1 As 31/2011 — Nejvyšší správní soud

17 Ad 13/2020- 43 - text 11 17 Ad 13/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobce: proti žalovanému: Mgr. R. B. bytem X zastoupen advokátem JUDr. Pavlem Pohorským sídlem Revoluční 767/25, Praha 1 Náměstek ministra vnitra pro státní službu sídlem Jindřišská 967/34, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2020, č. j. MV-77236-2/OSK-2020 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného spolu s jemu předcházejícím rozhodnutím státního tajemníka v Ministerstvu zdravotnictví (dále také jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 25. 3. 2020 č. j. MZDR 13199/20202/PER. 2. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Uvedeným rozhodnutím správní orgán I. stupně ve zkráceném přezkumném řízení z moci úřední ve věci přezkoumání rozhodnutí ředitelky Hygienické stanice hlavního města Prahy, MUDr. Z. J., (dále jen „ředitelka HSHMP“) ze dne 31. 1. 2019 č. j. 06598/2019, vydaného dne 27. 3. 2020, o platu státního zaměstnance (žalobce), rozhodl tak, že toto rozhodnutí zrušil, a určil účinky tohoto rozhodnutí ode dne jeho předběžné vykonatelnosti. II. Obsah žaloby a související vyjádření 3. Žalobce ve své žalobě předně namítá nesoulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy a jeho nesprávnost. Rozhodnutí napadá také z důvodu nezákonnosti řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně. 4. Žalobce uvádí, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí jen velmi stručně vyrovnal s odvolací argumentací žalobce týkající se nemožnosti postupovat podle § 98 správního řádu. Shrnuje, že zkrácené přezkumné řízení podle § 98 správního řádu je projevem zásady procesní ekonomie a jeho účelem je odstranit akt přijatý v rozporu s právními předpisy bez zbytečného zatěžování dotčených osob, nikoliv zjednodušit činnost správním orgánům a připravit dotčené osoby o jejich procesní práva. V této souvislosti žalobce cituje rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2011, č. j. 1 As 31/201172, dále ze dne 16. 5. 2015, č. j. 3 As 69/201582 a ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10 As 4/2015135. 5. Z § 98 správního řádu dle názoru žalobce vyplývá, že zkrácené přezkumné řízení lze provést za splnění tří podmínek – 1) porušení právního předpisu je zjevné ze spisového materiálu, 2) jsou splněny ostatní podmínky pro přezkumné řízení a 3) není zapotřebí vysvětlení účastníka řízení. Žalobce se domnívá, že tyto podmínky splněny nebyly. Poukazuje na to, že spisový materiál obsahuje pouze rozhodnutí ředitelky HSHMP, rozhodnutí ředitele HSHMP ze dne 7. 9. 2018 č. j. 49633/2018, a podnět ředitelky HSHMP ze dne 5. 3. 2020. Uvádí, že tvrzené zjevné porušení právního předpisu mělo podle odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně spočívat především v chybném výkladu § 176 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní službě“) a souvisejících předpisů. Rozhodnutí ředitelky HSHMP je však dle názoru žalobce standardně odůvodněno, přičemž z odůvodnění je zřejmé, že ředitelka HSHMP vycházela z logického výkladu ustanovení zákona o státní službě a nejednalo se tak o žádný omyl, opomenutí či zjevnou nesprávnost. Žalobce zastává názor, že v daném případě nebylo ze spisového materiálu zjevné porušení právního předpisu. Naopak se ve věci jednalo o změnu právního názoru na výklad právních ustanovení správním orgánem I. stupně, když státní tajemník v Ministerstvu zdravotnictví dříve opakovaně postupoval shodně jako ředitelka HSHMP. Má-li se jednat o zjevné porušení právního předpisu, nelze dle názoru žalobce vycházet z vyvíjejícího se (a měnícího se) názorového přístupu, ale na případnou zjevnost porušení je možné usoudit až v okamžiku, kdy ji lze doložit nejméně judikaturou danou oblast upravující, když pravomocí závazného výkladu toho, co je či není porušením právního předpisu, jsou nadány pouze soudy. 6. Pokud jde o podmínku splnění ostatních podmínek pro přezkumné řízení, žalobce uvádí, že z § 94 odst. 4 správního řádu vyplývá, že pokud správní orgán I. stupně zjistí, že rozhodnutí ředitelky HSHMP bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, musí dále hodnotit, zda újma, která by jeho zrušením vznikla účastníkovi řízení, který nabyl práva z tohoto rozhodnutí v dobré víře, je ve zjevném nepoměru k újmě, která vnikla veřejnému zájmu. