15 A 33/2022

JRD Hlubočepy s.r.o., IČO: 27432882 se sídlem Korunní 810/104, Praha 10 zastoupená advokátem Mgr. Martinem Mládkem se sídlem Ostrovní 2064/5, Praha 1

Společnost pro ochranu Prokopského a Dalejského údolí, IČO: 44794690 se sídlem Pražského 661, Praha 5

CETIN a.s., IČO: 04084063 se sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2022, č. j. MHMP 360895/2022

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl podle § 90 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 90 odst. 5 správního řádu o odvoláních žalobce a Společnosti pro ochranu Prokopského a Dalejského údolí proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5, odboru Stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“) ze dne 30. 1. 2017, č. j. MC05 2101/2017, sp. zn. MC05/OSI/2392/2016/Vo/Hl.p.1235 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) o umístění stavby nazvané „Obytný soubor Prokopské údolí“ původně na pozemcích parc. č. 1235, 1731/1, 1731/2, 1739, 1759/3, 1759/1, 1759/2, 1759/3, 1771/1 v katastrálním území Hlubočepy, nyní na pozemcích parc. č. 1235/1, 1235/2, 1731/1, 1731/2, 1739, 1759/3, 1759/5 v katastrálním území Hlubočepy (dále též jen „stavba“), a to tak, že prvostupňové rozhodnutí zčásti změnil (1. nově formuloval odstavec „Umisťuje se stavba v rozsahu:” na str. 1 rozhodnutí, 2. vypustil písm. f) v podmínce č. 15 výroku rozhodnutí, 3. doplnil podmínku č. 22 o písmena g) a h), 4. doplnil podmínku č. 25) a ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil.

Ke své aktivní legitimaci žalobce uvedl, že je spolkem na ochranu životního prostředí, který se na základě § 70 odst. 1 až 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“) účastnil územního řízení. Cílem a zaměřením žalobce je mj. chránit přírodu, krajinu a příznivé životní prostředí v Prokopském a Dalejském údolí a jejich okolí. Žalobce má za to, že byl napadeným rozhodnutím přímo zkrácen na právu na příznivé životní prostředí a dále byl zkrácen na svých právech v důsledku porušení procesních práv v předcházejícím řízení. Podotkl, že jeho žalobě směřující proti předchozímu odvolacímu rozhodnutí žalovaného soud vyhověl rozsudkem ze dne 26. 3. 2020 č. j. 10 A 71/2018 – 244.

Žalobce v žalobě vymezil celkem 19 žalobních bodů.

V prvním žalobním bodu namítl rozpor napadeného rozhodnutí s § 85 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), který spatřuje v tom, že během odvolacího řízení došlo ke změně žádosti a stavba má být nově umístěna též na pozemku parc. č. 1759/5 v k. ú. Hlubočepy. K tomuto pozemku, který je ve vlastnictví hl. m. Prahy, však první osoba zúčastněná na řízení jakožto stavebník nepředložila žádný doklad, smlouvu či opatření prokazující právo provést stavbu.

Ve druhém žalobním bodu žalobce namítl, že stavební úřad zapomněl do výrokové části prvostupňového rozhodnutí převzít závazné podmínky některých dotčených orgánů (např. podmínky č. 2 a 3 závazného stanoviska silničního správního úřadu ze dne 4. 1. 2016, podmínky závazného stanoviska drážního úřadu ze dne 21. 9. 2016 či závazného stanoviska hygienické stanice ze dne 21. 3. 2013), což se žalovaný pokusil napravit v napadeném rozhodnutí tím, že prvostupňové rozhodnutí změnil a tyto podmínky doplnil. Podle názoru žalobce je takový postup nezákonný a nesprávný. Nezákonnost prvostupňového rozhodnutí spočívající v jeho rozporu s § 149 odst. 1 správního řádu nelze zhojit v odvolacím řízení, protože by to s ohledem závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012 - 47 bylo v rozporu se zásadou dvojinstančnosti správního řízení.

Ve třetím žalobním bodu žalobce namítl, že žalovaný rozhodl o odvoláních v rozporu s ustanovením § 68 odst. 2 ve spojení s § 90 odst. 5 správního řádu, neboť prvostupňové rozhodnutí částečně změnil a ve zbytku potvrdil, avšak nerozhodl o zamítnutí odvolání. V případě plurality odvolatelů tak není zřejmé, komu z odvolatelů bylo vyhověno a čí námitky byly zamítnuty.

Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce namítl rozpor napadeného rozhodnutí se zákonem č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o posuzování vlivů na životní prostředí“) v důsledku chybějícího provedení zjišťovacího řízení ohledně geotermálních hloubkových vrtů, které mají sloužit k vytápění stavby. Za nezákonný označil postup správních orgánů obou stupňů, které k závěru o nepotřebnosti zjišťovacího řízení k záměru dospěly na základě metodického výkladu k bodu 2.11 kategorie II přílohy č. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (dopis MŽP ze dne 24. 9. 2008, č. j. 72045/ENV/08). Podle zmíněné metodiky se geotermálními hloubkovými vrty rozumí ty, jimiž má být čerpána termální voda k dalšímu využití. Naopak hloubkové vrty pro tepelná čerpadla nejsou posuzovány tehdy, pokud jimi nemůže dojít k propojení hydrogeologických horizontů či výraznému ovlivnění hydrogeologických poměrů v území a tuto skutečnost konstatuje ve vyjádření osoba s odbornou způsobilostí podle ustanovení § 8 a 9 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“). Tento nezávazný metodický výklad je podle žalobce restriktivní a zastaralý, neodpovídá zákonu o posuzování vlivů na životní prostředí a je v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2011/92/EU o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí. Pojmy užívané v této směrnici je třeba vykládat v souladu s principem předběžné opatrnosti a v zájmu bezpečnosti a ochrany životního prostředí. Stavba proto neměla být vyhodnocena jako podlimitní záměr a územní řízení mělo být vedeno jako navazující řízení ve smyslu § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.

V rámci pátého žalobního bodu žalobce namítl, že dokumentace pro vydání územního rozhodnutí (dále též jen „DUR“) byla v únoru 2016 podstatně přepracována, a proto měla být podle § 85 odst. 3 Pražských stavebních předpisů posuzována podle vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů a vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů. K další podstatné úpravě projektové dokumentace pak došlo v březnu 2020 po vrácení spisu odvolacímu orgánu.

Žalovaný nemá podle žalobce pravdu, když tvrdí, že došlo pouze k doložení údajů a výkresů upřesňujících záměr. Žalovaný tak supluje úlohu stavebního úřadu vypořádat námitky účastníků řízení. Žalobce poukázal na nedostatečnost odůvodnění souladu navržené stavby s čl. 4 odst. 1 OTPP ze strany stavebního úřadu a na rozpor s tímto ustanovením a dopravními předpisy, a to s ohledem na narůstající dopravní zátěž, charakter komunikace a dopravní značku stanovující maximální možný počet průjezdů. Poukaz žalovaného na nahrazení nevyhovující panelové komunikace v rámci rozhodnutí o umístění stavby „Stavební úpravy ulice Hlubočepská, Praha 5“ označil žalobce za irelevantní, neboť pro stavbu nebyla stanovena závazná podmínka, že před jejím uvedením do provozu musí být úprava komunikace realizována a povoleno její trvalé užívání. Žalobce dále uvedl, že žalovaný nevypořádal jeho námitku ohledně požadavku na aktualizaci dopravní studie z roku 2013 s ohledem na nárůst počtu cyklistů; na tomto požadavku žalobce setrval.

