9 As 56/2019 — Nejvyšší správní soud

6 A 210/2017- 84 - text 16 6 A 210/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: APOGEO Esteem, a.s., znalecký ústav, se sídlem Rohanské nábřeží 671/15, Praha 8 – Karlín, IČ: 261 03 451, zastoupen JUDr. Martinem Abrahamem, advokátem, se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 – Nové Město, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 3. 8. 2017, č.j. MSP-40/2017-ORA-ROZ/3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 3. 8. 2017, č.j. MSP-40/2017-ORA-ROZ/3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 7. 2017, č.j. MSP-50/2015-OD-SZN/37 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta ve výši 200.000 Kč za správní delikt podle ustanovení § 25b odst. 1 písm. d) zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 36/1967 Sb.“), kterého se měl dopustit tím, že porušil povinnost stanovenou v ustanovení § 11 odst. 1 tohoto zákona, neboť v insolvenčním řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp.zn. 79 INS 13739/2014 podal znalecký posudek č. 927 – 124/2014 ze dne 11. 8. 2014 (dále jen „znalecký posudek“), jehož účelem bylo ocenění majetkové podstaty dlužníka Rezidence Kavčí Hory, a. s., IČ: 272 28 207, se sídlem Koněvova 2660/141, Praha 3, i přesto, že bylo možné důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k dlužníkovi jako účastníkovi insolvenčního řízení takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze objektivně pochybovat o jeho podjatosti. [2] Žalobce v podané žalobě nejprve napadenému rozhodnutí vytýkal vady řízení předcházející jeho vydání. V prvním žalobním bodě namítal, že nebyla dodržena lhůta pro vydání rozhodnutí v přezkumném řízení dle ustanovení § 96 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Uvedl, že rozhodnutí ze dne 23. 11. 2016, č.j. MSP-50/2015-OD-SZN/19, kterým bylo zrušeno usnesení Ministerstva spravedlnosti ze dne 29. 7. 2016, č.j. MSP-50/2015-OD-SZN/11 o zastavení řízení, bylo vydáno po uplynutí zákonné subjektivní lhůty k jeho vydání, neboť pro začátek běhu této lhůty je rozhodné to, že daná informace byla správnímu orgánu dostupná a že ji kterákoli osoba správního orgánu z úřední činnosti mohla zjistit. Dle žalobce tak začala subjektivní lhůta pro vydání rozhodnutí o zrušení usnesení běžet dnem, kdy bylo do spisu vloženo usnesení o zastavení řízení, tedy dne 29. 7. 2016. Lhůta proto dle jeho názoru uplynula již dne 29. 9. 2016, přičemž rozhodnutí o zrušení usnesení bylo vydáno až dne 23. 11. 2016. Tím podle žalobce došlo k porušení čl. 2 odst. 3. Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. [3] Ve druhém žalobním bodě žalobce namítal podjatost rozkladové komise. Namítal, že rozkladová komise byla stejná jako ta, která projednávala podnět k zahájení přezkumného řízení dne 10. 10. 2016, a proto byly její členové dle ustanovení § 14 odst. 5 správního řádu vyloučeni z řízení, neboť se účastnili řízení v téže věci na jiném stupni. V této souvislosti žalobce odkázal na komentář JUDr. J. V., Ph.D., člena rozkladové komise ministra spravedlnosti. Rozkladová komise tak z tohoto důvodu nebyla usnášeníschopná, neboť všichni členové rozkladové komise, která projednala rozklad podaný dne 5. 1. 2017, byli dle ustanovení § 14 odst. 5 správního řádu z řízení o rozkladu vyloučeni. Žalobce dále uvedl, že tato rozkladová námitka, kterou podal již ve svém druhém doplnění rozkladu ze dne 21. 2. 2017, byla bez dalšího posouzena jako nedůvodná. Žalobce zdůraznil, že z důvodu alespoň částečně objektivního rozhodování musí být rozkladová komise nezávislá. [4] Ve třetím žalobním bodě žalobce namítal nedodržení zákonných předpokladů pro vydání rozhodnutí v přezkumném řízení. Namítal, že ministr spravedlnosti se v přezkumném řízení zabýval pouze věcnou nesprávností zrušeného usnesení o zastavení řízení, ačkoliv dle ustanovení § 94 odst. 1 správního řádu měl posuzovat pouze zákonnost (soulad s právními předpisy). Žalobce v tomto směru odkázal na odbornou literaturu a judikaturu Nejvyššího správního soudu. Napadeným rozhodnutím tak dle žalobce ministr nezákonně zasáhl do rozhodovací diskrece ministerstva. [5] V dalším (čtvrtém) žalobním bodě žalobce namítal nedostatečné dokazování