19 A 50/2025 – Městský soud v Praze

19 A 50/2025- 61 - text 17 19 A 50/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobců: a) O. S., narozený dne X b) O. S., narozená dne X c) nezletilá D. S., narozená dne X zastoupená zákonnými zástupci a), b) všichni státní příslušnost Ukrajina všichni bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 4, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2025, č. j. OAM-0377445-16/DO-2025, ze dne 9. 9. 2025, č. j. OAM-0377443-15/DO-2025, ze dne 9. 9. 2025, č. j. OAM-0377453-15/DO-2025, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2025, č. j. OAM-0377445-16/DO-2025, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2025, č. j. OAM-0377443-15/DO-2025, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2025, č. j. OAM-0377453-15/DO-2025, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobci se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadená rozhodnutí”), kterými bylo o žádostech žalobců o udělení dočasné ochrany podané dne 5. 5. 2025 rozhodnuto tak, že žádost se zamítá a dočasná ochrana se dle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“), ve spojení s § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 221/2003 Sb.)“, neuděluje, neboť jiný členský stát poskytnul žadatelům dočasnou ochranu. II. Žalobní body 2. Žalobci poukázali na skutečnost, že Městský soud v Praze konstatoval nezákonnost zásahu žalovaného spočívajícího v tom, že žádosti žalobců o udělení dočasné ochrany označil za nepřijatelné, a přikázal správnímu orgánu, aby obnovil stav, který existoval před vrácením těchto žádostí [viz rozsudky ze dne 1. 7. 2025, č. j. 15 A 58/2025-41, v případě žalobce a), ze dne 1. 7. 2025, č. j. 15 A 59/2025-41, v případě žalobkyně b) a ze dne 25. 6. 2025, č. j. 15 A 60/2025-28, případě žalobkyně c)]. 3. Žalobci dříve skutečně shodně požívali dočasné ochrany v Irsku, dočasné ochrany v této zemi se již žalobci vzdali a momentálně ji nepožívají ani v Irsku, ani v žádné jiné zemi. Totéž lze říci o jakémkoliv jiném ochranném statusu. Rozhodnutí žalovaného proto považují za nezákonná. 4. Je zřejmé, že žalovaný setrvale a úmyslně nerespektuje ustálenou judikaturu správních soudů (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2025, č. j. 1 Azs 111/2025-34). Ignoruje také závěr rozsudků vydaných přímo ve vztahu k žalobcům. Žalobcům tím odepírá vydání pobytového oprávnění, na které mají nárok. Právě tato celková nejistota a nebezpečí je staví do zranitelného postavení. Žalobci žijí v Praze pouze z našetřených peněžních prostředků. Vzhledem ke své pobytové nejistotě nemají momentálně možnost pracovat či si zajistit adekvátní zdravotní péčí, obtížné je v současností zajistit i školní docházku pro nezletilou žalobkyni. Domnívají se, že zde jsou závažné důvody pro přednostní projednání věci. 5. Žalobci podali společně dne 5. 5. 2025 žádosti o udělení dočasné ochrany v České republice (dále jen „ČR“), žalovaný označil jejich žádosti za nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., neboť jim byla udělena dočasná ochrana v jiné členské zemi Evropské unie (dále jen „EU“), konkrétně v Irsku. Proti sdělení o nepřijatelnosti se žalobci úspěšně bránili zásahovými žalobami. Výše uvedenými rozsudky Městský soud v Praze ve všech třech případech rozhodl, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žadatelům vrátil jejich žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné, byl nezákonný. Zároveň správnímu orgánu zakázal pokračovat v porušování práv žadatelů a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádostí o dočasnou ochranu. Ve všech případech také v rámci rozsudků naznačil další postup správního orgánu. Konkrétně např. v případě nezletilé žalobkyně v rozsudku ze dne 25. 6. 2025, č. j. 15 A 60/2025-28, bodě 31, explicitně uvádí: „Úkolem žalovaného bude nyní v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího správního soudu primárně přijmout žádost k věcnému posouzení. V rámci jejího posouzení musí znovu ověřit, zda žalobkyně disponuje dočasnou či jinou mezinárodní ochranou v jiném členském státě EU (zde v Irsku). Pokud tomu tak nebude, musí žalovaný její žádosti o dočasnou ochranu vyhovět.