V šestém žalobním bodu žalobce namítl, že vyjádření příslušného orgánu na úseku posuzování vlivů na životní prostředí představované sdělením Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 19. 12. 2012 k podlimitnímu záměru je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť se nevypořádává s kritérii uvedenými v příloze č. 2 k zákonu o posuzování vlivů na životní prostředí a nijak nezdůvodňuje závěr, že se nepožaduje provedení zjišťovacího řízení. Žalobce je toho názoru, že příslušný orgán si byl tohoto pochybení vědom, což je zřejmé z usnesení Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany prostředí ze dne 14. 7. 2017, č. j. MHMP 1095213/2017, jež bylo vydáno v průběhu odvolacího řízení. Dle žalobce však nebylo možné tuto vadu napravit v odvolacím řízení, protože uvedené sdělení bylo závazným podkladem pro rozhodnutí o umístění stavby. Postup podle § 156 odst. 1 správního řádu tak měl být aplikován v řízení před stavebním úřadem. Uplatněním tohoto postupu až v odvolacím řízení byla žalobci a ostatním účastníkům způsobena újma spočívající v odepření možnosti vyjádřit se k tomuto podkladu. Žalobce doplnil, že tuto námitku uplatnil i v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a žalovaný se jí vůbec nezabýval. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění.

V sedmém žalobním bodu žalobce napadl postup vypořádání jeho námitky ohledně překračování imisních limitů pro látku benzo(a)pyren, neboť stavba, jak uznal i stavební úřad, je umisťována do území, kde jsou imisní limity pro tuto látky překročeny. Stavební úřad neoprávněně vypořádal tuto námitku zcela nepřezkoumatelným způsobem sám za pomocí výkladu zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), což však příslušelo orgánu ochrany ovzduší, kterému měl stavební úřad tuto námitku postoupit k vypořádání, protože podstatou námitky byla nedostatečnost stanoviska dotčeného orgánu ochrany ovzduší. Role stavebního úřadu zde má být pouze koordinační. Žalovaný ani stavební úřad navíc nereagovali řádně nebo vůbec na žalobcův poukaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2012, č. j. 1 As 135/2011 – 246 a žalovaný pak nereagoval řádně ani na odvolací námitku, že měly být posouzeny i emise ze stavební činnosti, ani tuto námitku nepředal k vypořádání orgánu ochrany ovzduší. Žalobce též namítl, že napadené rozhodnutí nemůže vycházet z aktuálně zjištěného stavu věci, protože podklady k posouzení vlivu záměru na imisní situaci jsou zastaralé a nepoužitelné.

V osmém žalobním bodu vznesl žalobce námitky týkající se provedeného biologického průzkumu. Konstatoval, že na základě předchozího zrušovacího rozsudku bylo do spisu doplněno „Odborné stanovisko autorizované osoby“, které v listopadu 2018 zpracoval doc. PaedDr. Jan Farkač, CSc., dále „Obytný soubor Prokopské údolí - Hodnocení dle § 67 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny“, které zpracovali doc. PaedDr. Jan Farkač, CSc., a RNDr. Lucie Brejšková, Ph.D. v říjnu 2020, a předběžná informace odboru ochrany prostředí MHMP ze dne 10. 12. 2020, č. j. MHMP 1888470/2020. Žalobce především namítl, že doc. PaedDr. Jan Farkač v době odvolacího řízení nebyl autorizovanou osobou. Autorizace podle § 45i odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny k provádění hodnocení vlivu závažných zásahů podle § 67 tohoto zákona na zájmy chráněné podle části druhé, třetí a páté zákona mu totiž autorizačním orgánem (MŽP) nebyla prodloužena. Z tohoto důvodu měl být doložen adekvátní přírodovědný průzkum a biologické hodnocení, které bude vydáno osobou mající k tomu potřebnou autorizaci.

K výše zmíněným podkladům se žalobce vyjádřil v podání ze dne 9. 7. 2021, jímž doložené biologické hodnocení zpochybnil, a to nejen ohledně metodiky, ale i ohledně jeho zjištění. Žalobce přitom vycházel ze znaleckého posudku s názvem „Posouzení k záměru Obytný soubor Prokopské údolí, parc. č. 1235/1, k.ú. Hlubočepy“, který zpracoval RNDr. Mojmír Vlašín dne 3. 7. 2021. Žalobce namítl zejména, že v biologickém hodnocení není uvedena metodika průzkumu jednotlivých skupin živočichů, zejména obojživelníků, plazů, savců a letounů. Z toho žalobce dovodil, že tyto skupiny živočichů v rámci hodnocení nebyly zkoumány, a proto jsou závěry ohledně hodnocení o jejich výskytu (resp. nezjištění) nesprávné. Z posudku je naopak zřejmé, že stavba zasáhne do biotopu velkého množství druhů netopýrů a biotop ještěrky obecné bude záměrem zcela zničen. Biologické hodnocení tedy není dostatečným podkladem pro zhodnocení vlivu záměru v oblasti ochrany přírody s ohledem na faunu obratlovců. Stavba bytového domu o 34 bytech, se 70 parkovacími stáními a množstvím geotermálních vrtů na pozemcích, jejíž součástí jsou další stavební objekty a úpravy (přístupové komunikace, chodníky, veřejné osvětlení, sítě, zařízení staveniště, rekonstrukce potoční zdi atd.) v celkové ploše 9290 m2 na území přírodního parku, která částečně zasahuje do prvku ÚSES L4/392, je jednoznačně stavbou, která by se mohla dotknout zájmů chráněných podle části druhé, třetí a páté zákona o ochraně přírody a krajiny.

Žalovaný se se znaleckým posudkem znalce RNDr. Vlašína vypořádal po formální stránce, a to převzetím stanoviska dotčeného orgánu na úseku ochrany přírody a krajiny a jeho závěru, že otázku existence ohrožených druhů rostlin a živočichů na místě stavby považuje za posouzenou s negativním výsledkem. Žalobce nicméně namítl, že pokud založil důkaz ve formě znaleckého posudku se znaleckou doložkou, musí být tento důkaz jako takový posuzován. Není možné, aby se odvolací orgán „z hlediska odborného“ přiklonil k názoru dotčeného orgánu, který „respektuje“ a „považuje ho za více než podložený a odůvodněný“. Pakliže měl odvolací orgán pochybnosti o úrovni znaleckého posudku, měl nechat zpracovat oponentní znalecký posudek. Svým postupem v dané věci tak odvolací orgán překročil pravomoci, které jsou mu dány zákonem, a znalecký posudek jako důkaz předložený žalobcem hodnotil nezákonným a věcně nesprávným způsobem.

V devátém žalobním bodu žalobce napadl postup vypořádání jeho námitek ohledně zásahu do významného krajinného prvku a krajinného rázu, které stavební úřad vypořádal pouhým odkazem na závazné stanovisko dotčeného orgánu, aniž by mu tuto námitku zaslal k vypořádání. Takový postup vede k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Žalovaný dle žalobce pochopil příslušnou odvolací námitku nesprávně, neboť žalobce nenapadal to, že závazné stanovisko mělo být přezkoumáváno v řízení v prvním stupni, ale to, že stavební úřad v prvoinstančním rozhodnutí v rámci vypořádání žalobcovy námitky pouze odkázal na uvedená závazná stanoviska.

