1 A 47/2025 – Městský soud v Praze

1 A 47/2025- 52 - text  15 1 A 47/2025- [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou v právní věci žalobkyně: O. V., narozené dne X, státní příslušnost: Ukrajina, adresa pro doručování X, zastoupené Tomášem Verčimákem, advokátem, sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2025, č. j. OAM-379919-14/DO-2025, MV- 93133-15/OAM-2025, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 8. 9. 2025, čj. OAM-0379919-14/DO-2025, MV-93133-15/OAM-2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10.140 Kč k rukám zástupce žalobkyně Tomáše Verčimáka, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Věcí žalobkyně se soudy zabývají opakovaně. Žalobkyně požádala dne 15. 5. 2025 o dočasnou ochranu v ČR na předepsaném tiskopisu žalovaného. V něm dále uvedla, že na území členských států EU vstoupila dne 12. 5. 2025 přes hraniční přechod Przemysl v Polsku. Od 5. 4. 2022 do 5. 4. 2023 měla udělené lotyšské vízum typu D. 2. Žalovaný nejprve žádost žalobkyni vrátil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny, vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění účinném do 2. 9. 2025 (dále jen „lex Ukrajina“). Žalobkyně se proti tomuto vrácení žádosti bránila u zdejšího soudu žalobou proti nezákonnému zásahu, které zdejší soud vyhověl rozsudkem ze dne 17. 6. 2025, čj. 10 A 56/2025-39, s odkazem na judikaturu svou vlastní i Nejvyššího správního soudu (NSS). Zakázal tak žalovanému pokračovat v nezákonném zásahu spočívajícímu ve vrácení žádosti žalobkyni jako nepřijatelné, a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu Proti tomuto rozsudku se žalovaný bránil kasační stížností, kterou NSS svým rozsudkem ze dne 18. 9. 2025, čj. 22 Azs 125/2025-45, zamítl. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 25. 9. 2025. 3. Žalovaný v době řízení o kasační stížnosti současně vedl řízení o žádosti žalobkyně a rozhodnutím ze dne 8. 9. 2025, čj OAM-0379919-14/DO-2025, jí zamítl podle § 5 odst. 7 lex Ukrajina ve spojení s § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně (dále jen „zákon o dočasné ochraně“), neboť žalobkyni poskytl dočasnou ochranu jiný stát. Toto rozhodnutí nyní žalobkyně napadla svou žalobou u zdejšího soudu. II. Obsah žaloby 4. Žalobkyně uvedla hned v úvodu žaloby, že základní spor spočívá v otázce, zda žalovaný mohl i přes předchozí vydané rozsudky správních soudů ve věci nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu žalobkyně její žádost meritorně zamítnout z důvodu, že jí měla být udělena dočasná ochrana v jiném členském státě EU, ačkoliv touto ochranou v současné době nedisponuje. Žalobkyně s postupem žalovaného nesouhlasila a uvedla, že dle jejího názoru má nárok na udělení dočasné ochrany v ČR. 5. Žalobkyně po shrnutí dosavadního procesního vývoje v žalobě vznesla námitky týkající se (i) nedodržení předchozích závěrů správních soudů (nejen) v případě žalobkyně; (ii) obcházení judikatury a nerespektování právního názoru soudu; (iii) nemožnosti použití § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně; a (iv) nemožnosti použití aktuálního prováděcího rozhodnutí Rady EU. 6. K bodu (i) žalobkyně uvedla, že žalovaný nerespektoval závěry řady rozhodnutí krajských soudů, jakož i NSS, zejména rozsudku ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024-42, v němž NSS konstatoval, že držitelé dočasné ochrany podle Prováděcího rozhodnutí Rady EU č. 2022/382, mají právo přemístit se v průběhu jejího trvání do jiného členského státu Evropské unie. Rovněž tak se žalovaný neřídil závěry soudů vztahujících se přímo k věci žalobkyně (viz bod 2. výše). Žalobkyně zdůraznila, že v jejím případě žalovaný potvrdil, že dočasné ochrany v Lotyšsku již nepožívá a ostatní podmínky pro udělení dočasné ochrany splňuje. Jediný možný závěr o žádosti žalobkyně tak mělo být udělení dočasné ochrany. 7. K bodu (ii) žalobkyně uvedla, že žalovaný dezinterpretoval závěry NSS v rozsudku ze dne 1. 4. 2025, čj. 5 Azs 273/2023-27, v bodě 45, nesprávným použitím analogie iuris, čímž obešel skutečný smysl právního názoru NSS, aby stanovil další formální překážku udělení dočasné ochrany žalobkyni, čímž se opětovně nerespektoval právní názor soudní moci. Žalobkyně přitom již v první žalobě uváděla, že dočasnou ochranu v Lotyšsku nikdy nezískala, resp. o ní nežádala. Bylo jí pouze uděleno tzv. humanitární vízum, o jehož prodloužení poté nikdy nežádala a dané vízum bylo uděleno ihned na počátku válečného konfliktu s platností do 05. 