3 A 60/2017

Žalobci se žalobou včasně podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) brání proti rozhodnutí žalovaného, odboru stavebního řádu, ze dne 13. 2. 2017 č. j. MHMP 222277/2017, sp. zn. S-MHMP 55408/2016/STR (dále též „napadené rozhodnutí č. 1“), které bylo žalobcům doručeno prostřednictvím veřejné vyhlášky dne 17. 2. 2017. Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobců proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5, stavebního úřadu (dále též „stavební úřad prvního stupně“), ze dne 21. 10. 2015 č. j. MC05 59902/2015, sp. zn OSI. Koš.p. 1479/94-71539/2014-Nov-R (resp. konec č. j. zní správně „ … 2014-No-R“; dále též „prvoinstanční rozhodnutí č. 1“ nebo „stavební povolení“). Předmětem stavebního povolení bylo odsouhlasení realizace stavebního projektu „Rezidence Na Malvazinkách“ – pro objekt „SO 01 – objekt A, B, C, na společné podnoži“ v k. ú. Košíře, Praha 5 (dále též „stavební projekt“ nebo „stavba“).

Žalobce b) pak podanou žalobou napadá také rozhodnutí žalovaného, odboru ochrany prostředí, ze dne 24. 3. 2016 č. j. MHMP 369961/2016 (dále též „napadené rozhodnutí č. 2“), kterým bylo změněno závazné stanovisko vydané dne 29. 4. 2015 pod č. j. MC05 17710/2015/OŽP/iva Odborem ochrany životního prostředí Úřadu městské části Praha 5 (dále též „OOŽP ÚMČ Praha 5“), č. j. MC05 17710/2015/OŽP/iva (dále též „prvoinstanční rozhodnutí č. 2“). Napadené rozhodnutí č. 2, které bylo vydáno s odkazem na ust. § 104 odst. 9 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, a na ust. § 149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), resp. v obou případech ve znění účinným ke dni přezkoumávaných rozhodnutí, se týkalo námitky žalobce b) ohledně nedořešené problematiky likvidace srážkových vod v rámci daného stavebního projektu.

Žalobci navrhují městskému soudu, aby napadená rozhodnutí dotčených odborů žalovaného zrušil a vrátil předmětné věci žalovanému zpět k dalšímu řízení. Požadují rovněž přiznání nároku na náhradu nákladů soudního řízení. Vzhledem k tomu, že všechny tři původně samostatně podané žaloby (pod sp. zn. 3 A 60/2017, 3 A 61/2017 a 3 A 62/2017) směřují proti témuž rozhodnutí, resp. proti rozhodnutím spolu skutkově souvisejícím, byly spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že nadále jsou vedeny pod sp. zn. 3 A 60/2017 [§ 39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)].

Žalobce a) předně uvedl, že vzhledem k blízkosti jeho nemovitého majetku a místa výstavby bude dotčen jak výstavbou samotnou, tak i následným užíváním stavby. Jako takový byl žalobce a) účastníkem stavebního řízení, a je tak aktivně legitimován i k podání správní žaloby. Tvrdí, že napadené rozhodnutí č. 1 bylo vydáno v rozporu se zákonem a reálným skutkovým stavem. Žalovaný vycházel z podkladů, s nimiž se žalobce neměl možnost seznámit, a nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Napadené rozhodnutí č. 1 je také nepřezkoumatelné, neboť odůvodnění jeho výroku je nedostatečné a žalovaný se v něm dostatečně nevyjádřil k námitkám žalobce a podkladovým závazným stanoviskům. Námitky žalobce a) zůstaly vesměs nevypořádány. Žalovaný také v řadě ohledů předmětnou věc nesprávně skutkově i právně posoudil a porušil také zásadu dvojinstančnosti správního řízení. Veškeré tyto nezákonnosti a procesní vady poškozují žalobce a) na jeho právech a představují nezákonný zásah do jeho právní sféry.

Žalobce a) nejprve chronologicky shrnul, že - dne 7. 12. 2005 byla podána žádost o vydání územního rozhodnutí, které bylo vydáno dne 22. 11. 2006 a poprvé nabylo právní moci dne 27. 4. 2007; - dne 28. 8. 2008 pozbylo územní rozhodnutí platnosti v důsledku rozsudku městského soudu z téhož dne ve věci sp. zn. 11 Ca 139/2007; - dne 9. 7. 2009 nabylo územní rozhodnutí opět právní moci; - dne 12. 12. 2014 byla podána žádost o vydání stavebního povolení; - dne 15. 7. 2015 oznámil stavební úřad prvního stupně zahájení stavebního řízení k předmětnému záměru; - dne 14. 9. 2021 stavební úřad prvního stupně oznámil doplnění podkladů stavebního řízení; - dne 11. 11. 2015 oznámil stavební úřad prvního stupně vydání stavebního povolení; - dne 13. 2. 2017 bylo vydáno napadené rozhodnutí č. 1.

Žalobní argumentaci žalobce a) lze rozdělit do těchto žalobních bodů:

V prvním žalobním bodě je uvedeno, že územní rozhodnutí stavebního úřadu prvního stupně, které bylo vydáno za účelem záměru realizovat předmětný stavební projekt, pozbylo platnosti před tím, než stavebník zažádal o vydání stavebního povolení k realizaci tohoto stavebního projektu.

Žalobce a) uvádí, že územní rozhodnutí vydal stavební úřad prvního stupně v dané věci dne 22. 11. 2006 pod č. j. OUR.Koš.p. 1479/94-1138/08-Za-UR (dále též „územní rozhodnutí“). Dne 9. 7. 2009 nabylo územní rozhodnutí právní moci, přičemž bylo vydáno s platností na dva roky a o prodloužení jeho platnosti nebylo ze strany stavebníka zažádáno. O vydání stavebního povolení stavebník požádal až dne 12. 12. 2014, tedy po uplynutí doby přes 5,5 roku od právní moci územního rozhodnutí. Za daných okolností byl stavební úřad prvního stupně podle názoru žalobce a) povinen ověřit, zda bylo územní rozhodnutí v době podání žádosti o vydání stavebního povolení stále v platnosti. Stavební úřad prvního stupně však v prvoinstančním rozhodnutí č. 1 neuvedl, proč je územní rozhodnutí stále platné. Touto otázkou se stavební úřad prvního stupně zabýval až v návaznosti na námitku žalobce a) a dalších účastníků řízení. Stavební úřad prvního stupně pouze uvedl, že územní rozhodnutí nepozbylo platnosti, jelikož dne 10. 5. 2010 byla zahájena stavba přeložky vodovodu jako podmiňující stavby ke stavbě bytových domů. Žalobce a) v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí č. 1 namítl, že stavba přeložky vodovodu byla zahájena až dne 5. 10. 2015, tedy v době, ve které již územní rozhodnutí ani stavební povolení k realizaci přeložky vodovodu platné nebylo. Žalovaný v tomto směru reagoval irelevantním právním rozborem a dospěl k závěru, že k posouzení dané otázky je příslušný vodoprávní úřad. Tato námitka zůstala zcela nevypořádaná a žalobce a) konstatuje, že pokud účastník stavebního řízení namítá neplatnost územního rozhodnutí a požaduje v tomto směru objasnění, stavební úřad jej nemůže odkázat na úřad vodoprávní a námitku účastníka dále neřešit. K posouzení, zda je územní rozhodnutí nadále platné, je příslušný stavební úřad, nikoli úřad vodoprávní. Námitky týkající se platnosti územního rozhodnutí je stavební úřad povinen vypořádat a v tomto ohledu se také musí vycházet z relevantních důkazů. Za takový důkaz pak nelze označit kopii stavebního deníku a vyjádření stavebníka k odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí č. 1. Žalobce a) se navíc s vyjádřením stavebníka a kopií stavebního deníku nemohl seznámit, neboť žalovaný žalobce a) nevyrozuměl o tom, že stavebník doplnil do spisu vyjádření k podaným odvoláním a že žalovaný bude z těchto doplněných podkladů vycházet při rozhodování o odvolání. Žalobce a) poukázal i na to, že není v jeho silách v průběhu stavebního řízení opakovaně procházet celý správní spis a prověřovat, zdali stavebník doplnil nějaké podklady a v tomto kontextu zmínil i zásadu koncentrace správního řízení, která platí i pro stavebníka. Žádným opatřením správních orgánů tedy žalobce a) nebyl vyrozuměn o tom, že stavebník doplnil do spisu vyjádření k odvoláním a že žalovaný bude z těchto podkladů při rozhodování o odvolání vycházet. Žalobci a) i dalším účastníkům řízení tak nebylo umožněno se k těmto podkladům vyjádřit.