V desátém žalobním bodu žalobce namítl, že stavba je v rozporu s § 15 odst. 3 nařízení č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy o zřízení přírodních parků na území hl. m. Prahy. Dle přesvědčení žalobce není posuzovaná stavba v žádném případě dostavbou stávajícího sídelního útvaru. Stavebník postupuje „salámovým způsobem” a zastavuje celou lokalitu novými stavebními záměry (Diamantica, Trilobit, Semmering), aby pak tvrdil, že se jedná o pouhou dostavbu sídelního útvaru. Ve skutečnosti ale nedostavuje stávající uzavřené jednotky osídlení, jež plnily funkci výrobní a těžební a nikoliv funkci obytnou, ale staví v dané lokalitě zcela novou obytnou zástavbu, která se vymyká jakékoliv zástavbě, která v této sídelní jednotce kdy byla. Výklad, podle kterého je revitalizace brownfieldu dostavbou stávajícího sídelního útvaru, je nepřípustným záměrným obcházením výše uvedeného nařízení. Žalobce je toho názoru, že stavba též není v souladu s územním plánem, naruší charakter lokality a nerespektuje její stávající architektonicko-urbanistické hodnoty a kulturní identitu. Jedná se o zcela jiný typ stavby, než která zde byla umístěna. Názor stavebního úřadu a žalovaného, že je lhostejno, jakým druhem staveb má být sídelní útvar zastavěn, považuje žalobce za nesprávný. Dále poukázal na to, že žalovaný se vůbec nevyjádřil k odvolací námitce, že se stavební úřad v rámci posouzení podle § 15 odst. 3 zmíněného nařízení nezabýval souladem stavby s územním plánem, charakterem lokality, architektonicko-urbanistickými hodnotami, kulturní identitou a osobitými krajinnými a přírodními znaky. Tvrzení správních orgánů obou stupňů, že stavba bude realizována uvnitř půdorysné stopy historické zástavby a její prostorová struktura, tj. hmotové uspořádání objektů a jejich rozměrově poměrové parametry, budou odpovídat původní zástavbě a v žádném z ukazatelů nepřekročí její rámec, označil žalobce za nesmyslné s tím, že namísto dostavby továren se má v dané lokalitě realizovat zcela nová moderní čistě obytná stavba bytového domu.

V jedenáctém žalobním bodu žalobce uvedl, že na jeho odvolací námitku, že stavba neřeší pěší napojení s centrem Hlubočep, což je třeba např. i kvůli chybějícímu chodníku, stavební úřad i žalovaný odkázali na územní rozhodnutí ze dne 14. 9. 2015, č. j. OSl.Hl.ob.7-30122/15-Vo/UR. To mělo řešit celou komunikaci Hlubočepská od křižovatky s ulicí Slivenecká až po stavbu, avšak nakonec řeší komunikaci pouze v rozsahu od křižovatky s ulicí K Dalejím po stavbu. Odkaz na toto územní rozhodnutí je podle názoru žalobce irelevantní, neboť v prvostupňovém rozhodnutí není stanovena jako závazná podmínka etapizace spočívající v tom, že před uvedením stavby do provozu musí být realizována úprava komunikace Hlubočepská a povoleno její trvalé užívání.

V rámci dvanáctého žalobního bodu žalobce poukázal na propadnutí platnosti některých stanovisek správců sítě v průběhu správního řízení (např. stanoviska Pražské teplárenské a.s., ze dne 9. 12.2015 a ELTODO CITELUM ze dne 21. 11. 2012), což stavební úřad i žalovaný překlenuli poukazem na zásadu procesní ekonomie a na to, že stavební úřad z úřední činnosti zná nejlépe svěřené území a případné nově umístěné sítě. Dle názoru žalobce je tento postup v rozporu s povinností žadatele splňovat po celou dobu řízení podmínky pro vydání rozhodnutí, tedy i podmínku mít platná stanoviska správců sítí, a též v rozporu se smyslem časového omezení platnosti stanoviska správce sítě. Jestliže stanovisko správce sítě pozbylo platnosti, je žádost žadatele v rozporu s § 86 odst. 2 písm. c) stavebního zákona a stavební úřad musí žadatele vyzvat k jejímu doplnění. Žalovaný se dále nevypořádal s námitkou, že ve stanovisku PVS a.s., ze dne 18. 11. 2016 chybí vícero pozemků, a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné.

Ve třináctém žalobním bodu žalobce namítl nepřezkoumatelnost vyjádření Hasičské záchranné stanice hl. m. Prahy ze dne 7. 9. 2016, protože postrádá odůvodnění, stejně jako původní závazné stanovisko dotčeného orgánu na úseku požární ochrany. Žalobce uvedl, že namítl vadu postupu stavebního úřadu, který námitku nedostatečného odůvodnění vypořádal sám bez součinnosti s dotčeným orgánem. Žalovaný k tomu odkázal na závazné stanovisko Ministerstva vnitra, generálního ředitelství hasičského záchranného sboru ze dne 14. 7. 2017, č. j. MV-78375-5/PO-PRE-2017, podle něhož je požadavek na odůvodnění kladného stanoviska neopodstatněný. Žalobce s tím nesouhlasí, neboť ačkoliv vyhláška o požární prevenci odůvodnění závazného stanoviska nevyžaduje, vyplývá tato povinnost ze správního řádu a judikatury správních soudů.

Ve čtrnáctém žalobním bodu žalobce namítl, že žalovaný k jeho odvolací námitce týkající se výpočtu koeficientu zeleně uznal, že žadatel vypočítal v průvodní zprávě na str. 12 podlažnost pouze pro navrhovanou stavbu bytového domu a nikoliv pro všechny stávající a umístěné stavby včetně navrhované stavby v celé funkční ploše SV-C. Dle žalobce se jedná o zjevný nedostatek žádosti, který způsobuje nemožnost vyhodnotit náležitě soulad záměru s územním plánem. Žalovaný se namísto zrušení prvostupňového rozhodnutí pokouší v napadeném rozhodnutí „dopočítat“ průměrnou podlažnost pro celou funkční plochu, přestože výše uvedenou nezákonnost prvostupňového rozhodnutí nemůže napravovat odvolací správní orgán.

V patnáctém žalobním bodu žalobce namítl rozpor stavby s územním plánem. Argumentoval tím, že stavba v ploše SV nerespektuje požadovaný podíl jednotlivých funkcí, neboť má v podstatě monofunkční čistě obytné využití, které není možné povolit ani jako výjimečně přípustné využití. Dle názoru žalobce by se jednalo o obcházení závazného územního plánu a stanoveného regulativu polyfunkčního využití dané lokality, kdy i při výjimečném připuštění vyššího než 60 % podílu kapacity jedné z přípustných funkcí musí dle regulativu zůstat zachováno smíšené funkční využití, tj. musí být zastoupena i jiná než čistě obytná funkce v nezanedbatelném podílu. Žalobce v této souvislosti poukázal na to, že stavebník v dané ploše SV již umístil a realizoval jiné čistě obytné stavby či stavby s výrazné vyšším než 60 % podílem čistě obytné funkce, a proto poslední volná plocha k zastavění v této funkční ploše již nemůže být realizována jako čistě obytná. Podotkl, že s umístěním stavby nesouhlasila ani Městská část Praha 5. Ačkoliv její nesouhlas není právně závazný, měl by být pro stavební úřad důležitým podkladem pro rozhodnutí.

Šestnáctý žalobní bod se v podstatě překrývá se druhým žalobním bodem. Žalobce v něm namítl nepřevzetí podmínek závazných stanovisek, přičemž zopakoval, že prvostupňové rozhodnutí nepřevzalo všechny relevantní podmínky závazných stanovisek dotčených orgánů a požadavky vlastníků či správců dopravní a technické infrastruktury, například podmínky č. 2 a 3 závazného stanoviska silničního správního úřadu ze dne 4. 1. 2016, podmínky závazného stanoviska Drážního úřadu ze dne 21. 9. 2016 či podmínky závazného stanoviska hygienické stanice ze dne 21. 3. 2013. Žalobce nesouhlasí s tím, jak žalovaný tuto odvolací námitku vypořádal, neboť má za to, že uvedené podmínky mají být součástí rozhodnutí o umístění stavby, protože s ním souvisí a není možné je z jakéhokoliv důvodu vyloučit, pokud jsou podmínkami stanovenými závaznými stanovisky.

