4 As 364/2020 — Nejvyšší správní soud

17 Ad 15/2021- 44 - text 8 17 Ad 15/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobce: proti žalovanému: X bytem X zastoupen advokátem JUDr. Janem Burešem, Ph. D. sídlem Václavské náměstí 807/64, 110 00 Praha Náčelník Generálního štábu Armády České republiky sídlem Vítězné nám. 1500/5, 160 01 Praha 6 - Dejvice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 10. 2021 č. j. MO 292046/20211304 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 30. 11. 2021 domáhal zrušení napadeného rozhodnutí spolu s výrokem I. a II. rozhodnutí Agentury personalistiky Armády České republiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) č. j. MO 234617/2021-2230 ze dne 13. srpna 2021 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím náčelníka Generálního štábu Armády České republiky č. j. MO 292046/2021-1304 ze dne 18. října 2021 žalovaný potvrdil prvostupňové rozhodnutí, kterým správní orgán I. stupně ve smyslu zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „zákon o VZP“) rozhodl tak, že podle výroku I. doba trvání služebního poměru žalobce v období od 1. listopadu 2001 do 29. února 2020 činí 19 roků a 3 měsíce; podle výroku II. zvýšený zápočet doby služby za období od 1. ledna 2003 do 31. března 2003, od 1. listopadu 2003 do 30. listopadu 2004 a od 1. října 2005 do 30. září 2018 žalobci nenáleží; a podle výroku III. zvýšený zápočet doby služby za období od 1. května 2003 do 30. září 2003 a od 1. ledna 2005 do 30. června 2005 žalobci náleží. II. Obsah žaloby a související vyjádření 2. Žalobce ve své žalobě předně namítá, že prvostupňové i napadené rozhodnutí jsou založeny na nesprávné aplikaci právních norem a nesprávném právním a skutkovém posouzení podkladů předmětného řízení. Žalobce se rovněž domnívá, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s argumenty žalobce uvedenými v odvolání. Dále žalobce shrnuje průběh předcházejícího správního řízení a skutečnosti předcházející vydání prvostupňového rozhodnutí. 3. Jako hlavní důvody, v nichž žalobce spatřuje porušení svých práv a nezákonnost správních rozhodnutí obou stupňů, žalobce uvádí nezákonnost v důsledku nesprávného skutkového a právního posouzení a nesprávného postupu správních orgánů v průběhu řízení vedoucího k vydání prvostupňového rozhodnutí a napadeného rozhodnutí. Poukazuje na to, že z popisů pracovní činnosti zaměstnance vztahujících se k žalobci vyplývá, že tento v období 1. 1. 2003 až 31. 3. 2003, 1. 11. 2003 až 30. 11. 2004 a 1. 10. 2005 až 30. 9. 2018 plnil v rámci svého služebního zařazení mj. úkoly spočívající ve shromažďování a zpracovávání utajovaných zpravodajských informací. Tato činnost dle názoru žalobce představovala tzv. službu zvláštní povahy ve smyslu § 143 odst. 1 písm. a) zákona o VZP ve znění účinném do 30. 6. 2015, respektive faktickou zpravodajskou činnost. Současně žalobce zdůrazňuje, že s ohledem na to, že výstupy jeho činnosti podléhaly utajení, není možné je blíže specifikovat. Příslušné dokumenty vztahující se k žalobcem vykonávané činnosti by měl mít k dispozici žalovaný, a to v příslušných vojenských archivech. 4. Žalobce tvrdí, že fakticky plnil úkoly při činnostech podle jiného právního předpisu, tedy úkoly zpravodajce ve smyslu zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o ZSČR), a to bez ohledu na jeho formální zařazení v podřízenosti Generálního štábu AČR. Dle názoru žalobce tak byly naplněny všechny materiální podmínky pro to, aby byla doba jeho služby v předmětném období hodnocena jedenapůlnásobně, a opačný přístup správních orgánů považuje za přepjatý formalismus aplikovaný s cílem zkrátit žalobce na jeho nárocích. Nadto je dle žalobce z obou rozhodnutí správních orgánů zřejmé, že náležitým způsobem nezkoumali, jaké veškeré činnosti byly žalobcem vykonávány, zejména s ohledem na jeho zpravodajskou činnost. Z toho důvodu považuje žalobce obě rozhodnutí za nepřezkoumatelná. 