93 Co 111/2013 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 26/2017- 37 - text 15 8 Ad 26/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobců proti žalované a) Mgr. X. X, LL.M., advokát b) JUDr. Y. Y., Ph.D., advokát oba zastoupeni Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem Štefánikova 65/1, 150 00 Praha 5 Česká advokátní komora se sídlem Národní 118/16, 110 00 Praha 1 zastoupena JUDr. Janem Sykou, advokátem se sídlem Školská 1736/12, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí odvolacího kárného senátu žalované ze dne 15. 9. 2017, sp. zn. K 59/2015 takto: I. Věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Ad 26/2017 a 8 Ad 27/2017 se spojují ke společnému projednání. Věci budou nadále vedeny pod sp. zn. 8 Ad 26/2017. II. Rozhodnutí odvolacího kárného senátu žalované ze dne 15. 9. 2017, sp. zn. K 59/2015, a rozhodnutí kárného senátu žalované ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. K 59/2015, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 19.794,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich právního zástupce. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Rozhodnutím Kárného senátu kárné komise žalované ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. K 59/2015, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) byli žalobci uznáni vinnými z toho, že se – v případě žalobce a) od 16. 7. 2014 nejméně do 31. 12. 2014, v případě žalobce b) od 16. 7. 2014 nejméně do 19. 1. 2015 – podíleli na činnosti společnosti Dostupný advokát s.r.o. (dále také jen „společnost“) nabízející prostřednictvím webových stránek „dostupnyadvokat.cz“ obstarání právních služeb v oblasti práva, rovněž byli jedinými společníky této společnosti, přičemž žalobce b) byl i jediným jednatelem této společnosti, přičemž předmětem činnosti této společnosti nebyl výkon advokacie. Tímto svým jednáním při výkonu advokacie 1) nejednali čestně a svědomitě, 2) nepostupovali tak, aby nesnižovali důstojnost advokátního stavu, když za tím účelem nedodržovali pravidla profesní etiky ukládající jim povinnost všeobecně poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu a 3) k náboru klientů použili jiné osoby, čímž porušili § 16 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, (dále také jen „zákon“) dále § 17 zákona ve spojení s čl. 4 odst. 1 Pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže advokátů České republiky (etický kodex) a dále čl. 32 odst. 2 etického kodexu. Oběma žalobcům potom bylo podle § 32 odst. 3 písm. c) zákona uloženo kárné opatření, v případě žalobce a) pokuta ve výši 10 000 Kč, v případě žalobce b) pokuta ve výši 15 000 Kč. 2. Podle prvostupňového rozhodnutí pochybení obou žalobců spočívalo zejména v tom, že k náboru svých klientů používali jinou osobu – spol. Dostupný advokát s.r.o.; takové jednání je přitom v rozporu s čl. 32 odst. 2 etického kodexu. Kárný senát považoval obchodní model, který si žalobci zvolili pro nabízení svých právních služeb za nečestný a ve výsledku snižující důstojnost advokátního stavu. Tento obchodní model měl totiž spočívat v tom, že žalobci inkasovali od jednoho klienta jednak úhradu za obstarání právních služeb (prostřednictvím spol. Dostupný advokát s.r.o., jejímiž byli jedinými společníky) a následně ještě úhradu za poskytnutí těchto právních služeb (ty měli poskytovat jako samostatní advokáti právě pouze žalobci). Původní nastavení obstarání právních služeb žalobců prostřednictvím společnosti a webových stránek www.dostupnyadvokat.cz navíc nepochybně směřovalo k reálnému riziku prolomení zásady mlčenlivosti. Nadto původní nastavení webových stránek mohlo u potenciálního klienta (coby průměrného spotřebitele) vzbudit dojem, že právní služby poskytuje přímo společnost, u níž jsou žalobci zaměstnáni. 3. Žalobci proti uvedenému rozhodnutí podali odvolání, která Odvolací kárný senát odvolací kárné komise žalované rozhodnutím ze dne ze dne 15. 9. 2017, sp. zn. K 59/2015, zamítl (dále jen „napadené rozhodnutí“). 4. Žalobci se s tímto výsledkem neztotožnili a proti uvedenému rozhodnutí podali dne 22. 12. 