“ 6. V návaznosti na rozsudky žalovaný usneseními ve všech případech rozhodl o zrušení nepřijatelnosti, přičemž v návaznosti na tento úkon pozval žalobce k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí. Toho žalobci využili dne 15. 8. 2025 a dne 2. 9. 2025 se k podkladům vyjádřili. Žalovaný dne 9. 9. 2025 vydal napadená zamítavá rozhodnutí. Poukázal na to, že pro posouzení věci není rozhodující, zda žalobci stále jsou či nejsou držiteli dočasné ochrany v Irsku. Podstatné je pouze to, že dříve tam dočasnou ochranu měli. 7. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. podle žalovaného neumožňuje žádostem žalobců vyhovět. Žádosti pak shodně zamítl podle § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2003 Sb., podle kterého platí, že oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany se odejme, jestliže cizinci požívajícímu dočasné ochrany poskytne dočasnou ochranu jiný stát. Ve všech rozhodnutích pak odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, kde soud konstatoval, že by tento důvod měl být použit analogicky pro zamítnutí žádosti o udělení dočasné ochrany, v situaci, kdy žadatel disponuje povolením k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě (bod 45). 8. Žalovaný má za to, že rozsudkům Městského soudu vyhověl tím, že usneseními zrušil svá původní sdělení o nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu a přijal je k věcnému posouzení, odkázal na přijetí nového Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. července 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 (dále jen „nové prováděcí rozhodnutí“), které podle něj vyjasnilo výklad unijního práva. Toto nové rozhodnutí podle žalovaného potvrzuje slučitelnost české právní úpravy nepřijatelnosti žádostí o dočasnou ochranu s unijním právem. Postup, který ve svých rozsudcích navrhuje Nejvyšší správní soud, se neopírá o žádný právní předpis, žalovaný jej proto považuje pouze za nezávazné doporučení, nové prováděcí rozhodnutí dřívější závěry Nejvyššího správního soudu zpochybňuje. 9. Žalobci mají za to, že povaha tohoto sporu spočívá prakticky stále ve stejné otázce, jako tomu bylo v případě původních sporů ohledně nepřijatelnosti žádostí. Mezi stranami není sporné, že žalobci spadají do kategorie vysídlených osob podle § 3 zákona č. 65/2022 Sb., resp. čl. 2 Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022 (dále též „prováděcí rozhodnutí 2022/382“), kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). Žalovaný ovšem v rozporu s ustálenou judikaturou odmítá udělit žalobcům dočasnou ochranu, protože ji dříve udělilo Irsko. Ve správním řízení však žalobci prokázali, že v jejich případě již dočasná ochrana zanikla. 10. Aktuální judikatura jednoznačně zastává názor, že dočasnou ochranu nelze odmítnout z důvodu, že jí daná osoba dříve měla udělenou v jiném členském státě. Z práva EU vyplývá právo státních příslušníků Ukrajiny, kteří jsou držiteli dočasné ochrany na základě prováděcího rozhodnutí 2022/382, na přemístění se do jiného členského státu. Tento členský stát jim musí v souladu s čl. 8 směrnice o dočasné ochraně udělit povolení k pobytu. Právní úprava nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. je s tímto právem v rozporu, pročež ji nelze použít (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2025, č. j. 9 Azs 20/2024-37, bod 32, viz také rozsudek ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, body 53 až 70, nebo rozsudek z téhož dne č. j. 1 Azs 366/2024-42, body 53 až 70). Tento právní názor je také obsahem právní věty publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud jej opakovaně potvrdil i v desítkách dalších rozhodnutí (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, č. 4683/2025 Sb. NSS; ze dne 8. 4. 2025, č. j. 9 Azs 20/2024-37; ze dne 17. 4. 2025, č. j. 2 Azs 271/2024-43; ze dne 24. 4. 2025, č. j. 10 Azs 4/2025-49; ze dne