7 As 281/2016 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 6/2022- 62 - text 10 Ad 6/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobce: plk. Mgr. V. H. zastoupený JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem sídlem Václavské náměstí 819/43, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Náměstek policejního prezidenta pro službu kriminální policie a vyšetřování se sídlem Policejní prezidium ČR, Strojnická 935/27 170 89 Praha 7 - Holešovice v řízení o žalobě proti rozhodnutí náměstka policejního prezidenta pro službu kriminální policie a vyšetřování ze dne 2. 3. 2022, č. j. PPR-4112-118/ČJ-2021-990131 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Žalobce byl rozhodnutím ředitele Útvaru policejního vzdělávání a služební přípravy ve věcech kázeňských (dále jen „služební funkcionář I. stupně“ nebo „správní orgán I. stupně“) ze dne 25. 10. 2021, č. 73/2021 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) uznán vinným ze spáchání jednání majících znaky přestupků podle § 34 odst. 1 písm. a) zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení pro nesplnění povinnosti podle § 31 odst. 3 písm. c) krizového zákona, neboť v době nouzového stavu vyhlášeného usnesením vlády č. 957/2020 ze dne 30. 9. 2020 úmyslně nestrpěl omezení vyplývající z krizových opatření stanovených v době krizového stavu a a. v rozporu s částí I. bodu 2 usnesení vlády č. 57 ze dne 22. 1. 2021, o přijetí krizového opatření, kterým se zakazuje přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb (např. restaurace, hospody a bary) b. v rozporu s částí II. usnesení vlády č. 1375 ze dne 23. 12. 2020, o přijetí krizového opatření, kterým se zakazuje volný pohyb osob na území České republiky v době od 5:00 do 20:59 a v rozporu s částí III. bodu 2 usnesení vlády č. 1375, kterým se nařizuje omezit kontakty s jinými osobami na nezbytně nutnou míru, dne 23. 1. 2021 cca od 19:00 hod pobýval v provozovně stravovacích služeb v hotelu P. v T. 2. Za toto jednání byl žalobci uložen kázeňský trest snížení základního tarifu o 7 % na dobu 3 měsíců. 3. Žalovaný napadeným rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí ve výroku změnil tak, že žalobce uznal vinným ze spáchání jednání, která mají znaky přestupků a. podle § 34 odst. 1 písm. a) zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizového zákona), (dále jen „krizový zákon“), pro nesplnění povinnosti podle § 31 odst. 3 písm. c) krizového zákona, neboť v době nouzového stavu vyhlášeného usnesením vlády č. 957/2020 ze dne 30. 9. 2020 nestrpěl omezení vyplývající z krizových opatření stanovených v době krizového stavu a v rozporu s částí I. bodu 2 usnesení vlády č. 57 ze dne 22. 1. 2021, o přijetí krizového opatření, kterým se zakazuje přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb (např. restaurace, hospody a bary), dne 23. 1. 2021 cca od 19:00 hod. pobýval v provozovně stravovacích služeb v hotelu P. v T., b. podle § 34 odst. 1 písm. a) krizového zákona pro nesplnění povinnosti podle § 31 odst. 3 písm. c) krizového zákona, neboť v době nouzového stavu vyhlášeného usnesením vlády č. 957/2020 ze dne 30. 9. 2020 nestrpěl omezení vyplývající z krizových opatření stanovených v době krizového stavu a v rozporu s částí II. usnesení vlády č. 1375 ze dne 23. 12. 2020, o přijetí krizového opatření, kterým se zakazuje volný pohyb osob na území České republiky v době od 05:00 hod. do 20:59 hod., opustil své bydliště, ačkoliv k tomu nebyl oprávněn, neboť nespadal pod žádnou z výjimek stanovených usnesením vlády č. 1375, a dne 23. 1. 2021 cca od 19:00 hod. pobýval v provozovně stravovacích služeb v hotelu P. v T., c. podle § 34 odst. 1 písm. a) krizového zákona pro nesplnění povinnosti podle § 31 odst. 3 písm. c) krizového zákona, neboť v době nouzového stavu vyhlášeného usnesením vlády č. 957/2020 ze dne 30. 9. 2020 nestrpěl omezení vyplývající z krizových opatření stanovených v době krizového stavu a v rozporu s částí III. bodu 2 usnesení vlády č. 1375, kterým se nařizuje omezit kontakty s jinými osobami na nezbytně nutnou míru, dne 23. 1. 2021 cca od 19:00 hod. pobýval v provozovně stravovacích služeb v hotelu P. v T., kde se setkal s dalšími osobami v záležitosti, kterou nelze označit za nutnou a nezbytnou. 4. Žalobce se dle žalovaného shora uvedených jednání dopustil úmyslně, neboť věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, s tím byl srozuměn. 