4 Ads 173/2008 — Nejvyšší správní soud

20 Ad 11/2023- 43 - text 13 20 Ad 11/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Z. K., narozená dne X bytem X zastoupená advokátem Mgr. Filipem Pokorným sídlem Na zábradlí 205/1, 110 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2023, č. j. MPSV-2023/17693-421/1, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 10. 3. 2023, č. j. MPSV2023/17693-421/1, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Filipa Pokorného, advokáta se sídlem Na zábradlí 205/1, 110 00 Praha. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný podle ustanovení § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 10. 11. 2022, č. j. ABI-4593/2022-08/09 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně vyřadil žalobkyni z evidence uchazečů o zaměstnání ode dne 11. 10. 2022 z důvodu maření součinnosti s úřadem práce. II. Podstatný obsah žaloby 2. Žalobkyně v podané žalobě nejprve stručně shrnula skutkový stav a následně podotkla, že v projednávané věci není zjištěný skutkový stav sporný až na jednu skutečnost (telefonický hovor). Uznala, že na stanovený termín schůzky (11. 10. 2022) se skutečně nedostavila. Postih, který byl ze strany správního orgánu prvního stupně přijat, však je podle jejího názoru ve výrazném nepoměru ve vztahu k závažnosti skutku. V evidenci uchazečů o zaměstnání byla vedena více než rok. Po celou dobu si plnila veškeré povinnosti a účastnila se řádně schůzek. Následně se však dopustila prostého omylu a do diáře si nesprávně poznamenala čas konání schůzky ve dne 11. 10. 2022. V momentě, kdy si to uvědomila, se okamžitě pokoušela dovolat příslušné úřední osobě, avšak bez úspěchu. To se jí podařilo až následující den, avšak o tomto hovoru není ve spisovém materiálu učiněn žádný záznam, což je pochybení oprávněné úřední osoby. Proběhnutí tohoto hovoru tak zůstává jedinou spornou skutečností mezi žalobkyní a žalovaným. 3. Dále žalobkyně uvedla, že tvrzení o nesprávně poznamenaném termínu uplatnila již v rámci zmiňovaného telefonického hovoru, který nebyl zaznamenán do spisu. Neměla přitom dojem, že by mohl být obsah tohoto hovoru popřen a nebude k němu v rámci správního řízení přihlíženo. Rovněž žalobkyně poznamenala, že správní orgán prvního stupně ji sice zpravil o zahájení správního řízení, avšak před vydáním rozhodnutí ji neseznámil s podklady rozhodnutí a s jejich hodnocením. Kdyby tak učinil, byla by si bezesporu vědoma, že jí zmiňované skutečnosti nejsou brány v potaz. 4. Žalovaný podle žalobkyně naprosto rezignoval na prověření namítaných skutečností a spokojil se s jejich odmítnutím na základě procesního pravidla, že pokud by se telefonát udál, byl by bezesporu zaevidován ve správním spisu. Taktéž polemizovala s žalovaným užitým pojmem „účelový“ a podotkla, že si není vědoma jakéhokoliv zákonného předpisu, ze kterého by vyplýval zákaz sjednat schůzku mimo úřední hodiny. 5. Následně žalobkyně tvrdila, že správní orgány naprosto rezignovaly na respektování judikatury. V této souvislosti shrnula závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2021, č. j. 1 Ads 52/2021-31. Odkázala přitom i na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2014, č. j. 4 Ads 124/2013-82, ze dne 3. 12. 2015, č. j. 7 Ads 268/2015-30, či ze dne 4. 4. 2019, č. j. 3 Ads 349/2017-28. K tomu podotkla, že v rámci správních rozhodnutí absentuje zohlednění všech okolností případu (např. předchozí bezproblémová spolupráce či snaha domluvit telefonicky novou schůzku). Správní rozhodnutí označila za stručná, obsahově zcela plytká a co se týče odůvodnění nedostatečná. Absentuje v nich judikaturou požadované posouzení proporcionality, v němž by byly všechny konkrétní okolnosti případu zhodnoceny. Správní orgány podle ní také rezignovaly na hodnocení jednotlivých důkazů. Pokud by správní orgány požadavky na posouzení všech okolnost dodržely, dospěly by podle ní k závěru, že není osobou, která by zneužívala své postavení a znemožňovala vykonávat úřadu práce činnost. 6. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný se nedostatečně vypořádal se závěry namítaného rozsudku ze dne 11. 5. 