7 As 26/2009 — Nejvyšší správní soud

9 A 51/2017- 59 - text  14 9 A 51/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., v právní věci žalobce: Lesy České republiky, s.p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové proti žalovanému: Ministerstvo dopravy se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 za účasti této osoby zúčastněné na řízení: Správa železniční dopravní cesty, státní organizace se sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 12. 2016 č.j. 23/2016-130-SPR/3 takto: I. Rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 30.12.2016, č.j. 23/2016-130-SPR/3 a rozhodnutí Drážního úřadu ze dne 19.2.2016, č.j. DUCR-10583/16/Vc se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Drážního úřadu ze dne 19.2.2016, č.j. DUCR-10583/16/Vc, jímž byla žalobci podle § 10 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dráhách“ nebo „drážní zákon“) uložena povinnost provést nejpozději do 30.4.2016 nezbytná opatření k odstranění vzniklého zdroje ohrožení dráhy, za který se dle rozhodnutí považují stromy rostoucí na pozemku p. č. 444/1 v k. ú. Pavlovice nad Mží ve vzdálenosti 35 m od osy koleje celostátní železniční dráhy Plzeň – Cheb v traťovém úseku Ošelín – Pavlovice v žkm 400,900 – 401,300 vlevo. Drážní úřad nařídil žalobci jako vlastníku zdroje ohrožení odstranit všechny stromy rostoucí na pozemku p. č. 444/1 v k. ú. Pavlovice nad Mží ve vzdálenosti 35 m od osy koleje celostátní železniční dráhy Plzeň – Cheb v traťovém úseku Ošelín – Pavlovice v žkm 400,900 – 401,300 vlevo, které by mohly svojí výškou vzhledem k dopadové vzdálenosti jakkoliv ohrozit kteroukoli součást dráhy a provoz na ní, přičemž odstranění stromů mělo být provedeno za součinnosti provozovatele dotčené železniční dráhy, tj. Správy železniční dopravní cesty (dále jen „SŽDC“), se kterou byl žalobce povinen předem projednat veškeré kroky při odstraňování zdroje ohrožení dráhy. 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6.3.2002 publikovaný pod č. 144/2002 Sb., z něhož dovodil, že Drážní úřad (dále též „správní orgán I. stupně“) musí nařídit odstranění nebezpečí pro dráhu v celém rozsahu vyžadovaném veřejným zájmem na bezpečném a plynulém provozování drážní dopravy. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014 sp. zn. 25 Cdo 2358/2013 pak dle žalovaného plyne, že takovým nebezpečím může být i zdravý strom. Zejména pak jde o stromy, které jsou s ohledem na svou výšku a vzdálenost od průjezdného profilu dráhy schopny způsobit mimořádnou událost ve smyslu § 49 zákona o drahách. Z výše zmiňovaného nálezu Ústavního soudu dle žalovaného dále plyne, že stav, kdy v důsledku jednání vlastníka, ať ve formě konání či opomenutí, na jeho pozemku vyroste strom představující pro provoz dráhy nebezpečí, je stavem protiprávním. Otázka hospodářského lesního plánu lesního hospodáře není v tomto ohledu relevantní. Podle § 10 odst. 1 zákona o dráhách správní úřad nerozhoduje o škodě ani odpovědnosti za ni, nýbrž o odpovědnosti za vznik nebezpečí pro dráhu. Žalovaný dále konstatoval, že vznikne-li nebezpečí v podobě sesuvů půdy, padání kamení, lavin a stromů nebo jejich částí z jednání vlastníků nemovitostí v sousedství dráhy, jsou povinni učinit nezbytná opatření na svůj náklad, a to právě proto, že ke vzniku uvedeného nebezpečí došlo v přímém důsledku jejich jednání. Naopak v případě, že uvedené nebezpečí vznikne výstavbou, provozem dráhy nebo přírodními vlivy, jsou uvedení vlastníci jen povinni realizaci preventivních opatření strpět. 3. Žalovaný dále konstatoval, že pokud zdravý strom představuje nebezpečí pro dráhu, vyplývá povinnost jej odstranit z § 10 odst. 1 zákona o dráhách a z rozhodnutí správního orgánu I. stupně učiněného na jeho základě. K námitce žalobce stran porušení § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu uvedl, že ji lze do jisté míry přisvědčit, neboť správní orgán I. stupně formálně žalobce nevyzval, by se k podkladům pro rozhodnutí vyjádřil. Žalobci však byly veškeré podklady pro rozhodnutí známy, či je sám vytvořil, a za takových okolností by výzva dle předmětného ustanovení představovala pouhý formalismus. Nelze tedy dovodit, že by došlo k porušení procesních práv žalobce takovým způsobem, že by bylo nutno prvostupňové rozhodnutí zrušit. K námitce ohledně postupu správního orgánu I. stupně dle § 85 odst. 2 písm. a) správního řádu žalovaný konstatoval, že jej považuje za správný, když vzhledem k hrozícímu nebezpečí z prodlení spojenému s nikoliv včasným odstraněním zdroje ohrožení je v případě uložení povinnosti jej odstranit vyloučení suspenzivního účinku odvolání namístě. 