V sedmnáctém žalobním bodu žalobce namítl, že stavební záměr je v rozporu s vyhláškou č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb (dále jen „vyhláška č. 398/2009 Sb.”), a to ve vztahu k počtu a technickým požadavkům parkovacích stání pro vozidla přepravující osoby těžce pohybově postižené. Pro ta parkovací stání, která jsou vymezena pro vozidla přepravující osoby těžce pohybově postižené, nejsou dodrženy závazné technické požadavky. Stavební úřad k totožné námitce uvedl, že z návrhu situování stavby pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace je zřejmé, že tato stání byla navržena nejblíže vůči vchodu příslušné stavby (jsou navržena vždy u propojovacích chodeb). To však není pravda, pokud jde o venkovní parkovací stání, kde je též vymezeno stání pro vozidla přepravující osoby těžce pohybově postižené. Žalovaný se pak s odvolací námitkou žalobce vypořádal tak, že v hromadné garáži v 1. PP objektu jsou vyhrazena 4 parkovací stání pro invalidy z navržených 70 garážových stání, která jsou dle výkresu půdorysu 1. PP (výkres č. D10) navržena vždy v blízkosti propojovacích chodeb, nicméně dispoziční uspořádání garáží v 1. PP uvnitř navrhované stavby není předmětem územního rozhodnutí. Konstrukční a dispoziční řešení navrhované stavby bude obsahem projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení a bude předmětem případného stavebního povolení. Žalobce má ale za to, že záměr musí být v souladu s vyhláškou č. 398/2009 Sb., již ve fázi územního rozhodnutí. Sám žalovaný přitom uvádí, že předmětná stání pro vozidla přepravující osoby těžce pohybově postižené jsou umístěna pouze v blízkosti propojovacích chodeb, tedy nikoliv přímo u těchto chodeb, z čehož je patrné, že nejsou umístěna v souladu s uvedenou vyhláškou.

V osmnáctém žalobním bodu žalobce poukázal na to, že námitkami u stavebního úřadu brojil proti neaktuálnosti závazného stanoviska Drážního úřadu ze dne 2. 9. 2016 (správně 21. 9. 2016), neboť projektová dokumentace, k níž bylo toto stanovisko vydáno, byla později přepracována. Předmětem stanoviska je navíc souhlas ke zřízení (tj. k realizaci) stavby, nejedná se tedy o závazné stanovisko k územnímu řízení. Bylo povinností stavebního úřadu tuto námitku postoupit příslušnému dotčenému orgánu a vypořádat jí v součinnosti s ním, což stavební úřad neučinil. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí uvedl, že se námitkou žalobce proti stanovisku drážního úřadu zabýval, přestože se jedná o námitku zjevně obstrukčního charakteru, která překračuje obsah zájmů chráněných žalobcem, s čímž žalobce nesouhlasí, neboť tato námitka se týká závazného stanoviska dotčeného orgánu, které je podkladem vydání územního rozhodnutí.

V rámci posledního, devatenáctého žalobního bodu žalobce souhrnně uplatnil několik výtek vůči napadenému rozhodnutí jako celku. Podle jeho názoru je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože neobsahuje žádné věcné odůvodnění vyjma vypořádání se s odvolacími námitkami žalobce a dalšího odvolatele, např. chybí odůvodnění, proč je stavba nově umisťována i na pozemek parc. č. 1759/5 a proč dochází k částečné změně prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný dále vůbec nevypořádal odvolací námitky žalobce č. 18, 21 a 22. K námitce ohledně rozporu s ustanovením § 36 odst. 3 správního řádu není uvedeno vůbec nic a totéž platí i pro námitku ohledně požadavku na aktualizace dopravní studie (námitka č. 6), ohledně procesního postupu ve věci opravného usnesení ke sdělení EIA, tj. nemožnosti aplikovat ustanovení § 156 odst. 2 správního řádu v odvolacím řízení (námitka ve vyjádření z 24. 8. 2017) a námitku, že se stavební úřad vůbec nevypořádal s námitkou, že ve stanovisku PVS a.s. ze dne 18. 11. 2016 chybí vícero pozemků.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve velmi stručném vyjádření k žalobě pouze konstatoval, že všechny žalobní námitky vyvrací odůvodnění napadeného rozhodnutí a obsah spisového materiálu, na něž se žalovaný v plném rozsahu odvolal.

První osoba zúčastněná na řízení (dále označovaná jen jako „stavebník”) v písemném vyjádření k věci samé popřela opodstatněnost veškerých žalobních námitek a navrhla, aby soud žalobu zamítl. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu řízení stavebník konstatoval, že ze všech šestnácti žalobních bodů, které žalobce ve své první žalobě vymezil, soud v rozsudku ze dne 26. 3. 2020 č. j. 10 A 71/2018 – 244 (dále též jen „předchozí zrušovací rozsudek”) shledal důvodným pouze osmý žalobní bod, jenž se týkal absence biologického hodnocení podle § 67 zákona o ochraně přírody a krajiny; ostatní žalobní body, které se všechny opakují i v nyní projednávané žalobě, soud označil za nedůvodné. S ohledem na to stavebník předpokládá, že v souladu s principem právní jistoty, předvídatelnosti soudního rozhodnutí a jednoty rozhodování téhož soudu nyní soud o těchto žalobních bodech rozhodne stejně jako v předchozím zrušovacím rozsudku. V další části svého vyjádření pak stavebník podrobně zopakoval argumentaci soudu uvedenou v předchozím zrušovacím rozsudku, která se těchto žalobních bodů týká.

Co se týče námitek uplatněných v desátém žalobním bodu, stavebník poukázal na to, že soud se v předchozím zrušovacím rozsudku zabýval otázkou, zda mohou rozhodnutí správních orgánů obou stupňů obstát, jestliže byla založena na souhrnném závazném stanovisku odboru ochrany prostředí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 21. 1. 2016, č. j. MHMP 125735/2016. V něm dotčený orgán konstatoval, že: „… záměr bude realizován uvnitř půdorysné stopy historické zástavby (viz archivní ortofoto), ale i jeho prostorová struktura – tj. hmotové uspořádání objektů a jejich rozměrové poměrové parametry (výšky, šířky apod.) bude odpovídat původní zástavbě a v žádném z ukazatelů nepřekročí její rámec. Nejedná se o extenzivní formu nové výstavby, nýbrž o urbanistickou obnovu tzv. brownfieldu, který bude z hlediska funkčního využití (dle platného územního plánu všeobecné smíšené) vůči území šetrnější a bude do něj vnášet nižší zátěž. Záměr lze coby ohleduplnou přestavbu území podřadit pod pojem „dostavba stávajících sídelních útvarů“. Jak bylo ověřeno v rámci prvního bodu tohoto závazného stanoviska, předložený záměr bude respektovat charakter lokality a její výše citované hodnoty.“ Při přezkumu otázky přípustného rozsahu dostavby sídelního útvaru soud vycházel z ustanovení § 15 odst. 3 poslední věty nařízení, jež definuje sídlení útvar. Dostavba sídelního útvaru je v souladu s cíli a účelem nařízení přípustná jen v mezích jeho stávajícího prostorového vymezení. V souladu s ustanovením § 15 odst. 2 nařízení je dostavba přípustná i novými stavbami, což je případ umísťovaného záměru. Soud z projektové dokumentace (průvodní zpráva, souhrnná technická zpráva a související grafické přílohy) ověřil, a vyplývá to i z prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu, že záměr se nachází na místě již předtím nefunkční „neživé“ historické zástavby v místě bývalé továrny Technoplyn. Je projektován ve výškovém profilu max. 12 m, který nenarušuje charakter prostředí a naopak jej oproti předchozí zástavbě částečně v některých parametrech snižuje. Záměr počítá s plochami zeleně na povrchu nadzemních podlažích a s plánovanou výsadbou další zeleně (stromy, trávníky a keře). Oproti předchozímu neživému industriálnímu prostředí pak podle názoru soudu umisťovaná stavba působí harmonicky a je v souladu s charakterem okolní krajiny. Proto se soud v předchozím zrušovacím rozsudku ztotožnil se správními orgány a uzavřel, že: „… stavba vyhovuje všem požadavkům a kritériím vyplývajícím z ustanovení § 15 odst. 3 nařízení. Městský soud si nedokáže představit, jaké jiné či další parametry by stavba měla vykazovat, aby v prostoru přírodního parku bylo z hlediska ustanovení §15 odst. 3 nařízení možné její umístění.“