ze strany ministerstva. Uvedl, že žalovaný nezjistil řádně skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalovaný založil svůj závěr o podjatosti žalobce pouze na tvrzení svědkyně K. M., jejíž svědecká výpověď byla učiněna v insolvenčním řízení a následně obstála i před Vrchním soudem v Praze. Žalobce namítal, že žalovaný nezkoumal správnost uvedených tvrzení, neboť podjatost či nepodjatost žalobce nebyla předmětem řízení před insolvenčními soudy. Uvedl, že neměl možnost před insolvenčními soudy se ke svědecké výpovědi vyjádřit, namítat její nedůvěryhodnost a ovlivnit tak závěry soudů. Dále uvedl, že ve svědecké výpovědi se objevují zásadní nepřesnosti a zjevné nepravdy, které zpochybňují její důvěryhodnost. Namítal, že v průběhu řízení opakovaně navrhoval další důkazy – Etický kodex skupiny APOGEO Group, vzor pracovní smlouvy společnosti Apogeo, Směrnice zabezpečení informačních prostředků, svědecké výpovědi (J. J., MBA, Ing. P. T., P. Ž. a T. P.). Ministerstvo však tyto důkazy neprovedlo, nezjišťovalo tak všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch žalobce, a postupovalo tak v rozporu ustanoveními § 2 a § 3 správního řádu. [6] V pátém žalobním bodě žalobce namítal, že rozhodnutí o vyloučení znalce má konstitutivní charakter, nikoliv deklaratorní charakter, jak uváděl ministr. Uvedl, že odborná literatura (komentář k zákonu č. 36/1967 Sb., komentář ústavního soudce J. J. ze dne 26. 1. 2015 k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp.zn. 21 Cdo 2616/2013) odůvodňuje závěr, že dokud není znalec z věci vyloučen orgánem, který ho k podání znaleckého posudku ustanovil, pak na něj musí být nahlíženo, jako by vyloučen nebyl. Namítal, že vyloučení znalce musí předcházet kvalifikované zhodnocení toho, zda vztah znalce dosahuje takové povahy a intenzity, že by neprovedl znalecký posudek v souladu se zákonem č. 36/1967 Sb. K takovému zhodnocení je však dle žalobce oprávněn jen ustanovující orgán – soud. V této souvislosti žalobce dále odkázal na obdobnou právní úpravu vyloučení soudců a přísedících dle ustanovení § 14 a § 15 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zdůraznil princip, podle kterého není-li prokázán opak, je soudce považován za nestranného. Závěrem uvedl, že v předmětné věci nebyl soudem vyloučen pro podjatost, a proto nemohl spáchat přestupek dle ustanovení § 25b odst. 1 písm. d) předmětného zákona. [7] V šestém žalobním bodu žalobce namítal, že ministrovi nebyl rozkladovou komisí předložen návrh na rozhodnutí. Uvedl, že ustanovení § 152 odst. 3 správního řádu ukládá obligatorní náležitost projednání návrhu rozhodnutí v rozkladové komisi. V tomto směru žalobce uvedl, že rozklad byl ministerstvu doručen dne 31. 7. 2017, dne 1. 8. 2017 (s razítkem 2. 8. 2017) byl rozklad postoupen tajemnici rozkladové komise, dle zápisu z jednání rozkladové komise dne 3. 8. 2017 toto jednání začalo v 15:45 hod., ministr pak ve stejný den vydal napadené rozhodnutí, které elektronicky podepsal v 17:57 hod. Takto rychlý postup označil žalobce za nestandardní. V tomto směru zpochybnil, zda vůbec dne 3. 8. 2017 rozkladová komise zasedala. K prokázání svého tvrzení žalobce navrhoval provést důkaz svědeckými výpověďmi členů rozkladové komise. [8] Závěrem podané žaloby pak žalobce namítal nepřiměřenost a nepřezkoumatelnost výše uložené pokuty. Uvedl, že žalovaný při ukládání pokuty nevzal v potaz skutečnost, že žalobce nikdy nebyl trestán a nebyla mu ani udělena výstraha (ačkoliv ministr v napadeném rozhodnutí uvedl, že ministerstvo tuto skutečnost správně vzalo do úvahy), když mu byla uložena pokuta v maximální možné výši. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č.j. 8 As 17/2007-135, uvedl, že při stanovení výše pokuty se správní orgán musí řídit obecnými principy správního trestání, ale také principy a pravidly pro trestnost trestných činů. Ministr v napadeném rozhodnutí nepřihlédl dle žalobce k době, která uplynula od spáchání přestupku (žalobce podal znalecký posudek dne 13. 8. 2014, ministr o pokutě rozhodl dne 3. 8. 2017), ačkoliv k tomu dle ustanovení § 39 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přihlédnout měl. Uvedl, že řízení se vedlo téměř 3 roky, společ