2 As 37/2006 — Nejvyšší správní soud

42 Az 1/2026- 20 - text  5 42 Az 1/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Věrou Jachurovou v právní věci žalobce: M. A. zastoupený JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 21 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2025 č.j. OAM-1022/ZA-ZA15-ZA13-2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany (dále jen „žádost“) podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon č. 325/1999 Sb.“) jako zjevně nedůvodnou. 2. V napadeném rozhodnutí žalovaný popsal skutková zjištění učiněná žalobcem k podané žádosti a v rámci pohovoru s žalobcem. Shrnul, že důvodem podání žádosti je skutečnost, že žalobce má ve vlasti dluh a věřitel po něm chce dluh splatit. Jiné důvody odchodu z vlasti a následného podání žádosti žalobce nesdělil a neuvedl ani žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být ve své domovské zemi vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona č. 325/1999 Sb. nebo že mu tam hrozí vážná újma podle § 14a téhož zákona. Konstatoval, že dle Informace OAMP: Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 14. 3. 2025 právní systém v Uzbekistánu neumožňuje udělit trest smrti za žádný trestný čin. Z uvedeného materiálu a rovněž z výpovědi žalobce lze vyloučit, že v případě návratu do vlasti by žalobci hrozilo nebezpečí mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, či vážná újma z důvodu svévolného násilí, které by mohlo vyplývat z mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu v zemi původu. Žalovaný dále odkázal na Informaci OAMP: Uzbekistán-Socio-ekonomická situace ze dne 6. 6. 2025, dle které v Uzbekistánu existují pro dlužníka neschopného splácet dvě varianty, vč. varianty tzv. osobního bankrotu. V první variantě má žalobce možnost předložit na základě svého disponibilního příjmu věřitelům tříletý splátkový kalendář, který musí být schválen věřitelem. Pokud věřitel odmítne, může dlužník požádat soud o stanovení daného plánu splátek dluhu. Soud projedná návrh ve lhůtě 2 měsíců. Jestliže nejde stanovit splátkový kalendář, lze využít možnost tzv. likvidace a splacení závazků, která musí být ukončena do devíti měsíců. Jedná se o prodej nevyňatého majetku a odstavení příjmu až do výše 50 %. 3. Žalovaný tak shledal naplnění podmínek ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb. a žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou. 4. Žalobce v žalobě namítl, že ačkoli akcentoval humanitární důvody, žalovaný žádost neposoudil dle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., nýbrž toliko odkázal na § 16 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona. Pokud žalovaný žádost zamítl pro údajně ryze ekonomické důvody, je takový závěr chybnou kvalifikací prezentované argumentace, neboť obavy žalobce z návrhu do vlasti se nedotýkaly toliko ekonomického strádání, ale též jeho humanitární situace. V této souvislosti žalobce uváděl, že je Uzbekem, muslimem, přičemž v domovském státě žije jeho rodina, kterou žalobce vyživuje. Dále sdělil, že se snaží v České republice vydělat prostředky, přičemž poukázal na tragickou ekonomickou situaci v domovském státě a faktickou nemožnost dosažení adekvátního výdělku. V domovské zemi je zatížen pro něj nesplatitelným úvěrem. Uplatněné důvody žádosti tudíž jsou ekonomicko-sociální, a proto mu měl být udělen humanitární azyl. Úvahy ohledně ekonomické situace v zemi původu či o tom, zda si žalobce může adekvátně vydělávat v domovském státě, v dokazování zcela absentují. Žalovaný se nezabýval možností udělení humanitárního azylu, potažmo doplňkové ochrany. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. 5. Dále žalobce namítl, že žalovaný při posouzení situace v domovském státě čerpal z nepřípustného podkladu v podobě dokumentu nazvaného Informace OAMP, který je podkladem zpracovaným týmž správním orgánem, který tímto opírá závěry meritorního rozhodnutí o materiál, jehož je on sám autorem. Zároveň namítl, že správním orgánem zajištěné podklady soustředí svou pozornost na posouzení bezpečnostní a politické situace, nikoliv však na posouzení ekonomické situace a možnosti pracovního uplatnění a dosažení výdělku, kterým by žalobce zajistil krytí finančních nákladů rodiny. 6. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že při rozhodování vzal v úvahu skutečnosti, které žalobce tvrdil a shromáždil k nim relevantní a aktuální informace o situaci v Uzbekistánu. Přijaté řešení žádosti odpovídá konkrétním okolnostem daného případu a je patřičně odůvodněno. Vyzdvihl, že žalobce v průběhu správního řízení neprezentoval jakékoli skutečnosti svědčící o tom, že by mu v Uzbekistánu hrozilo nebezpečí pronásledování nebo vážné újmy. Argumentaci takového obsahu žalobce nepředložil ani v žalobě. K tvrzení žalobce, že splňuje podmínky pro udělení národního humanitárního azylu, žalovaný zdůraznil, že tento typ mezinárodní ochrany byl s účinností od 1. 10. 2025 zrušen, a proto není možno ho k datu vydání napadeného rozhodnutí na případ žalobce již aplikovat. 7. Ke druhé námitce uvedl, že předmětné dokumenty OAMP obsahují seznam zdrojů, z nichž při zpracování dokumentů správní orgán vycházel. Je evidentní, že se jedná o zdroje objektivní, nezávislé a veřejně dostupné. 8. Po posouzení věci samé soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 9. Při rozhodování soud vycházel zejména z následující pro věc rozhodné právní úpravy: 10. Podle § 12 zákona č. 325/1999 Sb. azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. 11. Podle § 14a odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. 12. Podle § 14a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. 13. Podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., žádost o udělení mezinárodní ochrany se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a, a zároveň uvádí pouze ekonomické důvody. 14. Podle § 16 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., jsou-li důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 a 14 nebo doplňkové ochrany podle § 14b. Jsou-li důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle odstavce 2, rovněž se neposuzuje, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a. 15. Soud v prvé řadě s žalobcem nesouhlasí v tom, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Správní soudy v minulosti opakovaně judikovaly, že zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno takovým vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů (či pro nesrozumitelnost) skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2 As 37/2006-63), nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami (srov. rozsudek ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008-71) či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (viz rozsude