Žalobce a) si podle jeho vyjádření předmětnou kopii stavebního deníku a vyjádření stavebníka k odvoláním od žalovaného dodatečně vyžádal v rámci žádosti o informace a je toho názoru, že tento dokument nesvědčí o tom, že by byly práce na vodovodu zahájeny již 10. 5. 2010; podle stavebního deníku byly práce zahájeny dne 26. 5. 2010, dne 2. 6. 2010 investor následně požádal zhotovitele o přerušení prací a dne 23. 6. 2010 sdělil zhotoviteli, že z důvodu bezpečnosti rozhodl v prostoru staveniště o zasypání výkopů, které byly dosud provedeny, a požádal zhotovitele o realizaci těchto prací. Podle žalobce a) navíc nelze zahájení prostých výkopových prací a následné bezprostřední zasypání výkopů pokládat za zahájení stavby zakládající zachování platnosti územního rozhodnutí. Provedení výkopů a jejich zasypání nelze označit za práce směřující k realizaci stavebního projektu. Žalobce a) kopii stavebního deníku nepokládá za důkaz, z něhož by vyplývalo, že byly zahájeny práce na vodovodní přeložce, a tedy ani za důkaz o tom, že tyto práce byly zahájeny v době platnosti územního rozhodnutí.

Žalovaný nejen, že nedostatečně vypořádal námitku žalobce a), že územní rozhodnutí pozbylo platnosti před podáním žádosti o stavební povolení, ale porušil také ust. § 36 odst. 3 správního řádu (ve znění účinném do 30. 6. 2017), neboť nedal žalobci a) možnost seznámit se s podklady napadeného rozhodnutí č. 1 a vyjádřit se k nim [žalobce a) v tomto kontextu odkázal mj. na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04].

Ve druhém žalobním bodě žalobce a) namítá, že projektová dokumentace je v rozporu s podmínkami č. 15 a č. 25 územního rozhodnutí. V podzemní garáži, která má být v rámci projektu vystavěna, totiž není zajištěno 88 parkovacích míst pro dopravu v klidu ve smyslu čl. 10 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OTPP“). Žalobce a) tyto námitky vznášel již v průběhu nalézacího i odvolacího správního řízení, avšak bez věcného vypořádání a stavebník rozpory v projektové dokumentaci v tomto ohledu neodstranil ani v rámci v odvolacím řízení doplněné listiny (výkresu) v podobě „podrobnějšího rozkreslení dopravy v klidu v návaznosti na ustanovení ČSN 736056 pro jednoznačnost řešení v projektové dokumentaci“ (dále jen „podrobnější rozkreslení“). S textovým doplněním tohoto výkresu, s nímž žalovaný taktéž pracoval a opakovaně na ně v napadeném rozhodnutí č. 1 odkazoval i v otázkách splnění rozměrových norem týkajících se parkovacích stání, se pak žalobce a) nemohl seznámit a vyjádřit se k němu, neboť nebyl vyrozuměn o tom, že by byla tato listina do spisu během odvolacího řízení založena. Žalobce a) dokument prostudoval až v návaznosti na svou již zmíněnou žádost o poskytnutí informací po skončení odvolacího řízení.

Žalobce a) poukázal také na to, že v územním řízení bylo projednáno uspořádání podzemní garáže ve společné podnoži objektů, přičemž ve výkresu se počítalo s 88 jednotlivými parkovacími stáními. V průběhu stavebního řízení přišel stavebník s řešením zahrnujícím 12 míst v parkovacím zařízení Parklift – na stejné půdorysné ploše je tedy jen 82 jednotlivých parkovacích míst a zbylá jsou ve „druhém podlaží“. Řada parkovacích stání pak nesplňuje normové rozměrové požadavky a 12 parkovacích míst je navíc umístěno v řadě za sebou, takže polovina z nich není volně přístupná. Kapacita objektu je tedy vzhledem ke kapacitě garáže předimenzovaná, což povede k masovému odstavování vozidel v okolí novostavby, kde je však situace velmi neutěšená i vzhledem k zavedení parkovacích zón v oblasti Smíchova.

Ve druhém žalobním bodě žalobce a) své námitky rozdělil do několika pododdílů. V každém z nich pak žalobce a) kromě jiného namítá také nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí č. 1, a to z důvodu, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí č. 1 nevypořádal námitky žalobce a) vztahující se k těmto konkrétním podbodům.

Zaprvé. Žalobce a) namítá, že požadavek čl. 10 odst. 3 OTPP na zajištění veřejně přístupných parkovacích stání pro návštěvníky není splněn. Žalobce od počátku správního řízení namítal, že v projektové dokumentaci nejsou návštěvnická stání vůbec vyznačena a nelze tak ověřit, zda bude zajištěna jejich trvalá veřejná přístupnost, jak to požaduje OTPP a rovněž čl. 15 územního rozhodnutí. Žalovaný sice na str. 2 napadeného rozhodnutí č. 1 dospěl k závěru, že ve společných garážích v suterénu bude 8 parkovacích míst trvale přístupných pro návštěvníky, tento závěr je však nesmyslný: jelikož se v daném případě jedná o neveřejné garáže pro rezidenty, není možné dojít k závěru, že 8 parkovacích míst situovaných v neveřejné garáži pro rezidenty bude trvale přístupno veřejnosti a návštěvníkům. Každý návštěvník si tak bude muset zjišťovat, kdo z obyvatelů objektu je zrovna doma, aby mu mohl být umožněn vjezd na parkovací stání. Z napadeného rozhodnutí č. 1 a doplněné projektové dokumentace je navíc zřejmé, že žalovaný ani stavebník nespatřují nezbytnost veřejné přístupnosti návštěvnických parkovacích míst, přestože OTPP imperativně stanovují, že tato parkovací místa musí být veřejně přístupná. Žalobce a) odkázal také na čl. 4.2.7 normy ČSN 73 6058, která obsahuje definici neveřejné garáže: tyto „zpravidla slouží pro parkování vozidel rezidentů nebo služebních vozidel; jsou často součástí budovy s jiným funkčním využitím“. Návštěvnická místa pak budou moci používat například i poštovní doručovatelé nebo pracovníci provádějící povinné odečty.

Zadruhé. Rozměry parkovacích míst podle žalobce a) neodpovídají normovým hodnotám. Žalobce a) uvedl, že i v tomto směru projektová dokumentace vykazovala zásadní vady, na které upozornil během stavebního řízení. Ani k těmto námitkám se však žalovaný, potažmo stavební úřad prvního stupně, adekvátně nevyjádřily. Žalobce a) je toho názoru, že ve výkresech nebyly jednoznačně a srozumitelně zobrazeny rozměry parkovacích stání a nebylo tak možno ověřit, zda rozměry parkovacích stání odpovídají normovým hodnotám. Žalovaný k tomu v napadeném rozhodnutí č. 1 uvedl, že stavebník v průběhu odvolacího řízení upřesnil dokumentaci v ohledu rozměrů parkovacích stání a doložil tak soulad s normovými hodnotami (čl. 56 bod 4 OTPP).

Žalobce a) dále namítnul, že stavebník sice doložil již zmíněné podrobnější rozkreslení, avšak ani tento výkres rozměrové rozpory nevyřešil. Ve výkresu stavebník uvažuje šíři vozidla pouze 1675 mm, resp. 1680 mm, ale norma ČSN 736056 uvažuje základní šířku vozidla hodnotou 1750 mm (bez zrcátek). Žalobce a) pak během správního řízení uvedl řadu příkladů toho, že parkovací stání rozměrově neodpovídají normě ČSN 736056, ale žalovaný se vyjádřil pouze k jeho námitce týkající se stání GO.37 a další námitky tak zůstaly nevypořádané. Ohledně stání GO.37 žalobce a) uvedl, že toto stání je třeba posuzovat jako jednotlivé parkovací stání mající z obou stran pevné překážky: z jedné strany je to stěna a ze druhé strany tohoto stání je parkovací zařízení Parklift. I na této straně tedy budou muset být vytvořeny zábrany, které zajistí oddělení zařízení Parklift a vozidla, které bude na místě GO.37 parkovat. V takovémto případě je podle žalobce a) třeba zabezpečit dostatečný odstup na obou stranách vozidla, což se v daném případě nestalo: skutečná šířka stání v prostoru mimo sloupy parkovacího zařízení Parklift je 2,6 metru, přičemž podle normy ČSN 736056 je minimální potřebná šířka parkovacího stání s pevnými překážkami na obou stranách 2,9 metru (0,75 metru mezi překážkou a bokem vozidla na straně řidiče, 0,4 m na druhé straně vozidla a 1,75 metru šířky vozidla). V případě daného stavebního projektu je místo mezi pevnou překážkou a bokem vozidla na straně řidiče pouze 0,2 metru.