K otázce biologického hodnocení podle § 67 zákona o ochraně přírody a krajiny, které žalobce napadá v osmém žalobním bodu, stavebník ve vyjádření k věci samé uvedl, že po vydání předchozího zrušovacího rozsudku bylo do správního spisu doplněno (i) „Odborné stanovisko autorizované osoby“, které zpracoval doc. PaedDr. Jan Farkač, CSc. v listopadu 2018, (ii) „Obytný soubor Prokopské údolí - Hodnocení dle § 67 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny“, které zpracovali doc. PaedDr. Jan Farkač, CSc., a Mgr. Lucie Brejšková, Ph.D., v říjnu 2020 („Biologické hodnocení“) a (iii) předběžná informace odboru ochrany prostředí MHMP ze dne 10. 12. 2020, č. j. MHMP 1888470/2020. Biologickým hodnocením stavebník prokázal, že vliv záměru na lokalitě na zjištěné druhy rostlin a živočichů nebude negativní a nedojde k závažnému zásahu do zájmů chráněných podle části druhé (obecná ochrana přírody a krajiny), třetí (zvláštní územní ochrana) ani páté (zvláštní druhová ochrana) zákona o ochraně přírody a krajiny. Stavebník poté zopakoval jednotlivá zjištění plynoucí z Biologického hodnocení a vymezil se proti žalobcem předloženému znaleckému posudku s názvem „Posouzení k záměru Obytný soubor Prokopské údolí, parc. č. 1235/1, k. ú. Hlubočepy“ zpracovanému RNDr. Mojmírem Vlašínem dne 3. 7. 2021 (dále „znalecký posudek RNDr. Mojmíra Vlašína“ nebo jen „znalecký posudek”). Uvedl, že zpracovatel neuvádí metodiku použitou pro zpracování znaleckého posudku a již v jeho úvodu konstatuje, že pozorování živočichů na lokalitě bylo pouze orientační a obsah znaleckého posudku je zpracován na základě teoretické rešerše databází. Znalecký posudek obsahuje nejvýše čtyři strany textu, na kterých zpracovatel z velké části cituje z Biologického hodnocení a bez řádného odůvodnění či jakýchkoliv řádně doložených zjištění konstatuje jeho nedostatky. Dle názoru stavebníka již jenom z těchto důvodů není možné, aby znalecký posudek obstál a mohl být považován za důkaz, jenž by byl způsobilý zpochybnit Biologické hodnocení. Stavebník odmítá názor žalobce, že žalovaný si měl v daném případě nechat zpracovat revizní znalecký posudek. Aby měl správní orgán povinnost nechat si zpracovat revizní posudek, nestačí pouhé tvrzení o nesprávnosti předloženého posudku (zde Biologického hodnocení), ale musí být kumulativně splněny dvě podmínky. Jednak musí jít o rovnocenné posudky a zároveň musí být pochybnosti o správnosti posudku. V posuzovaném případě není pochybnosti o tom, že zpracovatel znaleckého posudku dospěl k jinému závěru, než který je uveden v Biologickém hodnocení. Dle stavebníka však není splněna především podmínka rovnocennosti těchto dvou podkladů. Biologické hodnocení je rozsáhlým posouzením vlivu stavebního záměru na zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny, které bylo zpracováno k tomu oprávněnou osobou, bylo vyhotoveno na základě opakovaného průzkumu a pozorování provedeného na dané lokalitě a je zpracováno dle metodiky popsané přímo v Biologickém hodnocení. Oproti tomu znalecký posudek RNDr. Mojmíra Vlašína byl zpracován zejména na základě teoretické rešerše několika databází, pozorování bylo provedeno pouze dálkově, orientačně a jen jednou a popis metodiky zpracování znaleckého posudku v něm zcela absentuje. Stavebník podotkl, že ke kvalitě znaleckého posudku se vyjádřil též orgán ochrany přírody, konkrétně Magistrát hl. m. Prahy, odbor ochrany přírody ve vyjádření ze dne 7. 1. 2022, č. j. MHMP 32135/2022, z něhož vyplývá, že znalecký posudek není způsobilý zpochybnit Biologické hodnocení. Stavebník následně zopakoval některé argumenty obsažené ve zmíněném vyjádření a v návaznosti na to odmítl jako nepodložené a nepřezkoumatelné závěry znaleckého posudku týkající se výskytu ještěrky a netopýrů v dané lokalitě a významu dané lokality pro tyto živočichy. Zdůraznil, že Biologické hodnocení zpracovala (s přispěním dalších spolupracujících osob) a jeho odbornost garantovala Mgr. Lucie Brejšková, Ph.D., která je držitelkou autorizace k provádění hodnocení vlivů závažného zásahu na zájmy ochrany přírody a krajiny podle § 45i zákona o ochraně přírody a krajiny ve smyslu § 67 tohoto zákona. Její autorizace je platná do 18. 12. 2024. Držitel autorizace je garantem odbornosti a správnosti Biologického hodnocení, včetně závěrů v něm uvedených, a nese za ně odpovědnost. Mgr. Lucie Brejšková, Ph.D., která je v Biologickém hodnocení výslovně uvedena jako zpracovatelka, takovým garantem jednoznačně je. Skutečnost, že doc. Farkač pozbyl autorizaci v průběhu roku 2020, tudíž nemá žádný vliv na materiální odbornost i formální správnost Biologického hodnocení.

Stavebník je přesvědčen, že jediný důvod, pro který bylo původní rozhodnutí žalovaného předchozím zrušovacím rozsudkem zrušeno, byl v dalším řízení odstraněn, a žaloba by proto měla být zamítnuta.

Druhá ani třetí osoba zúčastněná na řízení svého práva podat písemné vyjádření k věci samé nevyužila.

Při ústním jednání před soudem konaném dne 26. l. 2023 žalobce odkázal na písemné vyhotovení žaloby a zdůraznil zejména argumentaci uplatněnou v osmém žalobním bodu, jež se týká biologického hodnocení. Má za to, že toto hodnocení nebylo provedeno řádně a důkladně, což prokazuje i jím předložený znalecký posudek RNDr. Mojmíra Vlašína. Vzhledem k protichůdnosti závěrů biologického hodnocení a znaleckého posudku měl být v dané věci vyhotoven revizní znalecký posudek. Žalovaný při jednání před soudem odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a k biologickému hodnocení uvedl, že se jedná o podklad pro dotčený orgán a nikoliv o povinnou součást DUR. S ohledem na kvalitu podkladů shromážděných dotčeným orgánem a jednoznačné závěry biologického hodnocení neměl žalovaný pochybnosti o tom, že stavební záměr nepředstavuje zásah, který by se mohl dotknout zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny. K námitce vytýkající správnímu orgánu absenci revizního znaleckého posudku žalovaný poznamenal, že i revizní znalecký posudek by žalobce opět mohl zpochybnit předložením jiného znaleckého posudku. Stavebník při ústním jednání před soudem odkázal na své písemné vyjádření k žalobě a zdůraznil, že předchozí zrušovací rozsudek vyhověl pouze jednomu z celkem šestnácti žalobních bodů, který se týkal právě biologického hodnocení. Závěry biologického hodnocení, které v dalším řízení stavebník předložil, jsou ve srovnání se znaleckým posudkem RNDr. Mojmíra Vlašína velmi podrobné a nenechávají prostor k pochybnostem o jejich správnosti. Dotčený orgán státní správy navíc celou záležitost konzultoval i s organizací, která se zabývá ochranou netopýrů. Žalovaný tudíž nepochybil, jestliže závěry dotčeného orgánu a biologického hodnocení převzal. Dle přesvědčení stavebníka bylo napadené rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem a je opřeno o dostatečné podklady.

Druhá a třetí osoba zúčastněná na řízení se k soudem nařízenému ústnímu jednání nedostavily.

