4 As 248/2024 — Nejvyšší správní soud

8 A 103/2025- 43 - text 8 A 103/2025 USNESENÍ Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobce: Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu, IČ 67010041, sídlem Körnerova 2192/2, 602 00 Brno, zastoupený JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Vodičkova 704/36, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, sídlem Vršovická 65, 110 10 Praha 10 o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu t a k t o : I. Řízení se zastavuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 16.200,- Kč k rukám advokátky JUDr. Petry Humlíčkové ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobci se vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.000,- Kč, která bude vyplacena z účtu Městského soudu v Praze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení. IV. Žalobce se vyzývá, aby do jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení sdělil soudu číslo bankovního účtu, na který by mu měla být poukázána soudem vracená část zaplaceného soudního poplatku. O d ů v o d n ě n í : 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného, která spočívala v tom, že žalovaný poté, kdy Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 31 A 1/2023-126, zrušil a vrátil k novému projednání předcházející rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2022, č.j. MZP/2022/560/727, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 7. 2. 2022, č. j. JMK 181672/2021 podle zákona č. 114/1992 Sb. pro Vodní dílo Nové Mlýny. 2. Žalobce dne 27. 3. 2025, tj. po téměř 4 měsících čekání na nové rozhodnutí žalovaného po obdržení zrušujícího rozsudku, zaslal ministru ŽP proti ukončení nečinnosti žalovaného žádost dle ust. § 80 správního řádu. 3. Jelikož ani na tuto nebylo reagováno ve lhůtě, podal žalobce dne 8. 8. 2025, tj. po dalších 5 měsících čekání na rozhodnutí ministra, správní žalobu proti nečinnosti dle ust. § 79 s. ř s. 4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost a poukázal na to, že dne 13. 8. 2025 bylo vydáno rozhodnutí ve věci. Žalovaný dále uvedl, že žalobce ve své žalobě neinformoval soud o podstatné skutečnosti, a to, že rozsudek KS Brno č.j. 31 A 1/2023-126 datovaný 23. 10. 2024, jímž byl zrušen výrok 3) rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2022, čj. MZP/2022/560/727 a věc byla vrácena žalovanému k novému projednání, byl napaden Povodím Moravy s.p. - osobou zúčastněnou na řízení, kasační stížností u Nejvyššího správního soudu, která byla zamítnuta rozsudkem ze dne 25. 6. 2025, č.j. 4 As 248/2024-37. 5. Žalovaný dále uvedl, že s kasačními důvody souhlasil, neboť byl (a stále je) přesvědčen o správnosti dosavadního postupu správních orgánů. Námitky spolku jsou vesměs formalistické. Žalovaný tedy čekal na rozsudek NSS, bohužel nedopatřením (v mezidobí na přelomu let 2024 a 2025 se OVSS IV byl nucen přestěhovat na novou adresu) nevydal usnesení o přerušení řízení. Rozsudek NSS s vyznačením právní moci a se spisem byl žalovanému doručen až dne 7. 7. 2025. Žalovaný vydal ve věci rozhodnutí dne 13. 8. 2025, jež nabylo právní moci dne 25. 8. 2025 a vrátil Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, odboru ŽP, spis. 6. Žalobce sdělil, že dne 25. 8. 2025 obdržel od žalovaného rozhodnutí ze dne 13. 8. 2025, č. j. MZP/2025/240/1962 , kterým bylo na základě výše cit. rozsudku krajského soudu ze dne 23. 10. 2024, č. j. 31 A 1/2023 – 126, rozhodnutí KÚ ze dne 7. 2. 2022, č. j. JMK 181672/2021 zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání. 7. Žalobce proto vzal podanou žalobu zpět v plném rozsahu, a to z důvodů pozdějšího chování žalovaného a požádal o přiznání náhrady nákladů řízení, které vyčíslil na 16.200 Kč. 8. Podle ust. § 37 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), může navrhovatel (žalobce) vzít návrh zcela nebo zčásti zpět, dokud o něm soud nerozhodl. Podle ust. § 47 písm. a) s. ř. s. soud řízení zastaví, vzal-li navrhovatel svůj návrh zpět. Protože došlo v daném případě ke zpětvzetí podané žaloby předtím, než soud rozhodl, postupoval soud podle § 47 písm. a) s. ř. s. a řízení zastavil. 9. Protože se žalobce domáhal náhrady nákladů řízení, zabýval se soud otázkou, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro jejich přiznání. 