Zatřetí. Ani parkovací místa ve dvojitém parkovacím systému Parklift normové požadavky na minimální šířku parkovacích míst nesplňují, přičemž jsou užší o 55 cm (v případě obou vozidel zaparkovaných na parkovacím systému Parklift stejným směrem), resp. o 25 cm (v případě každého vozidla zaparkovaného na daném parkovacím systému opačným směrem).

Začtvrté. Od zpracování dokumentace k územnímu rozhodnutí, která počítala s 88 parkovacími místy o šíři 2,4 metru, do vydání stavebního povolení, uběhlo 10 let. Za tuto dobu se změnily nejen podmínky na stavebním území, ale také normové předpisy pro dimenzování parkovacích míst a související legislativa. Žalobce a) upozornil zejména na to, že stále větší množství lidí využívá rozměrově větší vozidla třídy SUV, kterým však již dimenzování parkování diskutované v územním řízení po takovéto době velikostně nevyhovuje. Stavebník tyto změny vůbec nezohlednil.

Zapáté. Žalobce a) v rozporu s názorem žalovaného namítl, že splnění požadavků na dopravu v klidu je nutno posuzovat již v územním řízení, nikoli až v následném stavebním řízení. Vadu řízení žalobce a) v tomto směru spatřuje v tom, že v územním řízení vůbec nebylo předmětem projednávání využití parkovacího systému Parklift, k čemuž však mělo dojít. Závěr žalovaného, že v územním řízení se stanoví podmínky pro technické řešení návrhu stavby a samotné zajištění počtu parkovacích míst je až předmětem technického řešení stavby posuzovaného až ve stavebním řízení, není správný. Úmysl užití parkovacího zařízení Parklift měl být projednán již v územním řízení, neboť zásadním způsobem ovlivňuje, zda a jak bude zajištěno potřebné množství parkovacích míst pro parkování v klidu. Tvrzení žalovaného, že použití parkovací zařízení Parklift na předmětné stavbě má oporu v normě ČSN 73 6058, je také nepřípadné. Žalovaný ohledně užití parkovacího systému Parklift nesprávně odkázal na čl. 6.3.1 normy ČSN 73 6058, kde je věnována pozornost jednotlivým a řadovým garážím, nikoliv garážím hromadným, o něž v předmětném případě jde. Hromadným garážím je věnován čl. 7 normy ČSN 73 6058, v němž možnost parkování vozidel v rozdílných výškových úrovních zakotvena není. V posuzovaném případě se navíc nejedná o natolik stísněné parkovací prostory, aby bylo užití systému Parklift vůbec nezbytné. Uspořádání stání, kdy jedno vozidlo bude stát přídí ke zdi a druhé naopak, pak funguje jenom na papíře, jelikož na parkovací místo bude jednak velmi složité zacouvat a navíc zde pak nebude dostatek místa pro vystoupení spolujezdce.

Zašesté. Dimenzování garáží je natolik stísněné, že jejím uživatelům naprosto scházejí manipulační plochy, kde by mohli otáčet svá osobní vozidla. Výjezd z krajních parkovacích míst (jako například z místa s označením G.01) bude tedy velmi obtížný, neboť jeho uživatel bude muset kvůli stísněnému prostoru vycouvat až k výjezdu z garáže a až na tomto místě se bude moci s vozidlem otočit. Takovéto manipulace pak zvyšují bezpečnostní riziko. Touto námitkou žalobce a) se pak žalovaný v napadeném rozhodnutí č. 1 vůbec nezabýval.

Žalobce a) ke druhému žalobnímu bodu shrnul, že veškeré vytýkané vady projektu se ho osobně dotýkají, jelikož garáž nebude plnit svou funkci z důvodu její nedostačující kapacity. Okolní komunikace tak budou přeplněny parkujícími vozidly rezidentů. Stavebník měl svůj projekt koncipovat tak, aby parkování v klidu dostatečně zajistil. Tomu však stavebník nedostál a jeho počínání tak vykazuje rozpory i s ust. § 152 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, resp. ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „stavební zákon“), které stavebníkovi mj. ukládá šetrnost k sousedství.

V rámci třetího žalobního bodu žalobce a) namítal, že žalovaný potvrdil stavební povolení vydané na základě padělaného závazného stanoviska Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy (dále jen „HZS“). Tato skutečnost vyšla najevo v průběhu odvolacího řízení. HZS vydal dne 25. 5. 2015 původně nesouhlasné stanovisko a stavebník je padělal, přičemž stavební úřad prvního stupně tyto okolnosti neprověřil a z tohoto padělaného stanoviska vycházel. Stanovisko navíc nebylo nijak odůvodněno a bylo tak navíc nepřezkoumatelné a stavební úřad z něj neměl vycházet. Vyjádření žalovaného, že mu nepřísluší hodnotit pravost podkladů a že od Policie ČR neobdržel žádný výstup, který by potvrzoval spáchání trestného činu, jsou pouze bagatelizováním a obhajováním nezákonného postupu stavebního úřadu prvního stupně. Stavební povolení bylo totiž fakticky vydáno bez toho, aby stavební úřad obdržel souhlasné stanovisko HZS. Je nepřípustné, aby žalovaný toleroval tento nezákonný postup stavebního úřadu prvního stupně a projednával v odvolacím řízení dodatečně předložené souhlasné stanovisko, které mělo být projednáno již před stavebním úřadem prvního stupně, stejně jako námitky žalobce a) proti tomuto stanovisku. Při standardně vedeném řízení by tedy námitky žalobce a) vznesené v odvolacím řízení měly být vypořádány stavebním úřadem prvního stupně a předmětem přezkumu v odvolacím řízení by pak měly být závěry stavebního úřadu prvního stupně k těmto námitkám žalobce a). Žalovaný však přistoupil k projednání a posouzení námitek žalobce a) v odvolacím řízení a znemožnil tak žalobci a) bránit se proti závěrům žalovaného řádným opravným prostředkem. Tento postup je porušením dvojinstančnosti správního řízení. Žalobce a) poukázal i na sdělení Policie ČR ze dne 10. 2. 2017, z něhož vyplývá, že ke spáchání trestného činu skutečně došlo, avšak nepodařilo se ztotožnit konkrétního pachatele, přičemž vyšetřování bude po odstranění tohoto nedostatku obnoveno. Souhlasné stanovisko HZS ze dne 15. 6. 2015 navíc také nebylo nijak odůvodněno.

S tvrzeným neodůvodněním souhlasného závazného stanoviska HZS ze dne 15. 6. 2015 souvisí i čtvrtý žalobní bod. Žalobce a) se s tímto nijak neodůvodněným stanoviskem mohl jednak seznámit až v březnu 2016 (tedy až v odvolacím řízení) a jednak žalovaný nevypořádal jeho námitku týkající se přezkumu provedeného Ministerstvem vnitra; z toho vyplynulo, že HZS v dodatečně vydaném souhlasném stanovisku předpokládal realizaci zpevněné plochy (chodníku), která však nebyla umístěna. Na tuto námitku žalobce a) žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí č. 1 nereagoval.