Soud při ústním jednání provedl důkaz stanovami žalobce a dále žalobcem navržený důkaz seznamem osob autorizovaných podle § 45i odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny k provádění hodnocení vlivu závažných zásahů podle § 67 téhož zákona. Veškeré další důkazní návrhy soud zamítl, neboť se jednalo o listiny, které jsou součástí správního spisu, z něhož soud při rozhodování o věci samé obligatorně vychází, nebo o návrhy důkazů, jejichž provedení soud vyhodnotil jako nadbytečné, což je případ stavebníkem navrženého výslechu zpracovatelů biologického hodnocení.

Soud o věci uvážil takto:

Není pochyb o tom, že žalobci v této věci náleží aktivní žalobní legitimace. Činnost žalobce, jak ji vymezují jeho stanovy, má prokazatelný místní vztah k řešené lokalitě, jelikož stavba bezpochyby může mít vliv na udržitelnou dopravu a ekologické vazby v území, v jehož rámci žalobce působí (území městské části Praha 5 a konkrétně i ulice Hlubočepská, v níž má žalobce sídlo). Zároveň je splněna i podmínka dostatečně silného vztahu žalobce k předmětnému území.

Poté, co soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná v jediném žalobním bodu, a to konkrétně v desátém žalobním bodu, v němž žalobce namítá, že stavba je v rozporu s ustanovením § 15 nařízení č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy o zřízení přírodních parků na území hl. m. Prahy (dále jen „nařízení č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy”).

Není sporu o tom, že v projednávané věci se jedná o umístění stavby na území přírodního parku Prokopské a Dalejské údolí, jenž byl zřízen podle § 2 písm. g) nařízení č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy. Na území, kam má být stavební záměr umístěn, se tedy vztahují omezení zakotvená v příslušných ustanoveních tohoto nařízení. Soud v této souvislosti považuje za potřebné zmínit účel a předmět nařízení č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy vymezený v jeho § 1, podle něhož se tímto nařízením v hlavním městě Praze k ochraně krajinného rázu území s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami zřizují přírodní parky a stanoví se omezení takového využití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení stavu tohoto území.

Omezení stavební činnosti na území přírodních parků zřízených v hlavním městě Praze jsou upravena v § 15 nařízení č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy takto: (1) Krajinný ráz celého území přírodního parku je chráněn před činnostmi snižujícími jeho estetickou a přírodní kvalitu, harmonické měřítko a vztahy v rámci krajiny, kterou tvoří prostor formovaný terénními útvary, údolími vodotečí, lesními komplexy, plochami rybníků a mokřadních společenstev, jakož i dalšími ekologicky významnými segmenty krajiny včetně rozptýlené zeleně a dřevin rostoucích mimo les. (2) Na území přírodních parků nelze umisťovat nové stavby s výjimkou staveb, zařízení a jiných opatření pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, těžbu nerostů, pro ochranu přírody a krajiny, pro veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, pro snižování nebezpečí ekologických a přírodních katastrof a pro odstraňování jejich důsledků, a dále s výjimkou dostavby podle odstavce 3. (3) Na území přírodních parků se připouští pouze dostavba stávajících sídelních útvarů, prováděná v souladu s platnou územně plánovací dokumentací, a to za podmínky, že nenaruší charakter lokality a bude plně respektovat jak její architektonicko-urbanistické hodnoty a kulturní identitu, tak osobité krajinné a přírodní znaky včetně zachovaných pohledových horizontů, typických siluet jednotlivých panoramatických plánů krajinných dominant a podobné charakteristiky místa i oblasti. Sídelním útvarem se rozumí každá jednotka osídlení, která tvoří uzavřený, od jiných jednotek osídlení prostorově oddělený útvar.

Vzhledem k tomu, že posuzovaná stavba nepochybně není (nikdo to ani netvrdí) stavbou pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, těžbu nerostů, pro ochranu přírody a krajiny, pro veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, pro snižování nebezpečí ekologických a přírodních katastrof a pro odstraňování jejich důsledků, bylo by podle ustanovení § 15 odst. 2 nařízení č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy její umístění na území přírodního parku výjimečně přípustné pouze tehdy, pokud by se jednalo o dostavbu stávajícího sídelního útvaru ve smyslu třetího odstavce téhož ustanovení. Tak tomu ovšem není.

Ve shodě s legální definicí pojmu „sídelní útvar” obsaženou v poslední větě § 15 odst. 3 nařízení č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy je za sídelní útvar na území přírodního parku nutno považovat každou jednotlivou jednotku osídlení, která tvoří uzavřený útvar, jenž je prostorově oddělený od jiných jednotek osídlení. Takovým sídelním útvarem může být nejen uzavřené uskupení rodinných či bytových domů, ale i jediný rodinný dům stojící o samotě. Sídelním útvarem ve smyslu uvedené definice je také tovární areál, tj. uzavřený komplex továrních budov, který je prostorově oddělený od jiných jednotek osídlení (např. rodinných domů či areálu jiné továrny).

Pro nyní projednávanou věc je zcela zásadní, že podle § 15 odst. 3 nařízení č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy je na území přírodních parků přípustná pouze dostavba stávajících sídelních útvarů, tj. takových sídelních útvarů, které stále existují, a nikoliv těch, které již zanikly, ať již v dávné či nedávné minulosti. Na otázku, jaký stávající sídelní útvar se v době vydání prvostupňového rozhodnutí nacházel v místě, kam je posuzovaná stavba umisťována, je však nutno odpovědět, že žádný. Na tomto místě stávala v minulosti továrna Technoplynu. Komplex zchátralých budov této továrny, který je zachycen ještě na veřejně dostupných leteckých mapách dané lokality z roku 2012, byl následně zcela zdemolován. Jak potvrdil stavebník při ústním jednání před soudem, k demolici tohoto továrního areálu došlo v roce 2013. Bez ohledu na to, kdo tuto demolici inicioval (nejen s přihlédnutím k datu zahájení územního řízení lze důvodně předpokládat, že to byl právě stavebník), areál továrny Technoplynu jakožto sídelní útvar v době vydání prvostupňového rozhodnutí již prokazatelně neexistoval. Posuzovaná stavba proto nemůže být považována za dostavbu tohoto zcela zdemolovaného, a ve skutečnosti tedy neexistujícího sídelního útvaru – dostavovat lze z logiky věci pouze takový sídelní útvar, který stále existuje, tj. pouze stávající sídelní útvar.

Na výše uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že posuzovaná stavba je prvostupňovým rozhodnutím umisťována „uvnitř půdorysné stopy historické zástavby”, tj. na území vymezeném půdorysem areálu bývalé továrny Technoplynu, a že její hmotové uspořádání a rozměrové parametry mají odpovídat původní zástavbě, přesněji řečeno nemají překročit rámec původní (tovární) zástavby. Poté, co byl zchátralý objekt továrny Technoplynu zdemolován, je nutno jakoukoliv stavbu umisťovanou na stejném místě považovat za novou stavbu, nikoliv však za dostavbu. Argumentaci „historickou zástavbou”, která už v době rozhodování správního orgánu neexistuje, soud vzhledem k výše uvedenému považuje za neopodstatněnou. Pomocí této argumentace by bylo možné jako dostavbu na území přírodního parku obhájit jakékoliv nové stavby umisťované tam, kde se v minulosti vyskytovala nějaká zástavba, kupříkladu v téže lokalitě jižně od železniční trati, kde kdysi také existovala rozsáhlá tovární zástavba. Akceptace tohoto extenzivního přístupu by byla v příkrém rozporu s ustanovením § 15 nařízení č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy, které dostavbu stávajících sídelních útvarů pojímá toliko jako přípustnou výjimku z obecného zákazu umisťování nových staveb na území přírodních parků.

