8 As 33/2014 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 18/2019- 39 - text 19 10 Ad 18/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobkyně: MUDr. P. T., bytem zastoupený advokátem doc. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc. sídlem Revoluční 1546/24, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: náměstek ministra vnitra pro státní službu sídlem Jindřišská 967/34, 110 00 Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2019, č. j. MV-128240-5/OSK-2019 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2019, č. j. MV-128240-5/OSK-2019 se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit náklady řízení žalobce k rukám jejího advokáta doc. JUDr. Martina Kopeckého, CSc. ve výši 15.342 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Rozhodnutím státního tajemníka v Ministerstvu zdravotnictví (dále též „služební orgán I. stupně“) z 1. 8. 2019, č. j. MZDR 34319/2019-1/ST (dále též „rozhodnutí prvního stupně“) byl žalobce podle § 48 odst. 1 věty třetí zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní službě“) zproštěn výkonu služby a bylo rozhodnuto o výši jeho platu ode dne zproštění výkonu služby. 2. Odvolání žalobce žalovaný zamítl a rozhodnutí prvního stupně potvrdil rozhodnutím ze dne 22. 10. 2019, č. j. MV-128240-5/OSK-2019 (dále jen „napadené rozhodnutí“). II. Žaloba 3. Žalobce v žalobě proti napadenému rozhodnutí shrnul, že od r. 1997 nepřetržitě zastával funkci ředitele Krajské hygienické stanice Plzeňského kraje se sídlem v Plzni (dále jen „KHS“). Vždy patřil mezi velmi dobře hodnocené státní zaměstnance, o čemž svědčí služební hodnocení i dopis jeho předchozího nadřízeného, MUDr. V. V., Ph.D., který byl ve funkci hlavního hygienika České republiky. Vztah nadřízených k osobě žalobce se změnil od 1. 11. 2018, kdy byl pověřen výkon funkce státního tajemníka v Ministerstvu zdravotnictví Mgr. M. B., bývalý zaměstnanec KHS, který se neúspěšně ucházel o místo ředitele KHS, tedy místo zastávané žalobcem. Rozdílný postoj služebního orgánu k žalobci je zřejmý z porovnání služebních hodnocení žalobce za roky do roku 2017 a služebního hodnocení za rok 2018. 4. Oznámením o zahájení kárného řízení z 28. 6. 2019 bylo zahájeno vůči žalobci kárné řízení pro kárná provinění podle skutků označených a) až e) v rozhodnutí prvního stupně. Na návrh kárné komise I. stupně zřízené v Ministerstvu zdravotnictví služební orgán I. stupně zprostil žalobce výkonu služby, což žalovaný napadeným rozhodnutím potvrdil. 5. Žalobce namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu, že se ani rozhodnutí prvního stupně a ani napadené rozhodnutí nevypořádalo se zákonným předpokladem pro zproštění výkonu služby, kterým je důvodné podezření ze spáchání zvlášť závažného kárného provinění. Dále se dosud žádný z uvedených orgánů nezabýval otázkou promlčení, ač se touto skutečností musí správní orgán zabývat z úřední povinnosti – žalobce promlčení namítl v odvolání proti rozhodnutí prvního stupně. 6. Žalobce ke skutku a) uvedl, že za kárné provinění je zde považován jiný právní názor na odměňování trvalého zástupce ředitele KHS, než má služební orgán i žalovaný. Žalovaný sice vydal metodický materiál k otázce zastupování (č. 1/2016), v něm ale neřešil aplikaci § 9 odst. 7 zákona o státní službě. Podle závěrů služebního orgánu I. stupně i žalovaného má být trvalý zástupce odměňován ve své dosavadní, tj. 13. platové třídě, zatímco dočasný zástupce, stanovený podle § 66 zákona o státní službě má být odměňován ve 14. platové třídě, jakou má zastupovaný. Tyto závěry podle názoru žalobce odporují základnímu pravidlu odměňování podle § 110 odst. 1 zákoníku práce (za stejnou práci stejná odměna) i výkladovému pravidlu a minori ad maius, tedy, má-li zástupce podle § 66 odst. 1 zákona o státní službě nárok na plat představeného, kterého zastupuje, má ho tím spíše zástupce určený podle § 9 odst. 7 zákona o státní službě. Stejně tak podle žalobce odporuje pravidlům stanovení platu představených, pokud trvalý zástupce zařazený ve 13. platové třídě by měl řídit zaměstnance ve 14. platové třídě (např. ředitele sekce). Pokud v justičním systému platí, že soudce nelze postihovat za to, že vysloví nějaký právní názor, pokud se stále pohybuje v mantinelech právního řádu, pak toto nepochybně platí a musí platit i pro služební orgán, který se rovněž pohyboval zcela v mantinelech právního řádu a použil logické všeobecně uznávané právní výkladové argumenty. Žalobce podotkl, že rozhodnutí z 20. 