V pátém žalobním bodě žalobce a) uvedl, že v závazných podmínkách pro provedení stavby absentují podmínky ukládající stavebníkovi provedení protihlukových opatření a dodržení maximálních dob provádění hlučných stavebních prací v průběhu pracovního dne. Žalobce a) v odvolacím řízení namítal, že podle akustické studie mohou být mezní hladiny hluku ve smyslu nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, dodrženy pouze za podmínky, že stavební práce s použitím hlučným stavebních mechanismů budou v průběhu jednoho pracovního dne prováděny pouze po omezenou dobu. Uvedená časová omezení by tedy měla být obsažena i ve stavebním povolení. Tuto námitku žalobce a) vztahoval i k Hygienické stanici hl. m. Prahy, která by měla své souhlasné stanovisko dodržením těchto protihlukových opatření podmínit. Ani tato námitka pak nebyla žalovaným vypořádána.

V šestém žalobním bodě žalobce a) namítá, že nebyla dostatečně vypořádaná jeho již nastíněná námitka proti závaznému stanovisku Hygienické stanice hl. m. Prahy (dále jen „HS“), která se vztahovala k tomu, že se toto závazné stanovisko vůbec nezabývá dopady hluku ze stavební činnosti na obyvatele okolních objektů a nestanoví žádná omezení pro časové využívání hlučných stavebních mechanismů. Podle žalovaného tuto námitku vypořádalo Ministerstvo zdravotnictví v závazném stanovisku č. j. MZDR 7755/2016-4/OVZ ze dne 29. 8. 2016. Žalobce a) však nesdílí názor, že by byla závazným stanoviskem Ministerstva zdravotnictví tato jeho námitka vypořádána. Ministerstvo zdravotnictví na námitku žalobce a) zareagovalo nepřezkoumatelně. Není možno zjistit, jaké úvahy je vedly k potvrzení závazného stanoviska HS. Závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví neobstojí a není dostatečně odůvodněno. To pak zakládá také vadu stavebního povolení i napadeného rozhodnutí č. 1. Správní orgán je podle žalobce a) povinen zabývat se úplností, určitostí a srozumitelností závazného stanoviska a není-li stanovisko v tomto ohledu v souladu s právními předpisy, anebo není-li dostatečně odůvodněno a nevypořádává se s odvolacími námitkami, musí stavební správní orgán žádat jeho doplnění, k čemuž v daném případě nedošlo. Žalobce a) v tomto kontextu odkázal také na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008-126, a na rozsudek městského soudu ze dne 4. 12. 2013 č. j. 5 A 241/2011-69, přičemž zdůraznil, že ani jeho námitky proti závaznému stanovisku Ministerstva zdravotnictví nebyly v odvolacím řízení vypořádány. Stanoviska jsou nepřezkoumatelná.

Sedmý žalobní bod se vztahuje k námitce proti závaznému stanovisku Ministerstva kultury ze dne 11. 1. 2017, č. j. MK 78237/2016, sp. zn. MK-S 15696/2016 OPP. Ani tato výtka žalobce a) proti zmíněnému závaznému stanovisku nebyla ze strany žalovaného vypořádána. Citovaným stanoviskem Ministerstva kultury ze dne 11. 1. 2017, č. j. MK 78237/2016, sp. zn. MK-S 15696/2016 OPP, bylo potvrzeno závazné stanovisko Odboru památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy (MHMP) ze dne 13. 10. 2016, č. j. MHMP 1812660, sp. zn. S-MHMP 1457745/2016. Žalobce a) namítal, že závazné stanovisko Odboru památkové péče MHMP nebylo odůvodněno a je tedy nepřezkoumatelné. O této okolnosti není sporu, neboť Odbor památkové péče MHMP uvedl, že od odůvodnění stanoviska upouští. Ministerstvo kultury však tuto vadu nezhojilo a postup Odboru památkové péče MHMP aprobovalo, přičemž ve svém závazném stanovisku neuvedlo žádné důvody, které je vedly k vyslovení souhlasu s předmětnou stavbou. Pouhý odkaz na stanovisko Národního památkového ústavu nelze za dostatečné odůvodnění pokládat. Žalobce a) zopakoval, že stavební úřad je povinen zabývat se úplností, určitostí a srozumitelností závazného stanoviska a je také povinen vypořádat i odborné otázky týkající se stavby, k jejichž vyřešení není sám příslušný a o nichž pojednávají závazná stanoviska. Stavební úřad pak musí dbát i na to, aby se nadřízený orgán vyjádřil ke všem námitkám vzneseným proti závaznému stanovisku.

Žalobce b) nejprve rovněž chronologicky shrnul průběh územního a stavebního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí č. 1. Následně uvedl, že napadené rozhodnutí č. 1 bylo vydáno v rozporu s reálným skutkovým stavem a v rozporu s právními předpisy.

Argumentaci žalobce b) proti napadenému rozhodnutí č. 1 lze shrnout do těchto žalobních bodů:

V prvním žalobním bodě žalobce b) namítá, že územní rozhodnutí stavebního úřadu prvního stupně, které bylo vydáno za účelem záměru realizovat předmětný stavební projekt, pozbylo platnosti před tím, než stavebník zažádal o vydání stavebního povolení k realizaci tohoto stavebního projektu. Tento žalobní bod obsahově koreluje s prvním žalobním bodem ze žaloby podané žalobcem a) [blíže viz body 7. až 10. odůvodnění tohoto rozsudku]. Žalobce b) shrnul, že žalovaný nevypořádal jeho námitku ohledně neplatnosti územního rozhodnutí, kterou se byl povinen zabývat z úřední povinnosti. Žalovaný porušil i ust. § 36 odst. 3 správního řádu, když nedal žalobci b) možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a ke způsobu jejich zjištění (viz nález Ústavního soudu 3. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04).

Ve druhém žalobním bodě týkajícím se napadeného rozhodnutí č. 1 se žalobce b) ohrazuje proti závěrům žalovaného, že námitka žalobce b) týkající se tvrzené neplatnosti územního rozhodnutí nespadá do ochrany zájmů, které žalobce b) jako zapsaný spolek hájí. Žalobce b) v souvislosti tvrzené neplatnosti územního rozhodnutí též namítal, že v rámci daného stavebního projektu nebyla předem vyřešena otázka likvidace srážkových vod. Žalovaný k této problematice v napadeném rozhodnutí č. 1 uvedl, že otázka likvidace srážkových vod se řeší již v územním, nikoli až ve stavebním řízení. Žalovaný měl zohlednit jednak to, že územní rozhodnutí již pozbylo platnosti, a jednak také to, že před vydáním stavebního povolení nebyla dostatečně vyřešena problematika zpracování srážkových vod. Pokud žalovaný dospěl k závěru, že námitky žalobce b) nesouvisejí se zájmy, které žalobce b) jako zapsaný spolek hájí, měl tento svůj závěr také náležitě odůvodnit, a ne se toliko omezit na strohé konstatování, že námitky žalobce b) svým charakterem vybočují z okruhu zájmů, které žalobce b) hájí [žalobce b) v tomto směru odkázal na rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2010 č. j. 7 As 2/2009-80].

Argumentace žalobce b) týkající se napadeného rozhodnutí č. 2 je obsažena v následujících žalobních bodech, v nichž žalobce b) zejména namítá, že daný stavební projekt neměl vyřešenu problematiku likvidace srážkových vod v intencích zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“).

V prvním žalobním bodě žalobce b) uvedl, že stavební projekt představuje rozsáhlou stavbu, které je úměrný i objem srážkových vod ze střech a zpevněných ploch, jehož likvidaci je nutno zabezpečit ve smyslu čl. 11 odst. 7 OTPP. Stavební projekt tuto problematiku neřeší, což žalobce b) během stavebního řízení několikrát připomenul. Stavební úřad prvního stupně ani žalovaný se však s touto námitkou žalobce nevypořádaly. Žalobce b) nesouhlasí s názorem žalovaného, že problematika likvidace srážkových vod se řeší výhradně v územním řízení, přičemž akcentuje znění ust. § 5 odst. 3 vodního zákona, podle něhož „[p]ři provádění staveb nebo jejich změn nebo změn jejich užívání jsou stavebníci povinni podle charakteru a účelu užívání těchto staveb je zabezpečit zásobováním vodou a odváděním, čištěním, popřípadě jiným zneškodňováním odpadních vod z nich v souladu s tímto zákonem a zajistit vsakování nebo zadržování a odvádění povrchových vod vzniklých dopadem atmosférických srážek na tyto stavby (dále jen „srážkové vody“) v souladu se stavebním zákonem. Bez splnění těchto podmínek nesmí být povolena stavba, změna stavby před jejím dokončením, užívání stavby ani vydáno rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nebo rozhodnutí o změně využívání stavby.“ Způsob vsakování nebo zadržování a odvádění srážkových vod je tedy nutno ověřit v řízení, v němž se povoluje realizace stavby. Podmínka vyřešení této otázky byla vtělena i do čl. 16 písm. b) územního rozhodnutí: zde je uvedeno, že dešťové vody budou odvedeny jednou novou kanalizační přípojkou do stoky jednotné kanalizace.

