procházky okolo Petřínské rozhledny, je v rozporu s obsahem svědeckých výpovědí, stejně jako s dobou trvání jízdy a průměrnou rychlostí jízdy uvedenými na stvrzence z taxametru. Žalovaný mj. upozornil, dle údajů uvedených na stvrzence z taxametru předmětná jízda trvala od 10:11 do 10:25 hod., tedy 12 minut s tím, že v průběhu této doby mělo dle tvrzení žalobce dojit ke krátkému přerušení jízdy (dle stvrzenky 5 minut). Žalovaný přitom považoval za významné, že na stvrzence z taxametru byla dále uvedena průměrná rychlost jízdy během přepravy 88 km/hod., což odpovídá zhruba 7 minutám, jakožto celkové faktické době jízdy po odečtení doby čekání, kterou žalovaný považoval z jím vyložených důvodů za neslučitelnou s tvrzením žalobce stran ujeté vzdálenosti.

Soud se s tímto posouzením významu uvedeného listinného důkazu pro tvorbu skutkových závěrů v nyní posuzované věci plně ztotožňuje. Je třeba mít na paměti, že ačkoliv je záznam o přepravě významným podkladem ve správním řízení ve věcech správních deliktů na poli taxislužby, jeho věrohodnost může být oslabena či vyvrácena dalšími zjištěními o kontrolované přepravě. Je tomu tak mj. proto, že údaje o počtu najetých kilometrů dle taxametru nemusí odpovídat reálnému stavu.

Za této situace tedy žalovaný a správní orgán prvního stupně v nyní řešené věci nepochybili, když se za účelem zjištění skutkového stavu zaměřili zejména na údaje obsažené v oznámeních o poskytnuté přepravě, Protokolu o kontrole a především pak v protokolech o výpovědi svědků, přičemž současně neopomněli vyhodnotit rovněž skutečnosti plynoucí ze záznamu o přepravě, jež dle žalovaného dále podpořily závěr o nevěrohodnosti žalobcem předestřené skutkové verze.

K námitkám poukazujícím na to, že se správní orgány opírají výhradně o výpovědi svědků, přičemž proti sobě tak stojí vyjádření řidiče, záznam o přepravě pořízený při jízdě a výpovědi svědků učiněné po 6 měsících, proto soud rekapituluje, že správní orgány vyšly v posuzovaném případě mj. ze tří oznámení o přepravě, v nichž cestující (figuranti) shodně popsali trasu absolvovanou ve vozidle žalobce dne 8. 4. 2015 z ulice U Radnice na Hradčanské náměstí v Praze, která odpovídá nejkratší vzdálenosti mezi těmito místy dle mapových podkladů z veřejně dostupných zdrojů, tedy trasu v délce 3,7 km (oproti vzdálenosti zachycené na záznamu o přepravě v délce 10,9 km). Správní orgány dále založily své skutkové závěry na obsahu výpovědí svědků – cestujících (figurantů), kteří v rámci výslechů svědka zachycených v protokolech ze dne 23. 10. 2015 shodně vypověděli, že v průběhu jízdy nežádali o změnu trasy nebo jinou trasu, přičemž jedna ze svědkyň v průběhu výslechu celou trasu podrobně popsala způsobem odpovídajícím popisu trasy zaznamenanému v oznámení o poskytnuté přepravě. Správní orgány pak shora popsaným způsobem zohlednily rovněž skutečnosti plynoucí ze záznamu o přepravě, včetně popisu závěrů vyvozených z některých dalších údajů na něm uvedených (doba jízdy, průměrná rychlost). Neopomněly přitom rovněž popsat důvody, pro které byly přesvědčeny, že uvedené skutkové závěry vyplývající z předmětných důkazních prostředků vylučují skutkovou verzi žalobce poukazující na přestávku v jízdě z důvodu procházky cestujících okolo Petřínské rozhledny.