Soud podotýká, že posuzovaná stavba nemůže být kvalifikována jako dostavba bývalé továrny Technoplynu nejen z důvodu neexistence této továrny jakožto sídelního útvaru v době rozhodování správního orgánu, ale i s ohledem na zásadní rozdíl mezi účelem a funkčním využitím továrního areálu na straně jedné a funkčním určením posuzované stavby. Výjimečně přípustná dostavba továrního areálu na území přírodního parku by z povahy věci nutně musela směřovat k plnění téhož účelu, jaký plní „dostavovaný” sídelní útvar jako celek. Stavba „Obytného souboru Prokopské údolí”, jenž je určen výlučně k bydlení, s tovární výrobou nijak nesouvisí. Na tuto skutečnost právem poukázal žalobce, když namítl, že stavebník ve skutečnosti nedostavuje stávající uzavřené jednotky osídlení, které (v minulosti) plnily funkci výrobní a těžební a nikoliv funkci obytnou, ale staví v dané lokalitě zcela novou obytnou zástavbu.

Soud si je samozřejmě vědom toho, že se při posouzení tohoto žalobního bodu odchýlil od závěrů, které při vypořádání obsahově totožných námitek zaujal desátý senát správního úseku Městského soudu v Praze v předchozím zrušovacím rozsudku. Patnáctý senát při rozhodování o žalobě v nyní projednávané věci nicméně není vázán těmito závěry desátého senátu, které považuje za nesprávné a též za nedostatečně zdůvodněné. Nelze přehlédnout, že v bodech 218 – 221 odůvodnění předchozího zrušovacího rozsudku desátý senát pominul zcela zásadní otázku, a to zda se na daném místě nachází nějaký stávající sídelní útvar, který jedině by bylo přípustné dostavět. Zároveň implicitně akceptoval možnost umístit posuzovanou stavbu jako dostavbu na místě nefunkční „neživé” historické zástavby v místě (již neexistující) bývalé továrny Technoplynu, s čímž patnáctý senát z výše popsaných důvodů nesouhlasí.

Vzhledem k jednoznačnému závěru soudu, že posuzovanou stavbu není možné považovat za dostavbu stávajícího sídelního útvaru, z čehož plyne, že její umístění – jakožto nové stavby - na území přírodního parku je v rozporu s § 15 odst. 2 nařízení č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy, je nadbytečné, aby se soud zabýval podmínkami, jež musí dostavba sídelního útvaru na území přírodního parku splňovat podle § 15 odst. 3 téhož nařízení.

Žádné z dalších žalobních námitek již soud nepřisvědčil. Protože se jejich znění většinou shoduje s námitkami, které žalobce uplatnil v žalobě, o níž bylo rozhodnuto předchozím zrušovacím rozsudkem, je i jejich vypořádání soudem obdobné tomu, které je obsaženo v odůvodnění předchozího zrušovacího rozsudku, neboť soud neshledal důvody, pro které by se měl při jejich vypořádání od závěrů předchozího zrušovacího rozsudku odchýlit.

V prvním žalobním bodu žalobce namítl rozpor napadeného rozhodnutí s ustanovením § 85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, který spatřuje v tom, že během odvolacího řízení došlo ke změně žádosti a stavba má být nově umístěna též na pozemku parc. č. 1759/5 v k. ú. Hlubočepy. K tomuto pozemku, který je ve vlastnictví hl. m. Prahy, však první osoba zúčastněná na řízení (dále též jen „stavebník“) nepředložila žádný doklad, smlouvu či opatření prokazující právo provést stavbu.

Žalobcův odkaz na § 85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona je zjevně nesprávný. Žalobce měl v této souvislosti nepochybně na mysli ustanovení § 86 odst. 2 písm. a) stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2017, podle kterého k žádosti o vydání územního rozhodnutí žadatel připojí doklady prokazující jeho vlastnické právo nebo smlouvu nebo doklad o právu provést stavbu nebo opatření k pozemkům nebo stavbám, na kterých má být požadovaný záměr uskutečněn; tyto doklady se připojují, nelze-li tato práva ověřit v katastru nemovitostí dálkovým přístupem.

Soud je předně toho názoru, že se jedná o nepřípustnou námitku, kterou žalobce nebyl oprávněn v územním řízení vůbec uplatňovat, protože otázka vlastnických poměrů k daným pozemkům nijak nesouvisí s ochranou přírody a krajiny ve smyslu ZOPK. Jedná se tak o námitku přesahující rozsah přípustných námitek žalobce, jenž je vymezen v § 89 odst. 4 větě třetí stavebního zákona, a takovou námitku nelze akceptovat ani v přezkumném řízení soudním.

Pouze nad rámec nutného vypořádání dané námitky, jež spočívá v konstatování její nepřípustnosti, soud shodně jako v předchozím zrušovacím rozsudku uvádí, že z grafické části dokumentace předložené dne 8. 2. 2016 (výkres D2 – zákres stavby do snímku katastru nemovitostí) vyplývá, že stavba měla být již od počátku umístěna jen na části pozemku parc. č. 1759/1 v k. ú. Hlubočepy (konkrétně šlo o umístění koncové části řešeného území a vedení slaboproudu sítě O2). Takto uvažované využití části pozemku parc. č. 1759/1 odpovídá následnému vymezení pozemku parc. č. 1759/5 v k. ú. Hlubočepy (viz oznámení stavebníka ze dne 5. 12. 2017 doložené aktualizovaným grafickým znázorněním pozemků v dané oblasti na výkresu D2 – zákres stavby do snímku katastru nemovitostí). Vzhledem k tomu, že již v průběhu územního řízení bylo uvažováno s tím, že dojde ke změně vlastnictví pozemku parc. č. 1759/1 v k. ú. Hlubočepy a přesné datum tohoto převodu nebylo známo, k umístění stavby na tomto pozemku se vyjádřil jak jeho stávající vlastník (České dráhy a.s.), tak předem i budoucí vlastník (Hlavní město Praha). Ti oba tedy včas ještě před vydáním prvostupňového rozhodnutí souhlasili s umístěním stavby na pozemku parc. č. 1759/1 v k. ú. Hlubočepy. Z podkladů správního řízení je zřejmé, že pozemek parc. č. 1759/5 vznikl oddělením z většího pozemku parc. č. 1759/1 v k. ú. Hlubočepy. Stavba tedy byla sice později v odvolacím řízení (změnou prvostupňového rozhodnutí) umístěna na pozemek nově označený jako parc. č. 1759/5, to však výlučně v rozsahu, v jakém bylo s umístěním stavby uvažováno již od počátku na části původního pozemku parc. č. 1759/1. Stavba tedy nebyla umístěna na zcela jiném a předtím do žádosti nezahrnutém pozemku, ale na pozemku, na němž bylo její umístění uvažováno od počátku. V takové situaci, kdy stavebník předložil souhlas vlastníka s umístěním stavby na pozemku parc. č. 1759/1 k. ú. Hlubočepy jako k celku, není vadou územního řízení, že již nedoložil souhlas vlastníka k umístění stavby speciálně i na novém pozemku parc. č. 1759/5, jenž nově vznikl oddělením z pozemku parc. č. 1759/1. Pro umístění stavby na pozemku parc. č. 1759/5 k. ú. Hlubočepy bylo rozhodující, že s tímto umístěním dopředu souhlasilo Hlavní město Praha jako budoucí vlastník této části původního pozemku parc. č. 1759/1 k. ú. Hlubočepy a rovněž České dráhy jako tehdejší vlastník.

