6 A 108/2025 – Městský soud v Praze

6 A 108/2025- 19 - text pokračování 7 6 A 108/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., a Mgr. Hany Janotové ve věci žalobce: Y. L., zastoupen advokátkou JUDr. Veronikou Pupalovou sídlem Májová 606/35, Cheb proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 13. 8. 2025 jeho žádost o udělení dočasné ochrany, zaevidované pod č. j. OAM-0405921/DO-2025, z důvodu její nepřijatelnosti, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce ze dne 13. 8. 2025, zaevidované pod č. j. OAM-0405921/DO-2025, o udělení dočasné ochrany. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 12 270 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, do rukou jeho právní zástupkyně, JUDr. Veroniky Pupalové. Odůvodnění: I. Vymezení věci a žalobní argumentace [1] Dne 13. 8. 2025 podal žalobce žádost o poskytnutí dočasné ochrany, č. j. OAM-0405921/DO-2025, kterou žalovaný obratem označil jako nepřijatelnou a vrátil ji žalobci zpět. Důvodem bylo předchozí udělení dočasné ochrany žalobci v Rumunsku. Žalovaný postupoval dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále též „Lex Ukrajina“). [2] Žalobce s postupem žalovaného nesouhlasí, jelikož je toho názoru, že ke dni podání žaloby podmínky pro udělení dočasné ochrany v České republice naplnil. Z toho důvodu neměla být jeho žádost shledána nepřijatelnou. Tento postup žalobce označuje za nezákonný zásah. [3] Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, zvláště pak na jeho bod 32, a na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-753/23, Krasiliva. [4] Rovněž odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 5. 2025, č. j. 6 A 122/2024-55. Zmiňuje také věc, kterou žalovaný vede pod č. j. OAM-0415944-11/DO-2024. V dané věci měl již žalovaný dne 12. 6. 2025 udělit pobytové oprávnění typu D/DO/967, číslo vízového štítku 902395614. Žalobce zdůrazňuje, že „[v] rozsahu dříve udělené dočasné ochrany EU Rumunskem došlo tedy v případě žadatele k vyznačení pobytového oprávnění ČR, s platností do 31. 3. 2026, kdy žadatel svůj pobyt v Rumunsku dříve zrušil“. [5] Žalobce utekl z Ukrajiny před válkou z obavy o svůj život. Uvádí, že se rozhodl svobodně žít v České republice, a to společně se svou rodinou, matkou, partnerkou a svými přáteli. Cestou z Ukrajiny žalobce tranzitoval přes Rumunsko, které považoval za bezpečnou zemi. Dne 11. 12. 2024 mu tam byla automaticky udělena dočasná ochrana a obdržel tzv. „permis“. Zdůrazňuje však, že si její udělení nepřál. Proto po příchodu do České republiky svůj pobyt v Rumunsku zrušil prostřednictvím rumunské ambasády v České republice. Odevzdal rovněž obdržený permis, o čemž svědčí ambasádou vydaný certifikát ze dne 22. 1. 2025. [6] Z výše uvedených důvodů požaduje, aby soud rozhodl, že zásah žalovaného, jenž spočíval ve vrácení jeho žádosti o poskytnutí dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti, byl nezákonný. Rovněž požaduje, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením dané žádosti. II. Vyjádření žalovaného [7] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 21. 10. 2025 uvedl, že žalobcovu žádost vyhodnotil jako nepřijatelnou na základě § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina. Z databáze nazývané „Temporary Protection Platform“ žalovaný zjistil, že žalobce je držitelem dočasné ochrany v Rumunsku (v rubrice „Type of protection“ bylo u žalobce uvedeno „tp“ – jedná se o zkratku pro „Temporary protection“). Žalovaný vysvětluje, že tato zkratka značí, že daný cizinec získal povolení k pobytu v rámci dočasné ochrany a je dosud jeho držitelem. Dále podotýká, že sám žalobce toto potvrdil v žádosti o poskytnutí dočasné ochrany, kde uvedl, že dočasnou ochranu již získal v Rumunsku. [8] Žalovaný uvádí, že ze znění ust. § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina vyplývá, že pro splnění podmínek k vyslovení nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu stačí, když žadatel získá dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie. Dle jeho názoru není zapotřebí splnění jiných podmínek. V případě