10. Podle § 60 odst. 3 s. ř. s. platí, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, je-li řízení zastaveno. Vzal-li však žalobce podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce, nebo je-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení.“ 11. Dle judikatury správních soudů (viz Rozsudek NSS ze dne 18. 2. 2011, č. j. 5 Ans 5/2010-49, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, č. j. 11 A 119/2020 - 21), nelze při posuzování otázky, zda lze přiznat náhradu nákladů řízení podle § 60 odst. 3 věty druhé s.ř.s., vycházet pouze ze skutečnosti, že v žalobě tvrzená nečinnost byla odstraněna. Je nutno výhradně pro účel posouzení otázky důvodnosti přiznání náhrady nákladů řízení posoudit, zda žaloba by jinak byla důvodná. 12. Dle ust. § 79 s. ř. s. „ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.“ 13. V rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5 As 9/2015-59 se uvádí, že z ust. § 79 odst. 1 s. ř. s. vyplývá, že „podmínkou řízení o žalobách na ochranu proti nečinnosti je skutečnost, že žalobce bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu“. Z uvedeného se dovozuje, že prostředky k ochraně musí být před podáním žaloby nejen uplatněny, ale musí se ukázat, že byly uplatněny bezvýsledně. „Ust. § 79 s. ř. s. reflektuje zásadu subsidiarity správního soudnictví, které vychází z toho, že správní orgány musí mít možnost zjednat samy nápravu, a teprve tehdy, když tak neučiní, může nastoupit ochrana soudní. Využití prostředků ochrany ve správním řízení je podmínkou řízení o nečinnostní žalobě. Tuto podmínku musí žalobce splnit již v době podání žaloby, k dodatečnému splnění v průběhu řízení před soudem se nepřihlíží.“ 14. Žalobce doložil, že žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti, kterou adresoval ministrovi, učinil podáním ze dne 27. 3. 2025. Dnem, kdy došlo k doručení této žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti, bylo zahájeno řízení o této žádosti na základě § 44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). 15. Ochrana před nečinností správního orgánu je obecně upravena v § 80 správního řádu. Podle § 80 odst. 1 správního řádu, nevydá-li správní orgán rozhodnutí ve věci v zákonné lhůtě, nadřízený správní orgán učiní z moci úřední opatření proti nečinnosti, jakmile se o tom dozví. Správní řád v ust. § 80 výslovně neuvádí lhůtu pro vydání rozhodnutí o opatření proti nečinnosti nadřízeného správního orgánu. Je tedy nutno vycházet z ust. § 71 odst. 3 správního řádu, který stanoví obecnou třicetidenní lhůtu od zahájení řízení, pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 8. 2009, č. j. 9 Ans 8/2009-149, konstatoval, že: „Účastník řízení může podat žalobu na ochranu proti nečinnosti až teprve poté, kdy byla jeho žádost neúspěšná. O neúspěšnosti své žádosti se účastník řízen dozví zejména v situaci, kdy vyčká na rozhodnutí nadřízeného správního orgánu a toto rozhodnutí mu bude zákonem předvídatelným způsobem oznámeno. Určité okolnosti však mohou vzniknout v případě, kdy ´nedočkavý účastník´ na takové rozhodnutí nevyčká a žalobu na ochranu proti nečinnosti podá krátce po uplatnění opatření proti nečinnosti, popřípadě kdy nadřízený orgán vůbec o jeho žádosti nerozhodne. Vzhledem ke skutečnosti, že správní řád výslovně nestanoví lhůtu pro vydání rozhodnutí ve věci žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti, je podle zdejšího (NSS) soudu třeba vycházet z § 71 odst. 3 správního řádu a tam stanovené obecné třicetidenní lhůty. Tento závěr Nejvyššího správního soudu podporuje i okolnost, že § 80 správního řádu předpokládá, že nadřízený správní orgán vydává ve věci žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti usnesení, které je rozhodnutím, na něž se v případě nestanovení jiné zákonné lhůty aplikují lhůty podle § 71 odst. 3 a především pak základní lhůta třicetidenní. Zdejší soud však podotýká, že pro zvláště složité případy nevylučuje na základě § 71 odst. 3 správního řádu aplikaci lhůty delší. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že se jedná o problematiku nečinnosti, podle jeho názoru je však i v tomto případě třeba poskytnout nadřízenému správnímu orgánu přiměřený časový rámec pro řádné rozhodn