1 Ads 139/2015 — Nejvyšší správní soud

17 A 130/2025- 45 - text 7 17 A 130/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobce: proti žalované: Ekocentrum Roumar z.s., IČO: 19264691 sídlem Zenklova 54, Praha 8 Agentura ochrany přírody a krajiny sídlem Kaplanova 1, Praha 11 o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu a obsah žaloby 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá ochrany proti nečinnosti žalované. Uvedl, že připravuje záměr vybudování centra Vidim na pozemku parc. č. XY v katastrálním území Vidim. V této souvislosti se obrátil na žalovanou se žádostí o zjištění, zda zamýšlená činnost může snížit nebo změnit krajinný ráz podle § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOPK“). 2. Žalobce dne 21. 7. 2025 podal datovou zprávou žádost o zjištění naplnění subsumpčních podmínek podle uvedeného ustanovení. Žalovaná tuto žádost neodložila, čímž dle žalobce došlo k zahájení správního řízení. Namísto rozhodnutí však žalovaná dne 19. 8. 2025 zaslala sdělení, v němž odkázala na předběžnou informaci z roku 2024, kterou ponechala v platnosti, aniž by ve skutečně zahájeném řízení vydala rozhodnutí o tom, zda záměr může či nemůže změnit krajinný ráz. 3. Protože žalovaná ani ve lhůtě zákonem stanovené o podané žádosti nerozhodla, obrátil se žalobce dne 22. 8. 2025 na Ministerstvo životního prostředí s žádostí o uplatnění opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu. Ministerstvo životního prostředí dne 22. 9. 2025 žalobci sdělilo, že žádosti nevyhoví, neboť dle jeho názoru žádost z 21. 7. 2025 nepředstavuje žádost o zahájení správního řízení. 4. Žalobce má za to, že tímto postupem vyčerpal veškeré dostupné prostředky k ochraně proti nečinnosti. 5. Z těchto důvodů žalobce soudu navrhl, aby uložil žalované povinnost vydat ve věci rozhodnutí. II. Vyjádření žalované k podané žalobě 6. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že žaloba na ochranu proti nečinnosti není důvodná, neboť v dané věci nebyla nečinná ani neměla povinnost vést správní řízení či vydat rozhodnutí, jehož se žalobce domáhá. Podle žalované žádost žalobce ze dne 21. 7. 2025 nepředstavovala materiálně žádost o zahájení správního řízení ve smyslu § 44 odst. 1 správního řádu, ale jednalo se o opakovanou žádost o předběžnou informaci podle § 139 správního řádu. Žalovaná zdůraznila, že obsah žádosti odpovídal právě tomuto institutu, protože žalobce se fakticky nedomáhal vydání rozhodnutí, nýbrž předběžného posouzení, zda je jeho záměr podmíněn vydáním souhlasu dle § 12 odst. 2 ZOPK. 7. Žalovaná popsala, že na základě této žádosti vydala dne 19. 8. 2025 sdělení, v němž odkázala na dříve vydanou a stále platnou předběžnou informaci z roku 2024. V této souvislosti podala podrobný popis záměru žalobce i lokality, na níž má být záměr realizován. Podle žalované jde o stavbu nadzemního objektu ve volné krajině, v nezastavěném území CHKO Kokořínsko – Máchův kraj, tedy v území, kde se krajinný ráz vyznačuje vysokou hodnotou a kde platí přísná pravidla ochrany. Žalovaná konstatovala, že na základě charakteru a umístění stavby existuje možnost, že záměr může snížit nebo změnit krajinný ráz, a proto záměr nepochybně podléhá souhlasu dle § 12 odst. 2 ZOPK. 8. Žalovaná dále uvedla, že posouzení vlivu záměru na krajinný ráz může být učiněno pouze v rámci správního řízení o vydání společného rozhodnutí podle § 83 odst. 9 ZOPK, neboť záměr bude podléhat společnému řízení, v němž budou zahrnuty všechny dotčené akty, včetně povolení dle § 12 odst. 2 ZOPK. Podle žalované není možné vést samostatné řízení o „naplnění subsumpčních podmínek“, jelikož posouzení těchto podmínek je neoddělitelnou součástí rozhodování o samotném souhlasu a nemůže být vydáváno jako samostatné rozhodnutí. 9. V této souvislosti žalovaná zdůraznila, že podání ze dne 21. 7. 2025 neobsahovalo náležitosti, které by umožnily zahájení společného řízení, zejména úplnou projektovou dokumentaci vyžadovanou § 83a ZOPK. Dodané podklady – pouhá předprojektová příprava a hmotová studie – neumožňují kvalifikované posouzení, a proto bylo správné podání posoudit jako žádost o předběžnou informaci a vyřídit ji sdělením. 10. Žalovaná rovněž připomněla, že Ministerstvo životního prostředí již dříve vícekrát zamítlo podněty žalobce k opatření proti domnělé nečinnosti, přičemž i ve vztahu k žádosti z 21. 