Pokud pak žalobce v žalobě rovněž zpochybňoval význam výpovědí svědků, soud v tomto směru zdůrazňuje, že ustálená judikatorní praxe k provádění cenové kontroly za pomoci externích zaměstnanců dovozuje, že skutková zjištění získaná prostřednictvím výslechu externích pracovníků správního orgánu prvního stupně mohou být zásadně sama o sobě dostatečným podkladem pro skutkové a navazující právní závěry v tomto typu řízení.

Soud na tomto místě připomíná závěry plynoucí z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, podle níž „rozhodnutí správního orgánu o uložení sankce za porušení cenových předpisů provozovateli taxislužby nelze bez dalšího označit za nezákonné z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci jen proto, že skutková zjištění správního orgánu vycházejí v zásadě pouze ze svědectví externích spolupracovníků tohoto orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2005, čj. 2 Afs 104/2005 - 81, č. 1083/2007 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud v naposledy označeném rozsudku uzavřel, že „praxe, kdy kontrolní jízdu provedou externí pracovníci a jimi získané informace jsou použity ve správním řízení s osobou, jíž je porušení cenových předpisů kladeno za vinu, je (za předpokladu dodržení příslušných ustanovení správního řádu) v souladu se zájmem na dostatečném zjištění skutkového stavu věci. Informace získané touto cestou zásadně mohou být dostatečným podkladem pro uložení sankce podle zákona o cenách a obecně vzato je postup jejich získávání v souladu se základními principy správního řízení“. Obdobné závěry pak ustáleně zastává rovněž navazující judikatorní praxe správních soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, čj. 7As 64/2010 - 70).

Z uvedených závěrů, s nimiž se soud zcela ztotožňuje a od nichž se ani v posuzované věci neshledává důvodu jakkoli odchylovat, je patrné, že již samotné poznatky od cestujících mohou být samy o sobě postačující pro následné konstatování porušení příslušného právního předpisu. I v nyní posuzované věci přitom cestující na svých tvrzeních setrvali i v postavení svědků poté, co byli poučeni o povinnosti poskytnout svědeckou výpověď a povinnosti vypovídat pravdivě a nic nezamlčet (§ 55 odst. 1 správního řádu). Nebyl proto důvod považovat jejich svědectví za nevěrohodná. Poznatky cestujících, kteří byli přímými svědky jednání, při němž došlo k porušení zákona o cenách, za současné existence listinných důkazů, jimiž jsou kontrolní protokol a oznámení cestujících o poskytnuté přepravě, jsou tak stěžejními podklady pro závěry správních orgánů o nezaznamenání skutečného průběhu přepravy, resp. porušení cenových předpisů.

Soud nepřisvědčil ani argumentům žalobce stran nevěrohodnosti cestujících. Soud shodně s žalovaným považuje za rozhodné skutečnosti, které cestující uvedli do oznámení o přepravě a jež se staly součástí obsahu Protokolu o kontrole, neboť se tak stalo bezprostředně po přepravě, kdy měli poznatky z uskutečněné kontrolní jízdy čerstvě v paměti. Z ničeho přitom nevyplývá, že by oznámení o provedené přepravě nemohla být jedním z podkladů pro rozhodnutí v předmětné věci, byly-li v nich uvedené okolnosti ze strany správního orgánu prvního stupně dále prověřovány prostřednictvím výslechu osob, které tato oznámení vypracovaly, v pozici svědků. Je pochopitelné, že si svědci s odstupem času 6 měsíců pamatují okolnosti přepravy podle svých individuálních dispozic pro ukládání minulého děje. Jen proto, že si každý z nich pamatuje přepravu v jiném rozsahu nebo mu utkvělo v paměti více dílčích okolností, či proto, že nebyli s ohledem na časový odstup schopni poznat doklad o zaplacení jízdného č. 19, však nelze dovozovat nezákonnost či nevěrohodnost jejich svědecké výpovědi. Podstatné je, že se jejich svědecké výpovědi v zásadních skutečnostech shodují s údaji, které uvedli do oznámení (typ auta, čas přepravy, jazyk, v němž s řidičem komunikovali, cena přepravy apod.). Nevěrohodnost svědeckých výpovědí přitom nemůže podle přesvědčení soudu v daném případě na druhou stranu způsobit ani skutečnost, že svědci si v některých případec