4. 2018 o stanovení platu obsahově vycházelo z dřívějšího rozhodnutí ředitele z 1. 7. 2015, č. j.: 14232/013/2015, kterým byl určen jako trvalý zástupce MUDr. J. K. Tehdejší rozhodnutí ředitele ze dne 1. 7. 2015 připravoval v rámci výkonu své funkce Mgr. M. B., který tuto skutečnost později – v případě určení Ing. Š. z pozice zastupujícího státního tajemníka v Ministerstvu zdravotnictví – žalobci vytýkal. Žalobce dále namítl, že rozhodnutí o stanovení platu, které vydal žalobce a je mu kladeno za vinu v kárném řízení, bylo vydáno dne 20. 4. 2018, tedy více než 1 rok před zahájením kárného řízení, a odpovědnost za takové jednání by tedy podle žalobce zanikla z důvodu uplynutí zákonem stanovené doby (§ 90 ZSS). 7. Ke skutku b) žalobce uvedl, že tento skutek měl být v podstatné části spáchán vyplácením odměn trvalé zástupkyni ředitele KHS, v té době zařazené podle pravomocného rozhodnutí uvedeného ve skutku ad a) do 14. platové třídy. Žalobce je toho názoru, že pokud byla promlčena odpovědnost za kárné provinění ke skutku a), nemůže být žalobce kárně odpovědný ani za skutek b), který jen na skutek ad a) navazuje. Žalobce je poté názoru, že pokud měla trvalá zástupkyně ředitele KHS podle pravomocného rozhodnutí přiznánu 14. platovou třídu, byly jí právem přiznány odměny odpovídající této platové třídě. Pokud jde o nesprávné vypočtení roční výše odměny, nebylo povinností žalobce v oboru služby, který vykonával, přepočítat správnost výpočtu u každého jednotlivého zaměstnance KHS. 8. Ke skutku c) žalobce uvedl, že uložil vedoucímu právního, kontrolního a personálního oddělení KHS úkol, aby připravil navýšení osobního příplatku o 1000 Kč každé z uvedených státních zaměstnankyň. Tímto vedoucím zaměstnancem KHS, do jehož náplně práce patří řešení personálních záležitostí státních zaměstnanců KHS a kontrola dodržování zákonnosti v této oblasti, nebyl žalobce upozorněn, že předmětné navýšení osobního příplatku není podle zákona o státní službě možné bez předchozího služebního hodnocení. Žalobce poukázal na to, že nemá, na rozdíl od vedoucího, právní vzdělání. 9. Ke skutku d) žalobce uvedl, že pro postup při vyplácení odměn byla v r. 2015 vydána směrnice ředitele KHS, podle níž návrhy odměn byly v působnosti ředitelů jednotlivých odborů. Žalobce odmítá, že by odměny byly vypláceny bez podkladů, protože v takovém případě by je mzdová účtárna nemohla proplatit. Odůvodnění výše odměny bylo úkolem nadřízeného představeného v pozici ředitele odboru KHS. Shodně jako ke skutku ad b) žalobce uvedl, že nebylo jeho povinností v oboru služby, který vykonával, vypracovat odůvodnění odměny a přepočítat správnost výpočtu u každého jednotlivého zaměstnance KHS. 10. Ke skutku e) žalobce poukázal na to, že jsou mu za vinu kladena dvě kárná provinění ve skutcích: uzavření smlouvy o nájmu bez inflační doložky, přičemž smlouva je z 30. 11. 2015, a dále nesplnění povinnosti podle § 19c odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., které by muselo této smlouvě předcházet. Žalobce je toho názoru, že i pokud by takové jednání mělo být kárným proviněním, zanikla u nich podle § 90 zákona o státní službě kárná odpovědnost. Žalobce k tomu dále uvedl, že žádný právní předpis výslovně nestanoví povinnost uvést ve smlouvě o nájmu inflační doložku. V době uzavření smlouvy o nájmu byla inflace 0,4 %; jde tedy o navýšení o 6 Kč měsíčně. Žalobce si vyžádal od realitní kanceláře odborné vyjádření, kterým je stanoven výpočet nájemného v daném období r. 2015. Z tohoto odborného vyjádření plyne, že nájem byl stanoven ve výši v dané lokalitě a v daném čase obvyklé. Tvrzení, že žalobce pronajatý prostor jako dočasně nepotřebný majetek nenabídl postupem podle § 19c odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., je nepravdivé. Žalobce poukázal na to, že ÚZSVM Plzeň nabízel uvedený nepotřebný majetek prostřednictvím svého systému, ale bez efektu. Přihlásilo se několik zájemců (soudy, Policie ČR, Oblastní archív, soukromý sektor), kteří po prohlídce okamžitě svůj zájem stáhly. Jedná se o stavebně neupravené prostory s velkými náklady na znovu zprovoznění. Redislokační komise usnesením ze dne 6. 12. 2018 tyto prostory vyřadila z nabídky s tím, že kvůli špatnému technickému stavu je nelze jako kanceláře využívat a nabízet je ostatním organizačním složkám státu. 11. Dále žalobce shrnul, že služební orgán podle