Žalobce b) dále konstatuje, že odvedení srážkových vod ve smyslu zmíněné podmínky vtělené do územního rozhodnutí nespočívá pouze v jejich svedení do kanalizační přípojky a v napojení této přípojky na stoku jednotné kanalizace. Součástí tohoto řešení musí být i retence srážek a také doložení, že navržené řešení obsáhne i mezní situace v podobě přívalového deště. Z ust. § 5 odst. 3 vodního zákona je zřejmé, že v případě odvodu srážkových vod do kanalizace se počítá s regulovaným odváděním srážkových vod, tzn. s jejich zadržováním, resp. retonováním a postupným odváděním. Žalobce b) tedy rozporuje tvrzení žalovaného, že retence má význam pouze z hlediska rychlosti a objemu srážkových vod přiváděných do kanalizace. Retence není jen pomocným opatřením, jehož uplatnění je ponecháno na zvážení stavebníka, ale je nezbytností. V praxi se pak stran odvodu srážkových vod počítá s kombinací více možností; srážkové vody je možno zachytit do zásobníku pro zpětné využití s přepadem do vsaku a poté do veřejné kanalizace V Městských standardech vodovodů a kanalizací hl. m. Prahy (dále též „městské standardy kanalizací“) je stanoveno, že každý investiční záměr se musí připravovat tak, aby byl vyloučen přítok srážkových vod do kanalizace a na čistírnu odpadních vod. Z městských standardů kanalizací je dále zřejmé, že ohledně likvidace srážkových vod se preferuje vsakování a teprve v případě nevhodných podmínek pro vsakování se užívá retence s řízeným odtokem. Přímý neřízený odtok do jednotné kanalizace tento dokument jako řešení neuvažuje. Pořadí priorit při likvidaci srážkových vod pak stanoví i § 20 odst. 5 písm. c) vyhlášky č. 501/2006 Sb. na využívání území: přednostně jejich vsakování, dále jejich zadržování a regulované odvádění oddělenou kanalizací k odvádění srážkových vod do vod povrchových, a není-li možné oddělené odvádění do vod povrchových, pak jejich regulované vypouštění do jednotné kanalizace.

Ve druhém žalobním bodě žalobce b) v návaznosti na výše zmíněné uvádí, že OOŽP ÚMČ Praha 5 vydal ke stavebnímu řízení závazné stanovisko, které není nikterak odůvodněno (jedná se o prvoinstanční rozhodnutí č. 2). Stavební úřad prvního stupně tak z tohoto stanoviska nemohl získat žádnou odbornou pomoc týkající se problematiky likvidace srážkových vod a nebyl je oprávněn použít jako podkladové stanovisko pro vydání stavebního povolení. V odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí č. 2 žalobce b) namítl, že přípustná hodnota řízeného odtoku srážkových vod ze střech a zpevněných ploch do jednotné kanalizace se pohybuje v řádu jednotek vteřinových litrů, a že v případě daného stavebního projektu je uvažován odtok v řádu desítek vteřinových litrů (konkrétně 51,6 l/s). Žalobce b) také v ohledu řízeného odtoku srážkových vod namítal nesoulad v obsahu vyjádření společnosti Pražské vodovody a kanalizace, a.s. (provozovatele kanalizace), a obsahu projektové dokumentace; společnost Pražské vodovody a kanalizace, a.s., totiž nesouhlasila s plným odvodem srážkových vod do kanalizace, ale s jejich částečným zadržením a využitím na zahradních střechách stavby. Stavebník tak hodlal odvádět do kanalizace dvakrát více srážkové vody, než bylo odsouhlaseno společností Pražské vodovody a kanalizace, a.s. Tyto námitky žalovaný v napadeném rozhodnutí č. 2 nevypořádal, pouze doplnil, že likvidace srážkových vod vsakováním není v daném případě možná a lze ji řešit pouze odváděním do kanalizace. Žalobce b) se tedy se svými námitkami ohledně nevyřešené problematiky likvidace srážkových vod obrátil i na Ministerstvo zemědělství, a to podnětem k přezkoumání závazného stanoviska. To však sdělilo žalobci b), že žádný důvod pro zahájení přezkumného řízení neodhalilo.

Žalobce b) shrnul, že stavební úřady jsou povinny zabývat se úplností, určitostí a srozumitelností závazného stanoviska a jsou také povinny vypořádat i odborné otázky týkající se stavby, k jejichž vyřešení nejsou samy příslušné a o nichž pojednávají závazná stanoviska. Není-li závazné stanovisko v souladu s právními předpisy, nelze je ve stavebním řízení použít. Pokud je závazné stanovisko neúplné, anebo nebyly vypořádány všechny námitky účastníků proti němu, musí stavební úřady požadovat jeho doplnění. Vzhledem k tomu, že prvoinstanční rozhodnutí č. 2 postrádalo odůvodnění, své výše nastíněné námitky mohl žalobce b) vznést až proti napadenému rozhodnutí č. 2. Teprve v něm byly dodatečně sděleny důvody, proč odbor ochrany životního prostředí žalovaného s provedením stavby souhlasí. Žalovaný neověřil a nezajistil, aby se nadřízený správní orgán státní správy v oblasti vodního hospodářství náležitě vypořádal s námitkami žalobce b) proti závaznému stanovisku. Žalovaný tedy ve stavebním řízení vycházel z nepřezkoumatelného závazného stanoviska a navíc se nevypořádal se souvisejícími námitkami žalobce b).

Podle žalobce b) navíc z projektové dokumentace vyplývá, že stavebník se do společné kanalizace chystá připojit společnou kanalizační a dešťovou přípojku, a že do společné kanalizace bude tedy kromě srážkových vod odváděných z celé stavby (všech tří jejích objektů) napojena i jednotka kanalizační, rovněž jednotná pro celou stavbu. Žalobce b) tedy s poukazem na výše zmíněné uvažované nadměrné množství odváděné srážkové vody polemizuje, zda při přívalovém dešti nedojde k zahlcení stoky jednotné kanalizace, kam bude veškerý objem vody ze stavby sveden.

Argumentaci žalobce c) proti napadenému rozhodnutí č. 1 lze shrnout do tohoto žalobního bodu:

Žalobce c) namítá, že územní rozhodnutí pro umístění dané stavby bytových domů s platností na 2 roky pozbylo platnosti dne 9. 7. 2011 a že na jeho základě nebylo možné vydat stavební povolení (prvoinstanční rozhodnutí č. 1) a provést realizaci stavebního projektu. Na tento případ se nevztahují ani výjimky uvedené v tehdy platném ust. § 93 odst. 4 stavebního zákona, podle něhož „[ú]zemní rozhodnutí pozbývá platnosti, nebyla-li ve lhůtě platnosti podána úplná žádost o stavební povolení, ohlášení nebo jiné obdobné rozhodnutí podle tohoto zákona nebo zvláštních právních předpisů, nebylo-li započato s využitím území pro stanovený účel, nebo bylo-li stavební nebo jiné povolovací řízení zastaveno anebo byla-li podaná žádost zamítnuta po lhůtě platnosti územního rozhodnutí.“ Platnost územního rozhodnutí nebyla stavebním úřadem ani prodloužena ve smyslu ust. § 91 odst. 1, 3 stavebního zákona a stavební povolení (prvoinstanční rozhodnutí č. 1) tak bylo vydáno na podkladě neplatného územního rozhodnutí.