04. 2023. Žalobkyně proto neví, z jakého důvodu toto vízum posléze mohlo být považováno za dočasnou ochranu a proč se tato informace objevila v databázi TPD. Žalovaný se tak zcela vědomě postavil proti závěrům judikatury a nesprávně interpretoval de facto jedinou větu v judikatuře správních soudů ve věcech dočasné ochrany, dle které poté žalobkyni neudělil dočasnou ochranu, když analogicky využil jakonový důvod meritorního zamítnutí žádosti (nad rámec zákona) důvod určený k selekci přípustnosti žádosti jako takové. Žalovaný má však povinnost závěry judikatury respektovat, k čemuž odkázala na rozsudky NSS v její vlastní věci, již citovaný, čj. 22 Azs 125/2025-45, bod. 25, ze dne 17. 7. 2025, čj. 1 Azs 111/2025-34, jakož i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2024, čj. 77 A 15/2024-57, bod 39. Dále upozornila na nedávný rozsudek NSS ze dne 19. 9. 2025, čj. 5 Azs 148/2025-22, bod 12. 8. K bodu (iii) žalobkyně namítla, že na její případ není možné přiměřeně aplikovat ani § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně. Pokud by žalobkyně nadále byla držitelkou dočasné ochrany v jiné zemi EU a této se nechtěla vzdát, je nutné postupovat pouze dle § 4 odst. 1 lex Ukrajina. Zákon o dočasné ochraně v § 9 výslovně důvod zamítnutí žádosti, který použil žalovaný pouze přiměřeně, neobsahuje, neboť ten vychází ze znění čl. 28 směrnice 2001/55/ES. Žalobkyně dále poukázala na jiné důvody zákona o pobytu cizinců, který žalovaný použil k neudělení dočasné ochrany (§ 56 odst. 1 cizineckého zákona), které však soudy odmítly pro rozpor s unijním právem. Ve vztahu k důvodu neudělení dočasné ochrany v jejím případě dodala, že se tak jedná o další alternativní hledání cesty žalovaného k nevyhovění žádosti. Jak však uvedl NSS v rozsudku ze dne 17. 7. 2025, čj. 1 Azs 111/2025-34, žádost není možné zamítnout na místo použití institutu nepřijatelnosti, neboť primární otázkou je právo na sekundární pohyb v rámci dočasné ochrany, nikoliv procesní způsob, jakým dojde k nevyhovění žádosti. Dle žalobkyně tak neexistuje žádná mezera v právu, která by způsobila nutnost přiměřeného použití § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně, pokud na možnost využití alternativních důvodů zamítnutí žádosti o dočasnou ochranu již pamatuje § 4 odst. 1, 3 lex Ukrajina konkrétně ve spojení s § 56 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. 9. Konečně, k bodu (iv) žalobkyně uvedla, že aktuální prováděcí rozhodnutí Rady, kterým žalovaný také argumentuje na podporu svého závěru o nemožnosti udělit dočasnou ochranu, nemá v případě žalobkyně, ostatně ani v jiných případech, relevantní význam, neboť předně žalobkyně podala žádost o dočasnou ochranu dne 15. 5. 2025, tj. ještě v době, kdy aktuální prováděcí rozhodnutí nebylo přijato, a proto se na její případ a řízení vztahuje právní úprava účinná v době podání žádosti a s tím související judikatura. Dále s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 7. 2025, čj. 30 A 11/2025-68, uvedla, že z žádného ustanovení, neboť odkazované recitály nejsou právně závazné. Jedná se pouze o nezávazná vodítka, která jsou součástí rozhodnutí. Navíc se domnívá, že ani obsah zmíněných recitálů nepřináší jakoukoliv změnu, která by mohla současný právní stav a dosavadní výklad správních soudů ovlivnit. NSS ve své judikatuře potvrdil, že nelze v jeden moment být držitelem dočasné ochrany ve více státech najednou. bod 36. rozsudku č. 4682/2025 Sb. NSS. Současně se nejedná o situaci, že by aktuální prováděcí rozhodnutí vylučovalo udělení dočasné ochrany na území v případě jakéhokoliv předchozího dočasně-ochranného statusu v jiné členské zemi, jak zmiňované recitály v rovině soft law chápe žalovaný. 10. Z citovaných nových recitálů je znovu jen zjevný cíl deklarovaný od počátku, tj. umožnění druhotného pohybu, který je v rozporu se setrvalým právním názorem žalovaného. Odkaz žalovaného na nové recitály prováděcího rozhodnutí tak nevnáší do dosavadní judikatury nejen žádný nový argument, ale zejména žádnou potenciální změnu výkladu právních předpisů či názoru NSS. Žalobkyně nerozporuje, že nemůže být držitelkou dočasné ochrany ve dvou členských státech, což ani nechce. S těmito