2017 k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu podle § 65 s. ř. s. Každý tak učinil samostatně, v případě žalobce a) bylo řízení vedeno pod sp. zn. 8 Ad 26/2017, v případě žalobce b) pod sp. zn. 8 Ad 27/2017. Městský soud tímto rozsudkem rozhodl podle § 39 odst. 1 s. ř. s. žaloby spojit ke společnému projednání, neboť obě směřují proti témuž rozhodnutí, přičemž oba žalobci byli shledání vinnými za téže jednání, rovněž vznesli obdobné žalobní námitky (posouzení žaloby bude v případě obou žalobců stejné). II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 5. Žalobci proti napadenému rozhodnutí a řízení, které vedlo k jeho vydání, shodně namítají nejprve několik procesních pochybení. Zaprvé namítají, že jim bylo odejmuto právo na obhajobu tím, že obvinění bylo až v závěrečné řeči kárné žalobkyně rozšířeno o jednání uvedené v čl. 32 odst. 2 etického kodexu (přičemž podle kárné žaloby byli žalobci obviněni z porušení čl. 11 odst. 3 etického kodexu). Žalobci odkazují na § 220 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), užitý na základě § 35e zákona o advokacii, v jehož důsledku může kárný senát rozhodnout pouze o skutku, který je uveden v kárné žalobě. Podle žalobců nebyla dodržena totožnost skutku, neboť kárná žaloba byla podána pro jiný skutek, než ze kterého nakonec byli uznáni vinnými. Žalobci v této souvislosti odkazují na komentář k trestnímu řádu (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2717 – 2748) a v něm citovanou judikaturu trestních soudů. 6. Podle žalobců není dána totožnost skutku z důvodu, že následek kárného provinění dle čl. 11 odst. 3 etického kodexu (tj. ohrožení práv klienta v důsledku právní služby, kterou neposkytl odborník) je zjevně jiný než následek kárného provinění dle čl. 32 odst. 2 etického kodexu (tj. ohrožení férovosti tržního prostředí na trhu právních služeb). Dále z důvodu, že podstata jednání žalobců, která měla vést ke spáchání kárného provinění je odlišná, prvostupňové rozhodnutí hovoří o tom, že společnost měla nabízet obstarávání právních služeb, zatímco kárná žaloba hovořila o tom, že společnost měla poskytovat právní služby. 7. Zadruhé žalobci namítají, že rozšířením kárné žaloby v závěrečném návrhu kárné žalobkyně došlo k porušení práva na obhajobu podle § 2 odst. 13 trestního řádu, neboť žalobci nebyli na tuto skutečnost upozorněni předem, ani jim nebyla dána možnost doplnit vyšetřování v souladu s § 176 odst. 2 trestního řádu. Žalobci v této souvislosti odkazují na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03, a ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 645/16. Žalobci také argumentují, že kárný senát měl podle § 190 odst. 1 trestního řádu vrátit věc k došetření kárné žalobkyni, nebo žalobce upozornit dle § 190 odst. 2 trestního řádu na možnost odchylného právního posouzení. Totožnou námitku žalobci uplatnili již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, odvolací kárný senát se s ní ale nijak nevypořádal, resp. uvedl pouze, že v řízení nedošlo k omezení procesního postavení žalobců. 8. Zatřetí žalobci namítají některá další dílčí procesní pochybení. Podle jejich názoru došlo k porušení § 2 odst. 5 trestního řádu, neboť řízení probíhalo inkvizičním způsobem, kdy žalobci museli sami prokazovat, že obvinění uvedená v žalobě nejsou pravdivá (došlo k nezákonnému přenosu důkazního břemene). Žalobce b) např. musel na výzvu kárného senátu předložit velké množství dokumentů týkajících se společnosti a webu dostupnyadvokat.cz. Dále porušení zásady procesní rovnosti stran, kdy kárný senát zůstával po skončení jednotlivých jednání opakovaně za zavřenými dveřmi společně s kárnou žalobkyní. Dále porušení § 2 odst. 4 trestního řádu a § 13 odst. 1 a 2 advokátního kárného řádu, neboť docházelo k opakovaným průtahům v řízení. 9. Dále žalobci namítají nezákonnost hmotněprávního posouzení věci. Žalobci tedy začtvrté namítají, že se v řízení neprokázalo, že by se dopustili porušení čl. 32 odst. 2 etického kodexu (tj. použití druhé osoby k náboru klientů, neboť 1) v řízení nebylo prokázáno, že by společnost poskytla nebo zprostředkovala či obstarala jakoukoliv právní službu nebo nabrala pro žalobce jakéhokoliv klienta a 2) v řízení bylo naopak prokázáno, že společnost sama o sobě právní služby neposkytovala ani žalobci nezprostředkovávala žádné klienty. Navíc žalobce b) sám později (již po odstoupení žalobce a) od projektu) změnil nastavení projektu ještě před jeho „uvedením v život“ tak, že odpovídá klasické webové prezentaci jeho osobních advokátních služeb. 10. Žalobci namítají, že prvostupňové rozhodnutí je založeno na spekulaci ohledně důvodů, pro které se měli na společnosti účastnit, a sice že 1) chtěli získávat klienty prostřednictvím společnosti a 2) inkasovat prostředky za zprostředkování právních služeb. Podle žalobců se ale v řízení ukázalo, že se jednalo pou