Žalovaný k této námitce žalobce c) uvedl, že územní rozhodnutí nepozbylo platnosti a je nadále platné. Platnost územního rozhodnutí byla odůvodněna tak, že územní rozhodnutí nabylo právní moci, tj. platnosti, dne 9. 7. 2009, a v době jeho platnosti na období 2 let, tedy do 9. 7. 2011, bylo vydáno stavební povolení na stavbu přeložky vodovodu odborem životního prostředí ÚMČ Praha 5 dne 14. 5. 2008 pod č. j. Výs.Koš.p.1479/94-1544/08-Ka-R s nabytím právní moci dne 13. 6. 2008. Toto stavební povolení na přeložku vodovodu pak podle žalovaného způsobilo nepozbytí platnosti územního rozhodnutí, neboť územní rozhodnutí s datem právní moci 27. 4. 2007 bylo konzumováno stavebním povolením na přeložku vodovodu. Podle žalobce c) však k pozbytí platnosti územního rozhodnutí s právní mocí ke dni 27. 4. 2007 došlo dne 28. 8. 2008, a to v důsledku rozsudku městského soudu ve věci sp. zn. 11 Ca 139/2007 z téhož dne. I přes vydání stavebního povolení na přeložku vodovodu tak územní rozhodnutí pozbylo platnosti ke dni 28. 8. 2008 v souvislosti s citovaným soudním rozhodnutím a ztratilo účinky právní moci. Po opětovném nabytí právní moci územního rozhodnutí dne 9. 7. 2009 již nebylo vydáno žádné správní rozhodnutí, kterým by bylo toto územní rozhodnutí konzumováno. K účinkům stavebního povolení na přeložku vodovodu nelze přihlížet, neboť to mělo svůj vliv pouze na původní územní rozhodnutí ze dne 27. 4. 2007, jež pozbylo platnosti dne 28. 8. 2008 v důsledku citovaného soudního rozhodnutí. Žalovaný se s touto námitkou žalobce c) podle žalobního tvrzení nijak nevypořádal. Žalobce c) trvá na tom, že stavební povolení na stavbu přeložky vodovodu s nabytím právní moci dne 13. 6. 2008 nevyvolalo právní účinky konzumace územního rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 9. 7. 2009. Žalobce c) dovozuje, že platnost územního rozhodnutí nebyla konzumována ani stavebním povolením na přeložku vodovodu, ani dalším tvrzeným povolením na kabelový rozvod 1kV ze dne 4. 6. 2008.

Pro případ, že by mělo být vydáním stavebního povolení na přeložku vodovodu územní rozhodnutí konzumováno, žalobce c) uvádí, že nesouhlasí s názorem žalovaného, že pro konzumaci územního rozhodnutí, tj. pro zachování jeho platnosti, postačí, aby bylo požádáno o stavební povolení některé ze součástí územním rozhodnutím umístěné stavby, tj. nejen pro hlavní stavbu bytových objektů, ale i staveb ostatních, které následně povolují např. speciální stavební úřadu, jako jsou přeložky vodovodu, plynovodu atd. Za situace, kdy bylo za dobu platnosti územního rozhodnutí započato pouze s dílčí a nevýznamnou částí stavby, lze podle žalobce c) vzhledem k uplynulé době uzavřít, že již nemusely být dány podmínky, za kterých bylo územní rozhodnutí pro povolovaný záměr vydáváno. Takový stavební záměr bylo tedy adekvátní nově posoudit, jelikož i samotná žádost o vydání stavebního povolení byla podána po velmi dlouhém časovém úseku (viz také rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2011 č. j. 9 As 33/2011-151).

Ve vyjádření k žalobě žalovaný navrhl, aby žaloby všech tří žalobců byly zamítnuty jako nedůvodné.

K argumentaci všech tří žalobců ohledně tvrzené neplatnosti územního rozhodnutí, na jehož základě bylo vydáno prvoinstanční rozhodnutí č. 1, žalovaný sdělil, že tyto námitky odmítá, neboť platnost územního rozhodnutí byla ve stavebním řízení opakovaně ověřována, přičemž bylo konstatováno, že územní rozhodnutí bylo zachováno a v několika případech došlo k jeho konzumaci. Ze strany žalobců jde o snahu popřít dobrou víru stavebníka v platná a účinná správní rozhodnutí, tj. územní rozhodnutí a stavební povolení (prvoinstanční rozhodnutí č. 1).

Žalovaný shodně jako v napadeném rozhodnutí č. 1 konstatoval, že dotčeným územním rozhodnutím byly vedle tří bytových domů rovněž umístěny přípojky vody, kanalizace, elektro, teplovodní přípojka, přeložka vodovodu, plynovodu a venkovního osvětlení, nová příjezdová komunikace z ul. H. Pro konzumaci územního rozhodnutí, tj. pro zachování jeho platnosti, postačí, aby bylo požádáno o stavební povolení některé ze součástí územním rozhodnutím umístěné stavby, tj. nejen pro hlavní stavbu bytových objektů, ale i staveb ostatních, které následně povolují např. speciální stavební úřady, jako jsou přeložky vodovodu, plynovodu atd. Zároveň postačí, je-li v době platnosti územního rozhodnutí stavba, která nepodléhá podle stavebního zákona povolovacímu režimu, zahájena. Tento závěr vychází z dlouholeté ustálené rozhodovací praxe stavebních úřadů. Pokud je vydáno územní rozhodnutí pro stavbu hlavní a současně i pro další podmiňující stavby, pro zachování platnosti územního rozhodnutí logicky postačí, pokud stavebník požádá o povolení této stavby, a to i když toto povolení vydává speciální stavební úřad, např. u vodního díla. Tento postup zákon nevylučuje: z logiky věci naopak vychází, že stavebník nejprve legalizuje a případně i provede podmiňující, resp. související stavby a následně přistoupí k legalizaci a provedení stavby hlavní. V obdobné věci již judikoval např. Krajský soud v Liberci, který v rozsudku sp. zn. 59 A 36/2014 ze dne 29. 5. 2015 mj. uvedl, že není-li podána úplná žádost (po stránce nejen kvalitativní ale i kvantitativní na všechny stavby umístěné územním rozhodnutím), lze s ohledem na zásadu ochrany legitimního očekávání účastníků řízení dovodit, že platnosti ve smyslu § 93 odst. 4 stavebního zákona nepozbývá územní rozhodnutí také v té části, která byla v důsledku podání žádosti o stavební povolení na některou ze společně umístěných staveb čerpána nepřímo, z důvodu funkční a časové podmíněnosti staveb (srov. obdobně rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2014, č. j. 45 A 62/2012-144). Žalovaný i stavební úřad prvního stupně se s těmito námitkami žalobců dostatečně vypořádaly, je o ní pojednáno mj. na str. 10 – 11 napadeného rozhodnutí č. 1.

K dalším námitkám žalobce a) souvisejícím s tvrzenou neplatností územního rozhodnutí žalovaný doplnil, že odmítá, že by svým postupem porušil práva žalobce a) a dalších účastníků stavebního řízení garantovaná v ust. § 36 odst. 3 správního řádu. Jak vyplývá ze správního spisu, stavební úřad prvního stupně tak, jak mu to ukládá zákon, tj. podle § 86 odst. 2 správního řádu, zaslal stejnopis podaných odvolání všem účastníkům, kteří se mohli proti prvoinstančnímu rozhodnutí č. 1 odvolat, a vyzval je, aby se k odvoláním vyjádřili. O tomto procesním úkonu byli všichni účastníci řízení vyrozuměni. Podáním ze dne 6. 1. 2016 se k obsahu odvolání vyjádřil stavebník a podrobně reagoval na jednotlivé odvolací důvody všech žalobců. Správní řád již ve speciální úpravě odvolacího řízení neupravuje další následné seznamování s případnými vyjádřeními účastníků k podaným odvoláním. Podle § 88 správního řádu pokud stavební úřad neshledá podmínky pro zrušení nebo změnu rozhodnutí podle § 87 správního řádu, předá spis odvolacímu správnímu orgánu do 30 dnů ode dne doručení odvolání. Žalovaný uvádí, že tuto lhůtu by mohl stěží zachovat, pokud by s vyjádřením k odvolání seznamoval účastníky řízení, kteří by se pak mohli vyjádřit k tomuto vyjádření a seznamovací proces by tak v zásadě nemohl být ukončen. Je na každém účastníkovi, aby v těchto případech využil svého práva nahlížet do správního spisu a s těmito případnými vyjádřeními se seznámil. Vyjádření stavebníka k odvoláním ze dne 6. 1. 2016 bylo žalovanému předloženo spolu se správním spisem dne 11. 1. 2016. Pro žalovaného se tedy nejednalo o nový doklad, který by byl založen do spisu v průběhu odvolacího řízení. Žalovaný neměl povinnost s jeho obsahem seznamovat účastníky řízení tak, jak to opakovaně činil v případě dokladů do spisu skutečně nově doložených. Účastníci měli možnost do správního spisu kdykoliv nahlédnout a seznámit se tak se všemi podklady k rozhodnutí žalovaného. Otázka posouzení platnosti rozhodnutí o povolení stavby přeložky vodovodu je pak podle žalovaného skutečně v kompetenci vodoprávního úřadu – tento svůj závěr však žalovaný nevztahoval k námitce žalobce a) týkající se platnosti územního rozhodnutí, jak žalobce a) namítá v jeho žalobě, ale k polemice žalobce a) týkající se platnosti stavebního povolení k výstavbě vodovodní přeložky (viz str. 5 napadeného rozhodnutí č. 1).