4. V žalobě podané u Městského soudu v Praze žalobce navrhl, aby soud zrušil jak napadené rozhodnutí, tak i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Namítl, že argumentace použitá správním orgánem I. stupně i žalovaným je nelogická a popírá jak úpravu odstranění zdroje ohrožení, která je uvedena v zákoně č. 289/1995 Sb., lesní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lesní zákon“), tak obdobnou úpravu zákona o dráhách. Jediná argumentace žalovaného se opírá o nález Ústavního soudu č. 144/2002 Sb., podle něhož má být dána objektivní zodpovědnost vlastníků pozemků v okolí dráhy za případný vznik škody na zdraví a majetku, a podle něhož je s touto odpovědností spojena povinnost hradit náklady předmětných opatření, a to bez ohledu na zavinění. S tímto výkladem žalobce nesouhlasí, jelikož tento právní závěr nenachází oporu nejen v předmětném nálezu ÚS, ale ani v judikatuře obecných soudů či právní teorii. Správní orgán ve svém odůvodnění cituje pouze účelově zkrácené pasáže předmětného nálezu ÚS, nicméně pominul, že Ústavní soud judikoval, že „současná úprava § 10 zákona o dráhách postihuje srovnatelným způsobem právě ty případy, při nichž k ohrožení provozu dráhy došlo činností nebo opomenutím majitele, resp. provozovatele zdroje ohrožení, a tím porušení povinností vlastníka podle § 127, resp. § 415 - 420a občanského zákoníku a § 4a, jakož i § 8 - 10 zákona o dráhách. Jestliže tuto svou povinnost vlastník ke dráze přilehlé nemovitosti opomenul, připadá podle § 10 zákona o dráhách drážnímu správnímu úřadu, aby majiteli nebo provozovateli zdroje ohrožení jeho odstranění nařídil a - jestliže tak neučiní - rozhodl o odstranění zdroje ohrožení na jeho náklady.“ 5. Podle žalobce tak neobstojí názor žalovaného, že na věc nelze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2358/2013, resp., že „Nejvyšší soud se v uvedeném rozsudku zabýval odpovědností za splnění generální prevenční povinností dle § 415 občanského zákoníku, resp. dle platné úpravy podle § 2900 NOZ, nikoliv odpovědností za vznik nebezpečí pro dráhu dle § 10 drážního zákona“. Jak totiž vyplývá i ze závěrů podaných v nálezu Ústavního soudu, vznik nebezpečí z jednání vlastníků ve smyslu § 10 drážního zákona, a tedy i povinnost těchto vlastníků nést náklady na příslušná opatření je na místě pouze tehdy, pokud současně došlo k porušení prevenční povinnosti (popř. povinnosti dle § 417 občanského zákoníku). V posuzovaném případě a případech obdobných však nikdy nebyla prevenční povinnost ze strany žalobce opomenuta, což je zjevné ze skutečnosti, že žalobce za součinnosti SŽDC případný zdroj ohrožení dráhy (např. nezdravé stromy) na své náklady vždy odstranil. 6. Žalobce dále namítl, že ustanovení § 22 odst. 1 lesního zákona zbavuje vlastníka lesa odpovědnosti za škodu, která může na majetku (zejména na nemovitostech) třetích osob vzniknout v důsledku prosté existence lesa jako součásti přírodního prostředí, resp. před škodami způsobenými nahodilými, vesměs přírodními vlivy, tedy skutečnostmi, které mají původ v neovlivnitelných přírodních jevech, kterým nelze předcházet a které jsou nepředvídatelné (různé živelné události). Naproti tomu větve stromů (lesního porostu) přesahující do profilu dráhy nebo náletové dřeviny vyrostlé chaoticky, byť bez přičinění nebo záměru vlastníka pozemku na lesním pozemku, resp. na jeho okraji přiléhajícímu k pozemku dráhy, a v procesu dalšího růstu postupně zasahující do profilu dráhy, jsou skutečností odstranitelnou, negativní vliv takto přerostlého nebo přerůstajícího lesního porostu na provoz dráhy je předvídatelný, a pokud k němu dojde, nelze ho označit za nahodilý přírodní jev, nýbrž spíše za projev, resp. důsledek nedostatečné nebo zanedbané údržby okraje lesní