5. Za tato jednání byl žalobci stanoven kázeňský trest snížení základního tarifu o 7 % na dobu 3 měsíců. Žalovaný žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení podle § 177 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. II. Žaloba a vyjádření k žalobě 6. Žalobce podal k Městskému soudu v Praze žalobu, v ní se domáhá zrušení žalovaného i prvostupňového rozhodnutí. 7. V prvním žalobním bodu žalobce namítl procesní vady. Uvedl, že v řízení namítl podjatost ministra vnitra H., podjatost policejního prezidenta Š., systémovou podjatost policejního prezídia i ministerstva vnitra. Ministr vnitra rozhodl o vyloučení policejního prezidenta jak v kázeňském řízení, tak v řízení o jednání, které má znaky přestupku s tím, že jiné osoby zařazené v policejním prezidiu podjaté nejsou. K projednání odvolání v obou věcech byl pak usnesením ministra vnitra určen služební orgán I. stupně. 8. Podle žalobce měl být služební orgán I. stupně vyloučen již jen dle § 14 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád jakožto podřízený vyloučeného služebního funkcionáře. Byť ministr vnitra vycházel z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2017, č. j. 133/2012 – 19, považuje tento závěr žalobce za ústavně nekonformní, neboť jde proti doslovnému textu zákona. Policejní prezident není vedoucím ústředního správního úřadu, vztahují se na něj ustanovení § 14 odst. 1 – 6 správního řádu. Podle žalobce mohl být dle § 14 odst. 5 ve spojení s § 131 odst. 4 správního řádu určen jiný podřízený ministra vnitra – generální ředitel Hasičského záchranného sboru či ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace. 9. Poukázal také na to, že 12. 1. 2022 byl vyloučen policejní prezident, 13. 1. 2022 bylo pak rozhodnuto o odvolání v kázeňských věcech (proti rozhodnutí ze dne 1. 11. 2021, č. j. 93/2021). Žalobce byl zbaven možnosti namítnout podjatost nově určeného služebního funkcionáře. Podle žalobce krátká časová návaznost rozhodnutí vzhledem k rozsahu spisového materiálu svědčí podjatosti žalovaného a systémové podjatosti policejního prezidenta. Ministr vnitra řádně nevysvětlil, proč určil žalovaného a nikoliv prvního náměstka policejního prezidenta. Byť žalobce proti usnesení o nevyhovění námitky systémové podjatosti podal odvolání (2 rozklady), ministr vnitra setrval na svém postoji (přezkoumával vlastní rozhodnutí). 10. V druhém žalobním bodu žalobce namítl nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání. 11. Žalobce v první řadě namítl, že chodba hotelu P. v T. není provozovnou stravovacích služeb (např. restauračního zařízení, hospody, baru atp.) Takovou provozovnou by podle žalobce byla hotelová restaurace, nikoliv prostor, kam si hosté odnesou nápoj či jídlo. Navíc žalobce na chodbě hotelu mohl legálně pobývat, vzhledem k tomu, že se v hotelu ubytoval. Je nerozhodné, jestli se na chodbě nacházel před či po ubytování, taková podmínka z usnesení vlády ze dne 22. 1. 2021, č. 57 nebo ze dne 23. 12. 2020 č. 1375 nevyplývala. Má za to, že pokud se nejprve neubytoval, byl na schůzce a ubytoval se po ní, pak nebyl naplněn materiální znak přestupku. 12. Žalobce dále namítl, že jako prezident UNITOP spadal pod výjimku čl. I bod 2 ve spojení s čl. II bod 7 usnesení vlády. Výkon činnosti statutárního orgánu lze podle žalobce podřadit pod „jinou obdobnou činnost“ nebo „výkon povolání“. Pojem „povolání“ je obecnější, může jím být i výkon funkce prezidenta UNITOPU ČR či jakéhokoliv jiného spolku, aniž by taková činnost byla odměňována. 13. Podle žalobce bylo prokázáno, že na místě neprobíhala žádná „bujará party“. Nebyl součástí rodinného setkání pana B., nikdo tam žalobce neviděl, ten pouze „ve dveřích“ panu B. poblahopřál a seděl v prvním patře na chodbě mimo provozovnu stravovacích služeb, věnoval se pouze pracovním povinnostem. Žalovaný své domněnky důkazně nepodložil, inklinuje spíše k tomu, čemu uvěřil nebo neuvěřil. Žalobce upozornil na zásadu in dubio pro reo, podle níž v rovině přestupkového práva pokud existuje pochybnost, že se skutkový děj odehrál jinak, než tak, že naplňuje znaky přestupku, nepřipadá shledání viny v úvahu. Žalobce pak neviděl důvod, proč, pokud vyhověl všem zákonným výjimkám, aby uskutečnil jednání videokonferenčně. Má za to, že by služební funkcionář měl doložit, že sám absolvoval veškerá jednání prostřednictvím videokonference. Žalobce zdůraznil, že zastupoval 25000 sportovců, situaci ve sportu bylo nut