K námitkám žalobce a) ohledně rozporu projektové dokumentace s podmínkami č. 15 a č. 25 územního rozhodnutí a nedostatku zajištěných parkovacích stání, jejich nedostatečných rozměrů a související argumentaci (druhý žalobní bod), žalovaný uvedl, že v textu projektové dokumentace je doložen výpočet kapacity 88 parkovacích stání a těchto 88 stání je v dokumentaci zakresleno v souladu s čl. 10 a čl. 56 bodem 4 OTPP. Rozměrům stání se věnují normy ČSN 73 6058: 2011 a ČSN 73 6056: 2011 – těmto normám pak stavební projekt vyhovuje. Projektová dokumentace řešila návrh parkovacích stání v souladu s normovými hodnotami, ale nacházela se v ní problémová místa, zejména řešení stání se sloupy. Ve správním spise je v tomto ohledu doložena podrobnější dokumentace se zakreslením vozidel v těchto problematických místech, a to v souladu s OTPP i s normovým předpisem ČSN 73 6058: 2011 (konkrétně s čl. 7.2.4.).

Ohledně namítané absence zakreslení parkovacích stání v dokumentaci k územnímu řízení žalovaný uvádí, že v územním řízení se tato dokumentace neschvaluje – v územním řízení se zásadně řeší možnost umístění stavby do území, vnitřní dispozice není předmětem zkoumání v územním řízení, slouží jen jako podklad pro územní rozhodnutí, avšak vnitřní dispozice se může v projektové dokumentaci změnit. Počet parkovacích stání vychází z OTPP, pokud bylo podmínkou územního řízení stanoveno 88 míst, musí je projektová dokumentace pro stavební povolení řešit: v projektové dokumentaci pak bylo 88 parkovacích míst zajištěno. Vnitřní uspořádání garáží odpovídá požadavkům příslušné normy včetně šířky jízdního pásu, není důvodné se domnívat, že se vozidla nebudou moci na parkovací stání dostat. Úvaha žalobce a) o parkování na ulici je pak spekulativní a jedná se pouze o nepodloženou presumpci.

K námitce žalobce a), že 12 parkovacích míst je umístěno v řadě za sebou, tudíž polovina z nich nebude přístupná, žalovaný uvedl, že se jedná o případy, kdy pro některé byty o určité výměře je potřeba zajistit 2 odstavná stání. Tato stání pak vždy patří jednomu vlastníkovi. Takovéto řešení umožňuje čl. 7.2.6. normy ČSN 736058: 2011.

Zajištění trvale přístupných míst pro návštěvníky rezidentů se bude podle žalovaného řešit provozním opatřením, jedná se totiž o problematiku užívání objektu, nikoliv o otázku řešenou ve stavebním řízení. Užívání stavby povoluje stavební úřad na základě žádosti podle § 122 stavebního zákona. Při kontrolní prohlídce (viz § 122 odst. 4 stavebního zákona) zkoumá stavební úřad i to, zda je dodrženo územní rozhodnutí a rozhodnutí povolení stavby. V rámci následného kontrolního řízení tedy bude ověřována i veřejná přístupnost návštěvnických stání a související problematika – přístupnost návštěvnických stání lze řešit například dálkovým ovládáním garážových vrat.

Co se týče otázky parkování vozidel na parkovacím systému Parklift žalovaný předně cituje čl. 3.1.5. a 3.1.6. normy ČSN 73 6058: 2011, které se věnují definici pojmů „řadová“ a „hromadná“ garáž, a akcentuje, že v řadové garáži může být podle normy umožněno i parkování nad sebou. Z této poznámky vyplývá, že tvůrce normy naznačil, že i v relativně malém prostoru, který je vymezen dvěma stěnami a jedním vjezdem, je technicky možné zajistit parkování více vozidel nad sebou. Tato poznámka není u hromadných garáží, které jsou umístěny v jednom prostoru bez omezení dělících stěn a je zde větší variabilita využití prostoru. V projednávaném případě se jedná v úseku A2 – A5 a u stání G56 – G60 o charakter řadové garáže, protože jsou místa jednostranně napojena na komunikaci a prostory jsou mezi sebou odděleny. Užití parkovacího systému Parklift v těchto úsecích tak nepředstavuje porušení normy ČSN 73 6058: 2011.

Ostatní parkovací stání mají podle žalovaného charakter hromadné garáže, protože jsou napojena ke komunikaci z obou stran a nacházejí se v prostoru suterénu, částečně ve více řadách za sebou. Žalovaný si je vědom toho, že v případě hromadných garáží sice není v poznámce uvedena možnost parkování nad sebou, avšak v části 7 normy ČSN 73 6058:2011, která se problematikou hromadných garáží zabývá, je v čl. 7.7 s názvem „další vybavení hromadných garáží“ uveden i výtah. Velikost výtahů není v normě ČSN 73 6058:2011 upravena, pouze je uvedeno, že „[k] dalšímu vybavení hromadné garáže patří výtahy pro vozidla umožňující pohyb vozidel včetně řidiče vozidla mezi jednotlivými podlažími s tím, že v každém podlaží se vozidla pohybují vlastní silou.“ V projektové dokumentaci je navržen certifikovaný systém Parklift 440, na němž se vozidla po podlaží (zde je jen jedno podlaží, ale parkování má dvě úrovně) pohybují vlastní silou a do Parkliftu najíždějí. Anglický výraz „lift“ v překladu do českého jazyka znamená „výtah“: jedná se tedy o parkovací výtah, pro který norma ČSN 73 6058:2011 rozměry nestanoví (pokud se jedná o certifikovaný výrobek, lze se podle žalovaného domnívat, že je možno jej k deklarovanému účelu použít). Pokud norma parkování v Parkliftech nezakazuje, lze je použít i v garážích hromadných. Žalovaný doplnil, že podle OTPP má normovým hodnotám odpovídat velikost stání, nikoliv velikost výtahu nebo řazení stání. OTPP problematiku výtahů pro automobily explicitně neupravují, upravují jen výtahy pro osoby a náklad. Daná námitka žalobce a) je pouze obstrukční.

K otázce problematického pohybu vozidel v garážích žalovaný uvedl, že návrh řešení předložený stavebníkem v rámci projektové dokumentace je v souladu s výše citovanými normami a rozměrovými hodnotami. Nelze předjímat, zda budou rezidenti parkovat na ulicích. Stran výkresu garáží předloženého v územním řízení žalovaný zopakoval, že se nejedná o závazný výkres, protože v územním řízení se ověřuje prostorové řešení (zejména situace), nikoliv vnitřní dispozice. Ohledně využití parkovacího systému Parklift a zohlednění těchto faktorů v územním řízení žalovaný zopakoval, že se jedná o technologické zařízení, které je situováno uvnitř stavby, tudíž se samostatně neumísťuje a je umístěno jako součást budovy stejně, jako např. osobní výtahy. Tyto otázky tedy správní úřady správně posuzovaly ve stavebním řízení, neboť se v územním řízení neřeší.