K námitkám uplatněným ve druhém žalobním bodu, v němž žalobce vytýká žalovanému, že postupoval v rozporu se zákonem, když napadeným rozhodnutím změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že do něj doplnil některé závazné podmínky plynoucí ze závazných stanovisek dotčených orgánů, soud ve shodě se závěry předchozího zrušovacího rozsudku, jež se týkají vypořádání totožné námitky, uvádí, že prvostupňové rozhodnutí podmínky jednotlivých závazných stanovisek dotčených orgánů specifikovalo v bodech 1 – 25 výroku. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce v odvolání ze dne 8. 3. 2017 brojil i proti některým závazným stanoviskům dotčených orgánů (jednalo se o závazná stanoviska obvodního báňského úřadu, orgánu ochrany přírody - na úseku posouzení vlivů na životní prostředí, na úseku ochrany ovzduší, na úseku ochrany přírody a krajiny) a namítl i propadnutí platnosti některých stanovisek správců sítí – Pražské teplárenské a.s., ze dne 9. 12. 2015, stanoviska ELTODO – CITELUM ze dne 21. 11. 2012, stanoviska drážního úřadu a orgánu na úseku požární ochrany. V odvolací námitce č. 19 poté žalobce namítl, že prvostupňové rozhodnutí nepřevzalo některé závazné podmínky dotčených orgánů a požadavky vlastníků či správců dopravní a technické infrastruktury (podmínky č. 2 a 3 závazného stanoviska silničního správního úřadu ze dne 4. 1. 2016), podmínky závazného stanoviska drážního úřadu ze dne 21. 9. 2016 či závazného stanoviska hygienické stanice ze dne 21. 3. 2013. Žalovaný v návaznosti na odvolací námitky požádal jednotlivé nadřízené orgány dotčených orgánů o vyjádření, potvrzení nebo změnu předmětných stanovisek. Tyto orgány (konkrétně ministerstvo vnitra – generální ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky, Magistrát hlavního města Prahy, odbor ochrany prostředí, ministerstvo životního prostředí, ministerstvo dopravy) následně žalovanému předložily potvrzení či změny stanovisek. S těmito stanovisky byl žalobce seznámen na základě vyrozumění žalovaného dne 25. 7. 2017. S námitkami vznesenými vůči závazným stanoviskům dotčených orgánů se poté žalovaný vypořádal v napadeném rozhodnutí v rámci posouzení jednotlivých odvolacích námitek. Speciální část odůvodnění žalovaný věnoval odvolací námitce č. 19, která spočívala v tom, že do výroku územního rozhodnutí nebyly převzaty podmínky všech (v námitce vyjmenovaných) stanovisek. Z této části odůvodnění napadeného rozhodnutí (na str. 46 – 48) vyplývá, že tomu tak v prvostupňovém rozhodnutí bylo částečně proto, že se některé podmínky uvedených stanovisek nevztahovaly k umístění stavby, ale ke stavebnímu povolení (jednalo se o podmínky č. 2 a 3 závazného stanoviska silničního správního úřadu ze dne 4. 1. 2016, podmínky č. 1, 2, 5, 6 a 7 závazného stanoviska drážního úřadu ze dne 21. 9. 2016). Podmínka č. 4 závazného stanoviska hygienické stanice ze dne 21. 3. 2013 se upíná až k vydání kolaudačního souhlasu, a není tedy podmínkou pro umístění stavby, ani podmínkou pro obsah projektové dokumentace pro stavební povolení. Pokud jde o podmínky č. 3 a 4 závazného stanoviska drážního úřadu ze dne 21. 9. 2016 a podmínky 1 - 3 závazného stanoviska hygienické stanice ze dne 21. 1. 2013 č. j. HSHMP 65/2013 Z.HK/K), tyto byly převzaty stavebním úřadem do územního rozhodnutí.

Žalovaný se s odvolacími námitkami žalobce do jisté míry ztotožnil, odvolání v této části vyhověl a výrok prvostupňového rozhodnutí v tomto smyslu změnil. Změnou provedenou napadeným rozhodnutím byla do prvostupňového rozhodnutí převzata i podmínka č. 4 závazného stanoviska hygienické stanice ze dne 21. 1. 2013, a to jako podmínka č. 25 písm. b). Vzhledem k tomu, že podle potvrzení závazného stanoviska drážního úřadu od ministerstva dopravy ze dne 17. 7. 2017 se podmínky závazného stanoviska drážního úřadu vztahovaly jak pro stavební povolení, tak pro územní rozhodnutí, byly provedenou změnou do prvostupňového rozhodnutí převzaty i další podmínky závazného stanoviska drážního úřadu ze dne 21. 9. 2016, a to jako podmínky č. 22 písm. h) a č. 25 písm. a).

Námitku, v níž žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012-47 tvrdí, že žalovaný nemohl takto postupovat, protože změnou prvostupňového rozhodnutí porušil zásadu dvojinstančnosti správního řízení, soud považuje za nedůvodnou. Žalobcem zmíněný rozsudek se vztahoval k situaci, kdy odvolací správní orgán doplnil odůvodnění prvostupňového orgánu, aniž by cokoliv měnil na výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V nyní projednávané věci však žalovaný jakožto odvolací orgán částečně shledal odvolací námitky žalobce důvodnými, a proto jednak změnil výrok prvostupňového rozhodnutí, ale tuto změnu výroku v napadeném rozhodnutí také řádně odůvodnil. V tomto postupu žalovaného, který částečně věcně nesprávné prvostupňové rozhodnutí k odvolacím námitkám žalobce v odvolacím řízení napravil, nelze spatřovat porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení. Žalovaný v dané věci efektivně zvolil hospodárnější řešení v podobě změny prvostupňového rozhodnutí namísto krajního řešení spočívajícího ve zrušení prvostupňového rozhodnutí. Postupoval tak v souladu se závěry vyjádřenými v rozsudku ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018 – 34, v němž Nejvyšší správní soud dovodil, že: „zrušení rozhodnutí a vrácení věci odvolacím orgánem zpět na první stupeň je až krajní možností, jak řešit vady prvostupňového rozhodnutí zjištěné v odvolacím řízení. Pokud je možné napadené rozhodnutí změnit, a tím vzniklou nezákonnost či nesprávnost odstranit, je odvolací orgán povinen tak v zájmu ekonomie řízení učinit.”

Lze shrnout, že po doplnění výroku prvostupňového rozhodnutí v důsledku jeho změny provedené napadeným rozhodnutím byly do rozhodnutí o umístění stavby převzaty všechny podmínky závazného stanoviska drážního úřadu ze dne 21. 9. 2016 a hygienické stanice ze dne 21. 3. 2013. Co se týče podmínek č. 2 a 3 závazného stanoviska silničního správního úřadu ze dne 4. 1. 2016, z jejich obsahu („součástí projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení (projekt předkládaný ke stavebnímu řízení) budou zásady organizace výstavby, které budou zpracovány tak, aby a)….b)….c)“ – podmínka č. 2 a „projektová dokumentace pro vydání stavebního povelení bude obsahovat návrh dopravních opatření po dobu realizaci stavby“ – podmínka č. 3) jednoznačně plyne, že se vztahují výlučně ke stavebnímu povolení, tzn. nebyly závazné pro fázi umisťování stavby. Stavební úřad a rovněž žalovaný proto nepochybili, jestliže je do územního rozhodnutí nepřevzali.

Nedůvodné jsou i námitky uplatněné v rámci třetího žalobního bodu. Žalobce má za to, že žalovaný o odvoláních rozhodl v rozporu s § 68 odst. 2 ve spojení s § 90 odst. 5 správního řádu, neboť prvostupňové rozhodnutí částečně změnil a ve zbytku potvrdil, avšak nerozhodl o zamítnutí odvolání.

Podle § 68 odst. 2 správního řádu ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení. Pokud jde o rozhodnutí o odvolání, podle § 90 odst. 5 správního řádu neshledá-li odvolací správní orgán důvod pro postup podle odstavců 1 až 4, odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí. Jestliže odvolací správní orgán změní nebo zruší napadené rozhodnutí jen zčásti, ve zbytku je potvrdí.

Žalovaný ve výrokové části napadeného rozhodnutí zřetelně identifikoval oba odvolatele (v řízení o žalobě jde o žalobce a druhou osobu zúčastněnou na řízení), kteří podali odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Dále ve výroku náležitě vymezil předmět řízení, tj. že šlo o odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí o umístění stavby ze dne 30. 1. 2017, č. j. MC05 2101/2017, sp. zn. MC05/OSI/2392/2016/Vo/Hl.p1235 vydanému k žádosti stavebníka na vymezených pozemcích. Žalovaný v další části výroku podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu částečně změnil odvoláním napadené prvostupňové rozhodnutí, přičemž rozsah této změny jasně vymezil, a v závěru výrokové části vyslovil, že „ve