žalobce se jednalo právě o tuto situaci. [9] Rovněž uvádí, že žalobce v žádosti neoznačil žádné své rodinné příslušníky, kteří by měli být přítomni na území České republiky, a kterým by svědčilo pobytové oprávnění z titulu udělené dočasné ochrany. Tímto žalovaný zdůvodňuje, proč nemohl postupovat podle ustanovení § 51 ani § 52 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců. [10] Žalovaný podotýká, že ačkoli si je vědom judikatury Nejvyššího správního soudu ve věci dočasné ochrany (zejména rozsudků ve věci 1 Azs 33/2024 a 1 Azs 174/2024), která vychází z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci Krasiliva, shledává závěry Nejvyššího správního soudu o rozporu § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s unijním právem nesprávnými. Dodává, že poté, co bylo dne 15. 7. 2025 přijato prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382, není pochyb o tom, že se nelze dovolávat práva sekundární volby členského státu v rámci dočasné ochrany. [11] Žalovaný připomíná, že ve vztahu k otázce druhotného pohybu žadatelů byly přijaty dva nové recitály. Jedná se o recitály č. 4 a 5 obsažené v prováděcím rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, které prodlužuje dočasnou ochranu do 4. března roku 2027. Dle vyjádření žalovaného z recitálu č. 4 vyplývá, že pokud daná osoba požívá dočasné ochrany v jednom z členských států, měla by její žádost o udělení dočasné ochrany v dalším členském státě být zamítnuta. Uvádí, že z tohoto recitálu, stejně jako z rozsudku ve věci Krasiliva, neplyne povinnost orgánů členských států poskytovat jakoukoli asistenci žadatelům, pokud jde o zrušení dočasné ochrany v jiném členském státě. [12] Recitál č. 5 interpretuje žalovaný tak, že dohoda členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice 2001/55/ES nijak neovlivňuje aplikaci čl. 8 odst. 1. Jinými slovy, není založena povinnost členských států vydávat z titulu dočasné ochrany povolení k pobytu těm žadatelům, kteří již povolení obdrželi v jiném členském státě. [13] Z důvodů výše uvedených žalovaný navrhuje soudu, aby žalobu zamítl pro její nedůvodnost. III. Posouzení věci Městským soudem v Praze [14] Městský soud v Praze rozhodoval podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí, nezákonnost zásahu posuzoval podle skutkového a právního stavu účinného v době konání zásahu. [15] Podle ust. § 82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. [16] Soud se nejdříve zabýval otázkou, zda byly splněny podmínky, které judikatura správních soudů používá v souvislosti s posouzením, zda se v daném případě jednalo o nezákonný zásah. Jak dovodil Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005-65, musí být kumulativně naplněny následující podmínky. Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka), a to nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem či donucením správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka). Tento zásah musí být zároveň zaměřen přímo proti němu nebo musí být v jeho důsledku pro němu přímo zasaženo (5. podmínka). [17] Soud shledal, že podmínky č. 1, 2, 4 a 5 byly naplněny. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52, podmínka přímého zasažení do práv žadatele (žalobce) je splněna vrácením žádosti o dočasnou ochranu z důvodu její nepřijatelnosti. [18] Soud tedy musel následně posoudit, zda byla splněna i poslední (3.) podmínka, tedy zda byl daný zásah ze strany žalovaného proveden jako nezákonný. [19] Soud považuje za příhodné upozornit na judikaturu zdejšího soudu vydanou před přijetím rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C-753/23 Krasiliva, která již tehdy prezentovala závěr, že česká vnitrostátní úprava je v rozporu s předmětným článkem Směrnice 2001/55/ES. Jednalo se například o rozsudek ze dne 20. 3. 2024, č. j. 9 A 7 2024-27. Tento závěr zdejšího soudu potvrdil Nejvyšší správní soud, když zamítl kasační stížnost žalovaného v dané věci. [20] V již zmiňovaném rozsudku ve věci 1 Azs 174/2024 Nejvyšší správní soud vysvětlil význam prohlášení členských států ohledně neuplatňování článku 11