Co se týče argumentace žalobce a) související s tím, že stavební povolení a napadené rozhodnutí č. 1 byly vydány na základě padělaného závazného stanoviska (třetí žalobní bod), žalovaný konstatoval, že ve smyslu ust. § 149 odst. 4 správního řádu opatřením ze dne 22. 1. 2016 bylo Ministerstvo vnitra, Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR, jako nadřízený správní orgán, požádáno o potvrzení nebo změnu předmětného stanoviska HZS ze dne 20. 5. 2015. Dne 22. 2. 2016 žalovaný obdržel sdělení Ministerstva vnitra, generálního ředitelství HZS hl. m. Prahy, ze dne 19. 2. 2016, kde ministerstvo mj. konstatovalo, že „stanovisko HZS hl. m. Prahy ze dne 20. 5. 2015 č. j. HSAA-5239-3/2015 je evidováno jako stanovisko nesouhlasné“. V této souvislosti je možno se pouze domnívat, že mohlo jít o padělané stanovisko, stejně tak mohlo podle žalovaného jít o pouhé nedorozumění či omyl. Policie ČR v této věci k žádnému finálnímu rozhodnutí, o němž by měl žalovaný povědomí, nedošla.

Po seznámení se s uvedenou skutečností bylo stavebníkem do spisu doloženo souhlasné závazné stanovisko HZS ze dne 15. 6. 2015, č. j. HSAA-5239-5/2015. Žalovaný svým opatřením ze dne 7. 3. 2016 seznámil účastníky řízení s tímto doplněným podkladem a zároveň stanovil lhůtu 10 dnů k vyjádření či navržení doplnění stanoviska. Na základě nesouhlasného vyjádření žalobce a), který validitu a relevanci stanoviska zpochybnil, žalovaný následně opatřením ze dne 12. 4. 2016 znovu požádal Ministerstvo vnitra, Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR, jako nadřízený správní orgán, o potvrzení nebo změnu předmětného stanoviska HZS. Dne 9. 6. 2016 žalovaný v této věci obdržel souhlasné závazné stanovisko ministerstva, kterým bylo závazné stanovisko HZS potvrzeno. V odůvodnění ministerstvo nejprve popsalo genezi dané věci a uvedlo, že původní nesouhlasné stanovisko HZS bylo vydáno k jinému požárně bezpečnostnímu řešení (zpracovatel J. J. březen/2015 arch. č. PBŘS/095/03/15), než tomu bylo u souhlasného stanoviska HZS ze dne 15. 6. 2015 (v tomto případě byl zpracovatelem aktualizovaného požárně bezpečnostního řešení J. J.: květen/2015 arch. č. PBŘS/115/05/15). Ministerstvo vyhodnotilo, že porovnáním obou požárně bezpečnostních řešení lze konstatovat, že pominuly důvody nesouhlasného stanoviska ze dne 25. 5. 2015, neboť zjištěné nedostatky v novém řešení byly zpracovatelem odstraněny a vyřešeny.

Žalovaný tedy v odvolacím řízení dospěl k závěru, že stavebníkem následně doložené souhlasné stanovisko HZS bylo v přezkumném řízení nadřízeným orgánem potvrzeno. V případě, že stavebník v rámci odvolacího řízení nahradí doklad, který byl od doby vydání prvoinstančního rozhodnutí např. zrušen nadřízeným správním orgánem, zákon správnímu orgánu výslovně nezakazuje s tímto dokladem seznámit ostatní účastníky a poskytnout jim lhůtu k vyjádření. S těmito vyjádřeními se pak správní orgán, tedy v tomto případě žalovaný, vypořádá v rozhodnutí o odvolání. Žalovaný také připomenul, že prvoinstanční řízení tvoří s řízením odvolacím jeden celek.

Pokud tedy jde o konkrétní postup s nově doloženým závazným stanoviskem, žalovaný právě s ohledem na zachování práv všech účastníků použil procesní postup ve smyslu ust. § 149 odst. 4 správního řádu a nově doložené stanovisko předložil k přezkumu nadřízenému orgánu a následně i k vyjádření účastníkům. Žalovaný v této souvislosti připomíná i důležitost zásady hospodárnosti řízení: stavebník by neměl být poškozen tím, že by bylo např. stavební povolení zrušeno a věc vrácena k novému projednání pouze z důvodu mezitím zrušeného závazného stanoviska v důsledku pochybení dotčeného orgánu (např. nedostatečné odůvodnění). Žalovaný uzavřel, že lhůta k seznámení se s novým závazným stanoviskem byla účastníkům řízení, včetně žalobce a), stanovena ve zcela standardní délce 10 dnů a pokud žalobce a) tuto lhůtu pokládal za nedostatečnou, mohl žalovaného požádat o její prodloužení, jelikož se jednalo o lhůtu pořádkovou a nikoliv propadnou.

Ke čtvrtému žalobnímu bodu obsaženému v žalobě žalobce a) [souhlasné stanovisko HZS předpokládá realizaci zpevněné plochy, která však nebyla umístěna] žalovaný uvedl, že zpevněnou plochu není třeba nově umisťovat. V případě protipožárního zásahu se bude používat zpevněná plocha, která je zčásti situována na střeše suterénu a zčásti na terénu na pozemku stavby. Tyto úpravy pozemku byly zakresleny v situaci ověřené v územním i stavebním řízení, obě situace se shodovaly. HZS vydala k dokumentaci kladné stanovisko, není důvodné se obávat, že není zajištěna dostatečná ochrana proti požáru. Tato námitka žalobce a) byla podle žalovaného v napadeném rozhodnutí č. 1 plně vypořádána a byla jí věnována pozornost i v závazném stanovisku Ministerstva vnitra, generálního ředitelství HZS, ze dne ze dne 19. 2. 2016.

K argumentaci žalobce a) obsažené v pátém žalobním bodu (absentující podmínky pro provedení protihlukových opatření a dodrženích maximálních dob provádění hlučných prací) žalovaný konstatoval, že zásady organizace výstavby použije zhotovitel k dalším opatřením, která bude řešit během samotné výstavby. Stavba je prováděna podle ověřené dokumentace, nikoliv podle zásad – ty slouží zhotoviteli k realizaci opatření při výstavbě, a to i v ohledu redukce hluku. Tuto otázku bude zhotovitel během výstavby řešit v souladu s platnými právními předpisy o ochraně zdraví. Povinností zhotovitele je navrhnout takový technologický postup prací, který bude s těmito právními předpisy v souladu, čemuž zhotovitel dostál v rámci aktualizované akustické studie ze září 2014.

K námitce žalobce a) proti závaznému stanovisku HS, které podle žalobce a) nezohledňuje otázku ochrany před hlukem z výstavby (šestý žalobní bod) žalovaný uvedl, že tuto námitku považuje za obstrukční, neboť Ministerstvo zdravotnictví v přezkumném závazném stanovisku vypovídajícím způsobem odůvodnilo své závěry: závazné stanovisko obsahuje mj. odkazy na související právní předpisy a hlukové studie i konkrétní výpočty dokládající nepřekročení hygienických limitů hluku v chráněném venkovním i vnitřním prostoru pro denní i noční dobu. Podrobně je rozebráno a odůvodněno zejména nepřekročení hygienických limitů pro hluk ze stavební činnosti. Žalovaný v odvolacím řízení dostatečně ověřil, že ministerstvo řádně a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnilo své rozhodnutí, tj. potvrzení závazného stanoviska HS, a že se dostatečně vypořádalo s odvolacími námitkami odvolatelů včetně žalobce a), zejména s těmi, které se týkaly dopadů stavebního záměru na hlukovou zátěž v okolí stavby. Případy, na které žalobce a) s citacemi judikatury odkazuje, se týkaly závazných stanovisek, která nebyla odůvodněna vůbec, což nebyl případ tohoto stavebního řízení. Napadené rozhodnutí č. 1 i závazné stanovisko jsou přezkoumatelné a námitky žalobce a) byly vypořádány.

Obdobně se žalovaný vyjádřil také k sedmému žalobnímu bodu obsaženému v žalobě žalobce a), který pojednává o tvrzené nepřezkoumatelnosti závazného stanoviska Ministerstva kultury pro nedostatek důvodů. Nesouhlas žalobce a) se závěry přezkumného řízení není odůvodněný. Jak je uvedeno již na str. 9 a 10 napadeného rozhodnutí č. 1, jedním z podkladů pro vydání stavebního povolení bylo původní stanovisko odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu (nyní odbor památkové péče) žalovaného, č. j. S-MHMP 932751/2010/Alu ze dne 27. 12. 2010. Ministerstvo kultury po přezkoumání citovaného závazného stanoviska v reakci ze dne 8. 4. 2016 dospělo k závěru, že závazné stanovisko na úseku ochrany zájmů státní památkov