6 Ads 88/2006 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 16/2022- 83 - text 2110 Ad 16/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobce: M. B. zastoupen advokátkou JUDr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., MBA sídlem Žitná 1575/49, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: ředitel Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy sídlem Kongresová 1666/2, 140 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. 1274/2022 z 15. 8. 2022 takto: I. Rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy č. 1274/2022 z 15. 8. 2022 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 16 600 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně, advokátky JUDr. Alice Hejzlarové, LL.M., MBA. Odůvodnění: I. Vymezení věci a napadené rozhodnutí. 1. Jádrem sporu je otázka, zda bylo žalobci přiznáno a vyplaceno odchodné dle § 155, § 156 a § 166 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“) ve správné výši s ohledem na to, že se zároveň u žalovaného domáhal doplacení služebního příjmu z důvodu, že jím odsloužená služební pohotovost byla ve skutečnosti „klasickým“ výkonem služby, za kterou mu náleží služební plat. Právě v závislosti na výši přiznaného příjmu za odsloužené roky je totiž po skončení služebního poměru vypočítáváno odchodné. Rovněž je spor o to, zda žalovaný postupoval správně, pokud vydal žalobou napadené rozhodnutí namísto toho, aby odvolací řízení přerušil a nejprve rozhodl o předběžné otázce, kterou bylo ono řízení o žádosti o doplacení služebního příjmu, od jehož výsledku je naše řízení odvislé. 2. Náměstek ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy (dále jen „náměstek“) přiznal žalobci 1. 4. 2022 odchodné ve výši 307 104 Kč, které bylo vypočteno dle § 166 zákona o služebním poměru z měsíčního služebního příjmu za přechozí kalendářní rok 2021 (dále jen „rozhodnutí o odchodném“). Proti tomuto rozhodnutí se žalobce 28. 4. 2022 odvolal řka, že výkon jeho služební pohotovosti splňoval veškeré podmínky pro to, aby byl považován za pracovní dobu v celém rozsahu. S odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci C-580/19 z 9. 3. 2021, Stadt Offenbach am Main, dovodil, že pracovní dobou jsou všechny doby pracovní pohotovosti, během nichž jsou omezení uložená pracovníkovi takové povahy, že objektivně a významně ovlivňují možnost během těchto dob volně nakládat s časem a věnovat se vlastním zájmům. Žalobce mimo jiné dodal, že služební pohotovosti byly Krajským ředitelstvím policie hlavního města Prahy (dále jen „služební orgán“) nařizovány automaticky, aniž by zde byl důležitý veřejný zájem nebo mimořádné okolnosti. Dělo se tak naopak z důvodu nedostatečného počtu příslušníků. 3. Žalobce současně žádostí z 30. 6. 2022 požadoval po služebním orgánu doplacení jeho služebního příjmu (dále jen „Žádost“). Na jejím základě zahájil služební orgán řízení vedené pod sp. zn. KRPA-218728/ČJ-2022-0000ZU. 4. Žalovaný odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí o odchodném potvrdil. Poukázal na skutečnost, že pomocí vnitrostátních předpisů je jednoznačně přípustné určit odlišnou finanční odměnu za doby, během nichž je práce skutečně vykonávána, a doby, během nichž se skutečná práce nevykonává. Pokud však příslušník v době služební pohotovosti vykonává službu, má nárok na služební příjem dle § 126 odst. 3 zákona o služebním poměru. Jinak mu přísluší odměna za služební pohotovost. Dále odkázal na interní akt řízení služebního orgánu, který nařizuje služební pohotovost u příslušníků speciální pořádkové jednotky (dále jen „SPJ“), do které patří i žalobce. Tímto rozkazem je služební pohotovost nařizována příslušníkům k plnění speciálních či mimořádných služebních úkolů, ke kterým jsou vyškoleni a vycvičeni, a to právě s ohledem na jejich zařazení. Veřejný zájem na služební pohotovosti je dán zejména s ohledem na četnost nutnosti výkonu služby v rámci služební pohotovosti a povahu úkolů vykonávaných těmito vyškolenými příslušníky (zajišťování veřejného pořádku v rámci bezpečnostních opatření, účast na pátracích akcích apod.). II. Argumenty účastníků řízení. 