7. 2025 ministerstvo konstatovalo, že žalovaná postupovala zákonným způsobem a že sdělení vydala včas. 11. Ze shora uvedených důvodů proto žalovaná soudu navrhla žalobu odmítnout, popř. zamítnout. III. Replika žalobce 12. Žalobce ve své replice namítl, že žalovaná opírá své hodnocení o paušální předpoklad, podle něhož již pouhá možnost změny krajinného rázu postačuje k závěru, že záměr podléhá souhlasu podle § 12 odst. 2 ZOPK. Podle žalobce je taková úvaha nepřezkoumatelná, neboť nevychází z konkrétních charakteristik dotčeného území, a navíc žalovaná dosud neposkytla žádné věcné kritérium, kterým by potenciální vliv záměru na krajinný ráz posuzovala. Žalobce v tomto směru poukazuje na to, že krajinný ráz v dané lokalitě není neznámou či subjektivní hodnotou, nýbrž konkrétně definovaným textem v „Preventivním hodnocení krajinného rázu CHKO Kokořínsko“ z roku 2008, které mu žalovaná sama poskytla dříve. Z toho žalobce dovozuje, že žalovaná mohla a měla na základě porovnání předloženého záměru s tímto textem posoudit, zda záměr vůbec může některou z uvedených charakteristik změnit. 13. Žalobce dále namítl, že žalovaná nesprávně argumentuje ochranou volné krajiny jako důvodem pro závěr o nutnosti souhlasu podle § 12 odst. 2 ZOPK. Podle žalobce zákon takovou ochranu výslovně nestanoví, plán péče CHKO není obecně závazným právním předpisem a samotný stavební úřad dospěl v předběžné informaci z 25. 11. 2025 k závěru, že záměr není v rozporu s územním plánem a je v souladu s charakterem nezastavěného území. 14. Žalobce také uvedl, že jeho žádost z 21. 7. 2025 nebyla žádostí o jednotné environmentální stanovisko podle zákona č. 148/2023 Sb., o jednotném environmentálním stanovisku, ve znění pozdějších předpisů, ale žádostí o posouzení splnění tzv. subsumpčních podmínek – tedy o zjištění, zda záměr může změnit krajinný ráz. Odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 6 A 97/2001-39, č. 499/2005 Sb. NSS, podle něhož musí orgán ochrany přírody zjištění naplnění těchto podmínek učinit ve správním řízení, a tvrdí, že žalovaná tento výklad nepřípustně zužuje. Žalobce zdůraznil, že zákon předpokládá dvoustupňový proces – nejprve posouzení otázky „mohl by?“, a teprve pokud je tato otázka zodpovězena kladně, následuje řízení o vydání souhlasu. Tvrdí, že je neekonomické a proti procesní ekonomii, aby žadatel musel již pro fázi „mohl by?“ předkládat obsáhlou projektovou dokumentaci určenou pro povolovací proces podle stavebního zákona. 15. Žalobce dále rozvádí, že podle jeho názoru lze žádost o „mohl by?“ podat i s jednodušší dokumentací, která orgánu ochrany přírody objektivně umožní posoudit, zda vůbec může dojít ke změně krajinného rázu. Upozorňuje, že žalovaná nezdůvodnila, proč k této otázce považuje za nezbytné předložení kompletní projektové dokumentace dle vyhlášky č. 131/2024 Sb., když tato dokumentace není ve vztahu k posuzování krajinného rázu relevantní. Žalobce také poukázal na to, že Preventivní hodnocení neobsahuje žádné technické parametry, rozměry, počty či jiné údaje, které by umožňovaly s takto rozsáhlou dokumentací smysluplné porovnání. 16. Žalobce uvedl, že pro závěr žalované o absenci její pravomoci vést řízení o jeho žádosti nelze nalézt oporu ve správním řádu, zdůrazňuje, že řízení nebylo zastaveno a že jako žadatel mohl předmět žádosti kdykoliv zúžit. Žalobce také poukázal, že ZOPK ve vícero případech umožňuje ověřit naplnění subsumpčních podmínek, není proto pravděpodobné, že by zákonodárce v analogických případech dle § 12 odst. 2 ZOPK uvedené ověření vyloučil. Trvá proto na tom, že řízení o jeho žádosti bylo zahájeno dne 21. 7. 2025 a že jeho žaloba na ochranu proti nečinnosti je důvodná. IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze 17. Městský soud v Praze přezkoumal tvrzenou nečinnost na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí podle § 81 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). 18. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce i žalovaná s tímto postupem souhlasili, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Veškeré podklady a listiny, z nichž soud vycházel, a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/201