5. Žalobce dále poukazuje na to, že z jeho platebních výměrů vyplývá, že pobíral za dobu své služby zvláštní příplatek v souvislosti se službou zvláštní povahy. Žalobce je přesvědčen, že tato skutečnost má pro posouzení věci značný význam, když potvrzuje skutečné provádění zpravodajských činností a s tím související zvýšenou náročnost takové služby. Žalobce rovněž odkazuje na vyhlášku Ministerstva obrany č. 268/1999 Sb., kdy postup při výplatě výsluhových náležitostí v § 2 jako jednu z podmínek služby zvláštní povahy stanovila právě nárok na tzv. zvláštní příplatek, tedy za službu zvláštní povahy považovala takovou, při jejímž výkonu trvale převažují činnosti, za které vojákovi přísluší zvláštní příplatek podle § 68c odst. 1 zákona o VZP. Dle názoru žalobce však byly naplněny všechny materiální podmínky pro to, aby doba jeho služby v předmětných obdobích byla hodnocena jedenapůlnásobně, jak tomu až do konce roku 2015 běžně bývalo. Žalobce zdůrazňuje, že pokud vojákům, kteří skončili svůj služební poměr do konce roku 2015, byly násobky doby služby přiznávány i přes existenci výkladového sdělení ředitele Vojenského zpravodajství č.j. 35-13/2014-4730 ze dne 8. července 2014, a vojákům, kteří svůj služební poměr skončili po začátku roku 2016, byly tyto násobky zpětně odebrány, aniž by taková změna praxe vyplývala ze změny právní úpravy, pak se jedná o nezákonnou retroaktivitu a zároveň i o nerovné zacházení. 6. Žalobce dále poukazuje na to, že byl za doby trvání svého služebního poměru ze strany svých nadřízených opakovaně ujišťován o tom, že v souvislosti s plněním jeho zpravodajských úkolů se doba jeho služby násobí koeficientem 1,5 a zpětnou změnu podmínek považuje za nespravedlivou. Žalobce má za to, že v projednávaném případě bylo na místě odhlédnout od ryze formální podmínky pro zvýšený zápočet doby služby a zabývat se primárně otázkami a podmínkami materiálními. V tom kontextu žalobce odkazuje na znění § 2 odst. 3 zákona o VZP a zdůrazňuje, že zmíněné ustanovení nezakotvuje pouze zákonnou ochranu před diskriminací na základě některého z diskriminačních kritérií, ale také principy rovného zacházení s vojáky z povolání obecně, a to i pro otázky odměňování či poskytování jiných peněžitých plnění, mezi něž je dle jeho názoru na místě zahrnout i otázku výsluhových nároků. Uvedené ustanovení dle jeho názoru reflektuje také § 16 odst. 1 a § 110 zákoníku práce, která je třeba vztáhnout i na projednávaný případ. Princip spravedlivého odměňování pak dle jeho tvrzení vychází i z ústavního pořádku ČR, zejména z čl. 28 Listiny základních práv a svobod. 7. Žalobce nepovažuje za přiléhavé odkazy žalovaného na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2021 č. j. 4 As 364/202038 a ze dne 24. 6. 2021 č. j. 6 As 299/202027, když poukazuje na to, že právní věci, ve kterých byly vydány, nebyly dosud definitivně skončeny. Žalobce je přesvědčen o správnosti závěrů Městského soudu v Praze vyslovených v rámci rozhodnutí předcházejících uváděným rozsudkům Nejvyššího správního soudu. 8. Závěrem žalobce vypočítává své požadované náklady řízení a navrhuje, aby soud zrušil napadené rozhodnutí spolu s výroky I. a II. rozhodnutí správního orgánu I. stupně a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení. 9. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě upozorňuje na to, že podle § 143 odst. 10 zákona o VZP náleží výsluhové náležitosti za podmínek platných ke dni zániku služebního poměru vojáka, přičemž žalobce byl propuštěn ze služebního poměru dnem 29. 2. 2020. Žalovaný poukazuje na znění § 143 odst. 1 písm. b) zákona o VZP a uvádí, že tzv. jiným právním předpisem se v tomto kontextu rozumí zákon o ZSČR, konkrétně poukazuje na § 5 odst. 3 tohoto zákona. Dále uvádí, že k problematice výsluhových náležitostí byla vydána vyhláška ministerstva obrany č. 268/1999 Sb., přičemž odkazuje na § 2 písm. i) této vyhlášky. 10. Žalovaný uvádí, že ze služebního zařazení a popisů funkční náplně zaměstnance plyne, že žalobce byl služebně zařazen na pracovištích vojenských útvarů zabývajících se radioelektrickým bojem a průzkumem v podřízenosti Generálního štábu AČR, a nevykonával tak službu ve služebním zařazení stanoveném ministrem obrany ve Vojenském zpravodajství podle § 3 písm. c) a § 5 odst. 3 zákona o ZSČR. Tedy se dle mínění žalovaného nejednalo o služební zařazení ve Vojenském zpravodajství coby součásti Ministerstva obrany a současně činnost Vojenského zpravodajství spočívající v zabezpečování informace mající původ v zahraničí, důležité pro obranu a bezpečnost České republiky, o zpravodajských službách cizí moci v oblasti obrany, o záměrech a činnostech namířených proti zabezpečování obrany ČR, o záměrech a činnostech ohrožujících utajované skutečnosti v oblasti obrany ČR. 11. Žalovaný setrvává na svém stanovisku, že žalobce nebyl v předmětných obdobích služebně zařazen na