2021, č. j. 1 Ads 52/2021-31. Neuvedl totiž, v čem spatřuje zásadní odlišnosti obou případů, pro které není možné tento judikát v projednávané věci aplikovat. Postup žalovaného označila za zcela nepřezkoumatelný, a to i s ohledem na zjevnou paralelu mezi oběma případy. V této souvislosti také poznamenala, že případy nejsou odlišné ani co se týče otázky zmaření pracovní příležitosti. Zaměstnání, které jí mělo být nabídnuto, totiž podle ní zjevně nebylo vhodným zaměstnáním ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Poukázala i na to, že karta s tímto volným místem byla vytištěna až dne 12. 10. 2022, tj. den po plánované schůzce, a nebyla ani faktickou součástí správního spisu. Žalobkyně tedy měla za to, že nabídka práce byla do správního spisu zanesena až ex post za účelem vylepšení argumentační pozice správních orgánů. Shora zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2021, č. j. 1 Ads 52/2021-31, tak označila za zcela přiléhavý. 7. Dále pak žalobkyně poukázala na to, že postup správních orgánů je ovlivněn její osobní situací. K tomu odkázala na skutečnost, že prochází procesem oddlužení, což na správní orgán prvního stupně klade vyšší administrativní zátěž. Také podotkla, že u Městského soudu v Praze brojí i proti jinému rozhodnutí žalovaného. To ji činí pro úřad práce problematickou osobou. 8. Závěrem žalobkyně shrnula, že žalovaný pochybil, když se nevypořádal se všemi námitkami, nedostatečným způsobem hodnotil důkazní prostředky a činil závěry na základě formalistického výkladu zákona v naprostém rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Navrhla tedy zdejšímu soudu, aby napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí zrušil, řízení zastavil a přiznal jí náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě předně shrnul postup správních orgánů a skutkový stav. Následně obsáhle shrnul obsah podané žaloby. V souvislosti s námitkami vznesenými v žalobě poukázal na to, že povinnost dostavovat se ve stanovených termínech na úřad práce je jednou ze základních povinností uchazeče o zaměstnání. Upozornil také, že není povinností nezaměstnaného být evidován v evidenci uchazečů o zaměstnání, přičemž s výhodami plynoucími z této evidence jsou spojeny i příslušné povinnosti. Dále zmínil, že při svém rozhodování vycházel i z ustálené judikatury, což je patrné již z odkazů na rozsudky uvedené v napadeném rozhodnutí. Dodržel taktéž princip předvídatelnosti práva. Odkázal na ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu a uvedl, že jak v napadeném rozhodnutí, tak v prvostupňovém rozhodnutí je dostatečně vysvětleno, proč je dán důvod k vyřazení žalobkyně z evidence uchazečů o zaměstnání. Poznamenal, že ačkoliv není prvostupňové rozhodnutí rozsáhlé, není nepřezkoumatelné. 10. Taktéž žalovaný vyjádřil nesouhlas s námitkou, že pochybil, když se s odkazem na ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu nezabýval telefonickým kontaktem žalobkyně s úřadem práce ve dnech 11. a 12. 10. 2022. K této námitce podle něj nebylo možné přihlédnout, neboť žalobkyně před vydáním prvostupňového rozhodnutí telefonický kontakt nenamítala a ze spisu vůbec nevyplývalo, že by k němu došlo. Podotkl, že správní řízení je vedeno zásadou písemnosti. Nadto tvrzení žalobkyně nemá oporu ve spisové dokumentaci a žalobkyně jej sama nikterak nedoložila. 11. Následně žalovaný s odkazem na ustanovení § 51 odst. 3 a § 52 správního řádu konstatoval, že listiny založené ve spisovém materiálu poskytovaly dostatek podkladů pro závěr, že žalobkyně mařila součinnost s úřadem práce. Toho se dopustila tím, že se nedostavila ve stanoveném termínu, přičemž neprokázala pro toto své jednání vážný důvod, resp. žádný neuvedla, ačkoliv je podle ustanovení § 27 odst. 2 zákona o zaměstnanosti její povinností toto učinit. Další došetřování tak již nemohlo přispět k objasnění stavu věci. Jelikož žalobkyně úřad práce nekontaktovala, jen obtížně mohl předjímat případnou existenci vážného důvodu, jenž nebyl doložen ani v odvolacím řízení, když žalobkyně nepředložila žádný důkaz ani provedení důkazu nenavrhla. O telefonickém hovoru se zmínila poprvé až