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně dle názoru žalobce vyplývá, že se správní orgán I. stupně splněním uvedených podmínek vůbec nezabýval. Dodává, že zrušením rozhodnutí ředitelky HSHMP mu vznikla újma v podobě snížení platu, což ve svém důsledku vede ke ztížení zabezpečení zajištění životních podmínek žalobce a jím vyživovaných osob. Žalobce shrnuje, že rozhodnutím správního orgánu I. stupně bylo významně zasaženo do jeho práv nabytých v dobré víře, a to ve zjevném nepoměru k významu veřejného zájmu. V té souvislosti žalobce cituje rozsudky Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudek ze dne 21. 1. 2010, č. j. 6 As 36/2009162, rozsudek ze dne 19. 5. 2011, č. j. 1 As 36/201179, rozsudek ze dne 21. 7. 2009, č. j. 8 Afs 85/200754, a rozsudek ze dne 22. 9. 2011, č. j. As 94/2011102, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 150/01 (N 117/31 SbNU 57) a. Pokud jde o dobrou víru, pak žalobce uvádí, že řízení předcházející rozhodnutí ředitelky HSHMP nebylo zahájeno na jeho žádost, ale z moci úřední, žalobce neuváděl žádné nepravdivé informace a o tom, že by rozhodnutí ředitelky HSHMP mělo být v rozporu s právními předpisy, nevěděl. Zdůrazňuje, že ředitelka HSHMP postupovala stejně jako v případě žalobce také u dalších zaměstnanců, u nichž došlo ke změně služebního poměru. K tomu navrhuje provést důkaz svědeckou výpovědí, a to ředitelů HSHMP v době účinnosti zákona o státní službě. Žalobce dodává, že sám správní orgán I. stupně v minulosti postupoval shodně jako ředitelka HSHMP a v případě zproštění výkonu služby státním zaměstnancům jejich plat valorizoval. K tomu žalobce navrhuje provést důkaz svědeckou výpovědí státních tajemníků v Ministerstvu zdravotnictví po dobu účinnosti zákona o státní službě. 7. Žalobce dále cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2016, č. j. 5 As 203/2015141, a rozsudek ze dne 7. 3. 2017, č. j. 7 As 51/2016221, a zdůrazňuje, že se správní orgán v prvostupňovém rozhodnutí vůbec nezbýval dobrou vírou žalobce ani se nijak nevyjádřil k existenci či neexistenci zjevného nepoměru mezi újmou hrozící žalobci a újmou, která vznikla veřejnému zájmu. Bez tohoto odůvodnění nemělo být rozhodnutí dle názoru žalobce ve zkráceném přezkumném řízení vydáno. Žalobce dále poukazuje na to, že žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze konstatuje, že nebylo prokázáno, že by žalobce nebyl v dobré víře a že nebylo možné dovodit, že by si byl žalobce vědom chybného postupu ředitelky HSHMP, aniž by tuto skutečnosti on nebo správní orgán I. stupně jakkoliv ověřoval. 8. Žalobce poukazuje na to, že žalovaný v napadeném rozhodnutí dobrou víru žalobce nijak nezpochybňuje, ale argumentuje tím, že ochrana veřejného zájmu má v tomto případě přednost před právy účastníka řízení nabytými v dobré víře. Žalobce rovněž namítá, že žalovaný konstatuje neexistenci újmy a neguje, že by u žalobce mohlo dojít ke ztížení zabezpečení životních podmínek, ačkoliv vznik újmy je zřejmým faktem, když žalobci byla odejmuta jasně daná finanční částka, která byla doposud součástí jeho příjmu a dosahuje několika jednotek procent příjmu žalobce. Zdůrazňuje, že má čtyřčlennou rodinu a odejmutá částka ztěžuje zabezpečení zajištění životních podmínek žalobce a jím vyživovaných osob. Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného, že napravení nezákonného stavu nelze považovat za újmu, protože by to dle jeho názoru znamenalo, že újma nebude přítomna nikdy, neboť vždy půjde o napravení tvrzeného nezákonného stavu – rozhodnutí. 9. Ke třetí podmínce, kterou je skutečnost, že není zapotřebí vysvětlení účastníka řízení, žalobce uvádí, že s ohledem na jemu vzniklou újmu měl právo se vyjádřit mimo jiné k správním orgánem I. stupně spatřované nezákonnosti pravomocného rozhodnutí ředitelky HSHMP a k otázce zásahu do práv nabytých v dobré víře a proporcionality. Žalobce poukazuje na to, že z tvrzení žalovaného, že vysvětlení účastníka řízení nebylo zapotřebí, neboť by na výsledek přezkumného řízení s ohledem na zjištěnou nezákonnost nemohlo mít vliv, plyne, že v pojetí žalovaného je přezkumné řízení ve skutečnosti řízením s předem daným výsledkem, protože nezákonnost, resp. pochybnost o ní musí být přítomna vždy a výsledek řízení je tak dán již předem. Žalobce zdůrazňuje, že s tímto přístupem správního orgánu by bylo vždy jakékoliv vysvětlení nadbytečné a účastníku řízení by nebyla možnost dát k věci vysvětlení připuštěna nikdy. 1