5. V úvodu podané žaloby žalobce namítá, že žalovaný pochybil, když vydal napadené rozhodnutí namísto toho, aby nejdříve skončil řízení o doplacení služebního příjmu. Toto řízení totiž představovalo předběžnou otázku, se kterou bylo nutno se vypořádat před samotným vydáním rozhodnutí ve věci odchodného, neboť z výše služebního příjmu, která by byla žalobci zpětně přiznána, se bude odvíjet výše odchodného i výsluhový příspěvek. Žalovaný tím porušil jak zásadu procesní ekonomie a dobrého výkonu státní správy, tak i zásadu rovnosti a legitimního očekávání. Porušení posledně jmenované zásady spatřuje žalobce v tom, že ve skutkově a věcně shodné věci žalobce – v řízení o výši výsluhového příspěvku, který se rovněž odvíjí od výše služebního příjmu – ministr vnitra usnesením z 9. 8. 2022 správní řízení přerušil do doby vyřízení předběžné otázky spočívající právě v řízení o doplacení služebního příjmu. Žalobce rovněž poukázal na řízení vedené u služebního orgánu ve věci jiného příslušníka, avšak ve skutkově a věcně shodné věci, v němž služební orgán rovněž vydal 9. 9. 2022 usnesení, kterým řízení přerušil do doby vyřešení dotčené předběžné otázky. 6. Žalobce shodně jako v odvolání trvá na tom, že mu přísluší za nezákonně nařizovanou služební pohotovost služební plat v plné výši, neboť v době pohotovosti byl v plné akceschopnosti a připraven vykonávat službu, a navíc v té době i vykonával standardní služební úkoly. Nemohlo se tak jednat o výkon služební pohotovosti, neboť fakticky vykonával službu, která byla pouze zastíněna formálním nezákonným nařizováním pohotovosti. Žalobce dodal, že si byl služební orgán nezákonnosti nařizování pohotovostí vědom, neboť 23. 6. 2022 změnil způsob jejich nařizování, a to tak, že namísto ročního plánu jsou služby nařizovány jednotlivým příslušníkům individuálně a zahrnují rovněž zdůvodnění nařízené služební pohotovosti. 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvádí, že při stanovení výše odchodného vycházel ze zákonných norem, na jejichž základě se vypočítává průměrný hrubý služební příjem a následně se přiznává odchodné. Potřebné dokumenty pro výpočet si zajistil z Oddělení služebních příjmů, platů a sociálních evidencí Odboru personálního služebního orgánu, ze kterých vyplývají rozhodné skutečnosti pro výpočet nároků žalobce. Žalovaný dále odkazuje na stanovisko vydané 22. 9. 2022 ministrem vnitra, v němž ministr rozhodl o podnětu k přezkumnému řízení v obdobné věci jiného příslušníka. Zde ministr vnitra uvedl, že služební orgán nepochybil, když nevypořádal předběžnou otázku dříve, než rozhodl o odchodném. Služební funkcionář byl totiž oprávněn si o předběžné otázce učinit úsudek sám. 8. Žalovaný dále opakuje, že služební pohotovost je sice dle Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES z 4. 11. 2003, o některých aspektech úpravy pracovní doby, (dále jen „Směrnice“) pracovní dobou, za níž přísluší finanční náhrada, nicméně na způsob odměňování pracovníků za doby pracovní pohotovosti se nevztahuje Směrnice, nýbrž relevantní ustanovení vnitrostátní práva. Tento názor podpořil také Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“), dle kterého odměna za služební pohotovost není součástí služebního příjmu, neboť podstatou pohotovosti není výkon služby, ale připravenost k jejímu výkonu, nastane-li taková potřeba. Žalovaný doplnil, že k úpravě předpisu služebního orgánu nařizujícího služební pohotovost nedošlo jeho nezákonností, ale zastaralostí. 9. Žalobce v replice z 14. 11. 2022 trvá na tom, že služební pohotovost mu byla nařizována nezákonně. K odkazu žalovaného na stanovisko ministra vnitra uvádí, že nemůže být bráno jako jediné vypovídající o tom, že žalobce nemohl být v legitimním očekávání stran postupu žalovaného vedoucího k přednostnímu vyřešení předběžné otázky. Opakuje, že v totožné věci jiného příslušníka služební orgán řízení přerušil a činil tak i ve všech následujících sporech. 10. Dle žalobce pak není meritem sporu, jaká odměna náleží příslušníkovi za služební pohotovost a jaká za výkon služby. Meritem je nezákonný stav nařizování pohotovostí (které ve skutečnosti představovaly výkon služby) a s tím související nezapočtení doby výkonu pohotovosti do doby výkonu služby. Žalobce dále zdůrazňuje, že k nařízení služby přesčas (kterou lze vztáhnout i na služební pohotovost) je vyžadován důležitý veřejný zájem, a dalším nezbytným znakem je mimořádnost a výjimečnost; to však jemu nařízená služební pohotovost nesplnila. K tvrzení žalovaného, že působnost Směrnice se na služební orgán nevztahuje, žalobce zdůrazňuje, že vynětí z její působnosti se nevztahuje na odvětví činnosti jako celek (např. právě na policii), ale na zvláštní povahu určitých individuálních úkolů